The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kynos (* 1943)

Dukle jsem věrný dodnes

  • nar. 24. března 1943 v Třebechovicích pod Orebem

  • od šesti do osmnácti let hrál závodně hokej a fotbal

  • otec byl roku 1959 zatčen a uvězněn v rámci tzv. akce S

  • v roce 1961 začal závodně běhat a stal se členem reprezentačního dorosteneckého týmu

  • v letech 1962 až 1974 byl členem atletického družstva Dukly Praha

  • vyhrál mnoha domácích i mezinárodních závodů

  • v roce 1972 se jako reprezentant ČSSR zúčastnil olympijských her v Mnichově

  • v letech 1974 až 1988 působil v rámci ministerstva národní obrany na oddělení správy vrcholového a výkonnostního sportu

Místo, kde Jiří Kynos (nar. 24. 3. 1943 v Třebechovicích pod Orebem) bydlel v dětských letech, jako by předznamenalo jeho sportovní kariéru: dvě stě metrů od domova měl fotbalové hřiště a ještě o sto metrů blíže rybník. Malý Jiří tak trávil zimu na bruslích, zbytek roku na hřišti a od šesti do osmnácti let hrál hokej i fotbal závodně.

K atletice, která se měla stát jeho hlavní disciplínou, se Jiří dostal na střední průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1960 uběhl na hodině tělocviku sto metrů za 11,9 vteřiny a rok nato se nechal přemluvit k tomu, aby kromě hokeje a fotbalu začal také závodně běhat. Jiřího časy se stále zlepšovaly – již v roce 1961 uběhl 60 metrů za rekordních 6,9 vteřiny a 100 metrů za 10,6 vteřiny, na mistrovství republiky se umístil třetí a stal se členem reprezentačního dorosteneckého týmu.

Represe se dotkly i vrcholových sportovců

Navzdory všem úspěchům znamenal přelom padesátých a šedesátých let pro Jiřího velmi těžkou dobu. „V roce 1959 nám v rámci takzvané akce S, namířené proti živnostníkům, zavřeli tatínka. Odůvodnili to tím, že já a můj bratr jsme pobírali stipendium, na které jsme ovšem měli řádný nárok. Udělali u nás domovní prohlídku, sebrali nám sbírku obrazů a veškerý majetek. Tatínka odsoudili na dva a půl roku, musel pak nastoupit do Příbrami, a když se v roce 1962 vrátil, řekl: ,Přežiju-li osm deset let, jsem z toho venku, poněvadž lidem, kteří tímto zařízením prošli, se do deseti let tvoří nádory.‘ Druhého srpna 1968 v půl osmé ráno zemřel a v půl desáté přišla od Nejvyššího soudu úplná rehabilitace,“ líčí pamětník. V době otcova věznění se rodině nedostávalo peněz, Kynosovi měli tak málo prostředků, že žili doslova z měsíce na měsíc a Jiří si nemohl dovolit zaplatit ani zápisné do tanečních.

Z politických důvodů musel na vrcholové úrovni přestat sportovat jeden z Jiřího bratrů, tehdy pětinásobný mistr republiky. Podobný postih hrozil i Jiřímu: 1. srpna 1962 nastoupil v rámci vojenské služby do oddílu Dukla Praha, během prvních šesti měsíců mu však hrozilo, že jej přeřadí ke standardní vojenské jednotce na hranicích. V družstvu nakonec mohl zůstat, a když po dvou letech splnil vojenskou službu, vedení Dukly mu nabídlo, aby za klub sportoval dál. Do roku 1974 v něm působil jako voják-atlet a podle svých slov je Dukle dodnes věrný.

Hubená a tučná léta

Během vojenského výcviku se Jiří Kynos zúčastnil prvních mezinárodních klání a v roce 1964 mělo jeho družstvo reálnou možnost dostat se na olympijské hry. „Bylo nám řečeno, že když zaběhneme čtyřikrát sto metrů pod čtyřicet sekund, pojedeme na olympiádu. Poslední šanci jsme měli v září 1964, kdy se konalo mezistátní utkání v atletice na Strahově. Závodili jsme s Maďary. Běžela se závěrečná štafeta, Maďaři vyhráli řádově o metr, na tabuli se objevily výsledné časy: Maďarsko – 39,8, Československo – 39,9. Říkal jsem: ,Vešli jsme se do limitu, pojedeme na olympiádu do Tokia.‘ Jenže Maďaři začali protestovat, že prý vyhráli víc než o metr a že mají mít 39,7, což pro ně byl nominační limit. Vidím to jako dnes: pan doktor Kantůrek, vrchní rozhodčí, vzal houbu, Maďarům nechal 39,8, nám svévolně smazal 39,9 a napsal 40. Tak jsme, jak se říká, ostrouhali mrkvičku a zůstali jsme doma.“

V následujících třech letech se Jiří neumístil na stupních vítězů, a tak začal uvažovat o tom, jestli se sprintem neskončit a nevrátit se k fotbalu; avšak poté, co vyhrál evropský pohár ve štafetě, se rozhodl zůstat u atletiky.

Vrcholné období pro Jiřího začalo s rokem 1969, kdy družstvo Dukly získalo bronzovou medaili na mistrovství Evropy; během desetidenního turné ve Švédsku Jiří vyhrál jedenáct závodů, byl vyhlášen nejlepším atletem mistrovství a v evropských tabulkách se pohyboval mezi třetí a čtvrtou příčkou. V následujícím roce Dukla vyhrála evropský pohár ve štafetě a v roce 1971 mistrovství Evropy v Helsinkách, rok poté na olympijských hrách v Mnichově skončilo Jiřího družstvo čtvrté.

Ze sportovce ministerským úředníkem a ekonomem

V téže době Jiří dokončil dálkové studium VŠE. Díky vysokoškolskému vzdělání mohl po ukončení kariéry profesionálního sportovce odejít na oddělení správy vrcholového a výkonnostního sportu, které fungovalo na ministerstvu národní obrany. Jiří Kynos zde byl pověřen nákupem a dovozem sportovního vybavení ze zahraničí; na ministerstvu zůstal od roku 1974 až do října 1988, kdy se stal členem vládního výboru pro sport. V letech 1989 až 1992 Jiří Kynos pracoval pro federální vládu na odboru společensko-politických vztahů, v tomto období do jeho kompetence spadal zejména armádní sport. V roce 1992 z armády odešel, 1. ledna 1993 začal spravovat finance Českého olympijského výboru a stejnou funkci zastává dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sports Stories of the 20th Century

  • Witness story in project Sports Stories of the 20th Century (Vít Pokorný)