The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Kužminski (* 1960  )

Pojď, ukážu ti, kde mi to utrhlo nohu

  • narozen 3. července 1960 v Teplicích
  • v letech 1979 až 1984 studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně
  • v letech 1984 až 1988 sloužil jako velitel muničního skladu tankové posádky v Žatci
  • v letech 1997 až 1998 absolvoval jakožto pyrotechnik jednotek SFOR misi v Bosně
  • velel vojenským posádkám ve Větrušicích, v Českých Budějovicích a v Praze
  • nyní pracovníkem Vězeňské služby České republiky

Jaroslav Kužminski se narodil 3. července 1960 v Teplicích v Ústeckém kraji, kde také absolvoval základní školu, a poté studoval na gymnáziu v nedalekém Duchcově. „Tam jsem se rozhodl, že začnu studovat vojenskou školu,“ vzpomíná, jak jej zaujetí vojenskou historií přivedlo k jeho budoucí profesi. „Fascinovalo mě, jak se to zdokonalovalo, jak se přecházelo od těch bodných, sečných zbraní k palným, takže tam asi byl ten základ,“ vybavuje si z dospívání v severních Čechách, prostoupeného zájmem o dějepis, zvířata a zbraně, a dodává, že se původně „rozhodoval mezi policií a armádou, jenže u policie by to bylo složitější“: musel by totiž nastoupit do služby jako řadový strážník a doufat, že bude vybrán. „U těch vojáků to bylo jednodušší, protože jsem mohl hned nastoupit a hned jsem to mohl začít studovat,“ zdůvodňuje pak svou konečnou volbu.

Ráno vás ve dvě vzbudí – důstojníkem výzbrojní služby v roce 1984

V srpnu 1979 tak nastoupil na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně, kterou zdárně ukončil, a v roce 1984 nastoupil do Žatce k tankovému pluku jako důstojník výzbrojní služby. „Můj koníček se stal mojí pracovní činností,“ dodává k letům, která strávil v Československé lidové armádě na postu velitele muničního skladu v Perči, kde prý sice „měl jen pár vojáků, skladníků, na překládání munice, kontrolu a tak podobně“, pokud mu byl ale svěřen náročnější úkol, mohl si vyžádat i další odvedence. Kromě pravidelné údržby cvičišť se prý s jednotkou věnoval převážně přípravě munice pro vojenská cvičení[1] a její následné likvidaci. Ve vojenském prostoru Doupov[2] i na jiných místech tak mohl být svědkem masivních manévrů bojové techniky vojsk Varšavské smlouvy. „Ráno vás ve dvě vzbudí, musíte si naložit munici, rozvézt to po těch různých jednotkách, takže to byly takové dobré zážitky,“ přibližuje běžný rozvrh cvičení Jaroslav Kužminski, kdy při těch zimních prý s kolegy „spali ve stanech, v prostředku stanu kamínka, kde se topilo. A my jsme měli ty postele kolem těch kamen paprskovitě naskládané a prostrčené nohy skrz ty šprycle, protože tam byla děsná zima, všechno mokré, studené.“

V rodině nepřátel socialistického zřízení

V roce 1988 se pamětník oženil, což jeho kariéru v Československé lidové armádě zkomplikovalo. Příbuzní nastávající paní Kužminské totiž žili v zemích „imperialistického Západu“ – v Německu a ve Francii. „Na škole jsem měl prověření ‚přísně tajné zvláštní důležitosti‘, protože jsme brali rakety, tak mi vzali prověrku. Říkali mi, že už nebudu povýšený, vyznamenaný, ale že můžu sloužit do té věkové hranice, což zbývalo ještě asi šestnáct let,“ vzpomíná a dodává, že poté, co během výslechu vojenskou kontrarozvědkou nabídl v souladu se svým ideálem kultivovaného prvorepublikového důstojníka své slovo a byl hrubě odmítnut, požádal o propuštění ze služby a 30. listopadu 1988 se s armádou rozloučil.

Takže jsem se přihlásil

Jaroslav Kužminski začal pracovat v elektrárně, kde jej ještě stačila navštívit Veřejná bezpečnost vyšetřující údajný výbuch granátu na sídlišti v Žatci, zaměstnán byl i v pojišťovnictví, po celou dobu však sledoval dění ve svém oboru. „Jakmile byl nějaký článek, nějaká nová zbraň nebo zbraňový systém, tak jsem se učil, protože mě to bavilo,“ vysvětluje, proč se po změně politických poměrů nakonec už jako otec dvou dětí chopil příležitosti a vrátil se k vojenskému řemeslu. „Sháněli lidi do misí,[3] [4] protože tenkrát se tam vojáci z povolání moc nehrnuli, takže to obsazovali vojákama v záloze,“ popisuje pamětník situaci v druhé polovině devadesátých let. „Takže jsem se přihlásil, chtěl jsem si prostě vyzkoušet, jak to na takové misi vypadá. I za těch osm let, co jsem byl v civilu, jsem ty zkoušky zvládnul, splnil jsem limit a dostal jsem pyrotechnický průkaz,“ vzpomíná pak, co předcházelo cestě k jednotce do Českého Krumlova v létě 1997, odkud pak s novými spolubojovníky zamířil do Bosny. „Jeli jsme autobusem, jelo nás tam třináct, jako doplňky za vojáky, kteří byli posláni do republiky. Buď že měli problém s alkoholem, anebo tenkrát, jak byly ty povodně, měli třeba domky v nějaké té záplavové oblasti, takže požádali o ukončení, aby si to mohli dávat dohromady,“ dodává k cestě náhradníků do válkou zničené země.

V nástupním prostoru srbské i chorvatské armády

„Začínali jsme na Bosanske Krupe, což byla základna, kde byla naše motostřelecká jednotka, ženijní rota a anglická jednotka,“ popisuje poměry v Bosně, kde byl po instruování na britské základně u města Gornji Vakuf vyslán do kraje vypálených vsí a rozstřílených měst. Začal se také učit srbsky, jazyk zanedlouho zvládl a s Brity komunikoval prostřednictvím srbského tlumočníka. „Min tam byla spousta, mezi lidmi spousta zbraní, takže jsme měli takové stísněné pocity, ale pak když už se začnete zajímat o tu svoji práci, ta práce vás vtáhne, tak to už potom pustíte z hlavy,“ vzpomíná Jaroslav Kužminski na práci s jednotkou srbských ženistů, jejímž velením byl pověřen. Ti prý v nejisté době oceňovali pravidelný příjem, který jim Organizace spojených národů nabízela, stejně jako týden dovolené po každém měsíci stráveném v terénu. I civilní obyvatelstvo prý až na občasné posměšky nebo výhrůžky smrtí přijímalo mezinárodní síly vcelku dobře, v případě Čechů zřejmě hrála roli i jazyková blízkost.

„Vyjeli jsme podle map, které jsem dostal od Angličanů, našli jsme si to pole, lokalizovali jsme si ho, změřili jsme ho a pak ho začali odminovávat,“ popisuje pamětník běžný pracovní den, strávený prý většinou u brodů na Sávě, v „nástupním prostoru srbské i chorvatské armády“, které obě strany zaminovávaly, aby zastavily nebo zdržely protivníka. „Měl jsem tam vojáka, který to tam dřív zaminovával, a sám si nebyl jistý, kam to vůbec dával a co tam dělal. Takže kolikrát, když našel minu, tak ji dával na takovou kotvičku a za stromem schovaný ji zvedal, protože si nebyl jistý, jestli tam pod ni nedal třeba odjištěný granát,“ líčí Jaroslav Kužminski samotné odminovávací práce, kdy „záleželo samozřejmě na šířce toho brodu, většinou to bylo tak do deseti dvanácti protitankových min, a ty byly doplněny ještě protipěchotními, které se dávaly před ty protitankové s tím, aby došlo třeba ke zranění nebo poškození toho vojáka, který eventuálně by tam třeba zakleknul nebo by se blížil k té protitankové mině a chtěl by ji zneškodnit.“

Spousta utrpení, spousta starostí

Namístě prý byla maximální opatrnost, mapy zakreslené podle vzpomínek vojáků nebo výpovědí vesničanů nebyly zcela přesné a nebezpečí představovaly i odplavené protipěchotní miny uvízlé v zátočinách, využívaných místními obyvateli – kteří se prý postiženým oblastem povětšinou vyhýbali – k rybolovu. Pamětník se tak mohl při práci spřátelit s rybářem, který byl jen jednou z mnoha obětí těchto ohavných zařízení. „My jsme tam u nich trávili asi měsíc, tam byla dvě pole, než se to udělalo, a jednou mi také říkal: ‚Pojď, já ti ukážu, kde mi to utrhlo nohu.‘ Tak jsem si říkal: ‚To bude perfektní, doufám, že také něco trefím,‘“ vybavuje si událost, po níž byl prý „člověk jeden čas opatrný, než mu zase otrnulo“.

Tam byly velikánské ryby, ale nikdo se tam nekoupal

Příběhů o válečných hrůzách[5] si Jaroslav Kužminski vyslechl celou řadu, hovoří o nich ale nerad. Jen letmo zmiňuje případy řízené demolice domů, do nichž se měli vrátit vyhnaní Bosňáci, označené studny s tlejícími těly nebo zapovězené jezírko plné ryb krmených prý během válečného běsnění mletými lidmi. Vzpomíná i na etnické Chorvaty, které srbští vojáci přinutili pobít jejich zajaté druhy, takže byli odsouzeni k životu mezi svými mučiteli, „protože doma by dostali provaz nebo kulku“.

Chomutov – Větrušice – České Budějovice – Praha – Všehrdy

V Bosně strávil pamětník celkem třináct měsíců, během nichž prý se svou jednotkou zlikvidoval asi čtrnáct minových polí. V zimě, stejně jako během volných týdnů, pak sloužil na základně, hlídkoval, pomáhal v kuchyni nebo opravoval opevnění. Také dopravoval zásoby k předsunutým postům, v hlubokém sněhu často na vlastních zádech, občas i vrtulníkem. Po celou dobu spolupracoval s britskými, německými a nizozemskými jednotkami mise Organizace spojených národů.

Domů, do armády a do Vězeňské služby

Ještě na základně se Jaroslav Kužminski rozhodl pro další působení v armádě, po návratu k rodině do Chomutova proto nastoupil k tamější vojenské posádce, poté sloužil rok jako velitel posádky ve Větrušicích, kde se mu prý podařilo vykořenit kulturu šikany. Když pak byla jednotka zrušena spolu s povinnou vojenskou službou, působil jako velitel posádky v Českých Budějovicích a později i jako velitel řízení letového provozu v Praze. Protože i po odchodu do výslužby „tíhl k něčemu organizovanému“, přijal místo „vychovatele“ ve věznici ve Všehrdech, kde spolu s kolegy „zajišťuje veškerou agendu“ pro sto deset uvězněných. I nadále se zajímá o vojenskou historii a podniká výpravy po bojištích východní fronty druhé světové války. Je nositelem řady vyznamenání a otcem tří dětí.

[1] https://www.youtube.com/watch?v=2o-UzV1SybQ

[2] https://www.irozhlas.cz/regiony/nejvetsi-cesky-vojensky-prostor-doupov-slavi-60-vyroci_201302021709_jpiroch

[3] http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=3708

[4] http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=3707

[5] http://www.icty.org/en/action/cases/4

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)