The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Lang (* 1947)

• narodil se 5. března 1947 v Čelákovicích

• v roce 1962 nastoupil do učení na dřevomodeláře v TOS Čelákovice

• zažil rabování sovětských vojáků při invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• od roku 1965 hrál na bicí a zpíval v rockových a bluegrasových kapelách

• dvacet let pracoval v modelárně v TOS Čelákovice

• v roce 1982 přešel do dílen Národního divadla

• od roku 1984 jezdil na montáže od Stavebních izolací

• od roku 1989 soukromě podnikal ve výrobě nábytku až do 74 let

• v roce 2026 žil v Čelákovicích a věnoval se hudbě a historii

Dlouhé vlasy, anglo-americká hudba, oranžové manšestráky a květovaná košile soudruhy dráždily, ale na malém městě ve středních Čechách to až s podivem procházelo. 

Otec vstoupil do strany hned po válce

Dědeček pamětníka Karla Langa, Antonín Štok, provozoval až do komunistického převratu malou čepičářskou a kožešnickou živnost v Čelákovicích, kam se po první světové válce přiženil. Jejich dcera Věra Štoková se provdala za pamětníkova otce zámečníka Karla Langa, který na začátku protektorátu nastoupil do továrny na obráběcí stroje vizionářského průmyslníka Josefa Volmana[1]. „Po Volmanově smrti v roce 1943 vedl továrnu jeho zeť,“ vypráví pamětník, „a přesto, že zaměstnanci byli u Volmana spokojeni, založili někteří hned po válce v továrně revoluční výbor a začali přesvědčovat lidi, aby vstoupili do KSČ. A můj otec podlehl a vstoupil.“ To už byl ženatý a měl dceru a syna Karla, jenž se narodil 5. března 1947. 

V padesátých letech tchánovi znárodnili kožešnickou živnost a proto, že babička Františka Štoková neměla jako žena v domácnosti žádný důchod, musel Antonín Štok krátce před důchodem vzít těžkou práci ve slévárně v bývalé „Volmance“, po znárodnění  přejmenované na TOS. Později tam zaměstnali i babičku Františku, která až do sedmdesátých let tahala kbelíky s emulzí ke strojům, aby vůbec vyšli s penězi, protože z komunisty přiznané penze se nedalo vyžít. Avšak ani svízelná situace v rodině nedonutila pamětníkova otce, aby změnil své přesvědčení. Celý život zůstal řadovým komunistou, i když, jak říká Karel Lang, nikomu neublížil.

Podle Volmanových plánů postavili Marxovy domy

Vizionář Volman chtěl ještě za života stavět bydlení pro zaměstnance, už to však nestihl. Po válce, kdy byl obrovský nedostatek bytů, se jeho plány a vize nové garnituře hodily. Postavilo se podle nich sídliště se šesti bloky, kde se byty přidělovaly nejprve straníkům. V tak zvaných Marxových domech dostali kuchyň a pokoj také Langovi. V bývalé Volmanově vile, dnes kulturní památce, zřídili komunisté už v roce 1948 politickou školu, promítaly se tam filmy pro děti a park byl přístupný veřejnosti, záhy se z ní však stala mateřská škola a ta fungovala nepřetržitě až do začátku devadesátých let.

Do první třídy šel malý Karel v roce 1953. Nejprve chodili do kulturního domu, narychlo postaveného z dřevěných baráků, dovezených ze zajateckého tábora ve Frýdlantu, od třetí třídy přešli do kamenné školy. Tam začala politická propaganda. Celá třída vstoupila do Pionýra, objevili se první fanatičtí učitelé. Karel Lang vzpomíná, jak na ně ruštinářka neustále křičela nebo jak vstávali a zdravili nenáviděného učitele: „Čest práci, soudruhu učiteli“ a odpovědí jim bylo: „Čest práci, pionýři a žáci.“ “Když si někdo zapomněl pionýrský šátek, tak pro něj musel jít domů a dostal neomluveno,“ vypráví pamětník.

Ty tomu nerozumíš

Přestože se Karel Lang učil dobře a otec byl ve straně, nevzali ho na průmyslovku, a tak v roce 1962 nastoupil do učení na dřevomodeláře. Otec dle jeho slov z členství v KSČ nikdy nic neměl, a když se ho pamětník ptal, proč se dal ke komunistům, odvětil: „Ty tomu nerozumíš.” “A tím skončila naše politická diskuse,“ říká Karel Lang. Od poloviny šedesátých let začali s kamarádem ladit rádio Luxemburg a také Svobodnou Evropu, kterou však mohli poslouchat jen krátce, protože ji komunistický režim po několika měsících začal rušit. Kamarád se mezitím stal terčem mistra odborného výcviku, jenž mu vyhrožoval, že ho nepustí ke zkouškám, a dlouhodobě ho šikanoval. Tlak byl nakonec tak silný, že pamětníkův přítel dva měsíce před zkouškami tragicky ukončil svůj život. „Mistr měl velké obavy, ale dostal jen stranický trest, nic víc,“ vypráví Karel Lang. Přervané přátelství však v pamětníkovi stačilo probudit lásku k hudbě. Nejprve hrál na bicí, později přidal zpěv. Začali zakládat kapely, od patnácti jezdil do Prahy na koncerty big beatu a dostal přezdívku Charlie. Z továrny chodil rovnou do klubovny hrát a hlavně si nechal narůst delší vlasy a ofinu podle Briana Jonese z Rolling Stones. „V Praze byla větší anonymita, tam bylo mániček dost a my jsme to obdivovali,“ říká pamětník. Jen na učňovské zkoušky je donutili nechat se ostříhat, jinak by je k nim nepustili. „A tak jsem se zařekl a od roku šedesát pět jsem nebyl u holiče,“ směje se Karel Lang, který se dodnes stříhá sám nebo s pomocí manželky.

Sověti kradli lidem ve vlaku cennosti

Práce a hudba, tak vypadala bezstarostná šedesátá léta mladého Karla, než přišel srpen 1968. Ráno 21. srpna slyšeli obyvatelé Čelákovic dunění přijíždějících tanků. Šel do továrny, všichni poslouchali rádio, nepracovalo se. A proto, že měl pamětník v Praze domluvené rande se svou budoucí ženou, rozhodl se, že za ní zajede vlakem. Na nádraží byly stovky lidí. Nacpali se do už tak přeplněného vlaku, výpravčí je prosil, ať nevykukují: „Na trati jsou Rusové.“ Ujeli sotva tři sta metrů, když na kolejích uviděli stát těžký kulomet za pytli s pískem. Po dlouhém vyjednávání pustili vojáci vlak dál, přískoky se blížil ku Praze, než zastavil na jižním okraji Prahy. Tanky stály po celém horizontu, kam až dohlédli. “Vagonem začali procházet Rusové a začali krást hodinky a cennosti,” vypráví Karel Lang. Nakonec dojeli na Palmovku, všude v ulicích obrněnci, našel přítelkyni, která na něj celou dobu čekala, všude vládl zmatek a k tomu vyhlásili večerní zákaz vycházení. Do Čelákovic se vrátil až druhý den. Byly to rušné dny. Soused, o kterém se šuškalo, že za války sloužil v Anglii, jezdil na tajný vysočanský sjezd do ČKD - za továrnou mu přistavili valník jako tribunu a tam občany informoval, o čem se jednalo, přestože ho žena tahala dolů a zoufale křičela: „Táto, pojď domů, oni tě zastřelej!“ „Ale pak to skončilo, většina komunistů podepsala souhlas se vstupem, soused se dostal do Ústředního výboru a do smrti se měl dobře,“ popisuje pamětník.

Sjížděly se tam Mařeny s dekou do půl zad

Karel Lang strávil v TOSu celých dvacet let. Jednou ho lákali do strany, ale odmítl. Když v továrně založili Brigádu socialistické práce a potřebovali mít stoprocentní účast, mladý Karel také řekl ne. Nakonec mu vedoucí zbaběle nechal na stole krabičku s odznakem BSP a začlenili ho i bez jeho podpisu. Rok po invazi emigrovali dva členové kapely, hudebníci různě odcházeli nebo se vraceli z vojny, složení souboru se měnilo. Pamětník s kapelou Tom-cats, později Kocouři, hrál blues a blues rock na koncertech v okolí Čelákovic i v Praze. V pražském Futuru se na pódiu a v šatnách setkali i s Plastiky, nicméně dle vlastních slov se mu jejich hudba nelíbila nebo jí nerozuměl. „Ale to byli kluci, kteří dost provokovali,“ vypráví Karel Lang a sám se diví, že až na jeden případ neměli na koncertech větší problémy. Museli sice dělat přehrávky a dostávali velmi malé odměny - hráli za patnáct korun nebo jak sám říká, za knedlíky s vajíčkem, ale hlavně, že mohli hrát. Velké koncerty se konaly v Nymburku, kde byl okresní výbor strany a spousta komunistů. „Sjížděly se tam až z Moravy ty Mařeny, co měly vlasy až na záda, ale komunisti je nechali hrát. Jinde po nich šli. Nevím proč, ale v Nymburce to procházelo,“ vypráví pamětník, který nosil v duchu Flower Power oranžové manšestráky a kytičkovanou košili, oblečení, které bylo soudruhům trnem v oku, ale fanynky na něj a na rockovou hudbu letěly. Velkým úspěchem kapely bylo první místo v nymburském Beat Cupu.

Na začátku sedmdesátých let se Karel Lang dozvěděl, že v knihovně na americké ambasádě půjčují vinylové desky a cívky a oslovilo ho jižanské blues. Od pětašedesátého roku hráli ve zkušebně bývalého hotelu Filip v Čelákovicích pod služebnou VB, ale jak sám říká: „S policajty jsme měli dobrou symbiózu,“ dokonce ani neplatili za elektřinu. Jen tu a tam jim příslušník zaklepal na dveře a požádal je, aby se trochu ztišili, že má nahoře případ. Zátah zažili muzikanti jen jednou. Ve dvaasedmdesátém roce na koncertě v Záluží zasahovala policie na popud místního soudruha-opilce, který, jak se později pamětník dozvěděl, nahlásil, že mládežníci močili na pomník rudoarmějce. Do sálu vnikli policisté se psy, začali všechny legitimovat, ale hudebníci jako zázrakem vyvázli bez úhony. Stačili naložit nástroje a odjet do klubovny.

Fotografie z dovolené v Německu otce překvapily

Karel Lang si s kamarády v emigraci nepřestal psát. Na konci sedmdesátých let dostal pozvání do Německa a na druhý pokus, po martýriu pohovorů a povolení, mohli s manželkou v roce 1979 vycestovat. Na celnici je probrali, svlékli, ale nakonec pustili dál. V Německu pamětník hodně fotografoval, a když pak otci ukazoval diapozitivy, Karel Lang starší nevěřícně prohlásil: „Vždyť nám celou dobu říkali, jak se v tom Německu mají špatně… Ale svoje přesvědčení ani tak nezměnil,“ vypráví pamětník. 

V roce 1982, po dvaceti letech v TOSu, přešel Karel Lang do dílen Národního divadla na Floře. Tam se mu líbilo, měli mnohem volnější práci a poznal mnoho známých osobností. Hned v prvním roce zažil tryznu za zesnulého Leonida Iljiče Brežněva v Nosticově divadle, kam se museli dostavit všichni zaměstnanci. Prý to stihli v hospodě zapít, ještě než vyhlásili státní smutek a hospody na několik dní zavřeli. O dva roky později přijal pamětník nabídku od Stavebních izolací a s kolegou začali jezdit po montážích po celé republice. To už se blížil rok 1989. V Čelákovicích založili Občanské fórum a Karel Lang, jak sám říká, dělal poslíčka, roznášel odznaky OF a od 20. listopadu jezdil denně do Prahy na demonstrace a podával místnímu OF zprávy. Krátce po revoluci pracoval v JZD Jenišovice, ale po několika měsících se s kolegou „udělali pro sebe“ a začali vyrábět nábytek na míru. Největší zakázky měli v době, kdy se privatizovaly lékárny a oni do nich dodávali a montovali vybavení. Po deseti letech se s kamarádem rozešli a Karel Lang pak ještě dalších dvanáct let, do sedmdesáti čtyř let, už jen sám vyráběl kuchyně a koupelnový nábytek na míru. Dnes, v roce 2026, žije v Čelákovicích a vydal několik publikací, mezi nimi historii Volmanovy vily a publikaci o Čelákovických kapelách[2].

[1] O Volmanově továrně pro Paměť národa vyprávěl také pravnuk zakladatele Otakar Braun:  https://www.pametnaroda.cz/cs/braun-otakar-1950) 

[2] Viz Dodatečné materiály – Publikace Karla Langa