The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hans Lau (* 1938)

• narodil se 4. dubna 1938 ve Smržovce

• rodiče byli brusiči dekorativního skla

• v září 1944 nastoupil do první třídy německé školy

• v dubnu 1945 mu zemřel bratr kvůli válečným zraněním

• museli přenechat dům české rodině

• po válce neuměl ani slovo česky

• v roce 1953 nastoupil na Vyšší hospodářskou školu v Jablonci nad Nisou

• v roce 1957 maturoval

• zaměstnanec závodu Obal ve Smržovce

• v letech 1957–1959 prodělal základní vojenskou službu

• odmítl vstoupit do KSČ

• v roce 1989 odešel do důchodu

• v době natáčení (2023) žil ve Smržovce

Překrásná krajina Jizerských hor by nabízela nádherný život, kdyby do něj v roce 1939 nezasáhla druhá světová válka, která převrátila spoustě sudetských Němců život naruby. Dějinné události zasáhly i katolickou a apolitickou rodinu Hanse Laua, a to zejména v roce 1945, kdy v řadách wehrmachtu zemřel na válečná zranění bratr pamětníka.

„V závěrečné době války musel odejít do armády můj o třináct let starší bratr. Vím, že posílal domů dopisy a v dubnu 1945 přišla zpráva, že zemřel v Německu na válečná zranění. Je pochovaný na vojenském hřbitově v Eiweileru,“ popisuje ztrátu bratra Hans Lau.

Ačkoli patřili k Němcům, kteří mohli po válce zůstat v Československu, neznamenalo to ani zdaleka konec jejich útrap. Další rána přišla, když museli opustit svůj dům s brusírnou, který se zalíbil jedné české rodině.

„Dostali jsme náhradní byt, úplně vlhký, kde jsme byli jenom několik týdnů, nedalo se tam bydlet. Tak jsme se přestěhovali k mé tetě, tam jsme měli jednu společnou kuchyň a já jsem spal v komoře pod střechou. Pak teta dostala zprávu, že v nějakém pochodu zahynul její manžel. Byly to všechno drastické zprávy, kdy jsem jenom žasnul, že to moje rodiče psychicky nepoložilo,“ vzpomíná pamětník.

S Čechy jsme byli zvyklí mluvit německy

Hans Lau se narodil 4. dubna 1938 ve Smržovce, kde jeho otec vlastnil brusírnu skla s vodním pohonem. Zušlechťovat lustrové ověsky pomáhala v rodinném podniku i pamětníkova maminka Marie.

„Brusírnu pohánělo vodní kolo a bylo zde několik brusů. Dokonce k nám chodili brousit další brusiči skla. Maminka měla zaměstnané i některé brusičky a rád jsem za nimi chodil. Když otec nebrousil, prodával řezivo ve filiálce polubenské pily. Vzpomínám si, že o Vánocích tam prodával i vánoční stromky,“ vypráví o době svého dětství Hans Lau.

Po první světové válce žilo ve Smržovce zhruba 7000 lidí, asi tři čtvrtiny z nich tvořili sudetští Němci. Po druhé světové válce skončila většina z nich v odsunu. Smržovka má nyní necelé čtyři tisíce obyvatel.

Národnostní spory mezi Němci a Čechy pamětník během svého dětství nezaznamenal. „Myslím, že Češi se od nás tak nějak nedistancovali a se sousedy Němci se všichni snášeli. Vzpomínám si na naši českou sousedku paní Paldusovou, která uměla německy. Byli jsme zvyklí mluvit spolu německy a vůbec jsme v tom neviděli nějakou zvláštnost,“ vzpomíná pamětník.

Jak dále vzpomíná, mluvili obyvatelé ve Smržovce a okolí specifickým nářečím. „Nepovažovalo se to za něco nóbl a jako dítě jsem byl pyšný, když jsem se dovedl vyjadřovat nářečím. Jedna sousedka třeba mamince vyčítala, že mi to dovoluje. V Německu jsou ale ještě spolky, kde se nářečí udržuje a snaží se to zachovat,“ dodává Hans Lau.

Bratr zemřel v dubnu 1945 na válečná zranění

Do politických událostí a radikalizace pohraničí pod vedením Sudetoněmecké strany Konrada Henleina se podle slov pamětníka jeho rodina nezapojovala. Jako praktikující katolíci si rodiče přáli zůstat mimo veškerou politiku a doma se o těchto věcech nikdy nemluvilo. 

Jako všechny německé obyvatele je však zasáhla zpráva o vypuknutí druhé světové války, která s sebou přinášela nejen přídělový systém či povinné zatemňování oken jako ochranu před bombardováním, ale zejména odvody do wehrmachtu.

Narukovat musel i bratr pamětníka. V dubnu 1945 rodina dostala zprávu, že milovaný Heinz v Německu zemřel na válečná zranění a je pochovaný na vojenském hřbitově v Eiweiler.

Museli jsme z domu, který se zalíbil české rodině

Po prohrané válce čekalo většinu německého obyvatelstva nucené vysídlení. V Československu mohli zůstat jen antifašisté, lidé ze smíšených manželství či odborníci. Do poslední skupiny patřili jako brusiči skla i rodiče pamětníka.

„Rodiče v pohraničí zůstali. Měli papír, že z důvodu odbornosti ve sklářském průmyslu se jich odsun netýká. V následujících letech známí rodičům radili, aby emigrovali, ale naši byli názoru, že pokud nemusí, nic zde opouštět nebudou. Rodiče netoužili po cizím kraji,“ líčí rodinnou historii Hans Lau.

Kvůli německému původu však museli opustit svůj dům, který se zalíbil jedné české rodině. Náhradou dostali vlhký, téměř neobyvatelný byt. Po několika týdnech se proto rodina Lau raději odstěhovala k tetě. Ani ji ale těžký osud neušetřil, protože právě v té době dostala zprávu, že její manžel zahynul v nějakém pochodu.

Hořely neobydlené domy po Němcích

„V první době zůstalo ve Smržovce poměrně dost Němců, ale pak nastala doba, kdy se vyhnaným z Jablonecka už nedařilo špatně. Byli to hlavně podnikatelé a za krátkou dobu se v Německu postavili do úplně jiné situace. Jejich příbuzní, kteří zde zůstali, pak viděli, že jim tam nebude až tak špatně. Byli to takzvaní ‘pät Aussiedler. Postupně odcházeli a už jich zde bylo méně,“ popisuje situaci v rodné obci Hans Lau. Spät Aussiedler znamená ve volném překladu Pozdější vysídlenci.

Opuštěné německé domy většinou obsadili noví čeští majitelé. Nově příchozí však jen málokdy zůstali trvale žít v zabrané nemovitosti. Většinou zjistili, že nedokáží dům či hospodářství udržet a dřív nebo později odešli. Jen málokde zůstal bydlet ten, kdo si dům v roce 1945 zabral. Nadbytek neobydlených domů po Němcích se pak místní samospráva podle pamětníka snažila vyřešit tak, že nemovitost nechala zapálit.

„Například na Jelením koutě každou chvíli hořelo. Vzpomínám si, že jsem se jednu noc díval, jak pod naším domem hoří a během chvíle začal na opačném konci hořet další dům,“ vypráví.

Po válce jsme neuměli ani slovo česky

V souvislosti s příchodem nového českého obyvatelstva a zavedení české správy se musela rodina pamětníka vypořádat ještě s jedním problémem. Vzhledem k tomu, že ve Smržovce dříve žilo převážně německé obyvatelstvo, neuměli ani slovo česky.

„Po prvním pololetí německé školy jsem skončil se školou a do české mě nevzali, až po jednom roce, kdy jsem do školy nechodil. Tehdy jsem neuměl ani slovo česky. Postupně jsem se češtinu naučil tak dobře, že jsem v měšťance přestoupil o pololetí z jedné třídy do vyšší, abych dorovnal ten rok, kdy jsem do školy nechodil. Vzpomínám si, že kantoři pocházeli nejvíce z Turnovska. Byla tam jedna učitelka, která vyloženě dávala najevo, že nemá Němce ráda. To se o ní vědělo,“ popisuje léta na základní škole pamětník.

Jak dále vzpomíná, jeho rodiče se česky už nenaučili a tak chodil nakupovat hlavně on. V místním obchodě byla dokonce cedule, že se zde mluví pouze česky.

Nemohl studovat v Praze kvůli nedostatku peněz

Když v roce 1953 končil Hans Lau měšťanskou školu a rozmýšlel se o dalším studiu, zprvu přemýšlel, že by zkusil jít do Liberce na pedagogické oddělení hudební školy. Asi od dvanácti let hrál totiž v kostele na varhany a velmi jej to bavilo. Přijali jej, jenže přes prázdniny obor zrušili a místo toho mu nabídli studium v Praze.

“Moji rodiče na mě zcela záviseli a navíc jsme na tom nebyli finančně dobře. Tak jsem se přihlásil do Jablonce na Vyšší hospodářskou školu, kde mě přijali bez přijímaček. Tehdy jsem rád fotografoval. Koupil jsem si zvětšovák a každou možnost jsem využil k fotografování. Dokonce si vzpomínám, že jsem jeden rok na Prvního máje nebyl v průvodu, ale na střeše školy a odtud jsem fotil to dění dole na náměstí. S kamarádem jsme také hodně chodili do Jizerek,“ vzpomíná na dobu studií pamětník.

Aby si Hans Lau při studiu vydělal alespoň nějaké peníze, přepisoval ostatním studentům na stroji texty. Ve škole totiž měli málo učebnic a většinu textů učitelé studentům diktovali.

Na vojně jsem brečel jako malý kluk

Poté, co pamětník v roce 1957 zakončil svá studia maturitou, nastoupil do zaměstnání v závodě Obal ve Smržovce. Po krátké době však dostal povolávací rozkaz a musel nastoupit základní vojenskou službu ve slovenském Brezně.

„Když jsme se koncem října ve slovenském Brezně ubytovávali, tak jsem večer brečel jako malý kluk. Z okna jsem se díval na hřbitov, byly zrovna Dušičky a já se musel zorientovat, kam jsem se to vlastně dostal. Rok jsem byl v Brezně, většinou se zde řešily průšvihy po alkoholu, jinak tam žádné možnosti nebyly. Druhý rok jsem sloužil v Olomouci, tam už to bylo kulturnější a rád na to vzpomínám.”

Základní vojenskou službu konal pamětník u dělostřelectva, ale jak se smíchem dodává, dělo snad ani neviděl. Řešil hlavně různé výpočetní úlohy a jen několikrát měl cvičení v terénu. Ve volných chvílích se pak věnoval hudbě. Klavíry sice u útvaru nebyly, ale místo toho se naučil hrát na harmoniku. Nejraději pak vzpomínal na to, jak mohl v Olomouci jako voják levně navštěvovat operní a operetní představení.

V roce 1968 museli na politickou prověrku všichni

Po návratu z vojny v roce 1959 se Hans Lau opět vrátil do své rodné obce a pokračoval jako dopravní referent v závodě Obal. Kromě toho hrál pravidelně v kostele na varhany a také se podílel na různých kulturních akcích německé menšiny ve Smržovce. Velkou radost mu pak udělalo, když se mohly v 60. letech konat bohoslužby v němčině.

Do politických akcí se však nikdy neangažoval, a to ani v době politického a společenského uvolnění v období Pražského jara v roce 1968. Pouze díval, jak ostatní nastupují na různé akce. Podobně jako ostatní obyvatele Československa se jej však dotklo, když zemi 21. srpna 1968 obsadily jednotky vojsk Varšavské smlouvy.

„Invazi jsem vnímal, třeba zrovna kolem nás táhly hrozné kolony. Věděli jsme, že v Desné došlo k nějakému úmrtí. Když jsme ale okupaci probírali v práci, ředitel jen říkal, že alespoň budeme mít novou silnici, až to bude vyřešené,“ popisuje události v srpnu 1968 Hans Lau.

I přes svůj apolitický vztah k životu se však pamětník nevyhnul normalizační prověrce, která proběhla v jejich podniku. „Vzpomínám si na jednu otázku, jak moc sympatizuji se sovětským národem. Odpověděl jsem, že nemám důvod, abych s ním sympatizoval nebo nesympatizoval, protože jako občan německé národnosti bych nebyl rád, kdyby se mnou někdo jednal jinak, protože nejsem Čech. Takže nebudu dělat z důvodu národnosti nějaké závěry,“ charakterizuje své postoje za normalizace pamětník.

Po návratu ze zahraničí jsem musel na výslech

Právě apolitické životní zásady pomohly pamětníkovi a jeho rodině v tom, že mohli čas od času navštívit příbuzné či známé v západním Německu a v Rakousku.

„Po dlouhých útrapách a žádostech jsme měli jednou za pět let možnost vycestovat. Západní Německo na mě působilo sympaticky, protože bylo hned vidět, že vjíždím do kraje s jiným pořádkem, ale vždycky jsem se rád vracel domů. Po návratu jsem byl jednou předvolán k výslechu na bezpečnost. Naaranžovali na mě různé otázky, například na jakou televizi jsem se tam díval nebo o čem jsme mluvili. Já se tam ale nejel bavit o politice, chtěl jsem vidět příbuzné a politiku jsme nerozebírali,” vysvětluje Hans Lau.

Kvůli víře nesměla dcera na ekonomickou školu

Existovala však oblast, ve kterých pamětník nebyl ochotný slevit ze svých zásad, což bylo náboženství. Od dětství jej rodiče vedli ke katolické víře a Hans Lau jí zůstal věrný celý život, i když to znamenalo snášet určité problémy.

„Když dcera skončila základní školu, hlásila se tuším na střední ekonomickou školu. Když jsme byli na vánoční mši, seděla v poslední lavici jedna její učitelka a já jsem si tehdy naivně říkal, že je fajn, že tyhle lidé chodí do kostela. Když pak měla jít dcera na střední školu, tak jí soudruh ředitel nedal doporučení, protože je doma vychovávána v křesťanském prostředí, což neodpovídá dnešním zásadám a že doporučuje učební obor s maturitou,” popisuje realitu komunistického režimu pamětník.

Do KSČ nevstoupím, chci žít rovným životem

V průběhu dalších let pracoval Hans Lau stále v podniku Obal (Strojobal) ve Smržovce, kde vystřídal za dobu svého působení několik funkcí. Z dopravního referenta se vypracoval na vedoucího výroby, později pracoval jako vedoucí účetní a ve druhé polovině 80. let jako jako ekonomický náměstek. Protože se už jednalo o vyšší pozici, vedení podniku se začalo zajímat, proč není Hans Lau ve straně.

„Předvolali mě k řediteli, který říkal, že pokud mě chce udržet jako ekonomického náměstka, tak se to neobejde bez členství ve straně. Říkal jsem, že mám svoje konkrétní důvody, proč nepůjdu do strany. Vysvětlil jsem mu, že chci žít rovným životem v rodině i ve svém okolí. Nepůjdu přece v neděli do kostela a v pondělí na stranickou schůzi. Nemám zapotřebí, abych se takhle přetvařoval a také nemám obě ruce levé a nemusím v té funkci pracovat. Asi po dvouhodinové debatě jsme se rozešli s tím, že mi ještě zavolá,” vzpomíná pamětník.

K dalšímu předvolání však už nedošlo. Podzim 1989 odstartoval pád komunistického režimu a ve stejném roce došlo i ke zrušení podniku, kde Hans Lau pracoval. Nový demokratický režim nicméně jeho život příliš nezměnil. Ještě v roce 1989 odešel do důchodu a těšil se na zasloužený odpočinek. V době natáčení (2023) žil ve Smržovce, věnoval se rodině, práci na zahradě a jako varhaník pečoval o zdejší kostel.