The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kůželka (* 1948)

Čech není Čech, pokud neumí něco zahrát

  • narozen 5. května 1948 v Kruščici v tehdejší Jugoslávii

  • příslušník české menšiny v Srbsku

  • navštěvoval českou školu v Kruščici

  • aboslvoval střední dopravní školu v Tuzle

  • pracoval v Zemědělském kombinátu PIK “Južni Banat”

  • jako důchodce poprvé navštívil Česko

Josef Kůželka se narodil 5. května roku 1948 v Kruščici v tehdejší Jugoslávii. Otec Anton Kůželka se narodil 22. února 1922, matka Matilda Kůželka 21. března roku 1925. Pamětník vzpomíná, jak se tehdy rodilo na vsi: „Babičky chodily po staveních, kde byly těhotné ženy. Babičku Julku volali, ona se starala o ženy, které byly v druhém stavu. Většinou se některé dítě narodilo, i než ona přišla.“

Otec pamětníka dva roky bojoval v druhé světové válce. Odvedli ho, i když mu ještě nebylo ani 18 let. Bojoval v Chorvatsku, hodně lidí tam zahynulo, nejvíc pak špatně vyzbrojení a nepřipravení muži z jižního Banátu. „Drava nosila koně a vojaky,“ vyprávěl pamětníkovi otec. Němci byli ve vesnici a dodržovali policejní čas. Když byl policejní čas, nikdo nesměl být na ulici. Koho potkali, toho zadrželi. Když přišli Sověti, byli unaveni, nezdržovali se dlouho, ale hned hledali kořalku, sebrali lidem koně a nechali svoje unavené koně. „Vzali dva a nechali jednoho. Ženy a holky schovávali před Rusy, schovávali je v plevárně, do sklepa. Ale naštěstí se nezdržovali dlouho.“

Mladí v Kruščici

Josef chodil do české základní školy v Kruščici. Dodělal střední dopravní školu pro řidiče traktoru v Tuzle. Pracoval v Zemědělském kombinátu PIK „Južni Banat“. Na svoje mládí v Kruščici rád vzpomíná. Chodíval na tance, fašanky a navštěvoval české ochotnické divadlo. „Chodili jsme po staveních, kamarádili se. Neměli jsme hříště, naše hříště bylo pastviště. Hráli jsme si různé hry. Nejvíc jsme si hráli s prutem, kterému se říkalo kač, a chytali jsme ho do košíčku. S kačem hodíš do výšky a uhodíš do košíku, to se počítalo jako deset, jestli hodíš do zemi, to se počítalo jako dvě. Večír jsme chodili hrát karty. Na zimu chlapci chodili na dračky také, protože se tam sbíraly holky. Neměli jsme Český dům jako dneska, chodili jsme do nějakého sálu tancovat a pak jsme dostali dům od strejčka Franty Veselého, kde je dneska chrám. Pak jsme si vystavěli nový dům a teď mladý mají nový dům. Chodilo se na tance káždou neděli. Jenom když byl půst, nechodilo se. Mamy vedly svoje dcery na tanec, a když by se unavily, sedly by si u matky do klína. V srbském domě byl tanec do deseti hodin, a pak srbská mládež chodila k nám do Českého domu do půlnoci. Dvojice muzikantů byli nejlepší v té době strejček Venca Stehlík a strejček Steva Stehlík a na trumpetu hrál Karel, který ještě dneska hraje, z Belé Crkve dojížděl Stanimir, který hrál na trombon, děda Robi, Němec, hrál na bubínek. Na Svatou Trojici, když jsme vezli lípu, oni také hráli. Tři vozy vždycky vozily lípu, kluci. Teď se to také dodržuje, ale lípu vezou traktory, dříve to táhli koně.“

Česká škola

Pamětník vzpomíná na prvního učitele jménem Pagač, pak ho učila Lída Marešová a Faninka Hlavačková s manželem, kteří přišli z Daruvaru. „První čtyři roky oni učili a pak děti pokračovaly ve výuce v srbštině, ale měly jednu hodinu v češtině. Česká škola zanikla jako i ostatní školy Rumunů a ostatních menšin, byl to čas komunismu, komunisté to nechtěli podpořit a dneska je to znát u mladší generace.“

První televize v Kruščici

„V šedesátým třetím roce jsme dostali první televize, a pak v šedesatým čtvrtým roce dostala televizi knihovna a pak Česká beseda. To bylo zajímavé. Chodilo se večír od 20 hodin dívat se na televizi, dokud trval program. Děti ze školy chodily sbírat chmel, aby pomohly škole, aby si koupila televizor. Také jsme se chodili dívat na televizi do školy.“

Čech není Čech, pokud neumí něco zahrát

Hodně Čechů umělo hrát na hudební nástroj. Na housle učitel Hlavaček, na harmoniku učila Liduška Marešová. „Já jsem chodil i k strejčku Strnadovi, on učil v České besedě.“ Otec uměl hrát na harmoniku. On říkal: „Čech není Čech, pokud neumí něco zahrát.“ Každý něco uměl hrát, zpívat. Zpívalo se dřív na polích, když se pracovalo, než se unaví. „Večír se český chlapci sbírali a šli do Doljače (část, kde bydlelo nejvíc Čechů), kdo věděl hrát, hrál, kdo ne, zpíval, připravovali se na neděli na Českou besedu.“ U muziky poznal pamětník i svoji budoucí ženu: „S manželkou jsem se seznámil u muziky. Když jsme skončili druhý stupeň, začali jsme chodit na muziku. Začali jsme chodit spolu, když jsem měl 16 let. Uměla tančit pěkně polku. Františka měla kamarádku, odpoledne se holky scházely v neděli a hrály se různé hry, nebyla televize. Někteří rodiče nechtěli pouštět chlapce domů, někteří ano.“

Josef dále vzpomíná, jak ve vsi probíhal pravidelný Kateřinský bál. Dívky si vybíraly chlapce, s kterým by chtěly tancovat. „Holka vyvede svého chlapce a první tanec je jejich. Bylo by ostuda, pokud by chlapec odmítl dívku.“ Chlapec, který neměl svůj pár, tancoval s koštětem. „Přijde k tobě, prašti koštětem mezi vámi, vezme ti holku, a tobě dá koště.Všichni když on praští koštětem, musí si vyměnit pár, pokud jsi nebyl rychlý a šikovný, zůstal bys tancovat s koštětem.“

Ochotnické divadlo v Kruščici

„Ochotnické divadlo v Kruščici vedli manželé Hlavačků a pak i Liduška Marešová. Když manželé Hlavačkovi ztratili práci v Kruščici, posunuli divadlo do Belé Crkve. Tehdy divadlo převzal stejček Jochan Marek. Většinou v sobotu před masopustem se hrála představení. Na Abliáně to vedl dědeček Mokráček. Dřív to nebyla zajímavá zima, jestli jste neměli divadlo.“

Pamětník uvádí, že se účastnil bojů v Jugoslávii v devadesátých letech. Čechy navštivil poprvé až v důchodovém věku, přesto český jazyk dobře ovládá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20th century in memories of Czech minority members in Serbia

  • Witness story in project 20th century in memories of Czech minority members in Serbia (Kristina Nedeljković)