The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ana Lázara Rodríguez (* 1938)

Trik je v tom, že musíte být o krok napřed

  • narodila se 17.dubna 1938

  • dědeček veteránem kubánské války za nezávislost

  • spolupracovala s MRR, bojovala proti revoluci již od vysokoškolského studia

  • zatčena v roce 1961, odsouzena na 30 let

  • prošla třemi věznicemi - Guanabacoa, Barbacoa a Guanajay

  • naučila se čelit strachu, nebála se protestovat, dávat najevo svůj nesouhlas a ze systému si dělala legraci

  • často držela hladovky, ocitala se na pokraji smrti

  • věznici z Barbacoa podpálila, z věznice v Guanajay se jí podařilo na krátko utéct

  • propuštěna v roce 1980 do USA díky vůli Jimmyho Cartera zrušit embargo uvalené na Kubu

Ana Lazara Rodriguez se narodila 17. dubna 1938 do chudé rodiny. Její otec měl psychické problémy, a i proto nemá Ana na dětství hezké vzpomínky. Ráda chodila za dědečkem, který byl veteránem kubánské války za nezávislost a ráda poslouchala jeho vyprávění. Již ve škole měla pocit, že zná historii Kuby lépe než učitelé. Byla sympatizantkou s Batistou a ihned po revoluci tedy začala bojovat proti ní. V té době studovala medicínu a nebála se jakékoli propagandistické činnosti. To vedlo k tomu, že jí ještě jako studentku zatkli. K tomu došlo v roce 1961 a z vězení se Ana dostala v roce 1980. Za tu dobu boj nikdy nevzdala. Vzpírala se mučení, trestům, protestovala a jednou dokonce jednu věznici podpálila. Nebála se vzdorovat dozorcům, dělat si z nich legraci, vymýšlet si příběhy jen proto, aby je zesměšnila a dokázala jim, že jsou na špatné straně barikády. Vystřídala několik věznic a podařilo se jí také utéct, ovšem ne na dlouho. Nebála se ani držení hladovek, ačkoli jí to jednou málem stálo život. Když v roce 1980 opouštěla Kubu, věděla, že už se na ostrov nikdy nevrátí. Stále věří a doufá, že Kuba bude jednoho dne svobodnou zemí.

První zatčení

Protože Ana sympatizovala s Batistou, záhy po revoluci proti ní začala bojovat a šířila propagandu všemi možnými způsoby. Pracovala pro MRR. V té době byla studentkou medicíny. Když jí poprvé zatkli, byla uvězněna na státní bezpečnosti, kde již byly hrozné životní podmínky. Nenechali si líbit represe ze strany dozorců, vymanila si, aby byly minimálně oddělené záchody pro muže a ženy. Její soud byla fraška a demonstrace síly kubánského režimu. Byla odsouzena na 30 let. Spolu s ní byly souzeny i další osoby, kterým hrozil trest smrti. Ovšem díky přítomnosti mexického velvyslance u soudu byly tyto rozsudky změněny. Ana měla pro strach uděláno. Jako malá se totiž muselo vypořádat se strachem, který v ní vyvolávat King Kong poté, co jako malá tento film viděla. Strachu se ale dokázala po nějaké době postavit a naučila se mu čelit. Se stejnou odvahou přistupovala i ke svému životu ve vězení, ve kterém strávila 19 let.

Vězení

Ana nevěřila, že nově nastolený režim vydrží na Kubě tak dlouho. Čekala, že to všechno rychle skončí, a tím i její utrpení. Postupem času si ale uvědomila, že její rodinný život už nikdy nebude takový jako dřív. Během jejího pobytu ve vězení zemřel její strýc a také její otec. Uvědomila si, že už nikdy nebude žít tak jako dřív. Ana byla v několika vězeních - Guanabacoa, Guanajay a Barbacoa. První věc, které ve vězení čelila byl hlad. Ještě nebezpečnější ale byla žízeň, ta bývá smrtelná. O hygieně nemluvě, nejen že se dozorci k vězňům chovali tím nejhorším možným způsobem, neměli ani prostor pro vykonávání základním hygienických potřeb. Ve vězení v Barbacoa, které bylo umístěno v centru města, bylo patrné, jak už je komunistický propaganda “prolezlá” společností. Vězenkyně se setkávaly s velkou nenávistí ze strany místních obyvatel. Snažily se ale názor místních zvrátit a snažily se, aby o nich bylo na veřejnosti slyšet. Postupem času dosáhly toho, že místní obyvatelé s nimi sympatizovali a malé děti chodily vězenkyně informovat o tom, když do města přijel někdo proto, aby je navštívil. Osud vězení v Barbacoa byl zpečetěn ve chvíli, kdy se ho vězenkyním v čele s Anou podařilo podpálit. Protože se jednalo o starou pevnost ještě z koloniálních dob, lehla rychle popelem včetně vedlejší dřevěné vojenské budovy. Za trest byly vězenkyně přesunuty právě do vězení v Guanajay. Když z věznice odcházely centrem města do přistavených aut, místní obyvatelé křičeli na dozorce, ať se ani neopovažují jim ubližovat. V tu chvíli si Ana uvědomila, že tohle je její malé vítězství. Aně se podařilo také jednou utéct, a to z věznice v Guanajay, z věznice s maximální ostrahou. Toulala se po Havaně, ale brzy byla udána a po 20 dnech opět zatčena. Během těchto dnů v Havaně potkala člověka z Československa, kterého se ptala na cestu do centra města.

Hladovky

Jediným prostředkem, spíše nástrojem protestu, který je ve vězení možné uplatnit, je hladovka. K té se člověk uchýlí ve chvíli, kdy už mu nic jiného nezbývá. Vždy, když se Ana rozhodla držet hladovku počítala s tím, že to může skončit smrtí. Takovým rozhodnutím tak brala život do svých rukou a nebála se. Hladovky držela zejména tehdy, kdy byla držena v izolaci a v hrůzných podmínkách. V kobce byli švábi, kteří vylézali ze záchodu, musela spát na zemi a pár měsíců neměla možnost si umýt vlasy, ani provést základní hygienu během menstruace. V této souvislosti vzpomínala na to, jak se jí podařilo vycvičit žáby, které kvůli vlhkosti na samotce byly a šváby požíraly. Díky nim se tak mohla aspoň trošku vyspat.

Jednou se právě kvůli hladovce ocitla až na pokraji smrti. Byla již tak vyčerpaná a unavená, že ztratila vědomí a byla převezena do nemocnice. Její stav byl tak vážný, že trpěla halucinacemi a neuměla rozlišit mezi sny a realitou, blouznila. Mezi zdravotníky byl ale jeden černoch, který jí potají nosil jídlo, které kradl řediteli nemocnice. Díky tomu se Ana začala zotavovat. Jednou se také dostala do situace, kdy si hladovku musela obhájit před ostatními, a to zejména před vězenkyněmi, které nebyly uvězněny z politických důvodů. Trvalo docela dlouho než politické vězenkyně vysvětlily těm ostatním, jaké jsou mezi nimi rozdíly, proč byly uvězněny a za co bojují. Pochopitelně mezi nimi docházelo i ke konfliktům.

Propuštění na svobodu

Okolnosti Anina propuštění na svobodu by se daly označit až za mystická. Když Jimmy Carter uvažoval o zrušení embarga uvaleného na Kubu, komunistický režim plánoval začít propouštet vězně, kteří na tom již byli zdravotně velmi špatně. Když se ovšem americká administrativa dozvěděla, že Kuba operuje v Angole, znovuobnovení vztahů s Kubou bylo smeteno ze stolu. Fidel ovšem jako gesto dobré vůle povolil propuštění 3000 vězňů do USA (z celkového počtu 50 000 vězněných osob). Američané souhlasili a tak vypravili 13 transportů pro kubánské politické vězně. Aně se pár let před jejím propuštěním zjevil její již mrtvý otec, který jí na tuto možnost upozornil a předpověděl, že to ještě chvíli potrvá, a že si bude muset ještě hodně vytrpět, ale nakonec bude poslední na seznamu propuštěných osob, takže se dostane do toho úplně posledního transportu. A tak se také v roce 1980 stalo, byla poslední osobou na seznamu propuštěných vězňů v posledním třináctém transportu. Byla z vězení odvezena rovnou na letiště, odkud odletěla do USA. Její vzpomínky na odlet jsou smutné. Věděla, že ostrov z letadla vidí naposledy. Uvědomovala si, že se do své rodné vlasti nebude moct už nikdy vrátit. A i kdyby na to snad došlo, Kuba už by podle ní nebyla taková, jaká byla, když se narodila, a jak si ji pamatuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation