The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vincenc Langer (* 1934  )

Maminka sbalila rance a čekali jsme, jestli půjdeme do odsunu

  • narodil se v roce 1934 v Dolních Libchavách

  • pochází z česko-německé rodiny

  • otec Josef byl Němec, živil se jako tkadlec

  • matka byla Češka, pracovala v domácnosti

  • nejstarší bratr Miloslav Langer narukoval do wehrmachtu

  • bratr padl v březnu 1945

  • starosta obce na konci války ze strachu z válečné msty zabil celou rodinu a spáchal sebevraždu

  • po válce Langerovým hrozil odsun do Německa

  • na podzim 1946 se rozhodlo, že smíšená manželství mohou zůstat

  • v letech 1949 - 1952 se vyučil truhlářem

  • v roce 1956 se oženil a s manželkou vychovali dvě děti

  • pracoval jako truhlář a poté dvacet let jako školník v základní škole v Libchavách

  • v roce 2021 žil v Libchavách

Vincenc Langer z Libchav pochází z česko-německého manželství. Ačkoliv doma mluvili česky, učil se německy, protože za války připadla obec k Velkoněmecké říši. Možná to byl právě on – nejmladší ze čtyř dětí –, kdo dodal své mamince sílu jít dál, když její nejstarší syn padl ve válce.

Druhá světová válka jim přinesla mnoho slz. Tekly jim, když se na konci války dozvěděli, že starosta ze strachu zavraždil celou svoji rodinu – s jeho dcerou seděl Vincenc celou dobu ve školní lavici. Tekly jim, když se loučili s odsunovanými spolužáky, kamarády, sousedy a tetou. Sami měli sbalené rance a v obavách čekali, co s nimi bude.

Až na podzim 1946 se definitivně rozhodlo, že mohou zůstat. Vincenc dochodil školu a vyučil se truhlářem. Později pracoval také jako školník. Celý život prožil v Libchavách, s manželkou vychovali dvě děti. Jako poselství mladé generaci uvedl: „Aby se lidé měli rádi.“

 

Německý farář nejspíš mamince nepřál

Vincenc Langer se narodil 7. března 1934 v Dolních Libchavách, poblíž Ústí nad Orlicí. Už den jeho narození jako by předznamenal, že celé mládí se bude potýkat se vším dobrým i zlým, co tehdy česko-německé soužití přinášelo. Každý, kdo se narodil sedmého března - stejný den jako prezident T. G. Masaryk -, totiž dostal na jeho počest ročně sto korun. Vincencovi ale farář napsal do matriky 8. března, a když si toho maminka všimla a chtěla po něm, aby to opravil, farář to odmítl. Pamětník to vysvětlil tak, že německý farář tu stovku mamince nepřál, protože byla Češka. A tak se oficiálně narodil 8. března.

I přes tuto ranou příhodu však pamětník hodnotil česko-německé soužití v obci až do začátku války jako dobré. Koneckonců o tom svědčí i řada smíšených manželství, včetně Langerových. Otec Josef Langer byl Němec, narodil se v roce 1893 v Dolních Libchavách. Maminka Marie, rozená Čermáková, spatřila světlo světa v roce 1899 v sousedních Českých Libchavách a byla Češka. Doma mluvili Langerovi česky, maminka německy ani neuměla. Rodinní příbuzní se často navštěvovali - Marie Čermáková pocházela z devíti dětí, Josef Langer ze šesti. Vincenc měl tři starší sourozence: Miloslava, který se narodil v roce 1923, Marii, narozenou v roce 1925. Když se v červnu 1927 narodil bratr Josef, zasadil otec venku smrk.

Maminka byla doma s dětmi a starala se o pronajaté pole, dvě krávy a drobné zvířectvo. Koncem 19. století se řada lidí odpoutala od tradičního zemědělského hospodaření a nechala se zaměstnat v nově vznikajících textilních továrnách v Ústí nad Orlicí a okolí. Stejně tak Vincencův otec Josef, který tkal v Hylvátech u Ústí nad Orlicí látky na kravaty. Sedmadvacet roků chodil ráno na sedmou hodinu pěšky do práce a v pět odpoledne se vydal na cestu domů.

Bratr Miloslav se vyučil krejčím u pana Hrušky v Ústí nad Orlicí a pak u něj také pracoval. Pan mistr šikovného učně chválil. Miloslav také hned ušil bratrům a tatínkovi sváteční šaty z látky, kterou si mohl otec na Vánoce z textilní továrny výhodně odkoupit. Pamětník o svém bratrovi vyprávěl: „Slávek mi založil vkladní knížku a vždycky mi tam ze své výplaty dával stovku nebo padesátku.“ Měnovou reformou v roce 1953 ale Vincenc o své úspory přišel.

 

Chodil jsem do německé školy, sestra do české

Při velké kolonizaci ve 13. století založili němečtí usedlíci obec Německé Libchavy. (Sousední České Libchavy vznikly ve stejné době a byly osazené českým obyvatelstvem.) Začátkem 19. stol. se Německé Libchavy rozdělily na tři části (Horní, Dolní a Střední Libchavy), v roce 1976 byly znovu sjednocené do Libchav. Pamětník vzpomínal, že v období kolem Mnichovské dohody pět místních německých statkářů jelo do Berlína intervenovat údajně až u Hitlera za to, aby Libchavy byly německé. Obec skutečně v říjnu 1938 připadla Německé říši (České Libchavy zůstaly v protektorátu), takže kamkoli pak místní chtěli v okolí jít, všude museli mít propustku.  

V zimě 1940 napadla spousta sněhu. Vincenc začal chodit do první třídy německé školy. Ráno ho sestra odvedla do školy a sama pokračovala dál, do české měšťanské školy v Horních Libchavách. Až do páté třídy seděl ve školní lavici s dcerou libchavského starosty Langera a od první třídy se učil pouze německy. V roce 1943 udělali Němci ze dvou školních tříd sklad zdravotnického materiálu, který hlídalo asi šest vojáků. Děti proto chodily do školy na vyučování střídavě.

Vedle Langerů stál obecní chudobinec, ve kterém žilo během války šest rodin. Vincenc Langer vyprávěl o tom, že se tam lidé z okolí rádi scházeli na sousedskou besedu: „Byli to všechno Němci, slušní lidé. Nikdy jsme neslyšeli, že by se pohádali. Když měla maminka večer nakrmený dobytek, tak jsme k nim chodívali sednout venku na lavici a povídali jsme si.“

 

Bratr padl v Polsku

Sestra Marie byla za války nasazena na práci v textilní fabrice v nedalekých Hylvátech (Hilbetten), bratr Miloslav musel na podzim 1942 narukovat do německé armády. Pamětník vzpomínal: „Slávek byl až blízko Moskvy. Koncem března 1945 přišlo oznámení, že 12. března padl. Maminka se ubrečela. Ona ho měla moc ráda. Byl to tak dobrý kluk.“ Nejmladší bratr Josef se učil řemeslu a v listopadu 1943 musel také narukovat. Bylo mu teprve šestnáct a po výcviku byl někde u Liberce na práci.

S koncem války přibývalo dramatických událostí. Pamětník uvedl, že zapálených henleinovců bylo v obci asi deset rodin, jedním z nich byl starosta Dolních Libchav. „Jmenoval se Langer, ale nebyli jsme příbuzní,“ vyprávěl pamětník a pokračoval: „Byl to člen SA (Sturmabteilung), chodil v uniformě a s pistolí. Doma měl úřad s velkým obrazem Hitlera. Nenáviděl komunisty, takže můj táta s ním vůbec nechtěl mluvit.“

Vincencův otec vstoupil brzy po založení komunistické strany do jejích řad. Celou válku ukrýval stranickou legitimaci, a když bylo potřeba něco vyřídit na úřadě, poslal tam raději svou manželku s malým Vincencem. Pamětník vysvětloval: „Já se zatím bavil s jeho dcerou, mojí spolužačkou, a maminka vyřizovala, co potřebovala, nejčastěji dodávky. Nahlásila, kolik brambor máme, a oni pak přišli kontrolovat, jestli jsme odvedli dodávku a kolik nám toho zbylo. Odváděli jsme brambory, obilí, mléko, maso.“

 

Starosta postřílel svou rodinu

Začátkem května 1945 přijelo do obce pět ruských vojáků na koních. Strach ze Sovětů a strach z odplaty byl pro starostu motivem k povraždění celé své rodiny. „Jednou ráno přišel tátův známý a říkal nám, že starosta nejdřív zastřelil své dvě dcery, pak manželku a nakonec se zastřelil sám. S jeho dcerou jsem se dost kamarádil,“ svěřil se pamětník.

Po válce měli Langerovi strach, že je odsunou. Vincencova maminka měla připravené tři rance s peřinami a šatstvem pro případ, že budou muset rychle opustit svůj domov. „Každý Němec měl už připravený padesátikilový pytel s peřinou a oblečením a čekal, zda půjde do odsunu, nebo ne. Takhle jsme byli sbalení i my,“ popisoval pamětník dobu tíživé nejistoty. Uvedl také, že maminčin bratr z Rychnova se jako komunista údajně zasadil o to, aby Langerovi mohli zůstat.

„Nakonec ale lidé ze všech smíšených manželství tady mohli zůstat. Dopadlo to dobře. Táta byl moc rád, že jsme mohli zůstat doma. Sotva dostavěl barák, už by musel pryč,“ vysvětloval Vincenc Langer. Tehdy také ochladly sympatie Josefa Langera ke komunistické straně. Právě komunisté v jeho okolí totiž prosazovali, že každý Němec – byť by byl komunistou – musí pryč.

Převážná část německých obyvatel Libchav musela do odsunu. Několik dní chodily přes Libchavy do Ústí nad Orlicí na nádraží průvody Němců. Pamětník uvedl: „Vždycky nějaký sedlák jim nabídl, že jim žebřiňákem sveze rance. V Ústí se odsunutí lidé soustřeďovali v dřevěném baráku, kde čekali třeba týden, až bude připravený vagon, dobytčák, aby se naložili a odjeli.“

 

Sbalili jsme rance a čekali

V sousedství Langerových bydleli Jilkovi. Jejich jediná dcera byla Vincencova kamarádka a pamětník na ně vzpomínal: „Chodili jsme k nim mlít své obilí, ale pomáhali jsme i jim mlátit, podávat snopy na mlátičku, odebírat slámu nebo dělat balíky. Jilek mi říkal, že když tady zůstanou, tak mi dá svoji dceru za manželku.“ Jilkovi se ale museli vystěhovat a pak už se nikdy neviděli. „Loučení s nimi bylo strašně smutné. S kamarády ze třídy jsme si podávali ruce a plakali jsme. Bylo to šeredné,“ popisoval Vincenc Langer.

V odsunu skončila i Vincencova teta Amálie, sestra Josefa Langera. V Německu neměli kam jít a rozhodně je tam nikdo nevítal. Vždy záleželo, s jakými lidmi se potkali, uvažoval pamětník: „Naši příbuzní byli v nějakém statku, kde dostali prázdnou místnost. Měli tam jen bedýnky, na kterých seděli a jedli. Byli to chudáci.“

Ačkoliv lidé z Libchav odcházeli údajně do východní části Německa, jeho teta Amálie Scholzová žila s manželem Josefem (1874 - 1956) v obci Asterode v německém Hesensku. Když v šedesáti letech zemřela, dostal otec povolení jet tam na pohřeb. Vincenc sám nikdy v Německu nebyl.

Po válce přišla do Libchav řada nových osídlenců, kteří si zabírali domy po odsunutých Němcích. Vincenc Langer uvedl, že ještě tři roky po válce sem chodili lidi a zabírali domy. Někteří Češi přišli, ještě když původní majitelé bydleli v domě, a tlačili na jejich rychlejší vystěhování. Stávalo se, že se noví majitelé nastěhovali do jednoho domu, a když se jim po čase znelíbil, přestěhovali se jinam. Docházelo i k rabování. „Bylo to všelijaké, záleželo na lidech. Byli lidé dobří a byli špatní,“ opatrně sděloval pamětník.

Vincenc začal chodit znova do školy až před Vánocemi 1946, protože stále čekali, jak dopadne odsun. Měl pak co dělat, aby se naučil česky, jak uvedl: „Do té doby jsem se ve škole učil jen německy. Bylo nás víc, kdo jsme takhle šli z německé školy do české. Nastoupil jsem znovu do šesté třídy, tu jsem opakoval. Zpočátku to bylo těžké. Felgra před školou zmlátili, protože uměl mizerně česky.“

Ze tří milionů českých a moravských Němců jich na území našeho státu k roku 1950 zůstalo kolem sto padesáti tisíc. Odsunutí začínali v Německu od nuly. Řada z nich se však poměrně rychle vzmohla. Ačkoli svůj domov stále nosili v srdci, vrátit by se už nechtěli. Tak o tom do Československa, sevřeném okovy komunistické moci, psala v 50. letech v dopise Marii Langerové její sestřenice Rollerová: „Němci z Libchav už mají skoro všichni nová stavení, už by nechtěli jít zpátky. Já myslím, že ode dneška za rok už budeme mít také nové stavení. Ale Máňo, ne abys to mé psaní dala někomu přečíst, oni by tě zavřeli.“

 

Vyvzdoroval si truhlařinu

Znárodňováním Langerovi o nic nepřišli, protože nic neměli. Otec byl zaměstnanec, a pole, které měli v nájmu, se po válce zbavili. Když Vincenc v roce 1949 vyšel ze školy, lákala ho truhlařina, ale mladé muže tehdy nutili do jiných odvětví. Směřovali ho do Ostravy na horníka. Tam však kvůli zdravotním potížím nemohl, a tak ho přemluvili do učení na slévače.

„Prvního září jsem nastoupil v Chocni, a už druhý den jsme šli dělat válečky do formy. Řekli nám, ať si oblékneme kožené zástěry, že ráno budeme slévat,“ vyprávěl pamětník. A protože slévačinu dělat opravdu nechtěl, rozžhaveného železa se bál, řekl mistrovi, že už nepřijde. Další den jel do Vysokého Mýta na pracovní úřad. Tam mu sice vynadali, co si to dovoluje, ale nakonec se přece jen dostal do učení na truhláře k panu Bienovi do Kerhartic. V roce 1952 tam dostal výuční list.

V roce 1953 narukoval do Prahy na vojnu k Vojenské stavební správě. I tam ho nutili na roční brigádu do ostravských dolů. Na brigádu sice šel, ale jen do Semtína, kde stavěli v době zvýšeného mezinárodního napětí protiletadlový kryt. Po čase ho přeřadili na jinou práci - pomáhal stavět dům u Pardubic nebo hotel International v Praze. Kvůli zrakovým problémům šel Vincenc do vojenské nemocnice na vyšetření. Po týdnu mu oznámili, že ho zbavují vojenské služby a propustili ho domů. „Tak jsem na vojně strávil pět měsíců. Velitel roty mi řekl, že být to za války, tak mě hned zastřelí,“ dodal pamětník.

 

Život byl samá práce

V roce 1956 se Vincenc Langer oženil se Stanislavou Burešovou (1939-2009), se kterou se znal z vesnice. V roce 1957 se manželům narodil syn, kterého pojmenovali na počest Vincencova padlého bratra Miloslav, a v roce 1962 dcera Marcela. Pamětník pracoval v Českých Libchavách v Dřevozpracujícím podniku jako truhlář. Málo si vydělal a stále jim zvyšovali normy, jak uvedl: „Měsíčně jsem měl 1265 korun. Když jsem udělal za víc, už u nás byl úkolář a se stopkami v ruce sledoval, co a jak dlouho dělám. Pořád mi strhávali peníze. Zpočátku jsem za kuchyňský stůl dostal 34 korun, a když jsem tam končil, dělal jsem stůl za 17,85 korun.“

Jako velitel místních hasičů pomáhal v obci se stavbou nové hasičárny a v roce 1965 odešel od truhlařiny do školství. V místní základní škole dělal do roku 1985 školníka. Ve škole byl divadelní kroužek a Vincenc Langer tam pomáhal nejen s technickým zázemím a kulisami, ale i hrál. Každý rok odehráli jedno představení. V roce 1986 ještě pomáhal v obci postavit tělocvičnu, pak pracoval jako skladník v JZD a v roce 1996 odešel do důchodu.

„Život byl samá práce,“ uvedl pamětník a své vyprávění uzavřel poselstvím mladé generaci: „Lidi by se měli mít rádi. Já jsem nesnášel, když si lidé nadávali, nebo když jeden druhého udával. Ledacos se dá udělat, nemusí se hned chodit žalovat.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Iva Marková)