Věra Kyjovská

„A tenkrát, když to začalo, tak babička mě pustila. Tam se nic nevědělo, ale když už jsem pak byla pryč, tak to teď věděli, ale mobily nebyly, nic takového. Tak víte, strach měla, co se se mnou stalo. No a teď já taky doma, teď jsem viděla, že nosili trikolóry, jak se to říká. No tam se hovořilo všelijak, moc jsem tomu nerozuměla. Ale přesto jsem dojela a zpátky jsem čekala na tramvaj, jenomže to už nejelo, tak že půjdu pěšky. Jenomže ono to bylo přece jenom dost daleko a já jsem musela tam v jednom bytě, to byl Ženský domov, místo Ženského domova tam právě byli vojáci. Já jsem jinudy nemohla, než jsem musela předtím přejít. Náhodou se mi to, než jsem ještě takhle začala... když jsme vystoupili, tak oni takhle běželi vojáci a stříleli, tak jsme se schovali, jak jsme mohli.“

„Potom už bylo po všem, tak strýc, tatínkův bratr, ten pořád, ať jdeme někam jinam. Tatínek nechtěl a on do něj tak dlouho, až se rozhodli, že teda půjdeme. Tak jsme potom byli tady a byli jsme ve Filipově. A tam jsem ještě chodila do školy, protože ve Filipově škola byla jenom do páté třídy a já už jsem musela do Jiříkova, tam už bylo další. Musela jsem mít vždycky devět let, protože jsem devět let neměla, tak jsem ještě potom chodila vlastně ještě do toho jednoročního učebního kurzu.“