Lidmila Lamačová

* 1947  

  • „Pamatuji si, že jsme do toho kriminálu šli, a je to moje nejstarší vzpomínka na něj. Taťka tam lezl po čtyřech na kolenou a snažil se mě jakoby vozit na koni. Sebe už však v té vzpomínce nevidím, pouze jeho na čtyřech. Přesně ani nevím, jakou dobu tam byl, ale dlouho to nebylo. Možná rok nebo dva. Já si to opravdu nepamatuji, ale déle než dva roky to opravdu nebylo. Jenomže když se vrátil, tak už mu vůbec nefungovala hlava. Když se táta vrátil z toho bolševického kriminálu, tak pořád jenom opakoval: ‚Já nejsem žádný zločinec. Já nejsem žádný zločinec...‘ Mě a moji mladší sestru nerozeznával. Rozeznával pouze mamku, tedy svou manželku.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.01.2020

    (audio)
    duration: 01:55:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 03.02.2020

    (audio)
    duration: 01:36:07
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Upřímně nenávidím bolševiky, protože mi zabili tatínka, který to s nimi myslel dobře

Dobová fotografie Lidmily Lamačové, konec 90. let
Dobová fotografie Lidmily Lamačové, konec 90. let
photo: archiv pamětníka

Lidmila Lamačová se narodila 30. května 1947 v Semilech. Její tatínek Čeněk Lamač působil ve městě jako zlatník a už od dob první republiky byl členem KSČ. Během znárodňování se stal obětí jednoho z vykonstruovaných procesů a skončil na dva roky ve vězení. Po návratu se u něj začaly projevovat posttraumatické symptomy, které později vyústily ve stařeckou demenci. Lidmila začala během střední školy pracovat v místní textilní továrně Kolora, v polovině 60. let nastoupila na studia germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po jejím dokončení se živila učením v jazykových školách a překládáním filmových libret pro titulky nebo dabing. V roce 1981 se seznámila s Janem Patočkou mladším, synem profesora filozofie a spoluzakladatele Charty 77 Jana Patočky. Roku 1983 se za něj provdala a založili rodinu. Lidmila se tak sblížila s lidmi kolem disentu. Patřila k neformálnímu společenství kolem Olgy Havlové a Olgy Stankovičové zvanému Hrobka, vzpomíná na vydávání interního samizdatového tisku jménem Brčko. Kromě toho se poměrně často účastnila akcí na chalupě Václava Havla na Hrádečku. Po roce 1989 se stala místopředsedkyní Unie katolických žen.