The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Madeleine Landoltová (* 1945)

Plout proti proudu

  • narodila se 1. října 1945 v Schaffhausenu, Švýcarsko

  • vystudovala architekturu, práce v oboru

  • 1969 – první návštěva Prahy

  • další návštěvy Prahy začátkem 70. let

  • leden 1971 – svatba v Praze s československým občanem

  • 1971–1973 život v Československu

  • 1973 – návrat do Švýcarska, manžel legální vystěhování

  • 1983 – rozvod s manželem

  • 1985–1986 – dobrovolnická práce v Nikaragui a Salvadoru

  • 1986–1991 – poslankyně parlamentu kantonu Zug

  • 1996–2005 – vedoucí Veřejného dokumentačního centra Doku-zug.ch

  • 2005 – přestěhování do České republiky

  • pracuje jako dobrovolnice v českých neziskových organizacích

  • žije v Praze

Na návštěvu k Madeleine Landoltové jsme se vydali tři tazatelé – všichni čtyřicátníci. Při jejím vyprávění jsme stále čekali, kdy uslyšíme kritiku socialistického režimu sedmdesátých let, v němž jsme my vyrůstali a jejž si ona svobodně vybrala za místo k životu. Nedočkali jsme se. Tato Švýcarka nám naopak ukázala naši zemi jiným pohledem, který bez zatížení ideologií dovede ocenit věci, jež si neuvědomujeme.

Proti proudu

S energickou, otevřenou a přímočarou Švýcarkou Madeleine Landoltovou jsem se poprvé setkala v karlínské kanceláři, kde působí česká nezisková organizace, pro niž pracuje jako dobrovolnice. Ačkoli je v penzi, dobrovolnictví, pomoc a zájem o občanské aktivity jsou pro bývalou architektku a vedoucí archivu nedílnou součástí života. Věděla jsem o ní, že se začátkem sedmdesátých let přestěhovala ze Švýcarska do Československa. Dosud jsem znala jediného člověka, který emigroval ze Západu do komunistické země, Američana Deana Reeda,[1] eso východoněmecké propagandy sedmdesátých let. Zajímal mě proto příběh někoho, kdo šel v protisměru emigrantské vlny – stovky lidí, kteří odjížděli po srpnové okupaci po roce 1968, našly azyl právě ve Švýcarsku. Madeleine Landoltová, rodilá Švýcarka, si naopak zemi, kde začínalo s nastupující normalizací přituhovat, vědomě sama vybrala. Její pobyt v Československu sice skončil po dvou letech návratem do Švýcarska, přesto na něj nevzpomíná s hořkostí. Z jejího vyprávění i chování je zřejmé, že není člověk, který by plul s proudem.

Madeleine Landoltová se narodila v rodině dělníka a výtvarnice 1. října 1945 v Schaffhausenu jako nejstarší ze čtyř dětí. Rodina se brzy přestěhovala do kantonu Zug ve středním Švýcarsku. Pamětnice přiznává, že ji silně formovaly názory jejího otce – profesí dělníka v továrně na elektroniku, cítěním protestanta a sociálního demokrata – který se angažoval v odborovém hnutí, snažil se o zlepšení sociálních podmínek zaměstnanců a zajímal se o politiku. Zároveň měl rozsáhlou knihovnu, některé spisy z otcovy knihovny má ostatně pamětnice dnes ve svém pražském bytě. Vyrostla v politických a sociálně kritických diskusích, které s otcem vedla, po mamince-výtvarnici zase zdědila umělecké sklony.

Fascinující paneláky

Chtěla studovat umělecký obor, ale nakonec vystudovala architekturu. Ve dvaceti letech, ještě jako studentka, vstoupila do Komunistické strany Švýcarska, za což jí otec vynadal. Zajímalo ji vše jiné než sterilní a přísně společensky rozvrstvené Švýcarsko, lákaly ji země východního bloku. Rusko zavrhla kvůli azbuce, Polsko kvůli silnému katolickému zaměření země, nabízelo se Československo. Ostatně tuto zemi teoreticky už znala, na konci šedesátých let se o Československu a jeho politickém oteplování vědělo i na Západě, o Pražském jaru a jeho tragickém finále v srpnu 1968 se v západních sdělovacích prostředcích psalo často. Zároveň ji jako architektku zajímala socialistická architektura, především paneláky – Madeleine Landoltová dodnes chválí jejich myšlenku kolektivního, život usnadňujícího prvku, ale zdůrazňuje: „Myšlenka dobrá, provedení a kvalita tragické.“

Nakonec odjela díky známé a kolegyni, posrpnové emigrantce, na jaře 1969 do Československa. Kolegyně jí zařídila ubytování u své rodiny a nasměrovala ji na přátele, kteří by se o ni během její návštěvy postarali. Seznámila se i s Jiřím, svým budoucím manželem: „Imponoval mi tím, že se v srpnu 1968, kdy byl na návštěvě Itálie, rozhodl vrátit do vlasti. Nechtěl být emigrantem.“ Rozhodla se, že v Československu zůstane, a za Jiřího se po krátké známosti v lednu 1971 provdala.

Největší potíž byla s prací. Sama si domluvila zaměstnání v pražské pobočce východoněmecké architektonické kanceláře, ovšem práci kvůli úřadům nedostala. „Komunisté mě pracovat nenechali. Dokonce jsem psala Husákovi, byla jsem i na ministerstvu vnitra, nic. Nakonec jsem pracovala u benzinové pumpy jako děvče pro všechno, brigáda na tři měsíce. Pak další tři. Takhle to šlo dva roky, potom jsem si řekla: ‚Dost. Jedeme domů.‘“ Legálně se s manželem vystěhovali v roce 1973 do Švýcarska. Madeleine Landoltová se vrátila k práci architektky, Jiří si našel zaměstnání ve svém inženýrském oboru, ale manželství nevydrželo a po deseti letech se rozvedli.

Svůj dvouletý pobyt v Československu považuje za dobrou zkušenost. Není si vědoma toho, že by zde byla například sledována, ani Jiří neměl v zaměstnání kvůli manželce, cizince ze Západu, potíže. Později zjistila, že ji švýcarská tajná policie hlídala po jejím návratu do Švýcarska, ovšem bez jakýchkoli následků. Lituje, že se tehdy nemohla kvůli jazykové bariéře více zapojit do společenského dění, do diskusí a aktivit, které jsou jí vlastní. Pochopitelně viděla socialistickou realitu – fronty, nedostatkové zboží, špatnou pracovní morálku, omezené možnosti cestování, ale nepřikládala jim takovou důležitost. „V Československu mi nechyběly džíny nebo banány, ale například zelenina v zimě nebo materiál na to, co si chtěl člověk sám postavit.“

Mít úkol

Zásadně jí vadila nemožnost pracovat, nechtěla být závislá na manželových financích a brigáda u benzinové pumpy byla jedinou šancí, jak aspoň něco dělat. Naopak oceňuje větší rodinnou blízkost a spřízněnost: „Bydleli jsme s manželovými rodiči a sestřinou rodinou v malém domku. Na zahradě jsme pěstovali zeleninu. Hodně lidí, malé pokoje, ale všechno fungovalo. To by se ve Švýcarsku nestalo.“ Ve výčtu kvalit života v Československu, který si často neuvědomujeme, pokračuje: „Líbily se mi paneláky, i přes jejich špatnou kvalitu a chybějící balkony. V blízkosti sídlišť jsou často hezké zelené plochy. Paneláky představovaly státní bydlení s nijak vysokým nájmem. Dnes je snem většiny Čechů vlastní rodinný domek mimo dosah veřejné hromadné dopravy, což nás ostatní odsuzuje k pomalému udušení se výfukovými plyny. Nekoncepční plánování městské zástavby pak vede k tomu, že Praha ztrácí svou tvář i duši.“ Stejně tak připomíná i dnes pozapomenutou myšlenku družstev, výrobních i zemědělských, a družstevnictví obecně. 

Od roku 1995 pracovala Madeleine Landoltová v Doku-zug.ch, dokumentačním centru levicové, ekologicky zaměřené strany Sozialistische Grüne Alternative, kde zůstala deset let. Zároveň se, jak je jí vlastní, věnovala dobrovolnické činnosti ve Švýcarsku i v zahraničí, v osmdesátých letech pracovala několik měsíců jako dobrovolnice v Nikaragui a Salvadoru.

Po odchodu do penze v roce 2005 se přestěhovala do České republiky. Zapojila se do činnosti neziskových organizací, které podporují sociální integraci nebo pracují s Romy a uprchlíky. Upozorňuje na to, že Česká republika je často kritizována za svůj přístup k Romům – segregace je patrná především ve školství, ale i na trhu práce. Aktuálně ji nejvíce trápí vztah k uprchlíkům: „Mezi lidmi panuje nenávist vůči uprchlíkům a islamofobie. Bohužel, prezident i vláda hrají na stejnou notu, s minimálními výjimkami.“ Vnímá rozdíly mezi českou a švýcarskou mentalitou, v Čechách jí chybí více občanské angažovanosti a aktivity, solidarity s potřebnými a politické debaty: „Češi jdou do hospody, ale baví se o zahrádce. Ve Švýcarsku jsme plánovali, kam půjdeme demonstrovat.“ 

Přiznává, že na otázku, kde je její domov, nemá jednoznačnou odpověď. „Můj domov je tam, kde mám nějaký úkol, kde můžu být prospěšná,“ uzavírá Madeleine Landoltová.   

[1] K Deanu Reedovi více viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Dean_Reed

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Andrea Jelínková)