Jan Kulísek

„Ale co se dělo v naší rodině, že tatínek vždycky, než jsem šel do školy, tak jsme spolu snídali, jako s tatínkem, maminkou a se mnou, už od první třídy. A vždycky poslouchal české vysílání BBC, to šlo, to si přesně pamatuju, to bylo vždycky sedm patnáct, čtvrt na osm, do sedmi třiceti, tak to jsem vždycky slyšel celý, už od první třídy, každej den. Každej pracovní den. A pak, když jsem už dostával rozum, když mně bylo těch třináct, čtrnáct let, tak jsem to už poslouchal i sám, tatínek poslouchal večer. Večerní vysílání BBC bylo od půl osmý do osmi a pak byl Hlas Ameriky od devíti do desíti. Takže to byla každodenní rutina. A myslím si, že to celkem nebylo moc obvyklý, nemyslím si, to vím. Nebylo to obvyklé, to si můžeme říct, to je fakt, protože například ze spolužáků nikdo takovej druhej nebyl, kdo by to takhle sledoval.“

„Podívejte se, já jsem šel do první třídy v roce 1968. Takže to si taky pamatuju, to byla velice zajímavá doba. Nás obsadila sovětská armáda, tedy armády Varšavské smlouvy, přišli 21.srpna 1968. My jsme jako každý rok tenkrát byli v Jizerských horách, chata Slovanka, to si může každý vyhledat, kde to je, byli jsme tam ve srubech. To si pamatuju dodnes. Bylo mi šest let, a jak jsme se už probudili, asi ve čtyři, už pomalu svítalo, prostě hrozný dunění, jako zemětřesení. Maminka, rodiče se probudili a říkali, co to je, co se to děje a tak. Nakonec si řekli, tak počkáme do rána, co bude. No tak probudili jsme se o něco dřív a najednou vidím docela zmatek. Tam byly sruby do véčka a z některých srubů už vybíhali lidé, třeba už i s kufry a opravdu tam byl shon nebývalý. A pak jsme šli do jídelny a to si dodneška pamatuju, tam byly výjevy z Prahy, kde to vypadalo jako válka ve Vietnamu. Tenkrát byla válka ve Vietnamu, ty zprávy já jsem nijak nesledoval, ale viděl jsem to, že je nějaká válka, střílí se, to byl jako ten Vietnam. A teď najednou lidi brečeli a říkali, to je strašný. A mě to pomalu dneska taky dojímá, protože později jsem si vlastně uvědomil, co to je, že jo.“