The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Langer (* 1929)

Člověk proti tomu nic nenadělal

  • narozen 8. října 1929 v Přáslavicích

  • otec pochází ze smíšeného česko-německého manželství

  • otec odmítl podepsat německou státní příslušnost

  • perzekuce za kolektivizace

  • šestadvacet měsíců v PTP v obci Zbůch

  • v roce 1958 rodina vstoupila do JZD

  • v roce 1990 Václav Langer zvolen starostu Přáslavic

  • v roce 2018 žil stále na rodinném hospodářství v Přáslavicích

Během okupace Čech a Moravy nacistickým Německem otce Václava Langera několikrát předvolali na úřad, aby podepsal německou státní příslušnost. Pocházel totiž z národnostně smíšeného česko-německého manželství. Opakovaně odmítl a tím uchránil své syny před povoláním na frontu v řadách wehrmachtu. Později odolával i nátlaku komunistického režimu a s rodinným hospodářstvím odmítl během kolektivizace vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Jeho nejmladšího syna Václava proto poslali do pomocných technických praporů (PTP), kde pak šestadvacet měsíců sloužil jako levná pracovní síla v uhelných dolech. V roce 1954 otec zemřel, nátlak se stále stupňoval, a tak rodině nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit a předat mu své soukromé polnosti.

Na hranicích protektorátu

Václav Langer se narodil 8. října 1929 v Přáslavicích jako sedmé z devíti dětí rodičům Bedřichovi a Františce Langerovým. Zatímco matka byla místní rodačkou české národnosti, otec pocházel z nedalekého Slavonína (dnes městská část Olomouce), obývaného převážně Němci, a měl matku české a otce německé národnosti. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století jeho rodiče v Přáslavicích zakoupili hospodářství s 20 hektary polností, luk a lesů, které pamětníkův otec později zdědil, a v obci se také seznámil se svou budoucí manželkou.

Kromě několika příbuzných ale rodina neměla s německým prostředím příliš mnoho společného. V čistě českých Přáslavicích se doma mluvilo česky a děti studovaly v českých školách. Václav chodil do místní obecné školy a později nastoupil do měšťanské školy ve Velké Bystřici. V té době však již druhým rokem nacistické Německo okupovalo celé Čechy a Moravu. Zatímco pohraniční oblasti přičlenili přímo k Říši, ve vnitrozemí nacisté ustavili protektorát Čechy a Morava. Jeho hranice vznikly přímo za obcí Přáslavice a místní lidé je tak při cestách na své polnosti museli na určených přechodech překračovat. Otce kvůli jeho původu několikrát předvolali na úřady, aby podepsal německou státní příslušnost. Uvědomoval si ovšem následky, protože tři synové (Hanz, Eduard a Karl Langerovi) jeho bratra museli narukovat do wehrmachtu. „Volali ho na oberlandrat, ať to podepíše. Všichni moji starší bratři by pak museli na frontu, a tak to nepodepsal. Takže jsme byli Češi po celou dobu války,“ vypráví Václav Langer. Otec měl štěstí, protože kdyby Přáslavice spadly do oblasti říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland), nikdo by se s ním nebavil a automaticky by nabyl německou státní příslušnost.

Z období druhé světové války si Václav Langer vzpomíná také na hospodářské kontroly, cesty olomouckých měšťanů do vsi pro zásoby nebo konflikty s německými dětmi v měšťanské škole ve Velké Bystřici. „Měli jsme šatnu blízko německých tříd. Kluci z Hitlerjugend nám podráželi nohy. Nemeškali jsme a mlác je po paštice. Byly z toho nepříjemnosti a museli jsme pak chodit druhým vchodem a vyhýbat se německým třídám.“

Na konci války rodina asi na týden ubytovala ve stodolách britské zajatce, kteří pod dozorem německých vojáků ustupovali před blížící se frontou. „Spali ve stodole, kde jsme měli pod podlahou skrýš na obilí a další věci. Praskly jim pod nima desky a přišli nás na to upozornit. Dali jsme jim nové, aby to vyměnili,“ vzpomíná pamětník a dodává, že britští zajatci naštěstí nebyli pod přísným dohledem, a tak se o úkrytu zásob němečtí vojáci nedozvěděli.

Otce potřebovali zastrašit, a tak syna poslali do PTP

V roce 1944 Václav ukončil měšťanskou školu. Učil se potom soustružníkem a následně pracoval doma na hospodářství a za plat také vypomáhal jiným sedlákům v obci. Dvacet hektarů v úrodné Hané rodinu slušně uživilo, ale do práce se musela zapojit celá početná rodina. Díky tomu ale Langerovi nepotřebovali žádné stále ani námezdní zaměstnance. Jenže v únoru 1948 vyvrcholily snahy komunistické strany o převzetí moci ve státě. Následovaly tvrdé represe a likvidace jejich odpůrců, znárodňování soukromých podniků a také kolektivizace venkova neboli přeměna soukromého vlastnictví ve vlastnictví kolektivní a s tím spojené zakládání jednotných zemědělských družstev. Stejně jako ostatní větší hospodáři v obci se i pamětníkův otec odmítl vzdát svých polností. Když pak Václav Langer v říjnu 1950 narukoval na povinnou základní vojenskou službu, byl nejspíš na popud posudku z místního národního výboru zařazen do pomocných technických praporů, kam komunistický režim posílal „politicky nespolehlivé“ brance.

Václav Langer nicméně nejprve prošel běžným výcvikem u protitankového dělostřelectva a až v prosinci 1950 mu a dalším vojákům velitel oznámil, že jsou jako nepřátelé lidově demokratického zřízení zařazeni do nově vzniklých PTP. Následně je převezli do obce Zbůch nedaleko Plzně. Václav Langer poté dva roky pracoval v místním černouhelném dole s názvem Masarykův jubilejní důl, v roce 1953 přejmenovaném na Důl Obránců míru.

Pétépáky tam nastěhovali do bývalého tábora pro francouzské a sovětské zajatce, v němž krátce po válce internovali také německé muže. Nejprve museli dát tábor do pořádku a opravit budovy a uklidit okolí. Ve třech budovách tam spalo asi dvě stě padesát mužů. Václav Langer pracoval v nočních směnách. Vzpomíná na tvrdou dřinu, tragickou smrt jednoho vojáka v dole, ale také na pitky a občasné konflikty během vycházek a nesmyslná pravidelná politická školení. „Důstojníci byli tupci. Mluvili na pétépáky, mezi nimiž bylo mnoho studovaných mužů. Vykládali nám o válce v Koreji a přitom ani nevěděli, kde leží,“ dodává pamětník.

Vstoupili jako jedni z posledních

Po šestadvaceti měsících Václava Langera konečně propustili domů. Dál pak pracoval na rodinném hospodářství. V roce 1952 se sice místním funkcionářům podařilo ustavit JZD, ale velká část hospodářů do něj odmítla vstoupit. Nátlak se ovšem stále stupňoval. Rodině Langerově sebrali jejich polnosti a vyměnili je za neobdělávané a vzdálenější. Přitom museli stále plnit neúměrně vysoké dodávky zemědělských komodit. „Nešlo to utáhnout. Jezdili jsme sekat pole do vojenského újezdu Libavá, protože z našich polí se předepsaný počet dobytka nedal nakrmit. Muselo se plnit, protože jak se neplnilo, tak přišly pokuty a potahování,“ vzpomíná Václav Langer. V roce 1954 zemřel pamětníkův otec Bedřich Langer. Rodina ještě čtyři roky soukromě hospodařila, než v roce 1958 definitivně vstoupili do JZD.

Prvním porevolučním starostou

Václav Langer pracoval v místním JZD a po dálkovém studiu na zemědělské škole Malé Hradisko v Olomouci dělal dlouhá léta agronoma. V roce 1955 se oženil s Jarmilou Podmolíkovou, s níž měl čtyři děti, a v roce 2018 s ní stále bydlel v rodinném hospodářství v Přáslavicích. Polnosti však rodina po jejich navrácení již neobdělává a jsou v pronájmu zemědělského družstva.

Po pádu komunismu se v roce 1990 obec Přáslavice po desítkách let integrace s Velkou Bystřicí osamostatnila. Jejím prvním starostou se za Československou stranu lidovou stal Václav Langer. Během svého pětiletého působení tak mimo jiné zažil odchod sovětských vojsk, působících v kasárnách v obci na okraji vojenského újezdu Libavá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)