Josef Kyska

* 1954

  • „Byli jsme od samého začátku tak cvičení, že žádná jména a už vůbec ne příjmení. Telefonní čísla podle možností si pamatovat. Adresy podle možností si pamatovat, podle možností nemít zapsané žádné adresy. Když už jsme museli mít adresy, tak alespoň to nějak redukovat, prostě nikoho neohrozit. Protože tam bylo mnoho studentů, kteří byli skutečně regulérní studenti. Já na ně měl jen vazby, tím, že jsem nebyl student, ale už jsem pracoval. Jen jsem se s nimi přátelil. Pro mnohé to mělo za následek vyhození ze studia. Nejen z fakulty, ale uzavření v celém Československu, na žádné fakultě už by nemohli dále studovat. Takže ta opatření byla skutečně velká, velmi, velmi silná. My jsme často ani nevěděli příjmení. Jen to je Mája, to je Beata – kdo? Bylo to tak úmyslně dělané, nedej Bože, aby někdo někoho prozradil. Ta obezřetnost byla velikánská, protože církev a vůbec podzemní církev, to byl nepřítel státu číslo jedna. Samozřejmě byla oficiální církev, ta mohla sloužit mše – a tečka! Toto [podzemní církev] se vymykalo kontrole státní bezpečnosti. Státní bezpečnost měla zájem infiltrovat. Úžasně to fungovalo i tak, že státní bezpečnost se snažila infiltrovat a podsouvat mezi tyto mladé lidi své špicly. Fakt to opravdu úžasně fungovalo, že hned přišlo varování, mám to v paměti dodnes, jak fotka kolovala, pozor na tohoto, to je špicl. Jakými kanály se to dostávalo – to nevím."

  • „Můj bratr je stavební inženýr. Pracoval jako vedoucí projektant v jedné velké firmě v Bratislavě. Tím, že tato firma - CHEMPIK, která [působila] v chemickém průmyslu, papírnictví a [vyráběla] chemická vlákna, měla kontakt na Holandsko, Německo a Kanadu. Můj bratr, on je starší než já o 15 let, jaký dopad to na něj mělo - čas od času mohl vycestovat od firmy na nějakou dobu do Německa, do Holandska, měl služební pas. No, co se stalo, mému bratrovi, který měl jet v tom stejném roce, tedy 1977, do Kanady - služebně, sebrali pas. Od té doby už nikdy nesměl vycestovat, tedy ne nikdy, ale dlouhou dobu ne, až pak po revoluci mohl jet na Západ."

  • „Moje kolegyně říkala: ,Víš co, já mám pocit, že ty se nevrátíš'. Nu, ve mně až hrklo - nedej Bože, aby to udělalo nějaké kolo! Pak jiný kolega v menze povídal: ,To je nejlepší příležitost utéct, emigrovat, jet na mistrovství světa v hokeji'. Já jsem nevěděl, co tím chce říct. Ještě ta kolegyně, o které jsem mluvil, říkala: 'Já se podívám, jestli jedeš sám do té Vídně '."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.01.2023

    (audio)
    duration: 01:52:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Co se nedá změnit, nad to se člověk musí povznést

Pamětník krátce po emigraci, Vídeň, 1977
Pamětník krátce po emigraci, Vídeň, 1977
photo: Archiv pamětníka

Josef Kyska (pův. Kyška) se narodil v Partyzánském, bývalých Baťovanech, sedmého února 1954 do dobře etablované rodiny. Otec Josefa Kysky byl již před únorem 1948 vysoce postaveným managerem v místních Baťových závodech. Vzhledem k jeho odbornosti a zkušenostem zůstal na své pozici i po komunistickém převratu. I tak byl mladý Josef Kyska díky buržoaznímu původu ve škole vystaven šikaně ze strany angažovaných pedagogů. Peripetie s komunistickým establishmentem kulminovaly v podobě několikerého zamítnutí studia na vysoké škole, a to i přes snahu pamětníka vylepšit si kádrový profil prací v dělnických profesích. V mladém přemýšlivém muži s touhou po seberealizaci čím dál více zrálo rozhodnutí pro útěk do zahraničí. Díky kontaktům z podzemní církve, jejíž byl součástí, dokázal připravit plán emigrace do Rakouska. Pod záminkou návštěvy hokejového mistrovství ve Vídni se mu na jaře 1977 podařilo vycestovat z ČSSR. Ve Vídni za dramatických okolností uprchl ze zájezdu a požádal o azyl. Posléze vystudoval filozofii a teologii na vídeňské univerzitě. Po studiích vyučoval na středních a vysokých školách. V Rakousku se i oženil a založil rodinu. V roce 2023 žil stále v Rakousku.