The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Kuzněcov, roz. Maková (* 1928)

Vzala jsem si ruského důstojníka, a tak mně nedovolili reemigrovat

  • narozena 9. května 1928 v Kocandě na Volyni

  • čtyřtřídní polská škola na Moldavě

  • sovětská a nacistická okupace Volyně

  • 1947 – svatba s ruským důstojníkem

  • uklízečkou ve škole v Mirohošti

  • 1960-1970 - bydliště v Rostově nad Donem

  • návrat do Mirohošti

  • 1991 – členkou krajanského spolku Stromovka

„Nemůžu bez lidu žít.“

Červoná makýnka

Emilie Kuzněcov, rozená Maková, se narodila 9. 5. 1928 do české rodiny v obci Kocanda na Volyni. Rodiče nebyli na rozdíl od ostatních volyňských Čechů příliš bohatí: „Tatínek šil boty, byl ševcem, a maminka jenom takhle po hospodářství. Měli kravičku, kousek zahrady a dělali. Lidem pomáhali, vydělávali, lidi je najmuli – jako boháči – i jim platili. My už jsme byli malí doma, krávu pásla starší sestra a já jí pomáhala, chodila s ní.“

Milka, jak ji dnes její kamarádky familiérně oslovují, se původně nemusela dožít ani jednoho roku života. Byla malá a slabá. Nakonec však zesílila a byla zapsána do matriky. V mládí navštěvovala školu v blízké Moldavě, kde byla čtyřtřídní polská škola. Emilie Maková nechodila do školy ráda, ostatní polské a ukrajinské děti jí ubližovaly chováním, které bychom dnešním jazykovým územ nazvali šikanou: „Já jsem už nechtěla chodit do školy, vždycky mně oblékali červený baret, červený svetr a černou sukničku. Já jenom přijdu do školy a oni: ,Červoná makýnka, červoná makýnka.‘ Já sedím, řvu, už ty učitelky se diví: ,Škodu je ho mňa.‘ Já nechci jít do školy, už ten červený baret zahazuji, nechci ho. Ta učitelka Jozéfka polská mě zavedla do zahrádky a tam takový pivoňky kvetou, i růžový, bílý, červený. Ona mě zavedla a prý: ,Jakou si utrhneš?‘ Já jdu. ,Červenou.‘  – ,No tak a ty řveš, sedíš, vždyť červený je dobrý.‘ A já ráda, že jsem červená makývka, že mám červený baret: ,Žádný tě nebude nic drážný.‘ Tak to bylo. Přicházím do školy, oblékám se a povídám, že nechci do školy: ,No jak to? No musíš jít.‘ Tak bratr mě vzal, zavedl, pod vraty mě pustil, já jdu a oni: ,Červoná makýnka, červoná makýnka.‘ Já jdu a jenom se usmívám.“

Proměna politických režimů

Dne 17. 9. 1939 obsadil západní Volyň Sovětský svaz a 22. 6. 1941 napadlo nacistické Německo Stalinovu říši. Volyň se tak náhle ocitla pod tlakem totalitních režimů, navíc v době nacistické okupace panovalo v odlehlejších oblastech Volyně bezvládí. Objevili se banderovci, sovětští partyzáni i maďarská armáda. Zde vstupuje do popředí rozdílný pohled na ukrajinskou snahu o samostatnost. Zatímco Ukrajinci vnímají banderovce jako své hrdiny a na Volyni jim postavili četné pomníky, které jsou ozdobeny věnci, Češi a Poláci mají banderovce za násilníky. Emilie Maková se podobných hodnotových soudů zříká, ale sama uvádí historku s banderovci: „Jenom se stmívá, ťukají do okna. Banderovci. Ťukají. Jak to hned vědí[2]? A pes takhle chodil po drátě. ,Zaberij sobáku, bo zabijem.‘ Bratr takhle seděl, akorát večeřeli za stolem. On už skumékal, co do čeho. Jaký měl dokumenty, hodil do podvlíkaček a seděl. ,Snimaj, bo nam tréba. A my tobě takú prevezém.‘ Tak on to svlékl a oni to vzali: ,A šiněl[3] je kde?‘ Maminka šiněl odnesla krávě do žlabu. Schovala ji tenkrát. ,Davajte šenélju.‘ Začali se mnou tak a Véna povídá, jako bratr: ,Maminko, dejte jim tu šiněl.‘ Dali ji tu šiněl. I oni: ,Pojídemo, my zajédem. My jídemo po správy a to děž zajédem i toby civilnou odéžvu.‘ No pojéchali. Povídám: ,No co? Oni přijedou, ještě mě zabijí. Já zalezu do pece.‘ Tatínek povídal: ,Nelez do pece, oni tam zapálí a shoříš.‘ Co dělat? No, co už Pánbůh dá. Sedět. A sestra byla taková bojová. Nebála se nikoho. Načali řezat do okna, ona šla otevřít: ,Čo tréba?‘ Oni ji odstrčili a přišli do chať. Dívají se na něj: ,No dóbré. Samohonka je?‘ No dobře. Dali tu samohonku. ,A já budu na dvóry striljati.‘ Jako když ho zabijí.“

Vedle Mirohoště je obec s názvem Varkoviči. Zde se zase konaly masové popravy židovského obyvatelstva: „Svlékají, holí stojí. S avtomatom šel postřílet, ještě tam možná nějací živí jsou. Vápnem to zalévají a ono se to takhle ruchá. Vápnem zalijí a je zas střílejí. Moji mámu taky málem zastřelili.“ Ve Varkoviči prý tímto způsobem přišlo o život 25 000 Židů. Maminka Emilie Maková měla štěstí, neboť – ačkoliv nebyla židovského původu – byla odvedena na masovou likvidaci. Zde si ovšem voják wehrmachtu všiml, že maminka mluví česky, a jelikož také mluvil česky, neboť pocházel z Československa, tak maminku propustil. Dostala se domů, kde již na ni čekala netrpělivá a truchlící rodina.

Nepovoleno reemigrovat

Bratr Václav (narozen r. 1921) po opětovném příchodu Rudé armády do oblasti Volyně narukoval do tvořícího se 1. československého armádního sboru, v Karpatsko-dukelské operaci byl zraněn a v týlu Rudé armády léčen. Po vyléčení byl opět převelen k armádnímu sboru, se kterým došel až do Československa. Usadil se v Teplicích a žil zde až do své smrti.

Diametrálně odlišný osud měla Emilie Maková. V roce 1947 se vdala za ruského vojenského důstojníka, rovněž účastníka frontových bojů. Tato skutečnost se udála ještě před reemigrací volyňských Čechů, přičemž smlouva mezi Sovětským svazem a Československem o reemigraci Čechů z oblasti Volyně stanovovala, že nebudou moci reemigrovat rodiny, ve kterých je manželkou Češka a manželem Rus či Ukrajinec. Naopak reemigrovat mohly rodiny, ve kterých byl manželem Čech a manželkou Ruska či Ukrajinka. V obou případech tak na území zůstali/přišli příslušníci jiných národností. Emilie Maková měla tu smůlu, že se provdala za Rusa a nebylo jí umožněno reemigrovat. Spolu s ní zůstali na Volyni i její rodiče a sestra. Bratr zůstal v Československu. „A já měla ochotu jet do Čech. Tak mě nepustili. Kdybych já nebyla [provdaná]. To je chyba. Já mohla vyjet. A jeho by nepustili. A dítě by co? Zůstalo bez táty?(…) A tam by byl život jiný.“

V Mirohošti a v Rostově nad Donem

Sice byly i případy, kdy se manželka se svým druhem rozvedla, aby mohla do Československa reemigrovat, ovšem to nebyl případ Emilie. Po vdavkách žili Kuzněcovovi v Mirohošti, manžel pracoval na dráze, díky čemuž dostali dům hned blízko železnice, Emilie pracovala ve zdejší škole jako uklízečka. V roce 1960 se odstěhovali do Rostova nad Donem, kde – jak říká pamětnice – bylo nepřívětivé podnebí. Všude byla rovina, bez porostu, bez ničeho a v zimním období panovaly ohromné mrazy. „Ale žádný nevěděl, že já jsem Češka. Já po rusky čistě [mluvila]. Potom, když jsme měli odjíždět, jsem řekla tomu direktorovi, že jsem Češka, a on povídá: ,A ty chotěvno slovo znaješ česky?‘ Já mu zazpívala písničku českou.“

Zpět do Mirohoště se Kuzněcovovi dostali v roce 1970, v Rostově nad Donem tak byli deset let. Emilie Kuzněcov má dva syny, jeden žije v Mirohošti a druhý v ruském Orlově. Oba mají v matrikách zapsanou českou národnost. Emilie stále udržuje české svátky a mluví i píše česky. Československo často navštěvovala, ale její současný zdravotní stav už podobnou cestu nedovoluje. A jak sama říká, ani na to nemá peníze. Od roku 1991 je organizována v českém spolku Stromovka se sídlem v Dubně, kde je vedoucí pí. JUDr. Antonina Ponomarenko:  „Ještě Ponomarenková byla nedávno u mě s těmi Čechy. Povídá: ,Možná chceš jet do Čech, tak já ti to udělám.‘ Já povídám: ,Do Čech jet, třeba mít peněz.‘

Emilie Kuzněcov dobře ví, o čem mluví. Kvetoucí pracovní migrace z Ukrajiny do České republiky totiž zasáhla i její vnučku, která se však v Čechách neuchytila: „Ta vnučka se svým manželem. Někdo jim řekl, že v Čechách možná dobře vydělat. Co oni dělají? Jedou do Čech, aby si vydělali. Přejeli tam do těch Čech, tak jí dali takovou práci vedle doktora chirurga, co operace dělá. Ta všecko myje, bo to žádný nechce tam dělat. A tam jenom posílají takový. Oni tam chudáci dělali a na svátky ani nemají jak přijet. Nemají peníze. Ani nevydělávají na to. Právě jenom vydělávají na přežití. A ještě třeba platit za byt, kde žijí. A tuhle moje Jarmila – jak by ne ona, tak co by dělali? – je podporovala. Dala jim peníze a oni se dostali domů. A tak ani neměli [peníze]. Podporovala je a krmila je.“ Pracovní migrace však vzniká z důsledků nedemokratických tendencí ukrajinského režimu a ze špatné ekonomické situace země.

Manžela již Emilie nemá, její sestra žije v Moldavě a v Praze je sestřenice Jarmila. Emilie Kuzněcov stále píše dopisy, posílá je do Ruska, kde má syna, do Polska, kde má kamarádku z dětství, do Prahy, kde má sestřenici, a do Německa, kde má kamarádku Helgu. V současnosti žije stále v Mirohošti.

V roce 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka

[1] V této době přijel bratr ze sovětské vojenské nemocnice. Jedná se o rok 1944.

[2] Ruský vojenský kabát.