The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Kýr (* 1941)

• narodil se 1. května 1941 v Plumlově do rodiny učitele

• jeho příbuzné z Krumsína na Hané tvrdě postihla kolektivizace zemědělství

• vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze, absolvoval měsíční studijní stáž v Polsku

• pracoval ve Škodovce v Plzni v oddělení vývoje elektrických zařízení

• v srpnu 1968 v plzeňském rozhlasu přednesl v polštině výzvu polským vojákům, aby se nenechali zneužít k potlačení svobody jiných

• politické prověrky na počátku normalizace se ho negativně nedotkly

• v roce 1992 se s rodinou přestěhoval do Prahy

• působil šest let v USA, podílel se na zavádění nových typů trolejbusů ve městech Dayton a San Francisco

Ladislav Kýr pochází z Hané a po maturitě na reálném gymnáziu chtěl studovat technický obor. Jak říká, v padesátých letech kluci z Moravy neměli příliš možností, náboráři je automaticky naháněli do vojenských nebo hutních škol. Díky jednomu vládnímu politickému rozhodnutí ho ale úřady přesměrovaly na ČVUT v Praze, a jeho život se tak odvíjel úplně jiným směrem. Stal se respektovaným odborníkem, díky čemuž se mohl občas zachovat nekonformně, aniž by byla jeho existence ohrožena. Například v srpnu 1968 promluvil k polským vojákům v rozhlase, vystoupil z ROH anebo při prověrkách nazýval okupaci okupací.

Válečné a poválečné vzpomínky z Plumlova

Ladislav Kýr se narodil 1. května 1941 v Plumlově, nedaleko Prostějova, do rodiny učitele Františka Kýra a jeho ženy Marie. Vyrůstal s bratrem a sestrou. Jeho otec František měl obtížný život, protože byl poloviční válečný sirotek. Tatínek v první světové válce padl. Pamětníkův otec i přes tyto nepříznivé okolnosti vystudoval gymnázium v Boskovicích, pak učitelskou nástavbu a stal se učitelem na plumlovské měšťance.

Za války byla rodina ušetřena bezprostředních obav o život. Většina domů neměla sklepy, kde by bylo možné se schovat v případě bombardování, a lidé si tedy budovali s krumpáči kryty za vesnicí. Rodina Kýrových toho byla ušetřena, protože otec měl dobré vztahy s farářem, který několika rodinám nabídl sklepy na faře jako úkryty. Kostel měl i klášter řádových sester, které se staraly o opuštěné děti. „Když se blížila fronta, farář vyzval rodiče, aby děti do školky neposílali, ale aby zůstali s dětmi. Aby případně přežila, nebo nepřežila celá rodina,“ vypráví Ladislav. Poplašné houkání sirén patří k jeho hlavním vzpomínkám na válku. „Máma nás vždy svolávala domů, když jsme si hráli venku, schovávali jsme se ve sklepích.“

Přímo v Plumlově se nebojovalo, protože fronta se zastavila několik kilometrů od Plumlova, ale Ladislav vzpomíná například na tzv. národní hosty, což byly civilní německé rodiny, které utíkaly z východu před frontou. „Byly to rodiny s malými dětmi, které se ubytovaly ve škole, a výuka dětí probíhala ve skupinkách v domácnostech. I k nám se chodily děti učit,“ vzpomíná Ladislav Kýr.

V Plumlově se také ubytovali němečtí vojáci a ušetřen nebyl ani dům Kýrových. Zabrali jednu místnost, kterou přeměnili na kancelář, do které si natáhli telefonní linku. “Chovali se dost nebezpečně, například si vedle rozpálených kamen postavili pancéřové pěsti a pamatuji si také, že se vůbec nevyspali, protože celou noc diskutovali s tátou o poměrech v Sovětském svazu,“ vypráví pamětník.

Ten si ještě vzpomíná, že v létě 1945, možná ještě 1946, to bylo naposledy, kdy se při oslavách vyvěšovaly vlajky všech čtyř spojeneckých zemí. A pak mu také utkvělo v paměti předvolební období v květnu 1946 a velká bílá dvojka napsaná na vratech, která patřila lidovcům. Tatínek byl sociální demokrat. Tehdejší volby v Československu byly po válce první a zároveň na dlouhou dobu poslední demokratické parlamentní volby.

Kolektivizace zemědělství zdevastovala životy mých příbuzných

Komunistický převrat v roce 1948 poznamenal hlavně širší rodinu z maminčiny strany, která žila nedaleko Plumlova, v Krumsíně na Hané. Maminka pocházela ze selského rodu a dědeček byl druhým největším sedlákem v Krumsíně. Jen díky tomu, že byl druhý, nebyl prohlášen kulakem. „Největšího sedláka komunisté vystěhovali a v jeho statku založili družstvo, které si dělalo nárok i na dědečkovo hospodářství, které již tehdy vedl manžel matčiny sestry,“ vypráví Ladislav Kýr. Měl velké potíže s úřady a musel se smířit s tzv. nuceným nájmem, kdy mu vzali pole a přidělili nevýhodné pozemky, jež musel obhospodařovat a odvádět z nich likvidačně vysoké dávky.

Byla to tragédie pro celou rodinu. Ladislavovy čtyři sestřenice a jeden bratranec nesměli jít do učení, natož studovat. Jen dvěma nejstarším sestřenicím se podařilo dostat se na práci do Ostravy, ostatní děti nesměly pracovat jinde než doma. „Nejmladší sestřenice byla velmi manuálně zručná, ale neměla dovoleno vyučit se ani švadlenou.“

Kluky z Moravy naháněli na vojenské nebo hutní školy

Pamětník takto postižen nebyl. Jeho otec byl sociální demokrat, ale když v roce 1948 došlo k fúzi s komunistickou stranou, byl chtě nechtě začleněn do komunistické strany.

Ladislava od dětství bavily stroje a mašinky. Učil se dobře, vychodil měšťanku v Plumlově a v letech 1954 až 1958 vystudoval reálné gymnázium v Prostějově.

Chtěl pokračovat na vysoké škole. „Bylo zajímavé, že klukům z Moravy se vždy přednostně nabízelo studium na vojenské akademii v Brně nebo Vysoká škola báňská v Ostravě,“ vypráví Ladislav Kýr. Jiná možnost prý jako by neexistovala. Na vojenskou akademii složil přijímací zkoušky a byl přijat, avšak nakonec na ni nenastoupil.

„V létě 1957 došlo k mezinárodní dohodě mezi Východem a Západem o snížení vojenských stavů a naši politici to vyřešili tím, že snížili stavy ve vojenských školách, a tím klesl počet registrovaných vojáků,“ vysvětluje pamětník. Nakonec ale nelitoval, protože byl automaticky převeden na ČVUT do Prahy, na fakultu elektrotechnickou. V Praze bydlel na kolejích a věnoval se hlavně studiu.

Po čtvrtém ročníku se dostal na měsíční výměnnou stáž do Gdaňska, kde se mu moc líbilo. „Bylo tam moře a přátelská, uvolněná atmosféra.“ Další rok chtěl jet znovu, ale tvrdě narazil. Nedostal povolení k výjezdu. „Byl jsem překvapený, protože šlo přece o Polsko, tedy o spřátelenou zemi. Ale odpověď byla drsná: ‚Máme tady soudruhy, kteří mají v Polsku kolegy soudruhy ještě z období odboje, a přesto tam nejedou. A vy byste chtěl jet už podruhé!‘“ cituje pamětník odpověď soudruhů.

Výzkumníkem ve Škodovce

Po škole se dostal na umístěnku do Škodovky do Plzně. Byl přesvědčen, že je to velká fabrika s velkými možnostmi. Pracoval v prestižním oddělení vývoje elektrických zařízení v Ústředním výzkumném a zkušebním ústavu. Do práce nastoupil 20. ledna 1964, jak říká, v nejzazším možném termínu; pak už by byl státem považován za příživníka.

Ve Škodovce byl ještě před rokem 1968 vedoucím laboratoře, kde pracovala čtyřčlenná skupina. V KSČ nebyl a nikdo na něj ani nátlak ke vstupu do strany nevyvíjel. „Tehdy platilo: ‚Je takový odborník, že ani nemusí být ve straně,‘“ vysvětluje Ladislav Kýr. Avšak dodává, že když se později oddělení rozrostlo až na dvacet lidí, „nasadili jim tam soudruhy“.

Rok 1968 v Plzni

Začátkem roku a v průběhu jara 1968, když byly demokratizační procesy v plném proudu, Ladislava nejvíce zajímaly informace o technických novinkách a možnosti spolupráce se Západem, zajímal se ale i o tiskoviny, v nichž se dočítal mnohá odhalení, která byla do té doby tabu. „Například mě zaujalo, že Smrkovský v roce 1945 odmítl nabídku Američanů, aby přijeli na pomoc Praze, protože chtěl, aby Prahu osvobodili Sověti jako spojenci komunistů.“

Dne 21. srpna 1968 přijeli znovu. Byl tehdy již čerstvě ženatý, bydleli s manželkou v podnikové ubytovně, když se dozvěděli, že Československo je napadeno vojsky Varšavské smlouvy. Jedenadvacátého srpna se v podniku moc nepracovalo. „Všichni poslouchali rozhlas a sledovali, jak se tady Rusové roztahují. Utěšovali jsme se malou nadějí, že Rusové se zastaví na demarkační čáře. Ale nezastavili se a do centra Plzně vjeli s obrněnci. Před krajskou vojenskou správou drželi stráž ruští vojáci s asijskými rysy. Dívali se velice sveřepě, na puškách měli nasazené bajonety a jsem přesvědčen, že v zásobnících měli ostré náboje. S některými, kteří seděli na tancích, se ale dalo i diskutovat.“

V uvolněné době, ještě před rokem 1968, kdy se mohlo více cestovat, skupina nadšenců ve Škodovce v čele s Ladislavem Kýrem organizovala zájezdy do Maďarska a Polska, v roce 1968 zřídili také kemp U Černého moře, kam vypravovali autobus s podnikovými rekreanty. Ladislav měl rád moře. V Polsku se trochu naučil tamní jazyk, což v hořké době srpnové okupace uplatnil nečekaným způsobem.

V létě 1968 byl Ladislav na zájezdu v Polsku, s nimi i redaktorka podnikového časopisu Škodovák. Právě ona ho v srpnu přiměla k tomu, aby šel do plzeňského Českého rozhlasu a obrátil se na polské vojáky v polštině. „A tak jsem to udělal. Byl to krátký, improvizovaný proslov k polským vojákům. Šlo o výzvu, aby se nenechali zneužít k potlačení svobody jiných. Něco v tomto smyslu,“ vypráví Ladislav Kýr. Konkrétně v Plzni sice polští vojáci, kteří byli vysláni do Československa v rámci Varšavské smlouvy, nebyli, ale jeho výzvu rozhlas vysílal celostátně.

Prověrky a vyhazovy

Jak Ladislav říká, emoce se zklidňovaly a začaly se projevovat známky normalizace. Na přetřes přišly politické názory zaměstnanců při politických prověrkách na pracovištích. „Bylo to plné paradoxů. Prověrky řídili soudruzi, kteří měli první den okupace nejvíce odvážných řečí. Byla to druhořadá linie komunistů, kteří měli jen udělat špinavou práci. Po čase zmizeli do zapomenutí. Ale na druhou stranu, paradoxně jediný člověk, který okupaci kvitoval, byl poté při prověrkách vyloučen ze strany,“ vypráví pamětník.

Prověrky měly zdůraznit oddanost Sovětskému svazu, ale Ladislav se prý nebál říct, co si skutečně myslí. „Řekl jsem, že šlo o okupaci a že je to v podstatě pokračování carské rozpínavosti.“ Přesto se ho normalizace profesně příliš nedotkla. Jak říká, neměl v podniku tak velkou pozici. „Byl jsem zaujatý svým oborem, těžili jsme z informací, které se k nám dostaly ze zahraničí v roce 1968 – o integrovaných obvodech a nových výkonových elektronických prvcích. S tím jsme dělali elektronické aplikace pro trolejbusy a lokomotivy. Například jsme měli aplikaci, která řídila pohon trolejbusu a dokázala snížit spotřebu a zvýšit jízdní vlastnosti. Podobně jsme pracovali i na regulaci elektrodynamických brzd pro lokomotivy,“ líčí Ladislav.

Po mnoha letech se dozvěděl od bývalého kolegy, že na něj údajně Státní bezpečnost nasazovala zpravodaje. Kolegu StB žádala, aby Ladislava sledoval, ale ten to odmítl. „Zřejmě mě tedy sledoval někdo jiný,“ říká pamětník. Jen jednou byl prý předvolán na stanici, a to kvůli své manželce, která se přátelila s Němcem ze západního Německa, který měl být údajně špion.

Kariéra v USA

V sedmdesátých letech se mu narodily dvě dcery, a tak se věnoval hlavně rodině, která pro něj byla nejdůležitější. Listopad 1989 prožíval, jak říká, netradičně: zatímco manželka s dcerou demonstrovaly na Letné, on poslouchal události v rozhlase a kopal základy při rekonstrukci jejich pražského domu, který rodina v té době zdědila po tetě.

V roce 1992 se Kýrovi do Prahy přestěhovali a velké změny nastaly i v práci. Ve druhé polovině Škodovka poslala Ladislava do USA, aby tam pomohl zavádět nový typ trolejbusů ve městě Dayton a pak také v San Francisku.

„Firma AAI v Baltimore ztrácela zakázky a hledala náhradní program. V rámci průzkumu narazili na trolejbusy a zjistili, že Škodovka má obrovské série a bohaté zkušenosti. Proto se rozhodli přiklonit se k našim trolejbusům,“ vysvětluje Ladislav Kýr, který žil v Americe se svou dcerou, která tam studovala na univerzitě, manželka za nimi jezdila na prázdniny. V USA strávil celkem šest let. Škodovácké trolejbusy v San Francisku prý jezdí dodnes.

Po návratu z USA pracoval ve svém oboru až do roku 2021 v pražské firmě INEKON.

Svoboda je nade vše

Ladislav si nejvíce váží svobody a možnosti cestovat a spolupracovat se zahraničím. „Mladí lidé dnes nemají tušení, jaké mají šance ve srovnání s minulými dobami. V minulosti bylo třeba mít výjezdní doložku, ke každé cestě se vyjadřovalo mnoho orgánů, a stejně vás nemuseli pustit.“

Ladislav Kýr uvádí příklad, kdy se několik let pokoušel vycestovat do Irska ke vzdáleným příbuzným, kteří tam emigrovali v roce 1948. V roce 1964 se opakovaně pokusil získat výjezdní doložku, ale vždy byla zamítnuta bez vysvětlení. „Proto jsem se vypravil do Prahy na ministerstvo a ptal se na důvody zamítnutí. Řekli arogantně, že to není v zájmu státu. A to i přesto, že takové zdůvodnění bylo nezákonné,“ vzpomíná pamětník. Cestoval však rád a měl dobrodružnou povahu, a tak se mu podařilo legálně, i přes mnohé kontroly a nepříjemnosti, během tří týdnů s ruksakem a spaním pod širákem procestovat Balkán.