The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Kurková (* 1932)

Skauting je přínosný vším. Úctou k přírodě, úctou k lidem, vytváří určitý charakter

  • narozena 22. 10. 1932 v Brně

  • v roce 1946 vstoupila do skautského oddílu

  • pracovala pro brněnskou Fakultu strojní

Zdeňka Kurková, rozená Kočí, přišla na svět 22. října 1932 v Brně. Ke skautingu se přidala krátce po válce, kdy roku 1946 vstoupila do 7. dívčího oddílu.

„Na tábor nás jelo dvacet děvčat kolem čtrnácti patnácti let, vedoucí byla asi o čtyři roky starší. Poprvé jsme jely k Českému Rudolci, což je kousek od rakouských hranic. Vím, že naše vedoucí byly vyzdobený dvěma sekyrkama a víc jsme žádné zbraně neměly.” Ač byl tábor dívčí, plně fungoval. Děvčata zastala i mužskou práci. Stavěla si sama podsady, cpala slamníky... Skautky byly rozděleny do čtyř družin - jedna družina chodila na nákup do Českého Rudolce, druhá pomáhala tamějšímu sedlákovi se senem a třetí vařila - vařilo se z darů lesa - z hub a borůvek, kterých bylo přehršel; čtvrtá družina měla volno. Protože šlo o rok 1946 - rok, kdy došlo k vystěhování Rakušanů z pohraniční oblasti - často se s některým Rakušanem setkaly, jak se vrací pro dobytek. Hranice nebyla střežená tolik jako jinde.

V oddíle se plnila nováčkovská zkouška, každá ze skautek měla členskou legitimaci. Muchomůrka ji má dodnes schovanou - dá se z nich vyčíst, jak členská základna skautské organizace sílila. Schůzky se konaly ob týden. „Hrály se různý hry a připravoval se samozřejmě další tábor. Pro ten se vybralo Slovensko, místo kousek od soutoku Oravy a Váhu. Tábor jsme měly za řekou, takže jsme pro všechno brodily tu Oravu. Byla nám tak po zadek, ale byla hodně prudká, takže jsme párkrát utopily batoh s moukou.” Protože neměly za vypůjčení tábořiště žádné pracovní závazky, mohly si užívat různých her. Muchomůrka dokonce plnila Tři orlí pera. „Vedoucí usoudila, že jsme za vodou a pod velkým kopcem, tak jsme tábor skoro nehlídaly. A teďka jsme zjistily, že se nám ztrácejí ešusy, který byly zavěšený u kuchyně na těch kůlech. Pořád jsme nevěděly kam. Potom jsme zjistily, že asi dva kilometry od nás je chlapecký oddíl z Bratislavy a oni nám chodili krást ty ešusy a pořád se divili, že my se tomu nedivíme, že nic neděláme, nehlídáme. A potom nás teda pozvali a byl nějaký meeting tam, že jsme hráli volejbal s nimi a takové ty hry a ty ešusy nám potom vrátili.” Družina dokonce na tři dny opustila tábor a vydala se na Chočské pohoří. Na tuhle výpravu Muchomůrka dodnes ráda vzpomíná a zároveň si uvědomuje, jakou odvahu musela vedoucí mít, když do hor pustila děvčata roverského věku samotná, navíc v době, kdy nebyly mobilní telefony… Na hřebenu družinu zastihla bouře, a tak se dívky draly klečí dolů ke kolibě, kde je nechali přespat. „Bylo to skoro potmě, když jsme šly tou klečí, já jsem měla skautskou sukni, která byla na knoflíky, a přišla jsem bez všech těch knoflíků.” Muchomůrka dodnes na tento tábor s láskou vzpomíná, pokazilo ho jen to, že ho musely sbalit dva dny před koncem, neboť přes Slovensko z Polska přecházeli banderovci. „Oni táhli z Polska a chtěli se dostat do americké zóny. To byli Rusové, kteří bojovali s Němcema. Takže ti utíkali, takže dokonce i naše vojsko tam někde proti nim zasahovalo, čili nás narychlo sbalili, dokonce myslím i dobytčákem jsme odjely.”

Rok 1948

„Poslední tábor jsme měly roku 1948 v Karlovicích na Valašsku. Byl to už takový líný tábor, věděly jsme, že už z toho nic nebude. Hry se hrály, byly jsme na výletech, ale jenom po těch kopcích. Jednou jsme byly v Žilině a vím, že nás nepustili do kostela, protože tenkrát jsme měly už kalhoty...” Aktivita oddílu se postupně rozvolňovala - děvčatům se blížila maturita a také se proslýchalo, že se skautingem bude konec. Rok 1949 byl likvidační a přišel tlak ke vstupu do Svazu mládeže; Zdeňka Kurková raději vstoupila do tanečního a pěveckého souboru Radost, což byl brněnský soubor pod vlajkou ČSS.

Když Zdeňka Kurková roku 1951 odmaturovala. Soubor poněkud oslabil, protože hoši museli odejít na vojnu do nově vzniklé brněnské akademie. Proto se spojil s JAMU, díky čemuž se dívky setkaly s hereckými hvězdami, jako byl například Vladimír Menšík.

Vedoucí 7. oddílu děvčata upozornila na to, že se nemohou scházet, a činnost se pomalu rozplynula. Přátelství sice nějakou dobu přetrvalo, již téměř dospělé slečny se scházely u kávy, ale se skautingem už to nemělo nic společného. A tak skončila Muchomůrčina skautská dráha, po obnově už na svou skautskou kariéru nenavázala, ale skauting vždy obdivovala a dále čerpala ze skautského zákona a dalších dovedností, které jí dal. Nástup komunismu pocítila Zdeňka Kurková i jako sokolka; také Sokol musel být rozpuštěn. Přesto se svými vrstevníky věřila, že režim bude spravedlivý. Vystřízlivění přišlo, když roku 1952 zavřeli jejího bratra. „On byl ředitelem výstavby hutního kombinátu v Košicích a na ten nebyly peníze. Stavěla se zároveň huť v Ostravě a na někoho se to muselo svést, navíc tam nebyla ruda, nebyl tam dostatek vody… Byla to špatně vyprojektovaná věc a museli to na někoho hodit...”

Zdeňka Kurková i její manžel Otakar vzpomínají na to, že se několikrát setkali s lidmi, na kterých bylo od pohledu poznat, že jsou to skauti. Vzpomínají dodnes i na to, co jim skauting dal - naučil je úctě k přírodě, k bližním. Díky skautingu si vyzkoušeli práci v lese, a když v zaměstnání museli vést tým lidí (pamětnice pracovala na Stavební fakultě), využívali zkušeností, které jim v tomto ohledu skauting zanechal. Oba se domnívají, že skauting má své místo i v dnešní společnosti. Mladí podle nich potřebují kázeň, ale také pěstovat vztah k přírodě a k práci. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Witness story in project A Century of Boy Scouts (Zdeňka Holoubková)