Antonín Kuthan

* 1929  †︎ 2012

  • „Oni když se kluci dozvěděli, že nám odvedli maminku, protože tatínek ještě chodil tři dny do práce, určitě v neděli a pondělí a potom v úterý už to asi bylo. To přišli i pro tatínka a zase jsem byl já doma. Když tohle řekli doma mamince, tak paní Tomanová říkala klukům: ‚Tak ať přijde Tonda na oběd!‘ Tak jsem přišel a ona měla takovou omáčku. Já jsem byl na jídlo pěkný číslo, tedy mamince. Furt něco, když tam bylo trošku toho vepřového tlustého, tak já jsem to nejedl. A tam jsem dostal takovou dobrou omáčku, protože i paní Tomanová byla dobrá kuchařka, tak bych stejně dělal mamince potíže, ale když mi to dala paní Tomanová, tak jsem to zblajznul úplně s chutí.“

  • „Možná, že spíš okolo poledne. Už jsem byl ze školy a byl jsem doma s maminkou, asi to bylo po obědě. Prostě přišli a nás vymetli, a tak jsme se dostali o patro výš k sousedům. My jsme bydleli v prvním patře, sousedi v druhém. Potom jsme se dostali zpátky do bytu, a to zas vzali mě. Jeli jsme do bytu k tetě a strýci, oni taky bydleli v prvním patře jako my, v jedné ulici kousíček od nás. Přijeli jsme tam autem, to byli dva gestapáci, a šli jsme do toho prvního patra. Tam jeden zaklepal a tam už jeden v bytě byl, gestapák, a tam prostě otevřel a při těch malinko otevřených dveřích jsem viděl revolver. Oni se nějak domluvili, že jsou gestapáci, oni tedy otevřeli a já tam byl jen chvilku. Potom jsme po chvilce jeli, ten gestapák tam zůstal, na blízkou policejní stanici s těmi esesáky, a já tam byl jen chvilku. Už si nepamatuji, jestli se mě na něco ptali, a pak mi řekli, abych šel domů. Proč to takhle udělali, to já dodneška nevím.“

  • „Z toho lágru jsme se dostávali proto, nechali nás převézt, protože už se blížila fronta. Tam se jednou do blízkosti našeho tábora dostala nějaká bomba, a to byla taková řacha, že jsem se tak lekl, že jsem s celou tou postelí třásl. Takže to bylo celé vcelku. Ale dobře se tady spalo, bezvadně. Tady byly slamníky se slámou, dobrý.“

  • „Potom mi ale řekli, že když chodím takhle k tomu truhláři, panu Františkovi Josefovi, jehož syn měl stejné jméno, tak prostě by ti tam mohl udělat ten vozembouch. A Franta říkal: ‚To je jednoduchý, to se vezme nějaká plaňka a k tomu se v takovéto úrovni přidělá odřezek od plechovky od okurek, takhle se to sníží a to víko se prostě dá níž, a coby činely se použijí ty dvě pokličky.‘“

  • Full recordings
  • 1

    V Praze, u pamětníka, 13.02.2010

    (audio)
    duration: 05:08:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Když nechceš to, co ti činí jiní, nečiň jim to ty sám

Antonín Kuthan se narodil v Plzni 4. září 1929. Otec Antonín byl zaměstnancem Škodových závodů a velmi se angažoval v politice. Maminka Barbora nejdříve pracovala u poslance sociální demokracie, poté byla v domácnosti. Po narození Antonína se rodina přestěhovala na pražský Smíchov. Za heydrichiády v roce 1942 se oba rodiče dostali do vězení a následně byli popraveni v KT Mauthausen. Na podzim téhož roku byl třináctiletý Antonín transportován do zámečku Jenerálka v Praze, kde nacisté shromažďovali děti vězněných a popravených Čechů spojených s atentátem na Reinharda Heydricha. Část své internace strávily děti ve Svatobořicích nedaleko Kyjova. Do Prahy se Antonín Kuthan vrátil až po válce, vystudoval stavební průmyslovku a celý život pracoval v oboru. Do své smrti v roce 2012 bydlel v Praze.