The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alois Láznička (* 1936)

• narozen 29. března 1936 ve Zlíně, otec byl soustružníkem u firmy Baťa

• druhou světovou válku prožil částečně ve Zlíně a v Koněšíně na Vysočině

• v roce 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu v Praze na Strahově

• od dětství cvičil v Sokolu, jako junior závodil v atletice a ve sjezdovém lyžování

• po úrazu kolene se začal věnovat orientačnímu běhu

• deset let byl v reprezentaci, roku 1966 startoval na prvním mistrovství světa ve Finsku

• vystudoval VUT strojírenského směru se specializací na obuvnické stroje

• až do důchodu pracoval ve zlínských Závodech přesného strojírenství

• budoval a rekonstruoval obuvnické továrny v Mongolsku, Alžírsku nebo na Ukrajině

• trénoval mládež v orientačním běhu, organizoval závody

• v roce 2018 získal zlatou medaili na MS veteránů v orientačním běhu v Dánsku

• byl aktivním členem Klubu absolventů Baťovy školy práce

Alois Láznička se narodil 29. března 1936 ve Zlíně. Jeho druhým domovem byla v dětství sokolská tělocvična. Vzpomíná si, jak asi ve čtyřech letech dělal na žíněnce v sokolovně ve zlínském Prštném kotrmelce. Probíhala druhá světová válka a Sokol v roce 1941 zakázali. Jeho otec byl ale cvičitelem a bratr sokol je do tělocvičny tajně pouštěl. Cvičení se pak stalo jeho první sportovní vášní. „Miloval jsem nářaďový tělocvik. Koza, bradla, hrazda, kruhy, to bylo něco! Když jsem dělal binec a bratr sokol mi na čtrnáct dnů cvičení zakázal, byl to pro mě ten největší trest,“ říká sportovec, baťovec a zlínský patriot Alois Láznička.

Cvičil otec i matka

Rodiče Aloise Lázničky pocházeli z Třebíče. Seznámili se při veřejném cvičení. Otec byl tehdy v Dělnické tělocvičné jednotě, maminka v katolickém Orlu. Když Alois Láznička starší získal místo u Bati, odstěhovali se do Zlína. Byl zdatným soustružníkem a do Zlína přivedl i své bratry. Rodina bydlela v baťovském domku se zahrádkou ve zlínské čtvrti Letná.

Na období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945 si Alois uchoval řadu vzpomínek. Jedna se pojí k době počátku okupace. „Náš soused choval holuby. Pamatuji si, jak mu Němci, kteří jeli kolem v osobním autě, jednoho přejeli. Vystoupili a za holuba mu zaplatili. Pak sice mordovali lidi, ale zpočátku, když vítězili, se chovali docela slušně,“ říká.

Pamatuje si také na strach rodičů, že se nacisté budou po atentátu na Reinharda Heydricha mstít na dětech. Jeho sestra Anna se totiž narodila 27. května 1942, přesně v den, kdy byl zastupující říšský protektor v Praze postřelen. Vzpomíná si také na to, jak rodiče schovali obrazy s T. G. Masarykem nebo Edvardem Benešem.

Kolaboranti a hrdinové

Z prvních školních let si vybavuje, že učitelé dětem nařizovali, aby při příchodu do školy pozdravily: „Heil Hitler.“ „Asi jsme věděli od rodičů, že je to něco nepěkného, takže nikdo, až na jednoho chlapce, neposlechl. Pak už to po nás nechtěli,“ vypráví. Pamatuje si rovněž na zvláštní učebnice starších kamarádů, kde byly věty i celé odstavce textů začerněny. Pasáže, ve kterých se mluvilo třeba o Masarykovi, musely děti proškrtat černou tuší.

Ve svém okolí pamětník vnímal, jak okupace narušila sousedské vztahy. „Přestali jsme se stýkat například s dříve dobrými sousedy Doležalovými, kteří se dali k Němcům. Pan Doležal byl původem Rakušák a před válkou měl československé občanství. Když se podruhé oženil, jeho manželka ho přesvědčila, aby si vyřídil německé občanství, že to bude pro rodinu výhodnější. Jejich syn Leoš pak musel do Hitlerjugend. Viděl jsem je ve městě pochodovat. Pan Doležal musel na konci války narukovat a zahynul při obraně Zlína. Leoš po válce utekl do Rakouska,“ říká.

Z rodinných známých žijících v sousedství válku nepřežila ani Amálie Randýsková, která pomáhala partyzánům. Měla obchod, do kterého chodil malý Alois s maminkou nakupovat. „Když jsme přišli po válce do obchodu, paní Randýsková už tam nebyla. Dozvěděli jsme se, že byla v roce 1944 popravena. Gestapáci ji nejprve krutě vyslýchali a mučili. Za účast v odboji popravili i jejího syna.“

V závětří na venkově

Ve Zlíně zažil Alois přelety angloamerických bombardérů. To se utíkali schovat do blízkého lesa. Náletům a masivnímu bombardování Zlína se Lázničkovi vyhnuli. „V létě 1944 nás otec s maminkou a sestrou odvezl k příbuzným do Koněšína na Vysočinu. Strýc z matčiny strany tam měl pekařství a malé hospodářství. Tam jsme byli až do osvobození,“ vypráví pamětník.

I když byla válka, nedostatek jídla a s příbuznými spávali v jedné malé ložnici, na venkovský život v Koněšíně rád vzpomíná. Hrál si s kamarády, koupal se v řece, chytal ryby a také ministroval v kostele. „A nikdy nezapomenu na strejdův chleba. To bylo něco! Měl velkou pekařskou pec a pekl čtyřkilové pecny. Někdy jsme mu pomáhali chleba rozvážet. Když se podařilo sehnat bílou pšeničnou mouku, teta napekla rohlíky a někdy i buchty. Asi jsem nikdy potom lepší nejedl,“ říká.

Na konci války spadla v okolí Koněšína dvě německá letadla. První byla podle pamětníka stíhačka, která buď havarovala, nebo ji sestřelili partyzáni. „Celá dědina se tam běžela podívat. Posádka se tenkrát zachránila. Později spadlo na pole nedaleko od nás letadlo Junkers, které sváželo raněné německé vojáky z fronty. Letadlo hořelo a vojáci, kteří se mohli hýbat, vyskákali ven, protože se báli výbuchu. Letadlo nouzově přistálo, ale nevybuchlo. Zachránili se jen ti, kteří zůstali na palubě. Ti, co předčasně vyskákali, zahynuli,“ popisuje pamětník.

Osvobození Koněšína

Z osvobození Koněšína v květnu 1945 si pamatuje nejprve tanky ustupující německé armády. „Němečtí vojáci přišli i k nám a u strejdy v peci pekli z jeho mouky chleba. Překvapivé bylo, že než odjeli, mouku mu vrátili. Odjeli někdy v noci a hned druhý den dorazili Rusové. Byla jich plná náves, ale měli naspěch. Strejda jim chtěl dát basu černého piva, které si tenkrát dělal. Ale vojáček, kterému jsem ji pomáhal nést, ji odnést nestačil. Upustil ji, když se objevil kulhavý důstojník s čakanem a poháněl ho k nástupu na náklaďák, kde už všichni ostatní čekali. Tloukl ho, dokud nebyl na korbě. A tak si piva neodvezli,“ vzpomíná.

Dům ve Zlíně, do kterého se rodina vrátila, zůstal nepoškozený. Bomby ale těžce poničily Baťovu továrnu, velké kino, hotel i domky ve východní části Letné. V září 1945 se Alois opět sešel se spolužáky ve škole. „Jeden chlapec ale chyběl. Po osvobození totiž našel granát, který mu vybuchl v ruce,“ říká. Do sbírání munice a nebezpečných experimentů při hraní na vojáky se zapojil i tehdy devítiletý pamětník. „V mém případě to naštěstí dopadlo dobře. Měl jsem jen několik střepinek v noze.“

Nacvičování na slet

Po válce byl Alois nadšeným skautem a sokolem. V červnu 1948, nedlouho poté, co komunisté převzali moc ve státě, cvičil i na XI. všesokolském sletu v Praze. „Zlínskou skupinu vedl tatínek. Předem jsme nacvičovali, jak budeme sedět v dobytčáku, kterým jsme do Prahy tenkrát jeli. Učili jsme se sedět si vzájemně na kolenou. Předtím jsme nosili bratrům potravinové lístky na stravování během pobytu v Praze. Bylo dost škaredé počasí, cvičební sestava nás moc nebavila, ale byl to zážitek. Jsem hrdý na to, že jsem tam mohl být,“ říká.

Byl to nadlouho poslední všesokolský slet. Cvičenci projevili nesouhlas s nastupujícím totalitním komunistickým režimem. Provolávali slávu Edvardu Benešovi a odvraceli se od čerstvě ustanoveného prezidenta Klementa Gottwalda. Následovaly perzekuce, věznění členů Sokola a v roce 1956 jeho zrušení a zákaz. Alois Láznička tehdy tento rozměr sletu nevnímal. Navíc oba jeho rodiče byli komunisté. Sokol ve Zlíně (v letech 1949–1989 přejmenovaném na Gottwaldov) ještě několik let fungoval a Alois tam pravidelně chodil. V roce 1950 nastoupil do učení ve znárodněné obuvnické továrně. Po roce přešel na strojní průmyslovku. To už chodil do atletického oddílu, lyžoval a jezdil po závodech.

Průkopníci orientačního běhu

Důležitý pro jeho budoucí celoživotní zájem o orientační běh byl kurz pro instruktory lyžování, do kterého byl na průmyslovce vybrán a kde se učil také topografii. V oddíle, jenž sdružoval turisty, lyžaře a horolezce, poznal Zdeňka Němce, jednoho z průkopníků orientačního běhu v tehdejším Československu. „V roce 1950 vytvořil propozice pro vůbec první závod v orientačním běhu, který se teprve potom u nás rozšířil,“ vypráví pamětník. Závod se konal v Chřibech a zlínští turisté jej také organizovali.

První z řady medailí v orientačním běhu získal v roce 1954, když vyhrál dorostenecký přebor republiky. Stal se také nadějným sjezdovým lyžařem a měl nastoupit do Dukly Liberec jako budoucí reprezentant. Tuto kariéru mu však znemožnilo zranění na krajském lyžařském přeboru, kdy při dojezdu za cílem narazil do obrovského smrku a roztříštil si koleno.

„Zranění jsem zprvu nevnímal. Moje první starost byla, na čem pojedu odpoledne slalom, když jsem si rozlámal lyže a měl jsem jen jedny. V nemocnici mi řekli, že nebudu možná chodit, natož lyžovat. Nakonec mi koleno srovnali v nemocnici ve Frýdku-Místku a mohl jsem i lyžovat, i když už ne na vrcholové úrovni,“ vypráví. I se zraněným kolenem byl v roce 1956 odveden na vojnu. Vojenský lékař mu řekl, že v tanku mu to vadit nebude. Sloužil v Praze. Zařazen byl jako radista na hlavní hlásce státu na ruzyňském letišti. Hlídal vzdušný prostor před „narušiteli“.

Po vojně se vrátil do Zlína, tehdy Gottwaldova. Nastoupil v tamních Závodech přesného strojírenství jako konstruktér. Později dělal zástupce vedoucího zkušebny obráběcích strojů. Při zaměstnání vystudoval brněnské Vysoké učení technické strojírenského směru, které mělo pobočku v tehdejším Gottwaldově. Jeho specializace byla konstruktér obuvnických, gumárenských a plastikářských strojů. Promoval jako ženatý otec dvou dětí v roce 1966.

Vstup do KSČ a vyškrtnutí

To už byl čtyři roky reprezentantem v orientačním běhu. A právě v roce 1966 se dostal na historicky první mistrovství světa v tomto sportu ve Finsku. Téhož roku se také nechal přemluvit ke vstupu do komunistické strany. „Nestydím se za to. Myslel jsem si, že tam budu třeba něčím platný. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jsem na to ale doplatil,“ vypráví. Nejprve přijal od soudruhů z fabriky úkol, aby vytvořil skupinu, která má posoudit postoje kolegů k invazi. „Bylo to proti mému přesvědčení, ale vzal jsem to s tím, že to udělám po svém. Pouze jednomu pracovníkovi jsme navrhli důtku. Soudruhům se to ale nelíbilo, posudky mi vrátili a při prověrkách mě ze strany vyškrtli,“ říká.

Jeho dcera se pak nemohla dostat na gymnázium, na jazykové základní škole přitom byla premiantkou. Navíc byla nadějnou atletkou a držitelkou československého žákovského rekordu ve štafetě. „Bylo nespravedlivé a nepochopitelné, že právě ona se na gympl nedostala. Odvolávali jsme se nejprve ve Zlíně, pak v Otrokovicích, zkoušeli jsme i průmyslovku. Řekli nám, ať jde do učení. S tím jsem se odmítl smířit, obcházel jsem školy a úřady, nakonec otevřeli druhý první ročník gymnázia v Otrokovicích a tam ji vzali,“ vypráví.

Jako reprezentant v orientačním běhu se dostal i za želenou oponu. Kromě Maďarska nebo Bulharska jezdil na závody do Německa, Švýcarska, Skandinávie a dalších zemí. Nejvíce si cení svého výkonu na mezinárodních závodech v Bulharsku v roce 1960. „Tehdy to ještě nebylo mistrovství světa, ale byli tam elitní závodníci ze Skandinávie, Kanady, Anglie a dalších zemí. Naše družstvo bylo druhé nejlepší a hodně tomu tenkrát dopomohl můj výkon,“ říká. V roce 1969 s reprezentací skončil a začal trénovat mládež. Roky byl vedoucím tamního tréninkového střediska.

Budování lepidlárny v Ulánbátaru

V roce 1985 se mu podařilo vycestovat i s manželkou na dva roky do Mongolska. Podnik ho tam vyslal, aby v Ulánbátaru vybudoval velkokapacitní obuvnickou lepidlárnu. „Byl jsem tam vedoucím technikem. Dávali jsme dohromady strojní zařízení a technologie,“ vysvětluje. Zdůrazňuje, že čeští obuvničtí technologové jezdili do Mongolska už od roku 1952. Od padesátých let se také ve Zlíně vyučila spousta mongolských mladíků ševcovskému řemeslu. „Díky tomu tam dost lidí umělo česky. Setkal jsem se i s někdejším vychovatelem mongolských učňů, kterého jsem poznal ve Zlíně,“ vypráví.

Práce se mu líbila, ale ještě více ho uchvátila mongolská krajina. S manželkou vyjížděl o nedělích na lyže a na pěší výlety do nedalekého pohoří Bogd úl. „V Ulánbátaru jsme skoro neviděli zeleň. Ale tam se nám otevíral ráj. Jsou tam nádherné lesy, potůčky, stráně, pastviny a louky poseté protěžemi nebo alpskými liliemi,“ popisuje. Aby zabavil své spolupracovníky, kteří prý měli tendenci odreagovávat se alkoholem, pořádal pro ně atraktivní výlety. Navštívili i poušť Gobi.

Ještě před odchodem do důchodu jezdil po světě modernizovat obuvnické továrny. „Byl jsem v Polsku, na Ukrajině, na Sibiři nebo v Alžírsku. Učili jsme tamní ševce obsluhovat a udržovat nové stroje. Byla to pěkná práce a potkal jsem spoustu poctivých lidí. V Alžírsku to ovšem bylo složitější, protože jsme se neobešli bez ozbrojeného doprovodu,“ dodává pamětník.

I po odchodu do penze je stále aktivní. Běhá, jezdí na veteránské závody v orientačním běhu a v roce 2018 si přivezl z Dánska zlatou medaili. Podílí se na organizaci Olympiády zlínských škol v orientačním běhu i na akcích Klubu absolventů Baťovy školy práce. Sepisuje také vzpomínky starých ševců, kteří pamatují lepší časy zlínského obuvnického průmyslu.

Alois Láznička věří stejně jako zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, že ve zdravém těle je zdravý duch. „Poznal jsem, že ve sportu jsou rovní a slušní lidé.“