The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Beatrice Landovská (* 1962)

• narozena 2. září 1962 v Praze

• otec herec a disident Pavel Landovský, matka scénografka Helena Albertová

• od roku 1972 byla rodina perzekvována kvůli otcovým postojům

• v důsledku otcovu podpisu Charty nemohla být přijata na žádnou pražskou střední školu

• školský odbor národního výboru zfalšoval výsledky jejích přijímacích zkoušek

• 1977–1979 studovala gymnázium v Dobříši

• 1979–1981 studovala gymnázium v Radotíně

• 1981–1986 pracovala v pomocných profesích v Realistickém divadle a v Divadle E. F. Buriana

• přepisovala texty pro samizdatové časopisy Jednou nohou a Revolver Revue

• v letech 1986–1997 žila s básníkem J. H. Krchovským

• od r. 1988 studovala „podzemní univerzitu“, kterou dokončovala v 90. letech již oficiálně na FF UK

• vyučovala literaturu na pražských středních školách

• věnuje se astrologii a rodinným konstelacím

• je autorkou autobiografické knihy Nikdy není pozdě na šťastné dětství (Garamond, 2023)

Celý její život až do rané dospělosti byl předurčen tím, že se narodila v rodině známého herce a později ještě známějšího disidenta Pavla Landovského. V dětství toužila po „normálních“ rodičích, vyrůstala však v bohémském prostředí s policií a udavači v zádech. Dveře ke standardnímu studiu a zaměstnání jí zůstaly v době normalizace uzavřeny, zato se jí otevřely dveře do světa opozice a alternativy. Dnes říká, že jiný osud by si nezvolila: „Z našeho břehu se na ten druhý neplavalo, stejně jako se neutíkalo ze Západu na Východ.“ 

Její rodina z otcovy strany v devatenáctém století načas zakotvila v Rusku. Pradědeček Landovský pocházel z rodiny českých rukavičkářů, kteří do země přesídlili na pozvání ruského cara. Stejným způsobem se do Ruska jako dítě dostala i prababička Anna Wagnerová z rodiny kloboučníků, vzdáleně spřízněné s hudebním skladatelem Richardem Wagnerem. Ve městě Nižně se jim roku 1900 narodil syn Jaroslav, který se podle slov své vnučky Beatrice „zúčastnil v Petrohradě předrevolučního kvasu“, přátelil se s básníky Alexandrem Blokem a Velemirem Chlebnikovem. V době občanské války v Rusku bojoval na straně „rudých“ a jen těsně unikl popravě. Když se jeho rodiče na začátku dvacátých let rozhodli vrátit do Čech, Jaroslav s nimi odjížděl jen nerad. Beatrice Landovská se domnívá, že měl v Rusku partnerku a snad i dítě. „Dědeček býval smutný, celý život seděl a díval se někam do dálky,“ poznamenává. Do Československa odjelo asi sedm členů rodiny, mnozí další z rodinné větve Wagnerových však zůstali zejména na Ukrajině a jejich potomci přijížděli o sto let později po ruském útoku na Ukrajinu roku 2022. 

Jaroslav se v Československu oženil s Jarmilou Kočovou z Vysočiny a později žili v Havlíčkově Brodě a v Pardubicích, kde vyrůstal jejich syn Pavel Landovský.  

Rodiče matky pamětnice Heleny Albertové pocházeli z Klatov, ale v době Beatricina dětství žili v Praze ve Vokovicích. Dědeček Albert byl právník, který v roce 1950 musel nastoupit do výroby v ČKD. 

Ostatním dětem záviděla jejich obyčejné rodiče 

Beatrice Landovská se narodila 2. září 1962 v Praze. V té době oba její rodiče působili v klatovském divadle, Pavel Landovský jako herecký elév, matka Helena Albertová jako čalounice, která se však často objevovala v různých rolích i na jevišti. Rodiče žili bohémským a dobrodružným životem, nenechávali se spoutat středostavovskými normami a příliš nebrali ohled ani na běžné rodičovské povinnosti. 

Beatrice to ilustruje historkou z doby dva týdny po jejím narození. Matka s ní tehdy vyrazila do Hřenska na návštěvu za svou švagrovou, která tam vedla cukrárnu. S kočárkem se nechala převézt přes řeku na německou stranu hranice. Vzápětí vypukla bouře a matka zůstala s převozníkem v jeho chatce a hrála s ním šachy. Mezitím do Hřenska přicestovala babička Landovská, která zoufale běhala po českém břehu řeky, netušíc, jestli se snacha se svým dítětem neutopila. 

Po zrušení klatovského divadla rodina přesídlila do Prahy a Landovským se brzy nato narodila mladší dcera Andrea. Obě dívky v prvních letech vyrůstaly převážně v péči prarodičů z matčiny strany: „Táta se doma vyskytoval občas, a když byl poblíž, zažívaly jsme s ním různá dobrodružství. Máma byla nezkrotná, potřebovala být pořád v pohybu.“ Rodiče se účastnili automobilových závodů, matka jezdila na koni, studovala filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v Divadelním ústavu, zatímco Pavel Landovský zakotvil roku 1966 v Činoherním klubu. O každodenní provoz se rodiče příliš nestarali: „Máma nám často nedala ani najíst. Neměla žádný pud sebezáchovy, pořád jsme s ní jezdily na nějaké čundry bez peněz. Táta nás zase obvykle svěřil do péče různých ,tet‘, které se pohybovaly kolem filmových natáčení.“ V době nastupujícího Pražského jara svobodymilovný život obou rodičů nenarážel na žádné politické a společenské mantinely.  

Beatrice však zmiňuje, že v dětství toužila po „normální“ rodině, jakou měly ostatní děti. „Věděla jsem, že jiné děti mají rodiče, kteří se jich pořád ptají, jestli nemají hlad, zajímají se, jestli jsou dost oblečené a tak dále. To byl můj sen. Chtěla jsem bydlet na sídlišti v paneláku, mít mámu a tátu, kteří chodí ráno do práce a večer sedí u televize.“  Nejvíc postrádala obyčejné dětské zážitky. Podle svých slov otci nikdy nezazlívala, že jí později jeho politické postoje zkomplikovaly život. Litovala však, že se jí to rodiče nesnaží nijak kompenzovat, například svou laskavostí a častější přítomností. 

Jedinou jistotu vedle bouřlivých rodičů představovali babička a dědeček Albertovi ve vokovickém bytě. Ti se podle jejích slov úzkostlivě vyhýbali řečem o čemkoliv kontroverzním, ať šlo o politiku nebo vztahy. „Tam se mluvilo jenom o kultuře, o literatuře, o plavání, o tenisu,“ vzpomíná. Babička navíc patřila k vyznavačkám velmi asketické stravy: „Pořád dokola se jedla jen ta nejskromnější jídla. Vokovická polívka, to byla jenom slaná voda. Řízek jsme ani neznaly.“ 

Poprvé šla do školy deset dnů po invazi

Srpen 1968 trávila Beatrice se sestrou Andreou a s babičkou Jarmilou Landovskou u babiččiny sestry Milušky v Podbořanech u Kadaně. „V noci se najednou ozval strašný hukot,“ vzpomíná na noc z 20. na 21. srpna. S babičkou a tetou vyšly před dům. Teta Miluška se domnívala, že jde o bohdanečskou vojenskou posádku. Ale za chvíli se již přiblížily tanky a otáčely hlavně proti domům. Babička s tetou ukryly děti do zadní místnosti a teprve poté se od sousedů dozvěděly o invazi vojsk Varšavské smlouvy. 

„Táta už bojoval někde u rozhlasu. Dokonce nechal v rádiu vyhlásit, že hledá svou rodinu. Zřejmě zapomněl, že jsme s babičkou v Podbořanech,“ usmívá se Beatrice Landovská. Následující den byla svědkem toho, jak před obchodem na náměstí v Podbořanech stojí fronta lidí s trikolórami a po náměstí i přímo v obchodě se rozlévala voda z rozbitého potrubí. 

Několik dnů nato nastoupila Beatrice do první třídy vokovické základní školy. Rodinné zázemí jí už od začátku školní docházky přinášelo spoustu problémů. Prarodiče jí často nevěřili, že do školy potřebuje určité speciální pomůcky, a rodiče se o výbavu do školy vůbec nestarali. Mnohdy jí tak chyběly základní věci jako penál, plnicí pero nebo cvičební úbor. Zároveň ale často mívala různé luxusní věci ze Západu, které jí ostatní děti záviděly. „A já jsem jim záviděla ponožky, spodní kalhotky, cvičební úbor… prostě věci, které všichni ostatní měli,“ doplňuje. 

Ve škole tak často vznikalo napětí, protože učitelky si byly dobře vědomy, že rodiče nežijí v nedostatku, že mají dvě auta a vedou pohodlný život, takže absence základních pomůcek je pouze důsledkem jejich nezodpovědnosti. „A když na to rodiče někdo upozornil, vůbec to nebrali vážně,“ říká. 

Chodili se na nás dívat jako do zoo

Rodiče se do konfliktu s režimem nedostali hned po roce 1968. Helena Albertová ještě stihla dostudovat vysokou školu, Pavel Landovský stále působil v Činoherním klubu a jeho herecká popularita vzrůstala. Do začátku sedmdesátých let natočil ještě řadu filmů a televizních inscenací. 

Zlom přišel na přelomu let 1971 a 1972. U voleb v listopadu 1971 Pavel Landovský ztropil výstup, kdy vykřikoval, že „nebude volit tu svini Gustu Fučíkovou“ a navíc šel ve volební místnosti za plentu, což bylo považováno za vážný přešlap (kdo šel za plentu, byl v podezření, že chce z jednotné kandidátky Národní fronty někoho vyškrtnout). „To byl začátek jeho politického pádu,“ říká Beatrice Landovská. 

O Vánocích 1971 se rodina přestěhovala do nového luxusního bytu v Jinonické ulici v Košířích a na začátku ledna pak Beatrice a Andrea nastoupily do nové spádové školy. První dva dny se zde ještě těšily pozornosti jako dcery známého herce: „Učitelky se na nás chodily dívat jako do zoo. Byl to zvláštní zásah do identity, člověk byl najednou atraktivní a vlastně nevěděl, čím si to zasloužil.“ 

Třetí den ale přišel první zákaz. Nesměla se vysílat písnička Zatracenej čáp, kterou Pavel Landovský natočil s Marií Rottrovou a celé Vánoce ji stále dokola hráli v rozhlasu a v televizi. Další zákazy rychle následovaly. Pavel Landovský se už nesměl objevovat ve filmu a v televizi. Když účinkoval pouze v malé roli, jeho jméno zmizelo z titulků. Zakázali mu také zájezdová představení. V Činoherním klubu se nicméně udržel až do roku 1975. 

Pro celou rodinu tak začalo období pronásledování a nejistoty. V roce 1973 se rodiče navíc rozvedli, Pavel Landovský založil novou rodinu a narodil se mu syn Jakub. Pro Beatrici měla tato doba ještě jednu temnou kapitolu: ve dvanácti letech se stala obětí sexuálního zneužívání ze strany člověka blízkého jejich rodině. Neměla tehdy, komu by se svěřila: „Máma nebyla bezpečná, babička, ta jako by vůbec neměla pohlavní orgány. Nejlepší se zdálo neříkat nikomu nic.“ 

Na pražských školách pro ni nebylo místo

Na konci roku 1976 Pavel Landovský podepsal prohlášení Charty 77. Beatrice v té době byla v deváté třídě a hlásila se na konzervatoř. „Rodiče mých spolužáků vstupovali do KSČ, aby se jejich děti dostaly na školu. A můj táta podepsal Chartu,“ poznamenává sarkasticky. 

První měsíce roku 1977 tak byly ve znamení strachu o otcův život, zejména poté, co v březnu zemřel na následky pronásledování Státní bezpečností filozof a mluvčí Charty Jan Patočka. „Nastala hrozná štvanice. Televizní zprávy každý večer začínaly slovy o ,odpadlících, zaprodancích a zrádcích‘. V Dikobrazu vycházely odporné posměšné obrázky Havla a Landovského podobné karikaturám Židů za války,“ popisuje Beatrice Landovská. Atmosféra měla pochopitelně odezvu i ve škole: „Učitelky byly ochromené hrůzou, bály se vyslovit moje jméno. Když svolávali školním rozhlasem nástěnkáře, pro mě si raději přišli osobně, aby moje jméno nezaznělo ve všech třídách.“ 

V této situaci měla Beatrice skládat talentové zkoušky na herectví. Otec ji na ně připravil pouze dvěma větami: „Hlavně buď přirozená. Když se vybliješ přirozeně, tak je to herectví.“ Ke zkouškám přišla ochromená trémou, kterou ještě zesílil fakt, že vzhledem k jejímu známému jménu se na ni přišli podívat pedagogové z celé konzervatoře. Zkoušky neudělala a politická situace v tom podle jejích slov nehrála žádnou roli: „Bylo to naprosté fiasko.“ 

Přijímací zkoušky z češtiny a matematiky ale složila úspěšně, dostala jedničku a dvojku. Podle tehdejších pravidel konzervatoř předala její testy na školský odbor národního výboru, který pro ni měl najít náhradní školu. Beatrice měla zájem o studium humanitního směru, chtěla se tedy dostat na gymnázium. Ukázalo se ovšem, že žádná střední škola ani učební obor s maturitou v celé Praze ji nepřijmou. Nabídli jí učební obor grafik nebo mechanik obráběcích strojů. 

Pak ale došlo k nečekanému obratu. Matka zamířila na školský odbor národního výboru a nepoučená úřednice jí dala výsledky dceřiných přijímacích zkoušek do ruky. Vyšlo najevo, že na pokyn „shora“ jí byly výsledky zfalšovány na dvě trojky a stejně tak jí přepsali celé vysvědčení: přestože ve skutečnosti měla pouze jedničky a dvojky, objevilo se najednou pět trojek. Úřednice, která matce papíry vydala, dostala vzápětí výpověď. O případu se mluvilo i ve vysílání Hlasu Ameriky. 

Pro Beatrici se tím ale nic nezměnilo, žádná pražská škola nebyla ochotna ji přijmout. Prostřednictvím známých začala matka pátrat po volných místech ve Středočeském kraji a nakonec uspěla na gymnáziu v Dobříši. Jeho ředitel, profesor Olič, nebyl členem KSČ, ani spolupracovníkem StB, ale ještě z dob druhé světové války měl v „nejvyšších kruzích“ přátele, jimž zachránil život. To mu dávalo určitou svobodu. 

Gymnázium v Dobříši navštěvovaly podle slov Beatrice Landovské „děti zakázaných rodičů z Příbrami“ a učila zde řada profesorů, kteří nesměli učit v Praze. Ranním „dělnickým“ autobusem na Dobříš a do Příbrami dojíždělo několik lékařů, učitelů i jedna překladatelka, „ale dělník žádný“.

V patnácti letech se ocitla u výslechu

Krátce poté, co Beatrice Landovská začala navštěvovat dobříšské gymnázium, se v říjnu 1977 účastnila s otcem Třetího festivalu druhé kultury v domě Václava Havla na Hrádečku. „Byl tam koncert Plastic People a DG 307, Marta Kubišová, Vlasta Třešňák a já nevím, kdo všechno,“ vzpomíná. Celou noc tancovala a druhý den se ve společnosti čtrnáctileté Gábiny Fárové, dcery historičky umění Anny Fárové, vydala na procházku po okolí. 

Když se vracely, zdáli viděly, že příjezdová cesta k domu je obklíčena policisty, kteří každého legitimovali. Jedna hlídka Veřejné bezpečnosti je zahlédla na polní cestě a dojela až k nim. Žádali po dívkách občanské průkazy. Čtrnáctiletá Gábina ho ještě neměla, čerstvě patnáctiletá Beatrice si ho nechala na Hrádečku, protože odcházely jen na chvilku. Policisté jim přikázali nasednout do auta a dlouze telefonovali na stanici. Poté je odvezli do Trutnova k výslechu. Dívky policisty upozorňovaly, že rodiče na Hrádečku je brzy začnou postrádat, ale policie na to nebrala ohled. 

U výslechu Beatrici zneklidnilo, že policisté vědí, že byla nedávno přijata na školu. „Zvolila jsem švejkovskou metodu. Věděla jsem, že jim nesmím nic říct. Říkala jsem, že nevím, kolik tam bylo lidí, mluvila jsem o tom, že jsem jedla polívku a podobně. Gábina jim něco řekla, ale potom to nechtěla podepsat, tak jí dali natvrdo facku.“ 

Zhruba po hodině výslech skončil a dívky se ocitly na policejní chodbě. „A najednou se ozval příšerný řev. Táta s Anitou Fárovou nasedli do auta a přijeli pro nás. Táta na ty policajty strašně řval, hrozný bordel tam udělal, až skleněné tabule řinčely. Policajti se úplně třásli, protože tohle udělali poprvé, že zatkli děti. Sami nevěděli, jestli neudělali nějaký přešlap. Tehdy jsem si říkala: ,No tak vida, já mám tátu. A není to žádnej sráč.‘“ 

O několik měsíců později, v roce 1978, zažila s otcem další policejní zásah, když se účastnila představení bytového divadla Hra na Macbetha. V adaptaci Shakespearovy tragédie, kterou Pavel Kohout napsal přímo pro bytové divadlo, účinkoval Pavel Landovský v titulní roli a Vlasta Chramostová jako Lady Macbeth. Představení se odehrávalo v jejím bytě v Mezibranské ulici poblíž Národního muzea. Policie dorazila během představení. „Někdo jim otevřel a řekl: ,Prosím vás, pánové, ticho, tady se hraje divadlo.‘ Šli do kuchyně a počkali, až se to dohraje, protože vůbec neměli instrukce, co v takové situaci dělat. Až potom začali konat svoji práci. Seděli v kuchyni a poslouchali Chramostovou a Landovského, jak tam hřímají.“ 

Pod dohledem Státní bezpečnosti

Po dvou letech na dobříšském gymnáziu přestoupila Beatrice Landovská do třetího ročníku gymnázia Radotín, které navštěvovalo několik dětí signatářů Charty. Jejími spolužáky byla Milena Grušová, Jáchym Topol či Hana Skoumalová. Beatrice se tu cítila víc „mezi svými“, ve škole ovšem panoval zvláštní režim. „Tam byli samí komunističtí učitelé a tvrdá drezúra. Nesměli jsme nosit šortky, boty na podpatku, make-up, nalakované nehty, trička s nápisem. Když holka přišla nevhodně oblečená, musela se jet domů převléknout a měla neomluvené hodiny, což znamenalo dvojku z chování a vyhazov. Klidně se nám hrabali v taškách,“ popisuje. Jednou přišla Státní bezpečnost zatknout Jáchyma Topola přímo do vyučování. „Posadili ho do volhy a odvezli do Bartolomějské na výslech. My jsme byli vyřízení hrůzou, věděli jsme, o co jde,“ vypráví. Ředitelka školy podle jejích slov se Státní bezpečností spolupracovala, na druhou stranu však nad žáky z nepohodlných rodin držela ochrannou ruku, takže jim bylo umožněno to, co by na jiné škole znamenalo problém: složit maturitu. 

Beatrice Landovská uvádí, že v jejich širší rodině bylo šest spolupracovníků Státní bezpečnosti: „O některých jsme věděli, o některých jsme nevěděli. A je těžké to zpracovat, protože oni na nás sice donášeli, ale na nějaké úrovni nás zároveň i chránili.“ Jedna teta podle jejích slov například podepsala spolupráci a záměrně se přestala s rodinou Landovských stýkat. „Když umřela, zjistili jsme, že se o nás zajímala, měla naše fotografie, a že právě v našem zájmu se takhle stáhla. Odkázala nám pak nějaké peníze,“ doplňuje. Spolupracovníci StB se podle Beatrice Landovské dělili na dvě skupiny: „Na ty opravdové svině, které byly bez skrupulí a braly za to prachy. A pak lidi, kteří byli zatlačení do rohu. Třeba měli nemocné děti a báli se, že jinak pro ně nedostanou léky. Nebo se na někoho vědělo, že je homosexuál. I v naší rodině se vyskytovaly oba tyto druhy spolupracovníků.“ 

Na toto téma napsala po sametové revoluci dvě divadelní hry, jednu v roce 1997, druhou v roce 2015. Ani jedna z nich nebyla uvedena v divadle, druhá se dočkala pouze čtení v Knihovně Václava Havla. Beatrice Landovská se domnívá, že divadlům „chyběla odvaha do takového tématu píchnout“. 

Ji samotnou Státní bezpečnost ke spolupráci nikdy nenutila a kromě oné epizody v Trutnově roku 1977 nikdy nebyla u výslechu. „Já jsem si všude pouštěla hubu na špacír, nežinýrovala jsem se, i v tramvaji jsem mluvila nahlas. Takže mě asi neviděli jako osobu, která by jim mohla něco přinést,“ směje se Beatrice Landovská. 

Co otce přimělo emigrovat

Osmadvacátého ledna 1978 se Pavel Landovský spolu s dalšími signatáři Charty vypravil na ples železničářů v Národním domě na Vinohradech. Ve vstupní hale jim však odmítli utrhnout lístky a připravení příslušníci Státní bezpečnosti je nevpustili dovnitř. „Táta se samozřejmě začal hned prát, oni ho začali vystrkovat, no, to bylo něco pro něj,“ konstatuje. Pavel Landovský poté strávil šest týdnů ve vazbě. „Zřejmě se tam něco stalo, nějak na něj tlačili nebo mu vyhrožovali, protože když se vrátil, byl prostě jiný,“ říká. Čím dál častěji opouštěl svou novou rodinu a trávil čas s bývalou ženou v Košířích, byl zamlklý, chodil na osamělé procházky se psem.

Na podzim téhož roku došlo k události, která ho zřejmě definitivně utvrdila v rozhodnutí emigrovat. Večer byl přepaden dvěma muži u Národního divadla – tehdy se ještě podařilo potyčku rozehnat. Muži si na něj ale znovu počkali na mostě Legií, když mířil domů na Újezd. „Chtěli ho hodit do vody, on si nějak zapříčil nohu do zábradlí mostu a cítil, jak mu křupla v kotníku. Zůstal tam viset, útočníci utekli.“ V té chvíli si její otec uvědomil, že má strach přivolat sanitku a policii. „Nějak se doplazil domů. A to byl asi ten zlomový okamžik, kdy se rozhodl, že odjede. On nebyl typ člověka, který by chtěl emigrovat,“ konstatuje Beatrice Landovská. Domnívá se, že k jeho rozhodnutí přispěl rozhovor s jeho otcem Jaroslavem Landovským, který v mládí v Rusku prožil podobnou zkušenost strachu o život. 

Nedlouho po tomto útoku zažila obavu o vlastní život i sama Beatrice Landovská. Večer se vracela z divadelního představení, vystoupila z tramvaje na Klamovce a mířila pěšky domů do Jinonické ulice. V setmělé ulici ji začalo sledovat policejní auto. „Jelo strašně pomaličku. Říkala jsem si, že mě možná budou kontrolovat, tak jsem se zastavila. Nikdo nevystoupil, nic se nedělo. Šla jsem dál a auto se zase pomaličku rozjelo. Potom začalo najíždět na chodník, po kterém jsem šla. Nikdo nikde nebyl. A stejně jako táta jsem si uvědomila, že se bojím volat o pomoc. Vyděsili mě k smrti.“ 

Jako když vám někdo umře, ale všichni o tom mlčí

Pavel Landovský odjel do emigrace v lednu 1979. Stal se tak jednou z obětí estébácké akce Asanace, která měla za cíl přimět významné disidenty k odchodu do zahraničí. „Měla jsem pocit, že odjíždí navždycky, a podle toho jsem se s ním také loučila. Těch pro mě významných odjezdů později bylo několik, otec byl první,“ říká Beatrice Landovská.  

Rozloučení se konalo v pankráckém bytě otcovy sestry v době uhelných prázdnin a podle slov Beatrice Landovské bylo velmi tísnivé. „Já a Andrea jsme byly velmi rozrušené a jeho malý syn Jakub ještě nechápal, o co jde, ten si tam hrál.“ Když otec nastupoval do auta, na poslední chvíli jí předal klíče od bytů obou svých rodin. „Vzala jsem si ty klíče, to bylo úplně hrozné. Pak nasedl do auta a odjel. Asi sto metrů před námi byla směrovka na Vídeň, jediná v Praze. Projel pod tou cedulí a to bylo, jako když zajede rakev v krematoriu.“ 

Otcův odjezd byl traumatický i proto, že se o tom mezi blízkými vůbec nemluvilo. „Bylo vidět, že mnoha lidem se ulevilo. Ale zároveň se za to styděli, takže o tom nikdo nemluvil. Každý se začal dívat jinam, když na to přišla řeč. Byla to situace, jako když vám někdo umře, ale všichni o tom mlčí.“ 

Pavla Landovského přivítal ve Vídni Pavel Kohout, který mu zařídil angažmá v prestižním Burgtheatru. Vzhledem k jazykovému handicapu mohl hrát jen menší role, ve Vídni ovšem mohl vést běžný, poměrně komfortní život. Komunikace s rodinou v Československu ale probíhala obtížně, protože telefony byly odposlouchávané a dopisy často přicházely otevřené. 

Beatrice Landovská zmiňuje, že svou nepřítomnost se rodině nesnažil vynahradit ani dárky, jak to často dělali jiní emigranti: „Všichni mi záviděli, že mám tátu na Západě. Ale jeho ani nenapadlo, aby nám poslal třeba džíny nebo dal nějak jinak najevo, že k němu patříme.“ 

Na jaře 1981 Pavla Landovského podle slov jeho dcery Státní bezpečnost lstí zapletla do takzvané akce Delta, kdy byl na hranicích v Dolním Dvořišti zadržen karavan pašující do Československa tiskoviny ze Západu. „Obešli všechny možné exulanty a vyptávali se třeba na Divadlo za branou. A táta jim bezelstně napsal jména: Otomar Krejča, Jan Hartl… Pak jsme ta jména viděli tátovým písmem napsaná v televizi a k tomu běžel komentář: ,zrádci a odpadlíci‘.“ Situace začínala být nepřehledná – když za ním někdo přišel a tvrdil například, že přináší vzkaz od rodiny, Pavel Landovský nevěděl, jestli mu může důvěřovat. 

Beatrice Landovská byla pevně rozhodnuta, že ona sama nikdy neemigruje. V průběhu let navázala pevná pouta s přáteli z disentu a „disidentské ghetto“, jak jejich společenství sama nazývá, se jí stalo domovem. Stejný postoj zastávala i její sestra Andrea, která v polovině osmdesátých let měla možnost vycestovat do Vídně. „Lidé, kteří jí to zařídili, doufali, že tam zůstane. Ale to ji ani nenapadlo,“ říká. 

Nechtěli ji vzít ani jako uklízečku

Po maturitě na gymnáziu v roce 1981 Beatrice Landovská věděla, že nemá naději dostat se na vysokou školu. I podřadné zaměstnání by pro ni bylo výhrou, přesto se hledalo velmi těžce: „Nejlepší byla místa uklízeček v kulturních institucích, ale ta si každý hlídal. Na místo uklízečky po Martě Slánské v Klementinu čekalo několik lidí. U mámy v Divadelním ústavu pracovala dcera Maxe Broda, která si to držela jako poklad. Mě nechtěli vzít ani na ten úklid. Když jsem někam telefonovala a řekla svoje jméno, zaznělo: ,Malý moment, já se zeptám,‘ a pak jsem se dozvěděla, že je místo už obsazené.“ 

O prázdninách tedy nastoupila jako průvodkyně na hradě Kost a později na Hrádku u Nechanic. S nalezením stálého zaměstnání jí pomohl scénograf Otakar Schindler, který jí nakonec našel práci zvukařky v Realistickém divadle. Po roce pak přešla jako rekvizitářka do Divadla E. F. Buriana. Divadlo řídil herec a komunistický funkcionář Josef Větrovec, který podle slov Beatrice Landovské nenápadně pomáhal lidem pronásledovaným režimem: „Tvářil se, že neví o mém příbuzenství s Pavlem Landovským, předstíral, že to je shoda jmen. Měl svůj způsob, jak chránil lidi, ale v žádném případě se k tomu nehlásil. Přede mnou byli v divadle zaměstnaní Mejla Hlavsa a Pavel Zajíček, byl tam i Jiří Ornest, kterého v divadle držel, přestože vůbec nehrál.“ Josefa Větrovce označuje za „tichého hrdinu“, který si za svou pomoc nepřipisoval žádné zásluhy. 

Z čeho jsme žili? To by mě taky zajímalo

Život v disentu v osmdesátých letech měl podle Beatrice Landovské i celou řadu světlých stránek. „Byl to jeden dlouhý večírek. Koncerty, výstavy, samizdaty, čtení poezie, konspirace. Na večírcích jsem potkávala lidi Jako Václava Havla, Andreje Stankoviče, Jana Lopatku, Radima Palouše. Člověk přišel do nějakého bytu, tam sedělo třeba deset filozofů a celou noc jsem si s nimi mohla povídat.“ V osmdesátých létech podle ní navíc již byla atmosféra mírně volnější oproti temné době let sedmdesátých. Její přátele z disentu tížilo jenom „vědomí, že to nikdy neskončí, že pořád budeme takoví okrajoví outsideři“. 

Prostřednictvím spolužáků z gymnázia se dostala k práci pro samizdat. Jáchym Topol s Viktorem Karlíkem a Ivanem Lamperem založili roku 1985 časopis Jednou nohou, později přejmenovaný na Revolver Revue, a Beatrice pro ně opisovala texty na cyklostylové blány. „Do noci jsem cvakala na stroji. Musela jsem zatáhnout rolety, aby to zvenku nebylo vidět.“ Opisovala například divadelní hru Václava Havla Largo desolato nebo texty Hannah Arendtové. 

V roce 1986 se Beatrice seznámila s básníkem J. H. Krchovským (vlastním jménem Jiří Hásek), se kterým prožila jedenáct let a narodily se jim dvě dcery. Jejich vztah byl poměrně komplikovaný, protože J. H. Krchovský byl samotář stranící se společnosti, orientoval se výhradně na psaní veršů, byl v invalidním důchodu a odmítal jakoukoli ekonomicky výnosnou aktivitu. 

V době jejich seznámení se rozhodla odejít z divadla E. F. Buriana. Mimo jiné ji frustrovalo vědomí, že v divadle navždy zůstane rekvizitářkou v zákulisí a nikdy nepronikne na jeviště, po kterém toužila. „Prostřednictvím Václava Havla jsem si půjčila deset tisíc korun a odjela jsem s Jurou [Krchovským] na rok na chalupu. Tam jsme za těch deset tisíc žili skoro celý rok,“ vzpomíná. 

Po návratu si našla práci na půl úvazku v knihovně v Klementinu, aby měla razítko o zaměstnání v občanském průkazu, v té době však již čekala starší dceru Viktorku. 

„Z čeho jsme žili? To by mě taky zajímalo,“ směje se Beatrice Landovská. „Jestli uživíme děti, to nikdo neřešil. Děti se vždycky uživily. Běhaly v těch situacích, které jsme navozovali, ať to byly různé akce, koncerty, pikniky, tam jim vždycky někdo nakrájel chleba.“ Peněz měli naprosté minimum, ale příliš je to netrápilo, protože zařízení domácnosti se stále znovu opravovalo, půjčovalo a recyklovalo. Lidé z disentu nestáli ve frontách před obchodem, kam měli přivézt pračky, nezapisovali se do pořadníků na auta. „My jsme měli takovou programovou askezi. Většinová společnost bojovala o nějaké zboží, nějaké majetky, nějaké peníze. Člověk se tím nefungujícím systémem pořád nějak plahočil. A my jsme na to prostě kašlali. Povznesli jsme se nad to, měli jsme morálně navrch a to nás živilo. Takže my jsme se neplahočili.“ 

Vnitřně pevná Dana Němcová a děti, které neměly na vybranou

Důležitým centrem disidentského života byl byt manželů Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici, kde se scházeli chartističtí intelektuálové a katolíci s příslušníky undergroundu. „Byl to byt, kam se dalo přijít úplně kdykoli, ve dne, v noci, ve všední den i o víkendu,“ popisuje. Bytem neustále proudily desítky přátel, což ovšem mělo mimo jiné za následek, že děti Němcových neměly žádné soukromí a byly bezprostředně zapojeny do disidentského dění. Když brzy ráno přišla k Němcovým policie na domovní prohlídku, Dana Němcová dala dětem do školních tašek důležité dokumenty, které takto propašovaly z bytu a odnesly je na správná místa. 

Dana Němcová byla slovy Beatrice Landovské „alfa samice, která to celé řídila a všichni ji respektovali“. I když vyprávěla úplně obyčejné příhody, získávala si pozornost svým vnitřním klidem. „Měla v sobě nějaký pevný bod, který je v dobách totality velká vzácnost. Už v mládí byla jaksi ukotvená, opravdu nic ji nerozhodilo. Byla tak zvláštně klidná, jako by se dívala skrz všechno. Měla hrozně silnou vnitřní jistotu.“ Beatrice Landovská to připisuje mystickému zážitku, který Dana Němcová prožila v raném mládí a orientoval ji směrem ke křesťanství. Její manžel Jiří Němec byl sice intelektuálně více činný, ale Dana Němcová zůstávala klidným středem dění: „[Jiří] Němec se její osobností nechal strukturovat. Byl intelektuální osobnost, ale po osobní, morální stránce bylo úplně jasné, kdo to tam vede. Důležité věci se říkaly Daně a s Němcem se pak už řešily konkrétní postupy.“ Jejich děti ovšem podle Beatrice Landovské stále zůstávaly ve stínu své matky: „Všechny ty děti měly těžké stát se samy sebou, protože ona stála nad vším. Ne že by je omezovala. Ta omezení přicházela zvnějšku. Ale ony byly do té situace vrženy. Neměly na vybranou.“ 

Beatrice Landovská se rozhodla po vzoru Němcových v Ječné také získat pro svou rodinu velký byt, který by se stal středem společenského dění. Výměnou několika bytů získala dvousetmetrový byt v Soukenické ulici, kde žila se svou matkou, dcerou a babičkou z otcovy strany. Kromě toho však bytem proudily desítky dalších lidí: „Bylo to jako na Hlavním nádraží, na večírek přišlo klidně sto lidí.“ V bytě v Soukenické zůstala až do roku 2011. 

V davu na Národní třídě

Na konci osmdesátých let se Beatrice s J. H. Krchovským a dcerou Viktorkou v kočárku účastnila mnoha demonstrací. Vzpomíná na dramatické události během Palachova týdne v lednu 1989: „Dostali jsme se do takového presu, že v jednu chvíli nám kočárek úplně zmizel v davu. Nebo jednou nás v Perlové ulici zatlačili do takového průchodu, kde byly skleněné vitríny, které pod tlakem davu praskly.“ Později prý vždy, když se schylovalo k demonstraci, rodiče J. H. Krchovského raději odvezli dcerku na chalupu. 

Beatrice Landovská v té době navštěvovala tzv. podzemní univerzitu pražských bohemistů, kde vyučovali pedagogové vyloučení z pražských vysokých škol. „Začínali se přidávat už i lidé, kteří do té doby byli strašně opatrní,“ zmiňuje. 

Na přelomu října a listopadu 1989 mohla poprvé navštívit otce ve Vídni a prvně tak viděla život na Západě: „Byla jsem jako u vytržení, byl to úplně jiný svět. Navíc jsem mohla být s tátou každý den.“ Z Vídně se vrátila 4. listopadu, do pádu režimu už zbývaly jen necelé dva týdny. 

17. listopadu 1989 se s J. H. Krchovským účastnila demonstrace na Albertově. „Samozřejmě jsme se s Jurou pohádali už cestou tam, takže jsme demonstrovali každý zvlášť. On dostal obuškem, já ne.“ Obytné domy na Národní třídě byly podle jejího názoru ten večer záměrně uzamčeny, aby se v nich demonstranti nemohli ukrývat. „To měli předem naplánované, provokatéři vedli demonstraci záměrně na Národní třídu, kde měli připravený ten pres,“ uvádí. Z Národní třídy se jí podařilo odejít Mikulandskou ulicí ještě před začátkem násilného zásahu. „Jura tam zůstal a pak udělali uličku. Nechávali lidi utíkat zpátky ke kavárně Slavia, ale přitom je mlátili hlava nehlava.“ Připravený záměr spatřuje i v aféře kolem fámy o smrti studenta Martina Šmída. 

V sobotu 25. listopadu se konala velká demonstrace na Letné. Pavel Landovský v té době čekal na hranicích, protože pohraničníci mu zabránili  ve vstupu do Československa. „Pustili ho až v pondělí po generální stávce,“ poznamenává Beatrice Landovská. 

Těžké sebehledání v 90. letech

Otcův návrat do vlasti měl poněkud hořkou pachuť, protože, jak říká Beatrice Landovská, „reemigranty nikdo moc nevítal“. O jejich peníze a zkušenosti nebyl v Československu zájem. „Můj otec přijel ve volvu, to samo o sobě stačilo. Plno herců si od něj drželo odstup, protože se domnívali, že byl ,na lepším‘.“ 

I ona sama v devadesátých letech těžko hledala další směřování a uplatnění. Pro mladou generaci disidentů to podle ní bylo typické. Málokdo z těchto lidí byl podle ní úspěšný jako Jáchym Topol, který se prosadil jako spisovatel a novinář. „Ti lidé byli vedení k odboji. A vyhráli. Ale než se vzpamatovali, už neměli židli pod prdelí,“ konstatuje. Ani ona sama neměla v povaze starat se o materiální zajištění, a tak devadesátá léta prožila ve značné chudobě. „S Jurou jsme louskali šváby v Brně,“ poznamenává. 

Její matka se nicméně stala ředitelkou Divadelního ústavu a jejím prostřednictvím, i díky otcovu jménu, se dostala na mnoho prestižních recepcí a rautů na Hradě, v Národním divadle či v Rudolfinu, kam se chodili v dobách nouze především najíst. „Děti už to znaly a věděly, že hned mají běžet s talířky ke švédskému stolu.“ V roce 1999 se takto na Hradě účastnila oslavy desátého výročí sametové revoluce, když z oken zahlédla demonstranty iniciativy Děkujeme, odejděte, někdejších studentských vůdců. „Vůbec jsem si nemohla srovnat v hlavě, že se z oken Hradu dívám na nějaké demonstranty,“ uvažuje. 

Její vztah s J. H. Krchovským se v roce 1997 rozpadl. „Ani jeden z nás nebyl schopný vydělávat peníze. Jura řekl, že nic takového nikdy nesliboval. Mluvil o ,postnormalizačních jezdcích‘, nenáviděl jakékoli symboly úspěchu, přestože sám byl úspěšným básníkem. Bývali bychom museli udělat nějaký konsensus, ale toho jsme nebyli schopní.“ 

V devadesátých letech Beatrice Landovská také dokončovala studium na podzemní univerzitě, jejíž program bohemistiky přešel oficiálně pod Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. 

Po roce 2000 se začala věnovat astrologii a rodinným konstelacím, které jí více pomáhají porozumět minulosti své vlastní rodiny. Své zážitky do roku 1975 zachytila v knize Nikdy není pozdě na šťastné dětství, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství Garamond. Nyní (2023) pracuje na jejím pokračování.