The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kunášek (* 1923  †︎ unknown)

Sundal jsem si kabát a z paže kulku vydlabal

  • narozen 14. května 1923 v Bojarce (Volyň)
  • po roce 1939 jim bylo zabaveno několik hektarů půdy a pamětník byl pro svůj třídní původ vyloučen ze studií
  • svědkem invaze německých vojsk a bombardování města Mlynov
  • 21. března 1944 se v Rovnu připojil k 1. čs. armádnímu sboru
  • V Jasłu přiřazen k autorotě jako intendant, později spojařem
  • účastnil se Karpatsko-dukelské operace
  • v boji poblíž Teodorówky postřelen do paže
  • podílel se na osvobození Československa
  • z armády odešel v prosinci 1945
  • získal hospodářství v Podbořanech, o které přišel v rámci kolektivizace

Vladimír Kunášek se narodil 14. května 1923 v Bojarce na Volyni, která po sovětsko-polské válce roku 1921 připadla Polsku. Jeho dětství procházelo vlasteneckou výchovou, a jak ve svých vzpomínkách uvádí: „Na Volyňsku jsme mluvili podomácku a česky.“ Měli rodinné hospodářství s třiceti hektary polností i lesů a za polské nadvlády se jim nedařilo zle. Rodiče přesto vzpomínali na časy carského Ruska, to byl prý přímo ráj, špejchar Evropy. Pamětník nejprve navštěvoval školu ve vísce s tradičním českým názvem Nová Ves a druhý stupeň už chodil do polské školy v Mlynově, kam jako syn hospodáře docházel studovat zemědělskou školu.


Báli se, abychom je neotrávili

Sovětský svaz obsadil v září 1939 východní část Polska. „Byl jsem připraven jít na internátní školu. V sobotu mi máma rychtovala věci, že druhý den pojedu do školy. Jenže v neděli v pět ráno: ‚Uvááága, Uvááága!‘ A začala válka. Když Rusáci u nás pak už byli, měli strach, abychom je neotrávili. Voják si od nás nevzal ani jablko. Že prý nemůže, že nesmí!“

Invaze Rudé armády znamenala změnu pro celou rodinu. Sovětské úřady jim zabavily přes dvacet hektarů pozemků a z hospodářství byli nuceni propustit kočího i nádeníky, pro které nebyly peníze ani práce. Teď už si grunt obhospodařila rodina sama. Přesto od nich byly vybírány kontingenty obilí, mouky i vajec, ale žít se z ponechaného zbytku přece jen stále dalo. Vladimír se stal dobovou mluvou synem kulaka, což mělo za následek, že si na něj došlápl i jeden z funkcionářů, který ho pro jeho třídní původ nechal ze školy vyloučit, a pamětník se musel hlásit na práci. V Dublyanech (Dublany) zrovna probíhala výstavba letiště, kam byl Vladimír spolu s otcem odeslán na práci. Častokrát mladý Vladimír ze staveniště prchl přes lesy domů a po třech dnech, kdy se na letišti neobjevil, si pro něj přišli. K jeho útěkům ale shovívaví nebyli a trpělivost jim brzy došla. Pamětníka spolu s několika dalšími odvezli na těžbu dříví do lesů na východ. „Kolikrát jsem odtamtud taky utíkal. Dokud to bylo dvacet třicet kilometrů, tak to šlo. Pak když už mě odvezli sto kilometrů daleko, už jsem neutíkal. Ale třicet kilometrů, co to pro mladýho kluka je?! Vždyť navečer jsem vyběhl a ve tři hodiny ráno už jsem byl doma,“ líčí pamětník své úprky. Při práci si nešikovně pořezal ruku, byl zbaven pracovní povinnosti a zůstal jako nemocný doma. S nástupem nechvátal a mohl doma v hospodářství pomoci s prací. Posekal vojtěšku, postaral se o koně i hříbata nebo vypomohl jakkoli jinak. 


Německá okupace i banderovci po lesích

Nacistické Německo porušilo sovětsko-německý pakt a 22. června 1941 německá vojska vtrhla na území SSSR. Tehdy osmnáctiletý Vladimír na ten den dodnes vzpomíná. „Jel jsem do Mlynova na kole, když najednou nalítla německá letadla. Začaly padat bomby a já jsem ležel v takovém příkopu v kopřivách. Pamatuji si, že mi někdo ukradl odhozené kolo, a tak jsem utíkal domů po svejch. Němci Mlynov rozmašírovali sakramentsky. V neděli začali bombardovat – a ve čtvrtek už u nás byli němečtí vojáci. Vzali nám pár koní, dvouletou a sedmiletou kobylu, a ještě přenocovali v naší stodole. Jeden z nich mluvil česky a pocházel z Karlových Varů.“ V té době se organizovala ilegální odbojová organizace Blaník, což byla skupina poskládaná z volyňských Čechů, do které se zapojilo i několik starších Vladimírových známých. Vzpomíná mimo jiné i na banderovce, kterých byly plné lesy. „Oni to byli banditi! Chtěli samostatnou čistokrevnost a říkali: ‚Les je náš táta, noc je naše máma. A kříž, puška a šavle je všechno naše příbuzenstvo.‘“ 

Hospodaření nestálo za nic. Sůl ani cukr nebyly. Načerno se tu a tam zabilo prase nebo umlela mouka. Navíc maďarští pověřenci, jakožto spojenci nacistického Německa, obcházeli hospodáře a prováděli rekvizice potravin, ale rodina Kunáškových si přesto vytvořila zásoby. Vykopali jámu, kam vymlácené obilí uložili, a následně ho zaházeli hlínou a přikryli slámou.

Dne 13. července 1943 došlo v ranních hodinách k obsazení Českého Malína, vesnice vzdálené jen několik kilometrů od místa, kde pamětník žil. Obyvatelé vesnice byli nacisty zahnáni do stodol a následně upáleni. I na tento den má Vladimír vzpomínky. „Čínková, za svobodna Síbrová, tak té se podařilo utéct. V poledne bylo vidět nějakou zář a čoud. Až pak, když přišla bosa, řekla nám, že je tam boží dopuštění, že Malín je v obklíčení Němců.“

 

Východní krvavé tažení

Sovětskému svazu se podařilo vývoj války zvrátit a území obsazené v roce 1941 nacistickým Německem bylo postupně osvobozováno. Do Rovna byla v březnu 1944 přemístěna 1. čs. samostatná brigáda, která do svých řad nabírala volyňské krajany. Přihlásilo se několik tisíc mužů a také několik stovek žen. Vladimír Kunášek se ke Svobodově armádě připojil 21. března a právě zde absolvoval armádní výcvik, ve kterém ještě pokračoval v Kiverci. Poblíž polského Jasla byl přiřazen k autorotě. „Tahal jsem za sebou minomety stodvacítky a tak jsem nějaký čas jezdil. Po frontě se samozřejmě nenechalo jezdit se světlem, jezdili jsme ale občas klamat nepřítele. Ten jeden, co jel se mnou, dostal herdu a jeho auto bylo na cimprcampr. Já jsem dostal strach, aby mě nechytili, protože jsem byl sám. Říkalo se, že když někoho chytili, tak ho prý mučili a dloubali mu do očí,“ vypráví pamětník o strachu z toho, že padne do zajetí.

S jednotkou se pak dále přesouval směrem na jih k Dukle, kde následovaly kruté boje. „Když přišlo to peklo 9. září u Machnówky, bylo to asi třicet dva kilometrů fronty. To bylo raněných a mrtvých. Říkal jsem si, takhle když to půjde dalších čtrnáct dní, tři neděle, budeme mít po armádě. Došlo k takovým úbytkům a přísun dalších vojáků už nebyl.“ Ztráty ovlivnily i Vladimírovo další působení. Stal se spojařem a na bojové frontě doručoval vzkazy. „Nebylo se co učit. Na štábu brigády vám kapitán Hynek a Dočkal napsali lístek a já jako spojka jsem měl heslo, které jsem věděl jen já a ta druhá strana. Hesla zněla jako dub nebo bříza. K té a té rotě jsem si musel vzít do ruky linku, ale na to byli zase školení dráteníci, co tahali linky a zapojovali telefony. Měl jsem u sebe samopal, ale ne ten bubínkovej. Kulky a šrapnely kolem lítaly jako včelky.“ Jakožto spojka využíval k přesunu i motocykl Indian 750, na kterém havaroval. Horší byl ale zásah kulkou. Stalo se to poblíž Dukly nad Teodorówkou, kdy jedna ze zbloudilých kulek, jak pamětník popisuje, zasáhla jeho horní paži. „Sundal jsem si kabát a kulku vydlabal. Kamarád Kadavej mi pomohl a ránu obvázal bandáží, kterou měl každý v levý kapse. Šlo o nějakou zbloudilou střelu, protože kulka zůstala ve svalu a neprorazila ho. Říkal mi, ať si s tím dojdu na převazovnu, že mi dají injekci, ale já jsem nikam nešel a ono se to nakonec zahojilo.“

Hranice mezi Polskem a Československem vítězně překročil spolu s ostatními i Vladimír. V ruce nesl vlajku československých barev a později byl tento moment zvěčněn na fotografii, která ho vrací ke vzpomínkám. „Pepík Babák byl tenkrát raněnej, tak jsem to nesl já. Němci to do nás začali prát. Prostřílená vlajka zůstala stát a my jsme museli couvnout. Od Komárniku to bylo asi tak pět set metrů a polská vesnice Barwinek byla vzdálená na dva kilometry.“

V bojovém tažení pokračoval přes Slovensko dál směrem na západ a závěr války ho zastihl na Moravě ve vesničce Hruška, nedaleko Kroměříže. „Ráno, když naši, že začnou Němce odzbrojovat, tak Němci po nich začali pálit. Následovala střelba od našich a do toho se přidali i Rusáci. Průzkumem a bojem jsme se nakonec dostali až k Čáslavi a pak už to šlo dost rychle.“ Do Prahy pamětník dorazil s posádkou 11. května 1945 a hned poté se dočkal slavnostního defilé před prezidentem Edvardem Benešem.

Od armády odešel 21. prosince 1945 do Podbořan, kde s odsunem německých obyvatel a především členstvím v zájmové skupině získal hospodářství. Jenže pak přišla kolektivizace. „Šel jsem do JZD, ale dal jsem se s nimi do křížku, tak jsem se jim na to vykašlal. Vzal jsem si koně a že si půjdu dělat na své pole. A tak mě na zimu v roce 1953 z družstva vykolíkovali. O rok později jsem hospodařil už samostatně a v roce 1956 to bylo zase vachrlatý. Když už jsem měl kontingentu tolik, že se to ani neurodilo, tak jsem to musel od ‚jezeďáků‘ a statkářů hezky draho koupit a dodat. Vejce jsem kupoval za korunu a za šedesát halířů prodával, a to jen proto, abych splnil dodávku dva a půl tisíc vajec.“ V bezvýchodné situaci své hospodářství odevzdal správě Státního statku, pod kterým se nakonec nechal zaměstnat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století