prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková

* 1954

  • „Vím, že jsem z toho měla strašný pocit. Protože já jsem tehdy, okupace byla v srpnu, a já jsem tehdy byla načerno zaměstnaná jako brigádnice. Protože mi ještě nebylo patnáct, takže načerno jsem dělala v Černovíře v samoobsluze. Doplňovala jsem zboží. A vím, že jsem tehdy šla toho jednadvacátýho do práce a že jsem získala jako naprosto absurdní pocit toho, že začíná válka. Protože v tom Černovíře stály ty, tehdy jsem říkala babičky, ale byly to ženský ve středním a starším věku, s těmi vozíky, dvoukoláky. A skupovaly prostě mouku, cukr, sůl. Já jsem nestačila doplňovat. A prostě jako vím, že tehdy ten pocit ve mně nějak… A všichni mluvili o tom, že bude válka. A vím, že to byl pro mě hrozně jakoby stresující pocit. Že jsem vůbec nevěděla, jestli vůbec odejdu z toho obchodu ještě normálně, nebo jestli se něco stane. A pak vím, že druhý den na rohu naší ulice stál tank a mířil nám přímo do oken. A to vím, že jsem byla hrozně vnitřně naštvaná.“

  • „Každý text, který byl autorský, se musel předkládat na ideologické oddělení na schválení. Tak ti soudruzi ideologové si to tam četli a začali vyškrtávat slova, která jim přišla příliš uvolněná, příliš kritizující, satirická, nevhodná, prostě že by se to mohlo od publika jinak interpretovat. Takže vlastně oni opravdu třeba dostali ten text seškrtaný, a vlastně ty škrty museli přijmout a museli to bez nich hrát.“

  • „Ta normalizace byla jiná. Ona měla stejný jakoby aspekty těch limitů, ale už to samozřejmě bylo mnohem takový promyšlenější a sofistikovanější, ta manipulace. Už se vysloveně neobjevovaly takové ty schematické hry jako náborové, budovatelské. Ale samozřejmě hry, které také měly určité schéma a které se zabývaly prostě tou společností a více mířily k něčemu, co se podobalo dnešním televizním seriálům. Taková ta komunální všednodennost, která pomáhala publiku zapomínat na to, že žije v nesvobodě a že vlastně se ukazovalo, že vlastně se mají dobře.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 21.09.2020

    (audio)
    duration: 02:14:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Moravské divadlo je moje srdcová záležitost

Tatjana Lazorčáková při natáčení rozhovoru v roce 2020
Tatjana Lazorčáková při natáčení rozhovoru v roce 2020
photo: Pořízeno při natáčení rozhovoru 2020

Tatjana Lazorčáková se narodila 1. června 1954 v Šumperku. Její rodiče, Otto a Zdenka Ficnerovi, pocházeli z rozdílných poměrů. Otto byl synem jednoho ze zakládajících členů komunistické strany v Zábřehu, Zdenka pocházela z evangelické a živnostnické rodiny. Otto Ficner se během pražského jara 1968 přidal k reformistům, a proto jej při normalizačních prověrkách ze strany vyloučili. Dopad to mělo i na jeho dceru. Tatjana po maturitě na gymnáziu složila jako druhá nejlepší zkoušky na olomouckou filozofickou fakultu, ale přišlo jí vyrozumění, že není přijata. Díky otcovu zásahu a podanému odvolání mohla nakonec ke studiu nastoupit. Na fakultě se setkala s nastupující normalizací – přednášky uznávaných a zasloužilých učitelů postupně nahrazovala ideologická masáž. Během studia hrála v prostějovském HaDivadle a v amatérském souboru při olomouckém Divadle Oldřicha Stibora. Psala divadelní recenze, pracovala jako kulturní referentka. V roce 1990 přijala nabídku a začala učit na nově otevřené katedře literatury, divadla a filmu filozofické fakulty v Olomouci. Na univerzitě působila i v době natáčení rozhovoru v roce 2020.