The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilja Květoň (* 1955)

• narozen 7. prosince 1955 v Praze

• 21. srpna 1968 byl s rodiči na dovolené v Jugoslávii, rodina zvažovala, zda se vrátit

• otec byl pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy vyloučen ze strany a nemohl dva roky vykonávat své lékařské povolání

• na střední školu nemohl, v učení vydržel jen rok, posléze vystudoval při zaměstnání

• pracoval jako laborant, posléze přešel ke geodetům

• významné místo v jeho životě měla hudba

• v 80. letech pomohl několika lidem k emigraci, byl za to stíhán

• v roce 1988 se připojil k Hnutí za občanskou společnost

• účastnil se Palachova týdne i pochodu 17. listopadu 1989

• působil ve funkci vedoucího pro styk s veřejností v Občanském fóru

• spoluzakládal a spoluvlastnil pražský rockový klub Bunkr

• pracoval v Privatizační komisi pro Prahu 4, později ve Fondu národního majetku

• za svou činnost před rokem 1989 získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Píšou se osmdesátá léta 20. století v Československu. Má za sebou řadu výslechů na StB. Pomohl totiž kamarádovi k přechodu hranic na Západ. Později se objeví dávný známý z NDR a taky se pokusí uprchnout. Není ale úspěšný a při výsleších prozradí svůj pražský kontakt. Ilja Květoň, nedávno podmíněně odsouzený, zase sedí ve výslechové místnosti. Začíná toho mít dost. S režimem dlouhodobě nesouzní a dospěje k tomu, že se proti němu aktivně postaví. Když podepisuje prohlášení Hnutí za občanskou svobodu, netuší, že se rozjede rychlík a on bude zanedlouho v centrále Občanského fóra filtrovat příchozí, kdo může a nemůže přímo za Václavem Havlem. 

Nezkrotné dítě

Ilja Květoň se narodil 7. prosince 1955 v centru Prahy do rodiny lékaře Jindřicha Květoně a porodní asistentky Světluše Květoňové. Mladá rodina žila v bytě matčiných rodičů. Otec už v roce 1946 vstoupil do KSČ a na přání strany se z gynekologa stal vojenským lékařem. Později pracoval jako vedoucí odboru na ministerstvu zdravotnictví. Když bylo malému Iljovi asi sedm let, vyfasoval otec byt v lokalitě Rybníčky v Praze 10. „Byty tenkrát nebyly dostavěné, takže se tam chodilo v loužích a přes prkna,“ popisuje bytovou realitu tehdejší doby. Posléze se stěhovali na kratší dobu na Žižkov, až rodina na dlouhá léta zakotvila na pomezí Vinohrad a Vršovic.

Přestože byl Ilja Květoň dítě ministerského funkcionáře, neměl ve škole protekci. „Hodně jsem zlobil, několikrát jsem měl trojku z chování. Dvojka z chování byla běžná. To jsem byl spokojený já i rodiče,“ usmívá se. Dění kolem sebe začal vnímat tak ve dvanácti třinácti letech. Přestože ho pohltil zejména bigbít, nemohl si nevšimnout otevřenějších politických debat. „Když to člověk vezme zpětně, tak jsem vnímal větší svobodu šedesátých let oproti normalizaci, kterou už jsem vnímal velmi intenzivně,“ vysvětluje.

Opožděný návrat z dovolené

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zastihla Ilju Květoně s rodiči a sestrou v Jugoslávii. „Dovolenou tam jsme si protáhli, protože jsme nevěděli, jestli se máme vrátit, nebo ne,“ vzpomíná. Po týdnu se rozhodli pro návrat. Při cestě přes Rakousko je zastavil jeden z místních a špatnou češtinou jim říkal: „Chtěli jste otroctví, tak ho budete mít.“ Jako dítě si z Jugoslávie vezl dětský kolt, kterým na sovětské vojáky přes okénko automobilu mířil. „Táta mi dal pár facek, že nás ti negramoti postřílí, což asi opravdu mohlo hrozit,“ uvědomuje si. Po návratu do Prahy se chodil s ostatními kluky dívat na tábořiště invazních vojsk v Riegrových sadech.

Matka Ilji Květoně na jaře roku 1968 jako reakci na demokratizaci KSČ a celkové politické uvolnění společnosti vstoupila do strany. „Měla pocit, že Dubček potřebuje cítit podporu,“ objasňuje matčiny myšlenky pamětník. Nicméně ani ona, ani otec ve straně dlouho nevydrželi. Oba byli hned následujícího roku vyloučeni. Otci bylo navíc upřeno lékařské povolání a dva roky taxikařil, než se vrátil ke své původní specializaci gynekologa do Thomayerovy nemocnice v Praze. Tím, že otce vyhodili z KSČ, nedostal ani jeho syn doporučení na střední školu a šel do učení na knihaře. Vydržel tam však jen rok. Poté nastoupil do Ústavu sér a očkovacích látek, kde pracovala jeho matka. Během zaměstnání začal v roce 1972/1973 studovat zdravotní školu, kterou po pěti letech dokončil coby zdravotnický laborant.

Přes plot do Švýcarska

Už koncem 60. let začal díky své starší sestře objevovat bigbít a posléze i svět pražských hospod, stala se z něj mánička. Přes kamaráda ze zdravotní školy se setkal také s tehdejší drogovou scénou. „Uměli vyrábět pervitin, marihuana se běžně pěstovala,“ stručně glosuje. Ještě během studia změnil zaměstnání, přešel do Ústavu klinické mikrobiologie pod vedením docenta Ctirada Johna. Pracoval v týmu docenta Václava Bozděcha. „Musím se přiznat, že jsem od něj měl nesmírná privilegia. Protože jsem nerad vstával, tak jsem mohl chodit do práce až v jedenáct, ale s tím, že tam budu déle. Ale já jsem tu svou práci uměl udělat hodně rychle. Takže jsem většinou odcházel tak hodinu po ostatních,“ přibližuje.

Ještě v roce 1972 emigrovala sestra Ilji Květoně do Švýcarska. Poté měl problém se za hranice podívat. Nicméně díky tomu, že jeho otec měl na starosti odborný dohled při porodu manželky jednoho z ředitelů banky, dostal posléze mladý Ilja devizový příslib – a tím i možnost vycestovat v roce 1979 na Západ. Cestoval do západního Německa, odkud do Švýcarska přelezl přes plot. Po Švýcarsku a posléze po Francii se pak asi dva týdny pohyboval svobodně. Až nastal čas návratu. V roce 1980 se Ilja Květoň oženil a založil rodinu. Osmdesátá léta tak kromě jiného prožil jako táta malých dětí.

Cesta k disentu

Přestože pracovní režim měl v Ústavu mikrobiologie poměrně volný, přešel ke svému kamarádovi, kytaristovi Frantovi Kotvovi ke geodézii, kde byla pracovní svoboda ještě větší. Od léta 1987 měl jako druhé, sezónní zaměstnání s přáteli stánek v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešním Výstavišti. Začínalo se Matějskou poutí, v létě se ve „Fučíkárně“ konaly koncerty pod otevřeným nebem. Stánek byl ale otevřen i mimo koncerty a z vlastní aparatury se z něj návštěvníkům linula jiná než oficiálně tolerovaná hudba. „Taky jsme tam nechávali podepisovat Několik vět. Vystavili jsme je tam do okýnka. Spousta muzikantů nám to tam tenkrát rovnou podepsala, třeba Olin Nejezchleba,“ vzpomíná. To už byl Ilja Květoň v disentu.

Dovedla ho tam nejen jeho nezkrotitelná nátura, ale i několikeré vyšetřování ze strany StB. Má totiž na kontě pomoc při třech přechodech hranic. V roce 1983 byl součástí skupiny, která pomohla k přechodu do Rakouska dvěma mladým mužům – Lubošovi Komárkovi a Zbyňku Jandovi. Skupině se povedlo kontaktovat jednoho z pohraničníků, jenž emigrantům svěřil zařízení, kterým bylo možné otevřít si bez poplachu vrátka v hraničním pásmu. „Byla poklidná neděle, když přešli. Pak se o tom psalo v německých novinách. Tady na hranicích z toho byli na mrtvici, protože nevěděli, kudy kde kdo přeběhl,“ shrnuje dokonaný čin Ilja Květoň, který měl v osudný okamžik za úkol přivézt přeběhlíky k hraničnímu pásmu a pak zas auto odvézt do Prahy. Rok se nic nedělo. Až se jednou vracel domů a ozvalo se: „Dobrý den, pan Květoň?“ Hned věděl, oč se jedná. Zůstal ale v klidu, ještě si stačil dát domů tašku. Při výslechu zažil klasický scénář hodného a zlého policajta. Jeden z nich byl podle Ilji Květoně slušný. „Člověk se při výslechu snaží držet pravdy, aby si to pamatoval, ale základní věci zase nechce říct. Já jsem se tam i jednou podkecl. Ten estébák se na mě takhle podívá a povídá: ‚Tak to tam radši nenapíšem. Tak to radši ne,‘“ přibližuje svou zkušenost z výslechu.

Podmínka za napomáhání k emigraci

Následoval soud. Právník Ilji Květoně ale neměl prověření k přístupu ke státnímu tajemství. Možná to přispělo k nižšímu trestu pro pamětníka, než jaký vyfasovali ostatní obvinění. Jeho soud se totiž konal později a dostal jen podmínku. Ostatní spoluobvinění v případu šli do vězení. Vyšetřování případu je zachyceno v archivním svazku. Dalšího emigranta potkal Ilja Květoň, když se někdy v 70. letech toulal s kamarády po Bulharsku. Potkali se se skupinou východoněmeckých mániček. Jeden z východních Němců později přijel do Prahy a přes Československo se v roce 1985 neúspěšně pokusil emigrovat. Protože uvedl, že v Praze bydlel u Ilji Květoně, byl pamětník zase vyslýchán. 

„To už jsem byl v podmínce a už mi z toho nebylo dobře,“ přiznává pamětník. Ve vězení ani v tomto případě neskončil. Ještě v roce 1977 udělal Ilja Květoň zkušenost také s východoněmeckou tajnou policí Stasi. V Berlíně si s kamarádem fotil a natáčel koleje, které vedou do zdi. Někdo na ně zavolal policii. Několikahodinový výslech skončil zabavením a osvícením nevyvolaných filmů. Tomuto kamarádovi posléze Ilja Květoň de facto pomohl k emigraci. Nejspíš přes tátovu pacientku dostal poukaz dovolenou v Jugoslávii, ale tak jako mnohokrát mu sdělili, že není v zájmu státu, aby vycestoval. Zájezd přenechal kamarádovi, který tuto možnost využil k emigraci. Na tuto spojitost ale StB nepřišla.

Hnutí za občanskou svobodu

Při dvacátém výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa se konala demonstrace na Václavském náměstí v Praze, na kterou šel. „Myslím, že to nečekali, takže to proběhlo relativně v poklidu,“ říká Ilja Květoň. Odhaduje účast na tehdejším protestu na deset až patnáct tisíc lidí. V říjnu 1988 vznikl ustavující manifest Hnutí za občanskou svobodu s názvem Demokracie pro všechny. Jakmile se pamětník s prohlášením seznámil, neváhal a chtěl ho podepsat. „Podepisovali jsme to tenkrát se švagrem u Jiřího a Evy Kantůrkových v jejich bytě na Smíchově,“ doplňuje.

„Že bych do toho vstupoval s tím, že za rok to bude všechno jiné, to ne. Do poslední chvíle nebylo jasné, že se něco stane,“ vysvětluje Ilja Květoň, proč se k disentu na sklonku nadvlády KSČ v Československu přidal. Jeho matka ho nabádala, aby se do ničeho nemíchal a nic nepodepisoval. Poukazovala na to, že měl malé děti. „Hele, mami, já to dělám kvůli dětem. Já to nedělám kvůli sobě,“ odpovídal jí tenkrát. Začal chodit na setkání HOSu pravidelně. Kvůli svému politickému angažmá byl poprvé zatčen po demonstraci za propuštění Pavla Naumana a Ivana Maška. Další zatčení následovalo po rozehnání schůzky HOSu 1. června 1989 v dejvické hospodě Na Hadovce. Tehdy se v HOSu rozhodli, že se rozdělí na jednotlivá území Prahy, kde se budou scházet v užších skupinkách, Ilja Květoň dostal na starost svou domovskou Prahu 10 a zároveň by členem pražského výboru.

Volný průchod z Národní

Začátkem roku 1989 se aktivně účastnil série demonstrací známých jako Palachův týden. „Tam to bylo ostrý. Tam jsem dostal i ránu obuškem,“ začíná líčit své zážitky z Václavského náměstí v Praze. „Tehdy jsem nosil takový dlouhý kožený vojenský kabát. Když nás pokropili, tak ztěžkl, tak mně ta rána tolik nevadila,“ doplňuje. Při oslavách 1. máje 1989 se ke konci oficiálních oslav shromáždila skupina mladých lidí a chtěla se s transparenty vyzývajícími ke svobodě a demokracii do průvodu připojit. Policie je nepustila. Mezi nimi byl také Ilja Květoň. Oproti Václavu Havlovi podporovalo Hnutí za občanskou svobodu demonstraci 21. srpna 1989 na Václavském náměstí. „Bylo tam míň lidí a oni moc nezakročili. Předtím strašili a Havel jim to trochu zbaštil,“ glosuje Ilja Květoň a plynule přechází k tomu, co zažil při demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě. 

Přestože HOS se nepřipojil ke svolavatelům, jeho členové se s tradičním transparentem „Demokracie pro všechny“ účastnili už setkání na Albertově. Přes Vyšehrad pak Ilja Květoň v průvodu mířil na Václavské náměstí. Pochod před Karlovým náměstím přehradil kordon policistů. „Já jsem byl asi v polovičce, ale jak to tam uzavřeli, tak jsem se dostal prakticky do čela. Šel jsem s mladým Kryštofem Rímským, dnes hercem,“ popisuje další fáze Ilja Květoň. Když dorazil na Národní třídu, otevřel se před ním průchod od Národního divadla směrem k metru. Tušil, že situace houstne. Kráčel pomalým krokem, protože věděl, že úprkem by na sebe jen upoutal pozornost. „Nějaký osvícený policajt to tam na chvilku otevřel, ale hned tam letěl nějaký důstojník a řval: ‚Zavřete to!‘ Takže oni to chtěli zmasakrovat,“ myslí si Ilja Květoň. Chvíli se potloukal kolem, až začal potkávat zkrvavené lidi.

V centrále Občanského fóra

V reakci na zásah na Národní třídě se HOS začal svolávat. Samotný Ilja Květoň šel za studenty na FAMU a dal jim k dispozici své auto. Posléze byl povolán do Laterny magiky v paláci Adria, jakéhosi tiskového centra sametové revoluce, kde byla i centrála vznikajícího Občanského fóra a HOS tam zajišťoval technické zázemí. V prosinci 1989 se Občanské fórum přestěhovalo přes náměstí do tzv. Špalíčku a do bývalého svazáckého klubu Aurora. Ilja Květoň už měl funkci vedoucího pro styk s veřejností a jak sám říkal, filtroval příchozí, jestli mohou být skutečně přínosní a mohou jít k Václavu Havlovi. K ruce měl pár studentů. Třeba později známého podnikatele a televizní tvář Jaromíra Soukupa či fotografku Sáru Saudkovou. „Někde se opili, nepřišli včas, tak jsem jim vynadal. Soukup se pak urazil a odešel,“ přidává drobnost do svého vyprávění Ilja Květoň. 

Když někdo polemizuje nad tím, co se mělo a nemělo na začátku nové éry udělat, obvykle namítá: „V celém disentu bylo asi dva tisíce lidí, z nich bylo tak deset procent nasazených. Pro funkce ve státní správě tam bylo pár procent lidí, kteří toho byli schopni. Tak co jsme mohli dělat. Samozřejmě, že nás převálcovali lidé ze šedé zóny v čele s Václavem Klausem. Ale nikdo jiný tenkrát neuměl, co bylo třeba. Prostě pár disidentů bylo už dopředu odsouzeno k tomu, že budou vytlačeni z čela obrodného procesu a nahrazeni lidmi, kteří více či méně kolaborovali s komunistickým režimem.“ Rok, který strávil kolem Občanského fóra, byl pro něj velmi intenzivní. Do prvních svobodných voleb šlo Hnutí pro občanskou svobodu samostatně. „Byl to první pokus o demokracii. Dostali jsme asi 0,2 procenta. Ale za pokus to stálo,“ myslí si. Klipy ke kampani jim tehdy točil Peter Kršák, pozdější spoluzakladatel soukromé televize Nova. „Ještě mu dlužíme, ale snad nám to odpustí,“ směje se Ilja Květoň.

Legenda Bunkr

V životě Ilji Květoně se objevil jeho dávný kamarád, emigrant Richard Nemčok, s nápadem založit v Praze rockový klub. „Zašli jsme za Jardou Kořánem na magistrát s tím, že chceme založit rockový klub. To byla taková doba. Prostě devadesátky,“ vypráví, jak pro svůj záměr hledali vhodný prostor. Měli jich na výběr hned několik, Richardovi se nejvíce zamlouval ten v Lodecké ulici. „Já jsem říkal: ‚Hele, je to tady slepá ulice, bude tady problém s lidma.‘ No, neposlechl mě. Sice klub byl hezkej, byl světoznámej, ale tlak lidí z okolí, že tam je bordel, vedl k jeho konci,“ prozrazuje své tušení Ilja Květoň, který dal klubu jeho jméno Bunkr. Hudebním dramaturgem v klubu byl kytarista Franta Kotva. „Richard mě pověřil, abych tam byl přes finance, ale já jsem tam poslal manželku, která vystudovala vysokou školu ekonomickou,“ doplňuje Ilja Květoň. Klub Bunkr se otevíral 17. listopadu 1991 a za policejní asistence byl vystěhován 21. ledna 1997. „Mně bylo svým způsobem těch lidí ze sousedství Bunkru taky líto. Když vykouknou ráno v šest z okna a tam někdo provozuje sex na autě, tak z toho nemá nikdo dobrý pocit. Zejména když máte děti. A hlavně návštěvníci klubu řvou. Když jdete z klubu, který je hlučný, tak si to člověk ani neuvědomí,“ má pro konec slavného klubu pochopení jeho někdejší spolumajitel.

Klub ale nebyl zaměstnáním Ilji Květoně. Za Občanské fórum byl nominovaný do privatizační komise a šéfoval na Praze 4 prodeji státního majetku. Kromě sídlištních obchodních center přišla do dražby třeba i loď Racek na Vltavě. „Já jsem tam žádný problém neměl. My jsme snad byli nejúspěšnější komise, protože jsme byli snad druzí v počtu prodaných jednotek. Utržili jsme asi miliardu a tři sta milionů,“ přibližuje své působení v privatizační komisi. Ta skončila v roce 1995 a Ilja Květoň přešel do Fondu národního majetku, kde působil zhruba do roku 2000. Od té doby se pohyboval v oboru nakládání s nebezpečnými odpady či stavebnictví. Spolu s manželkou si v roce 1995 pořídil restauraci ve Stříbrné Skalici, kterou provozovali ještě v roce 2025.

Ilja Květoň získal za svou činnost před rokem 1989 osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. „Do ničeho jsem se nehrnul, věci za mnou chodily samy,“ uzavírá své vyprávění.