The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Jan Lachman (* 1962  )

Věřím na slunce, i když nesvítí

  • narozen 18. května 1962 v Ostrově nad Ohří
  • v letech 1981 – 1985 studoval na Vysoké škole zemědělské
  • školu opustil těsně před státnicemi
  • v létě roku 1985 emigroval, podařilo se mu překročit hranici mezi tehdejší Jugoslávií a Itálií
  • v letech 1985 – 1993 studoval na Lateránské univerzitě v Římě
  • v roce 1992 se vrátil do Československa
  • 13. září 1996 odešel z církevní služby a oženil se
  • v letech 1998 – 2020 pracoval např. na MŠMT, v grantových agenturách
  • dnes působí na VŠ Škoda Auto v Mladé Boleslavi

Stejně žádnej Ňjů Jork není

Folkař Slávek Janoušek v písničce Rozhovor s nádražákem z 80. let minulého století má slavný refrén:

A stejně žádnej New York není,
a stejně žádnej New York není,
a stejně žádnej New York není, není, není,
dyť i ty kovbojové, dyť je to všecko vymyšlený.

Nějak tak, a ve stejné době, vnímal Jan Lachman prostor, na který se jako dítě díval z oken paneláku blízko hranic se západním Německem.

 

Velká rodina

Jan se narodil 18. května 1962 jako třetí ze šesti dětí do věřící katolické rodiny Edvarda a Hermíny Lachmanových. Otcova rodina z Ostravska měla kořeny v Polsku, maminka pocházela z pražské úřednické rodiny v Bubenči. Otci bylo umožněno vystudovat techniku, ČVUT obor elektro, maminka, nejstarší z pěti dětí, studovat vysokou školu nesměla – její rodina neskrývala, že jsou věřící a po válce v padesátých letech to byl velký hendikep. Celý život se však vzdělávala, studovala a dodnes vyučuje cizí jazyky. Pracovala na sekretariátu Československé strany lidové a Svazu invalidů, v lesní školce, ale z velké části se starala o děti. Rodiče se seznámili na taneční zábavě, „byla to láska na první pohled, jak říkali“ a po svatbě se jim rodily děti, jedno po druhém. Na umístěnku začali Lachmanovi svůj společný život v Miroticích u Písku, následně se kvůli otcově práci stěhovali do Ostrova nad Ohří, (otec se tam jako elektroinženýr profesně zabýval vývojem trolejbusů) a tam se Jan narodil, a konečně do Kdyně, kde jeho rodiče žijí dodnes.

 

Kdyně v Pošumaví

Lachmanům byl přidělen byt v šestém patře na ještě nedostavěném panelákovém sídlišti. Psal se rok 1966, budoucí sídliště ještě nemělo chodníky, ale dětem se líbilo hrát si v blátě a přeskakovat vyčnívající dráty.

„No, z okna jsme se dívali přímo na Všerubský průsmyk, v pozadí byly vidět německé hory. To byl takový zvláštní pohled, to jsem si uvědomil až po revoluci v 90. letech, když jsem se vrátil, že to byl vlastně takový jakýsi svět, který pro nás úplně neexistoval. My jsme to brali, že tam někde je ten jiný svět, kam se možná ani nikdy nepodíváme, který pro nás existuje jenom z vyprávění, z rozhlasu, z nějakých těch stanic jako Svobodná Evropa atd., ale svět, který vlastně reálně neznáme. A přitom to bylo deset kilometrů na hranice, tehdy samozřejmě zadrátované. A naprosto nepřístupné.“

Všech šest dětí hrálo na hudební nástroje, chodily každou neděli do kostela a na malém městě se to o nich samozřejmě vědělo. Tatínek, aby si přivydělal, staral se farářům v blízkém i vzdálenějším okolí o osvětlení: od nákresů po výrobu světel pro kostely. Občas si musel na zaplacení počkat, někdy nedostal nic, ale „bral to jako službu“. Ve Kdyni, která se nachází na okraji Chodska, bylo v té době poměrně dost věřících rodin. Z okolních vesnic chodily do kostela ve slavnostním, ženy ještě v krojích. Janovi bylo šest let, když přišel rok 1968. Otec patřil mezi aktivní, angažované občany Kdyně. „Když přišla normalizace, tak se hledali viníci a tatínek byl označen spolu s několika dalšími za kontrarevolucionáře a byl vlastně částečně postižen tím, že mu byl zastaven plat a služební postup v práci.“

 

Na střední školu

Ačkoli někteří učitelé reagovali nepřátelsky, Janovi starší sourozenci neměli problém dostat doporučení na střední školu. Jan se na domažlické gymnázium nedostal. „Měl jsem slabou matematiku,“ říká. Vyučil se na učilišti pro opraváře zemědělských strojů s maturitou v Plzni. Studium financovalo družstvo v Zahořanech, které zřejmě nebylo potěšeno, když jim po maturitě oznámil, že se k nim nevrátí, protože by rád studoval na vysoké škole. Nicméně velkoryse vše odpustilo a Jan se roku 1981 z venkova ocitl v Praze.

 

Praha

Po prvních dvou letech, kdy - jak sám říká - měl „krizi víry“, začal brát duchovní život vážně. Chodil do společenství studentů z Plzně, jezdil s nimi na letní putovní křesťanské tábory: 14 dní se chodilo po horách s plnou polní, stanovalo se venku, ve slovenských horách. Utvářela se pevná komunita mladých katolíků a v ní Jan dospěl k názoru, že chce studovat teologii. Na zemědělské vysoké škole měl už odevzdanou diplomovou práci, zbývalo mu pouze složit státnice. Tenkrát, v roce 1985, nebylo možné z jedné vysoké školy přestoupit na teologii. Pro Jana připadalo v úvahu studovat pouze v zahraničí, optimálně v Římě. Doma se svěřil jen otci, ten mu emigraci schválil. Podle plánu měl v létě odjet se svými kamarády do Jugoslávie a přejít hranici do Itálie. Tenkrát byly hranice s Jugoslávií celkem prostupné a byly místem, kudy mnoho Čechoslováků emigrovalo. „Já jsem skutečně uspěl s tím, že jsem dostal tehdy tzv. výjezdní doložku, což byl ohromný proces, to jsem ani netušil. Musel jsem sehnat několik razítek, souhlas ročníkové učitelky a stranické organizace na Vysoké škole zemědělské a děkana a rektora a nevím koho všeho ještě. Skutečně jsem všechna ta razítka a souhlasy dostal, i když jsem nebyl nějaký extra dobrý student, ale všechno to vyšlo a na ten zájezd jsem odjel.“ Předposlední den skupině oznámil, že se nehodlá vrátit.

 

Cesta do emigrace

Přejít hranice na severu Slovinska v oblasti Planica bylo obtížnější, než si Jan představoval. S batohem na zádech přešel hřeben, aby zjistil, že je stále v socialistickém bloku. V místní biskupské kurii odmítli pomoci, až místní farář mu dal najíst a ukázal mu cestu k italské hranici. „Obdivoval jsem jeho mladého ducha, způsob, jakým byl ochoten pomoct. Asi taky riskoval.“ Po třech náročných dnech v horách a v obavách, aby ho pohraničníci nezastavili, extrémně unavený a vyčerpaný přišel do Tarvisia a vlakem se dostal do Říma. Dorazil tam o půlnoci. Nebyl schopen se domluvit žádným cizím jazykem, ale bylo léto a uměl si poradit. Ustlal si na zemi mezi bezdomovci z Afriky a ráno se vydal hledat kolej pro české bohoslovce – Nepomucenum. Tehdy tam byl rektorem Mons. Karel Vrána, „člověk velké postavy a velkého srdce“, který byl vyslán do Říma na studia v roce 1945 a po únorovém převratu se už domů nevrátil. „Byl zvyklý na různé situace. Měli tenkrát svoje kanály a přes kardinála Tomáška si nejdřív zjišťoval, co jsem zač.“

 

Italština

Prvořadou Janovou starostí bylo naučit se italsky natolik, aby byl schopen sledovat výklad profesorů a následně skládat zkoušky. Nápad, že by na studia nastoupil až za rok, kdy by jeho italština byla podstatně lepší, se neuskutečnil. Bylo rozhodnuto, že začne studovat už v říjnu. To byl šok. Pamětník přiznává, že zkoušky za první semestr složil jen díky velkému porozumění a shovívavosti profesorů. Postupně se jeho italština začala zlepšovat a byl schopen studovat bez většího stresu. Studijní program Lateránské univerzity obsahoval pro první dva roky filozofii a pro tři další teologii.

 

Slovenští spolužáci

V ročníku s Janem studovalo šest českých a slovenských studentů. „Někteří slovenští spolužáci měli na pokojích obrázky Hlinky nebo Tisa s modlitbou za jejich svatořečení. Tak to byla pro nás skutečně silná káva. Ale pak jsme si zvykli. Zjistili jsme, že to patří k tomu, že oni jsou v tomto radikalizovaní, že touží po té emancipaci, po tom samostatném státu.“ Osm let před faktickým rozdělením Československa se mohl slovenský nacionalismus českým studentům jevit jako chiméra nebo utopie.

 

Kontakt s domovem

S rodinou doma si Jan dopisoval nebo telefonoval. S tatínkem měl předem domluvené, že mu z Říma napíše oficiální dopis pro úřady s prohlášením, že emigrace byla pouze jeho rozhodnutím. „Jediné, co policii zajímalo, bylo, jestli jsem tu nechal nějaký majetek.“ Byl odsouzen nepodmíněně na tři roky za nedovolené opuštění republiky. Rodičům se podařilo rozsudek Janovi poslat. „Chytla se toho média, text byl přeložen do italštiny a otištěn v krajanských časopisech.“

Blížil se konec osmdesátých let. Režim byl u konce svých sil, a tak nikdo z rodiny Lachmanových nebyl Janovou emigrací postižen. Po vyhlášení Husákovy amnestie v roce 1988 by se mohl Jan vrátit, ale nepokusil se ani přijet na návštěvu, důvěra v režim byla mizivá.

 

Listopad 1989

Italská televize vysílala emotivní záběry z Václavského náměstí, Jan sledoval s nadšením, co se doma děje, “měl jsem radost, že se to povedlo.” Zástupce československého velvyslanectví přinesl bohoslovcům doklady a Vánoce toho roku trávil už Jan doma. Přejezd hranic ho vrátil do starých časů: „Pohraničníci byli nervózní, nevěděli, co bude, chovali se neurvale a hrubě.“ Jak byli zvyklí. Revoluční nadšení, úžasná euforie ze svobody - ale Jan se po Vánocích musel vrátit, aby dokončil studia.          

 

Co dál?

Ve druhé polovině 80. let byl Jan krajanským biskupem Škarvadou směrován ke službě českým krajanským menšinám v zahraničí. Janovi určili Austrálii. Aby se zdokonalil v angličtině, poslali ho nejdříve  do Londýna na český jezuitský Velehrad a poté do Austrálie. Projel celou zemi, navštěvoval krajany, poznával, jak žijí a zdokonaloval se v angličtině. Sametová revoluce vše změnila. Českobudějovický biskup Mons. Vlk promluvil s každým jednotlivým studentem z této diecéze a vyslovil k nim přání, aby se vrátili do českých diecézí a byli doma užiteční, ale aby současně nepřestávali studovat. Jan si vybral studium na tzv. Institutu Jana Pavla II. při Lateránské univerzitě zaměřené na manželství a rodinu. Po dvou letech odešel zklamán. “Profesoři byli velmi, velmi konzervativní, řada z nich byla z organizace Opus dei. Mě to studium velmi zklamalo, nebylo to svobodné prostředí akademické diskuse.“ Přestoupil na obor fundamentální teologie k profesoru Karlu Skalickému a studium zakončil licenciátem. V roce 1990 byl v Českých Budějovicích vysvěcen na jáhna a o rok později, jako jeden z šedesáti bohoslovců z celého světa, byl papežem v římské bazilice svatého Petra vysvěcen na kněze. Primice se konala v kostele San Giovanni fuori delle Mura. Byla to velká slavnost, na kterou přijeli rodiče, příbuzní a dva autobusy českých poutníků. Na primici přijela i Janova italská rodina. Během studia u nich poblíž Vincenze trávil každé prázdniny. V emigraci mu zastupovala rodinu a vyvinul se mezi nimi krásný vztah. „Byli nebohatí, ryzí a nezištní. Měli mě jako vlastního. Dodnes jsme v kontaktu.“

 

Devadesátá léta

Biskup Vlk se vrátil do Prahy, stal se arcibiskupem a biskup Liška, který se ujal českobudějovické diecéze, chtěl, aby se Jan stal kaplanem ve Vodňanech. V roce 1992 se tedy definitivně vrátil do Čech. Bylo to náročné období. Měl na starosti i farnost ve Štěkni, kromě toho dokončoval v Římě studia. Licenciátní práci úspěšně obhájil v roce 1993 a zahájil doktorská studia. V dalším roce ho přeložili do Boršova nad Vltavou a měl na starosti další dvě farnosti - Kamenný Újezd a Doudleby. „To byly architektonické poklady.“ Současně vyučoval fundamentální a spirituální teologii na teologické fakultě. Přátelil se se studenty, stal se studentským kaplanem a v Českých Budějovicích dostal kanovnický byt.

 

Zlom

V té době se Jan seznámil se studentkou zdravotně-sociální fakulty. „Byla to láska na první pohled.“ Nešlo, jak říká, o klišé, kdy hodný farář je sváděn na scestí hezkou dívkou. Naopak. Byl to Jan, kdo zpočátku o vztah prvotně stál. „Bylo to velmi náročné období, nevěděl jsem, co chci.“ Věděl, že nechce polovičaté řešení, nechtěl žít jako farář a mít kuchařku. Radikální řešení mu bylo rozmlouváno, vždyť „kněžství věnoval kus života. A nebylo možné si vztah vyzkoušet.“ Nakonec se rozhodl. „Věřil jsem, že ten vztah je moje cesta, i když nezvyklá.“

 

Svatba

13. září 1996 se konala civilní svatba na zámku v Červené Lhotě. Večer předtím jim uspořádal Jan Konzal, biskup Podzemní církve, soukromou svatbu. Podpořil Janovo rozhodnutí v tom, že „odchod z kněžství nebylo selhání“. Pro rodiče nebylo snadné přijmout novou situaci, novou volbu, ale když přišly děti, Janovu manželku s dětmi přijali. Pro novomanžele nastaly praktické problémy: kde bydlet a co dělat? Jan se ocitl bez práce. Složitou situaci vyřešili novomanželé tím, že na tři měsíce odjeli. „Než utichnou vášně.“ Vybrali si brigádu v Izraeli, dva měsíce v mošavu sbírali a třídili rajčata a třetí měsíc cestovali po Egyptě a Izraeli. Pro Jana to byla velká změna i s ohledem na společenské postavení – doma byl váženým vyučujícím na teologické fakultě, v mošavu na něj 12 až 14 hodin denně mohl majitel skleníků pokřikovat.

 

Zpět do Čech

Po návratu nebyla situace o mnoho snazší: nejprve bydleli v Chloumku u Mělníka v odsvěceném kostele přestavěném na byty. Po čtyřech měsících vznikl v bytě požár, celý objekt se v důsledku porouchaného kotle vznítil a Lachmanovi přišli o všechno. O nábytek, o knihy. Podařilo se jim vylézt na střechu a zavolat pomoc. Poté se vzedmula velká vlna solidarity mezi přáteli a rodinou. Našlo se pro ně dočasné ubytování v chatce u Kostelce nad Černými Lesy. Jan začal překládat z italštiny pro Karmelitánské nakladatelství, jeho žena pracovala jako fyzioterapeutka ve vinohradské nemocnici. V chatce byla strašná zima, v osadě byli v tom ročním období jedinými obyvateli. Jan cítil, že potřebuje práci mezi lidmi, solitérní vysedávání nad překlady už nebylo déle snesitelné.

 

Tři dcery

Podařilo se mu uspět u konkurzu na místo v sekretariátu Akreditační komise pro vysoké školy na ministerstvu školství. V té době, v roce 1999, začaly vznikat soukromé vysoké školy a MŠMT potřebovalo nové pracovníky. Navíc Jan a Edita dostali malý byt na manželské koleji v Kunraticích a tam se jim narodila první dcera. Ministerstvo disponovalo družstevními byty v Liboci a za rok jim jeden z nich nabídlo. Jan se mimo jiné věnoval privatizaci všech šedesáti bytů, úspěšně se mu podařilo ji dokončit a v Liboci se manželům narodila druhá dcera. V té době Jan přednášel studentům Evangelické teologické fakulty obor Ekumenická teologie, předmět Křesťanské spirituality. Učil neformální kruh mladých lidí, práce byla jistě inspirativní, ale bylo těžké skloubit ji s výukou a rodinou. „Od té doby můj soustavný kontakt s teologií skončil.“

Na inzerát se mu podařilo získat nové místo ředitele kanceláře Grantové agentury České republiky. Po třech letech dostal nabídku ředitelovat v nově otvíraném hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech. Byl nadšený, ale po pěti měsících musel odejít pro jiný pohled na vedení hospicu, než měla jeho zakladatelka. V té době se manželům narodila třetí dcera. Následovalo šest let práce na Metropolitní univerzitě ve funkci vědeckého tajemníka a posléze zaměstnání na soukromé univerzitě Bankovní institut.

 

Dnes

Už téměř tři roky vede Jan vědecké oddělení na vysoké škole Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Má na starosti podporu vědeckých aktivit, granty a publikace. Stále, ač v menší míře, překládá duchovní literaturu z italštiny, momentálně pracuje na svém dosud nejobtížnějším překladu, na disertační práci Vladimíra Boublíka o predestinaci u svatého Augustina. V Dobříši, kde s rodinou žije, je aktivním členem městského Mediálního výboru, pracuje pro místní farnost, je členem KDU-ČSL, angažuje se pro rozvoj města. Na dotaz, je-li spokojen se svým velkým životním rozhodnutím, Jan odpovídá: „Ano, jsem obohacen, jsem šťastný dnes, ale i za tu předchozí etapu. Byla to velká zkušenost, bohatství života. Nechci to hodnotit.“

 

        

 

  

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století