The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Emilie Kyselová (* 1925  †︎ 2010)

• narodila se 16. srpna 1925 v Teremně na Volyni

• v roce 1939 jim Sověti sebrali rodinný mlýn

• za nacistické okupace se stali svědky vyvražďování Židů

• v roce 1944 celá rodina narukovala do 1. československého armádního sboru

• Emilie působila jako telefonistka u dělostřelců

• účastnila se bojů u Krosna, Jasla, Dukly a Liptovského Mikuláše

• celá rodina přijela s armádou až do Prahy

• demobilizovali v září 1945

• získali mlýn po Němcích v Bohumilicích na Znojemsku

• v 50. letech jim byl mlýn zkolektivizován

• otec a sourozenci byli několik měsíců vězněni

• Emilie se v roce 1950 provdala na Slovensko

• od 70. let žila znovu ve Znojmě

• zemřela 11. října 2010

Emilie Kyselová byla veteránkou z východní fronty. Vyrostla v české vesnici na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině. Za války tam zažila sovětskou, nacistickou a znovu sovětskou okupaci. V roce 1944 narukovala v osmnácti letech spolu s celou svou rodinou – rodiči a dvěma mladšími sourozenci – do československé zahraniční armády v SSSR. Jako telefonistka u dělostřelců prošla celou Karpatsko-dukelskou operací. Od Československa, které pomáhala osvobodit, se pak ale velkého vděku nedočkala.

Rusové jim vyrabovali mlýn

Narodila se 16. srpna 1925 v Teremně (pozdějších Lipinách) u Lucka na Volyni jako Emilie Kozáková. Její pradědeček Kozák přesídlil z Čech na Volyň v 19. století, dědeček hospodářství úspěšně rozšířil a další generace Kozákových – Emiliin otec František a strýc Antonín – postavila při rovenské silnici mezi Lipinami a Luckem mlýn na parní pohon. Ten sice někdy na přelomu 20. a 30. let 20. století vyhořel, bratři ale postavili nový, zděný. Obilí si do něho jezdili mlít sedláci z širokého okolí.

To bylo v době, kdy západní část Volyně včetně Teremna náležela Polsku. Jak se pamětníci shodují, za polské vlády se českým osadníkům žilo na Volyni dobře. Emilie i její mladší sestra Anastázie (*1927) a bratr Jaroslav (*1929) chodili do české školy v Lucku, kde také pravděpodobně rodina přinejmenším částečně bydlela. Tatínek mlel ve mlýně, maminka  Zdena pracovala na zahradě a v hospodářství svého otce Josefa Prokůpka, který měl v Lucku slévárnu. Ani děti nezahálely – k jejich povinnostem patřilo pasení kravky nebo různé polní práce.

V září 1939 ale vypukla válka. Západní polovinu Polska anektovalo nacistické Německo a tu východní Sovětský svaz. Když na Volyň vpadla Rudá armáda, Emilii bylo čtrnáct let. „Vychodila jsem jen základní školu. Víc jsem do školy nechodila, protože byla válka,“ říká na nahrávce z roku 2003. Nový zděný mlýn, který byl v provozu jen osm let, museli Kozákovi opustit a nehlásit se k němu. V opačném případě by jim jakožto „kulakům“ – tedy všem, kdo něco vlastnili – hrozila perzekuce. „Přišli Rusové, mlýn vyrabovali a my jsme měli být vyvezeni na Sibiř.“

Židé prosili, abychom je schovali

V červnu 1941 pak ale Sovětský svaz napadlo nacistické Německo a tanky wehrmachtu zmasakrovaly přímo v Lipinách množství sovětských vojáků. Sovětskou okupaci vystřídala na Volyni ta nacistická. Během ní se tamní Češi stali svědky mnoha hrůz, zejména vyvraždění Židů z Lucku a okolí.

„V Lucku udělali ghetto a tam Židy zahnali, nejdřív vybrali řemeslníky – švadleny, krejčí – ty dali do ghetta a ostatní vystříleli.“ U nedaleké osady Hnidava si Židé z Lucka museli vykopat hromadné hroby. „Měla jsem souseda, byl to mladý chlapec v mém věku a ten ty jámy tam kopal. Když viděl, co se děje, úplně se z toho pomátl, byl s nervama úplně hotovej. Židé se tam museli vysvléct, nazí se postavit. Oni je stříleli, takže padali do té jámy. Zasypávali je vápnem a pískem – a další vrstva. Někteří ještě žili, když je zakopávali.“

K vyvraždění luckých Židů došlo v srpnu 1942. Když mělo být lucké ghetto nakonec zcela zlikvidováno a vypáleno, poslední Židé, kteří v něm ještě zbyli, se prý stavěli na odpor. „Rozebírali kamna, a kde co mohli, házeli to po nich, bránili se, ale stejně jim to nepomohlo. Stejně je vystříleli.“

Řadu luckých Židů volyňští Češi dobře znali, účinně jim pomoci ale podle Emilie bylo velmi obtížné: „My jsme měli (židovskou) sousedku, to byla dvojčátka, děvčata. Přišly k mému dědečkovi, který tam měl hned vedle dílnu, a vždycky: ‚Pane Prokůpek, schovejte nás.‘ Ale kde je mohli schovat? To se vůbec nedalo. Tak odvezli takové dvě pěkné Židovečky.“

Všichni do armády

V únoru 1944 se fronta přes Lipiny přehnala znovu. Tentokrát vítězně postupovala Rudá armáda a Němci utíkali. To místní Češi uvítali, horší bylo, že se tím znovu dostali pod sovětskou správu. A osvobozenecká armáda i zde verbovala místní obyvatelstvo, aby doplnilo válečné ztráty.

Mezi volyňskými Čechy se ovšem už vědělo o existenci československé jednotky v SSSR, a tak se raději než přímo do Rudé armády hlásili do ní. Odvodní tábor vznikl v březnu 1944 v Rovně, asi 70 km na východ od Teremna. Do vznikajícího 1. československého armádního sboru, s nímž se doufali dostat do Československa, se tam rekrutovalo na dvanáct tisíc volyňských Čechů.

U Kozáků narukoval jako první otec rodiny František – byť v té době mu už bylo dvaačtyřicet let – a maminka Zdena zůstala sama s dětmi. Osmnáctiletou Emilii ovšem sovětské úřady hodlaly poslat na nucené práce. „Všechno bylo rozbombardované a my jsme museli chodit na práci. A dost daleko by nás bývali vozili. Tak jsem se rozhodla, že půjdu taky do armády.“ Když zpráva o hrozbě nucených prací doputovala k tatínkovi v československé jednotce, vzal si dovolenou a přijel, aby svou nejstarší dceru vzal s sebou. Ta už ale mezitím sama vyrazila do Rovna, a tak místo ní odvezl svou druhou dceru, tehdy šestnáctiletou Anastázii.

Doma zůstala už jen maminka se čtrnáctiletým Jaroslavem. „Pořád tatínkovi dopisovala, že je jí doma smutno, že tam s bráchou sama nezůstane, že chce jít za námi. Tak jí tatínek, velitel pekárny, vyřídil u generála Svobody, že půjde na důstojnickou kuchyni.“ Když se naskytla příležitost, poslal pak František pro svou ženu a syna zásobovací vůz, který na Volyni zajížděl pro potraviny. „K mamince domů prý přišel voják a ptal se: ,Kde je tady paní Kozáková?‘ Maminka se lekla, že se nám někomu něco stalo. Ale voják ji uklidnil: ,Nebojte se, paní, nebojte se nic. Do zítřka se připravte, já naložím proviant a jedete se mnou do armády.‘“ Tak se v 1. československém armádním sboru sešla nakonec celá rodina.“

Nevěděli jsme, jak to na frontě vypadá

Z Rovna se čs. jednotka přesouvala do Černovic k dnešním rumunsko-moldavským hranicím. „Po cestě samozřejmě bombardování. Vlak vždycky zůstal v poli, my jsme se rozutekli. Pak, když bombardování přešlo, jsme zase nastoupili a pokračovali. A dojeli jsme až do Sadagury (Sadhora) a tam už to v kasárnách bylo lepší.“ Jednotka se v Černovicích připravovala na to, že bude osvobozovat Podkarpatskou Ukrajinu, k tomu však nakonec nedošlo. Než se rozhodlo, že budou místo toho posláni na pomoc Slovenskému národnímu povstání, měli zde vojáci – a také vojačky – alespoň nějaký čas na výcvik. „Výcvik jsme měly tak jako muži. Plížení, přískoky… Měly jsme jednoho desátníka, který nás i trestal za to, že neděláme takové přískoky jako muži. Tak jsme si na něj stěžovaly a potom nám dali jiného. Ten s námi vždycky pocvičil a nechal nás odpočinout.“

Na rozdíl od rodičů a mladších sourozenců, kteří sloužili při armádní kuchyni a pekárně, Emilii přidělili jako telefonistku k dělostřelcům. Jejím úkolem tak bylo obsluhovat polní telefonní ústřednu. Šlo o přenosné zařízení, které se umisťovalo do krytu nebo zemljanky a telefonistka u něho ručně přepojovala mezi jednotlivými linkami, čímž umožňovala spojení mezi různými částmi jednotky. „Měly jsme sluchátka na uších. Nezvonilo se, ale mluvilo. Užívala se krycí jména: ,Holub slyší, holub slyší.‘“

Po týdnech výcviku v Černovicích přišel rozkaz k přesunu na pomoc slovenskému povstání. Karpatsko-dukelská operace, která se pak stala první ostrou bojovou operací, jíž se nově zverbovaní volyňští Češi zúčastnili – a při níž československý sbor i Rudá armáda utrpěly obrovské ztráty – pro ni začal u jihopolského Krosna.

„Když jsme přišli na frontu, byli jsme v lese a poručík Novák, to byl náš velitel, nám říkal: ,Děvčata, kopejte, zakopávejte se. Co kdyby byl nálet?‘ My jsme si z toho moc nedělaly, bylo to poprvé, ještě jsme nevěděly, jak fronta vypadá. Dělaly jsme si legraci, ještě jsme se smály. Ale moje sestřenice tam byla s manželem – ona byla vdaná – a můj švagr poctivě kopal. Vykopala se zemljanka, na to se daly větve, pláštěnka a ještě hlína. Potom když začaly padat miny, byly jsme rády, že nás švagr schoval, že jsme se mohly vtlačit k němu do zemljanky! Od té doby, když jsme se přesunuly, už jsme nikdy nečekaly. První bylo vzít lopatku a kopat.“

Po Krosnu pak zajišťovala telefonní spojení i během bojů u Jasla a na Dukle, kde Čechoslováci museli ostřelovat výše opevněné Němce. „Němci měli dost času se zakopat, měli dobré vybavení, my ne. Ale někdy jsme je asi dost hnali. Stalo se, že jsme přišli a ještě tam voněly cigarety, jak je nechali nedohořelé na stole.“

Slečno, já vás přijdu navštívit

Jako žena-telefonistka se nepohybovala přímo v terénu, i tak ale zažila hrůzy dost. Nejvíc se prý báli, aby nepadli do německého zajetí. „Němci nám přeřezávali káble a my museli jít a poruchu hledat. Němec tam na konci čekal, a jak naši chlapci šli po lince, vzali je do zajetí. Chodila aj děvčata, ale ta už pak nesměla a chodili jen muži.“

Mluvit jen tak se do telefonu nesmělo. „Měli jsme na pozorovatelně jednoho vojáčka, a když se nám v noci chtělo spát, zpíval nám. Jenže poručík Novák nás jednou přistihl, zařval: ,Klid na lince!‘ A vojáček ztichl,“ popisuje, jak také vypadal život telefonistky během až příliš dlouhé Karpatsko-dukelské operace. „Jednou se nám také na ústřednu napojil německý voják. Mluvil krásně česky, chtěl vědět, kde jsme, pořád ho zajímalo, s kým debatí: ,Slečno, kde jste? Já vás přijdu navštívit.‘ Ale nesměly jsme se prozradit. Vzbudily jsme chlapce, ti šli po lince a přivedli ho.“

Když se boje utišily a naskytla se příležitost, jezdívala Emilie do armádního týlu, s nímž postupovala i její maminka a sourozenci. „Byli na tom lépe než já, byli na velitelství v týlu, věčně v baráku. Žilo se jim lépe než nám v zemljankách.“ Když někdo jel pro něco na velitelství, nabídl jí, že ji za rodinou sveze. „Tak mě brávali, na hodinku na dvě, a zase jsem jela zpátky.“

S maminkou takto mohla oslavit i Vánoce roku 1944, to už byli na slovenském území. „Měla jsem maminku na kuchyni, tak jsem jela za ní. Samozřejmě jsem nikdy doma nic nedělala, abych zákusky pekla… Ale řekla jsem: ‚Děvčata, něco si na Vánoce upečeme.‘ Byly jsme v jednom domku u nějaké stařenky, ta nám to dovolila, maminka mě dala všechny přípravy a pekly jsme cukroví.“

Severním Slovenskem postupovala armáda přes Liptovský Mikuláš, i tam ještě československý sbor s Rudou armádou svedly tuhé boje proti německým a maďarským jednotkám. „Tankisti pak šli na Ostravu a my na Poličku a do Dubečku. Před Prahou jsme zůstali, já jsem byla ubytovaná u jedné rodiny. Tam jsme se dali do pucu,“ říká ke konci války, po němž se 17. května 1945 v Praze zúčastnila slavnostní přehlídky již za přítomnosti prezidenta Beneše.

Získali mlýn po vysídlených Němcích

Po válce se Kozákovi stejně jako ostatní volyňští Češi ocitli na Žatecku. Tam sloužili až do své demobilizace 3. září, po níž využili přednostního práva na statky po vysidlovaných Němcích. Tatínek František pro ně nalezl mlýn v Bohumilicích u Znojma. Když se do něj stěhovali, ještě v něm zastihli původního německého majitele, po němž ho přebírali.

Získali tedy vlastní střechu nad hlavou a k tomu dva hektary pole, jinak ale nevlastnili téměř nic. Všechen majetek včetně osobních věcí zanechali na Volyni, a tak ještě půl roku po své demobilizaci museli nosit uniformy. I oblečení bylo totiž po válce na příděl, prodávalo se jen na tzv. „šatenky“ nebo „body“. „Neměli jsme co na sebe, pár bodů pro tři děvčata – co to je? Ale z války jsme ještě měli kufr cigaret z přídělů, protože nikdo z nás nekouřil. Tatínek ho vzal, jel do Prahy k Baťovi, a když jeho žádost o punčochy prodavač odmítl se slovy: ,My punčochy nemáme, pane,‘ ukázal mu otec kufr cigaret. ,Prodejte mi punčochy, zaplatím vám je a dám vám cigarety.‘ A punčochy byly.“

Hospodařili pak na svých dvou hektarech a pracovali tvrdě, jak byli zvyklí. „Ráno ve tři hodiny už jsme šli vyřezávat salát, do sběrny, sázeli jsme brambory. Tatínek choval prasata.“ Dařilo se jim a do roku 1948 bylo, jak říká Emilie, „všechno fajn“. Po komunistickém převratu jim ale do mlýna nejprve nastěhovali komunistického agronoma Pavelku, a když si ten později přivedl svou rodinu, museli se omezit na jedinou místnost.

Nemáme moc dobré vzpomínky

Kozákovi věděli z Volyně, co je komunismus, a svými názory se netajili. V očích nového režimu jim neprospělo ani to, že otcův bratr, nadporučík ve „Svobodově armádě“, odešel po převratu na západ. A svou roli prý sehrála i různá udání z obce – že neplní dodávky a že k nim chodí cizí osoby.

Ať tak či tak, v roce 1952 si pro ně do mlýna přišla Státní bezpečnost. „Že jsme z armády a že prý máme doma vysílačky, že tam máme zbraně a kdesi cosi. Maminka byla dost energická, nenechala se zastrašit. Prohledali celou půdu a sklep.“ Kromě tatínka Františka policie zatkla i Emiliinu mladší sestru Anastázii a bratra Jaroslava. „Přijeli i pro mě na Slovensko. Ale já jsem držela v náručí malého synka a řekla jsem, že půjdu, ale jedině s ním. To je odradilo,“ vysvětluje Emilie Kyselová.

Anastázii nechali jít po měsíci vyšetřování, Jaroslava a Františka drželi na Cejlu v Brně a propustili je pro nedostatek důkazů až po čtyřech a půl měsíci. O mlýn definitivně přišli, připadl Jednotnému zemědělskému družstvu. „Nejdřív tam mleli, pak šrotovali. Pak to tak rozkradli, že tam nezůstalo nic, holé stěny.“

Emilie se v roce 1950 vdala na Slovensko a vychovala dva syny. V 70. letech se rozvedla a později se vdala podruhé za svého spolužáka z Volyně. S ním ale nežila dlouho: „Onemocněl a za pět roků mi odešel.“

Po sametové revoluci si rodina zažádala o restituci zkolektivizovaného mlýna. V roce 2003, kdy Emilie Kyselová poskytla rozhovor Paměti národa, stále ještě čekali na rozhodnutí soudu. „JZD to prodalo, i když neměli právo to prodat. Odkoupil to nějaký pan Bradáč – a Pavelka, ten agronom. A jelikož ty budovy prodali, a pozemky jsou naše, tak my jim teď musíme prodat ty pozemky. Oni to nechtěljí zaplatit, že to padesát let užívali a je to jejich, ale to není pravda, my máme z pozemkového úřadu, že je to naše. Soudíme se už od 90. roku, a ještě jsme nic nevyhráli.“

Mladé generaci by Emilie Kyselová přála, aby se měla lépe než ta její – a aby nikdy nezažila válku. O ní a o hrůzách minulosti by se podle ní mělo ve školách víc učit. „Nemáme na tuhle republiku moc dobré vzpomínky. Celá rodina jsme bojovali, a ještě nás potom zavřeli.“ Emilie Kyselová zemřela 11. října 2010. Archiv Paměti národa obsahuje i vzpomínky jejích sourozenců Anastázie a Jaroslava.