The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Kuřátko (* 1931  )

Tady to byl tenkrát divokej západ. A já měl šedivej průkaz: Bezdomovec.

  • narozen roku 1931 v lázních Bad Kudowa v německém Kladsku

  • v lednu roku 1946 utíká před hrozbou odsunu do Československa

  • získává podporu v rámci pomoci kladským Čechům

  • rodina zůstává rozdělena novou česko-polskou hranicí

Walter Kuřátko se narodil roku 1931 v německých lázních Bad Kudowa (Chudoba, Kudowa Zdrój), ležících u československých hranic nedaleko města Náchoda. Od konce druhé světové války jsou lázně součástí polského území. Malý Walter, rozený Kurschatke, vyrůstá v rodinném domku z dvacátých let se starším bratrem a rodiči. Otec pracuje jako správce lázeňských pramenů, rodiče příležitostně také vypomáhají v jednom z místních hostinců.

Český koutek

Lázně Chudoba byly společně s více než desítkou obcí ležících u československých hranic považovány za součást tzv. Českého koutku v německém Kladsku (Glatz, Kłodzko), které se stalo součástí Polska. Zde se do 20. století formoval kladský dialekt češtiny, jehož mluvčí před 1. světovou válkou čítali více než 10 tisíc osob. Jejich počet se snižoval i v souvislosti se zrušením českých škol a farností po roce 1870. Ti, kteří česky hovořili, často zůstávali národnostně nevyhranění. Významná byla přináležitost konfesní, regionální či zemská (pruská). Připojení Kladska požadovala po 1. světové válce československá vláda. Na německé straně se proti tomuto záměru zvedl odpor a memorandum o připojení zůstalo bez odezvy.

„Moji rodiče mluvili česky, můj o devět let starší bratr mluvil česky jakž takž, ale já už vůbec ne. Rodiče mezi sebou mluvili česky nebo si v rádiu poslouchali Prahu. Ale mě to tak dvakrát nezajímalo, zvláště když mě někdo do toho nutil. A táta vždycky říkal: ,Počkej, jen abys to jednou nepotřeboval.‘ “

Malý Walter prožívá spokojené dětství. Po splnění školních povinností, případně pomoci na zahradě přiléhající k domu, věnuje s kamarády volný čas průzkumu okolních stavení a kopců, v zimě lyžování. Přes otcův odpor je Walter nucen vstoupit do přípravných řad Hitlerjugend. „Otec, ten to nesnášel. Tak jsme to oddalovali, jak se dalo… Byli jsme tam víceméně zapsaný, ale nic se tam nedělo. Abychom se pravidelně scházeli, natož nosili uniformy. Nic jsme nikomu neudělali. Jednou jsem u toho byl, ale ta naše organizace byla zanedbaná…“ V posledním roce války Walter nastupuje do učení v nedaleko zřízené továrně na opravu leteckých motorů.

Hranice

Překračování československo-německých hranic v meziválečném období i protektorátních během 2. světové války zůstává běžnou záležitostí. Lidé docházejí za prací a příbuznými, někteří jsou nasazeni, další míří za výhodnými nákupy na českou stranu hranice, zvláště po protektorátní úpravě měnového kurzu. Pro překračování hranic jsou zavedeny speciální propustky. „Hranice byly, ale já jsem třeba jednou za tejden jezdil mámě pro vánočku ke Kašparům do Náchoda, ta u nás nebyla. Tak jsem jel na kole přes hranice. To stačilo mávnout. Byla to jenom pomyslná čára. Taky se to přes hranice ženilo a vdávalo. Lidi z těch českých vesnic v Podorlicku, z Borové, pracovali většinou v textilce u Mautnerů v Náchodě nebo tady u nás v Kelnově, kde byla obrovská fabrika. Autobusy nebyly, tak se šlo přes Německo dolů, tak to bylo. My jsme až později čuměli, co to je, když se uzavřou hranice, a že začnou třeba i střílet. Co to je?! Ale zase se člověk diví, teď můžu do Polska, kdy chci. No není to krásný?“

Válka

V září 1939 je napadeno Polsko a otec je povolán do wehrmachtu. Na frontu odchází i starší bratr. Otec se však brzy vrací na své místo v lázních. Oblast je ušetřena válečných hrůz. Zprávy o nich přicházejí s uprchlíky z bombardovaných měst a jmény padlých sousedů. Zásadní zlom tak pro obyvatele Chudoby přichází až s koncem války. Nejdříve tudy prochází ustupující německá armáda, vzápětí správu přebírá ta Rudá. Dochází k rabování a znásilňování, omezen je příděl potravin i pohyb, musí být odevzdány radiopřijímače… „Jednou se ke strýcovi dobýval opilej ruskej komandýr, a furt volá děvušky‘. Ty holky se už rychtovaly, že vyskočej z okna a utečou do lesa, on mával stále pistolí. A strejda, to byl úplnej hrdina. Vzadu někde vyskočil a mazal na komandaturu. Přijel důstojník a upozornil toho ožralýho, to byl taky důstojník, ať s ním jede. A on jen křičí: ,Děvušky.‘ Dvakrát třikrát ho upozornil, pak poodešel pět metrů a zastřelil ho. To člověk čuměl, protože nic takovýho neviděl, ani o tom neslyšel. Některý holky si pak vzaly život nebo byly schovaný v lese a já jim tam nosil jídlo.“

Spor o Kladsko

Správu nad Kladskem, a tedy i Chudobou brzy přebírá polská administrativa. Dvanáctého června 1945 jsou uzavřeny hranice. Situace místních obyvatel se nadále zhoršuje. Říšská marka je v podstatě znehodnocena. Polské vojsko vyžaduje plnění dodávek potravin, ale obyvatelstvu není přidělován ani dostatek chleba. V Kladsku jsou přítomny desítky tisíc uprchlíků z jiných částí Německa a přichází polské obyvatelstvo z oblastí postoupených Sovětskému svazu. Zvyšuje se také potenciál konfliktu mezi Československem a Polskem, jež si na Kladsko činí nárok. V Náchodě se koná manifestace za připojení Kladska. Tam naopak dochází k vyhánění a odsunu místního, tedy i českojazyčného obyvatelstva.

V Náchodě a Hronově vzniká Kladská komise a Kladský komitét, mající za úkol koordinovat pomoc krajanům. Prověřována je národní spolehlivost, kdy kritériem jsou čeští předci do prarodičů bez ohledu na znalost jazyka a dále chování v průběhu války. Polská strana takovému prověřování brání až do roku 1947. Důraz je kladen na integritu rodin. Vydávány jsou potravinové lístky, je zajišťována práce a ubytování na českém území. K iluzi brzkého připojení Kladska nebo alespoň Českého koutku přispívají místní i parlamentní politici, přestože řadě z nich je brzy zřejmé, že šance jsou mizivé. Požadavek připojení Kladska se v průběhu roku 1946 stává pouze strategickým tahem ve sporu o Těšínsko.

„Tak nás uznali jako kladský Čechy a podporovali nás. Zvali nás do Čech a bylo nám řečeno Kladským komitétem, že tady budeme krátkou dobu a půjdeme opět domů, protože Kladsko bude český. Už záleží jenom na dvou podpisech někde v Praze a je to hotová věc. Jenomže to se neuskutečnilo, rodiče zůstali v Polsku a já v Čechách. Tady jsem nikoho neměl, česky jsem neuměl. Zkraje to pro mne byla dost těžká doba, když jsem přišel s tou němčinou, což po válce nebylo nic příjemnýho.“

V meziválečném Kladsku měla silné postavení katolická církev. Někteří duchovní za své protinacistické postoje zaplatili životem. Bohoslužby v němčině navštěvovalo také místní českojazyčné, přesněji dvojjazyčné obyvatelstvo. Na poutní místo ve Vambeřicích směřovalo také mnoho věřících z Čech. „Ale strýc chodil na mši do Náchoda, kde si pak dali pivo, které bylo lepší než u nás. Já jsem dělal asi sedm let ministranta, brali jsme to spíš jako srandu. Po válce Němci, kteří zůstali, byli vynalézaví a v nedalekých Jakubovicích se v neděli scházeli v jedné místnosti, kam přijel farář, co uměl německy. Všichni se slézali jako švábi, i my z Chudoby, lidi šli tak nějak k sobě.“ Mše v německém jazyce nebyly žádoucí, někde dokonce zakázané. Podobná opatření i řada dalších omezení doléhala na německé obyvatelstvo i na území Československa.

Útěk

Vzhledem k napjatým česko-polským vztahům byl oficiální přechod hranic téměř vyloučen. Jediná cesta tak vedla přes zelenou hranici. „Jediná možnost bylo načerno. To jinak nešlo, o tom nic nikdo nesměl vědět. Ale ti Poláci ještě dobře nevěděli, kudy přesně hranice vedou. Tak jsme mohli třeba z Czermný do Malý Čermný nebo tak nějak. Aby to nebylo moc na očích, ale stačily dva kroky a byl jsem tam. V tý době jsme už měli pár známých kluků, který byli v Čechách a přešli načerno zpátky a nebáli se. A ti si to pochvalovali: ,Máme práci, jídlo, všechno.‘ No tak šup. A Bernard z Kladskýho komitétu nás verboval další. Tak jsme mazali, snad tak ze 70 procent.“

Patnáctiletý Walter přechází tajně hranici na začátku roku 1946, nedlouho před hromadným odsunem, provedeným polskými úřady v březnu. Na české straně hranic nalézá útočiště okolo tří tisíc tzv. kladských Čechů.

Walterovi, mluvícímu zpočátku pouze německy, se stýská a podstupuje stále riskantnější cesty přes hranice k rodičům. Ti mohou, vzhledem k otcově specializaci, zůstat v rodném domě. Takto vzpomíná na jeden z přechodů: „A teď najednou z německý strany (tedy již polský) nějaká ženská zařvala, já byl ještě na český straně, tak jsem skočil za strom. A jen jsem byl za ním, tak kulomet trrrr do toho stromu. Tak si povídám, do prkýnek, co to? A po letech jsem se dozvěděl, že tam ležel Polák v pangejtě, viděl mě, jak přecházím, a čekal, že by mě bouchl. A nic by se nestalo. Mýho kámoše taky takhle dostali, když šel mámě pro chleba.“

Walterův postřelený kamarád, který šel přes hranice pro chléb na potravinové lístky od Kladského komitétu, bojoval o život: „Tak to koupil. Ještě střelou dum-dum, která exploduje, a přišel o nohu. Toho by tam nechali umírat, nikdo mu tam nesměl pomoci. Až když se setmělo, tak ho naši lidi vytáhli. A v Chudobě žádnej špitál nebyl, tak se ho ujmuly řádový sestry. Pak proběhla domluva s Kladským komitétem, že ho vezmou v Náchodě do špitálu, ale musíte ho tam přitáhnout. Protože přes hranice by to nešlo, tak se muselo načerno. Tak ho naši rodiče dali na sáňky, v zimě to bylo, a přes horu Bor v noci lesem přetáhli. Tam mu nakonec amputovali nohu, jinak by umřel. Tomu bylo taky necelých patnáct roků. Tak to vypadalo, když chtěl člověk na chvíli domů. V tý době to byl divokej západ. A ten dotyčnej, co někoho střelil, by ještě dostal propustku nebo pochvalu, že dobře hlídá hranice…“

Walterovu kamarádovi, Willymu Schrutkovi, „daroval krev, z žíly do žíly, jak se to dělalo, princ Schaumburg-Lippe. Ten pocházel z rodu vlastníků náchodského panství, odsunutých později do Německa. Tak jsme si potom dělali srandu a říkali: ,Ty budeš mít modrou krev od prince.‘ “

Těžké začátky v Čechách

V Náchodě je Walter přijat do učení k pekaři, kde stráví následujících sedm let. Dochází také na kurzy češtiny, ale první roky jsou nejtěžší, neboť s bílou páskou na paži a němčinou na jazyku je ve vypjaté poválečné atmosféře vhodným terčem. „Jednou jsem byl dost šeredně napadenej a měl dost vyrychtovanej obličej. Když jsem přišel domů, tak se mistr pekařskej ptal, co se stalo. Tak jsem mu to vysvětlil. A on: ,To máš všechno kvůli tý pásce, proč ji nosíš?‘ Tak mi ji strhl, že ji nosit nebudu. Ještě mi to museli tlumočit, protože jsem česky neuměl a on neuměl německy. Já už byl předtím asi dvakrát zavřenej. Vždycky mě čapli, a než se to vysvětlilo, tak jsem byl dva dny v base. To byla taková poválečná doba. Úřady nefungovaly, jak by měly. A na polský straně vůbec… Ale od tý doby jsem měl pokoj. A za dva tři roky už se páska nosit nemusela.“

Poválečnou situaci Walter Kuřátko hodnotí s jistým pochopením pro tehdejší nenávist, neschvaluje však zločiny spáchané v souvislosti s vyháněním a odsunem: „My jsme to tehdy nechápali. Ale když člověk vidí, co Němci dělali s odstupem času, tak se často nemohl divit. Na obou stranách byli lidé dobří i zlí. Jeden Rus nám třeba jako dětem přinesl bednu jablek, a nemusel… Nejvíce se ale mstili ti, kteří potřebovali něco odčinit, jak to bylo v náchodském pivovaru.“ Tam byli mučeni a zabíjeni nejen příslušníci SS, kteří se krátce před tím podíleli na popravách sovětských vojáků a českých civilistů. „Život je pryč a my jsme prožili akorát válku, poválečnou mizérii a teď se taky nemůžou domluvit…“

Během vykonávání pekařské profese si Walter doplňuje strojírenskou kvalifikaci – výuční list soustružníka. Po sedmi letech opouští bílé řemeslo a nastupuje do výroby elektromotorů v náchodském MEZu. Tím však ústrky nekončí. Po dvou letech, když se žení a čeká se svou paní potomka, dostává hodinovou výpověď. Na personálním oddělení mu sdělují: „No, my tady máme výpis, že máš německou národnost. ,Mám jiný uši nebo oči?, odpovídám. Že prej to je vojenskej podnik. Bylo tam jedno zastrčený oddělení, kde nad něčím bádali. Prostě nesmysl. Tak nás bylo osm, co šlo na hodinu… Nikde mě tu nezaměstnali. Dozvěděl jsem se, že mám takovej punc, že mi v náchodským okrese nikdo nesmí dát práci.“

Nakonec získává práci kopáče na stavbě v Hradci Králové. „To byl samej profesor, farář, samý nepohodlný lidi. Výborná parta. Všichni takový, co nebyli ,vodotěsný‘. Ale makali jsme a vydělal jsem si dva a půl krát víc než ve fabrice. Tak jsem jim dal vědět, že je škoda, že mě nevyhodili dřív…“ Později pracuje opět ve strojírenství a v bytovém družstvu.

Walterovi říkají přátelé Vašku. Příjmení, lidmi vyslovované jako Kuřátko, si nechává změnit. Na začátku padesátých let také získává československé občanství. Návštěvy rodičů mohou již být oficiální, postupně s možností přenocování nebo zanechání syna na několik dní u maminky. Otec umírá v roce 1958 v Kudowě. Matka po několika letech opouští rodinný dům a stěhuje se k Walterovu bratrovi do Německa. Sám Walter několikrát o vystěhování uvažuje, ale rodiče žijící nedaleko za hranicí a později založení vlastní rodiny vedou k rozhodnutí zůstat. Je otcem tří dětí. Bratra v Německu navštěvuje. Ten se však do rodných lázní nikdy nevrátil. „Chtěl si tu vzpomínku na domov uchovat takovou, jaký byl při jeho odchodu.“ Walter Kuřátko navštěvuje pravidelně hrob rodičů v rodném městě, příležitostně i rodný dům s novými majiteli.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 1945 - End of the War. Comming Home, leaving Home.

  • Witness story in project 1945 - End of the War. Comming Home, leaving Home. (Petr Balcar)