The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kulhavá (* 1936)

• narozena 10. října 1936 v Jihlavě

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• v roce 1945 spolu s matkou čekala na odsun v továrně v Heleníně

• otci se povedlo vyreklamovat Věru i její matku z odsunu

• mezitím byl jejich byt vyrabován

Vzala jsem si hlavně panenku

Jihlava byla před válkou město s rozsáhlou německou populací. Dokud do spolužití dvou národů nevnesl německý nacismus svár, tak zde lidé žili poměrně poklidně vedle sebe. Maminka Věry Kulhavé, rozené Křepínské, byla Němka a její tatínek Čech. Za první republiky se vzali a dne 10. října 1936 se jim Věra narodila. Když jí byly necelé tři roky, tak zemi obsadila německá armáda a nad Československem vyhlásila protektorát.

Velkou část dětství prožívala tedy Věra za války. Vyrůstala v Jihlavě, ale přes léto hodně jezdila za babičkou na vesnici. Během války nastoupila do první třídy do německé školy. Kvůli německému původu své maminky se jí však dotkl především až konec války. V květnu bylo Československo osvobozeno a začalo se řešit, jak se vyrovnat s německými spoluobčany, kteří se kvůli válce stali pro většinu Čechů nepřáteli. Už v exilové vládě bylo rozhodnuto, že Němci musí být z Československa odsunuti.

Jednoho dne na podzim roku 1945 byla tehdy desetiletá Věra s maminkou doma. „Přišly k nám ty gardy, to jsme byly s maminkou doma samy, a řekly, že se máme sbalit, mohly jsme si vzít deset kilo, a pak že musíme na sraz. Příslušníci nás vedli do Helenína do té továrny.“ V Heleníně v opuštěné továrně čekala Věra s maminkou na odsun do Německa. „Jak Židi nosili hvězdu, tak my jsme všichni museli nosit bílé pásky na rukou.“ S sebou si matka s dcerou mohly tehdy vzít jen kufr s deseti kilogramy věcí. „Já jsem si vzala hlavně panenku.“

Začal na mě ječet, že mě zastřelí

V obrovské bývalé továrně v Heleníně čekala spolu s Věrou i většina dalších Němců z Jihlavy. „Jihlava byla z půlky německá, takže ten Helenín byl plnej.“ Věra si vzpomíná, že prostor továrny byl ohraničen čárou, za kterou internovaní lidé nesměli. Ona si hrála s dalšími dětmi a pobíhaly po prostorech. Jednou během hry čáru překročila a při tom ji viděl asi devatenáctiletý člen Revolučních gard, kterého znala. „Stál tam kluk a ten na mě začal ječet: ,Koukej se vrátit, nebo tě zastřelím!‘ To mě teda hrozně vzalo, protože já jsem si hrála s jeho sestrou. Z toho jsem byla hodně špatná.“

Asi po dvou týdnech se Věřině tatínkovi podařilo z Helenína získat alespoň dceru a vzít si ji k sobě. Věra se tedy mohla vrátit domů, ale maminka v továrně zůstala a brzy byla přesunuta na jiné místo. „Šli pěšky až do Stonařova. Nemohla unést ty věci, co si vzala s sebou, a tak je cestou zahazovala. Pak ji tam vyzvedli a dělala služku u nějakého lesníka u Telče. Otcův bratr dělal na národním výboru, tak jí to vyběhal, že se mohla vrátit domů.“ V roce 1946 se tedy maminka vrátila domů.

Kdo je vítěz, tak bere

Po návratu se maminka vrátila do bytu a zjistila, že jejich byt byl mezitím celý vykradený. „Nic tam nebylo, my jsme museli začínat úplně od nuly. Rodiče museli postupně dokupovat nábytek.“ Bohužel zloději, kteří vyrabovali jejich byt, nebyli jen cizí lidé. „Sousedi, se kterými jsme dobře vycházeli, tak já jsem k nim přišla na návštěvu a oni tam měli normálně náš ubrus a naše věci...! Ale já myslím, že to je v každý době, že kdo je vítěz, tak bere.“

Věra a její matka nakonec byly odsunu ušetřené, ale velká část rodiny musela odejít.  „Její bratři a celá rodina byli odsunuti do Německa.“ Jeden Věřin strýc musel jít s celou rodinou pěšky až do Vídně, odkud byli odsunuti do Německa. Část rodiny pak žila u Heidelbergu a část rodiny v Mannheimu. Maminčina sestra byla odsunu také ušetřena, protože pracovala v jihlavské nemocnici, kde se jí nechtěli vzdát.

Začátky pro odsunuté rodiny byly velmi těžké, protože ani ve válkou zdecimovaném Německu je nikdo příliš nevítal. „Teta říkala, že je Němci nepřijali. Jedli slupky od brambor, co Němci vyhazovali.“ Věře se za rodinou do Německa podařilo několikrát vyjet. V roce 1968 do Německa emigrovala i její dobrá přítelkyně, takže měla o důvod víc tam jezdit.

Lidi víc drželi pohromadě

Po válce nastoupila Věra do české školy ve Velkém Beranově, což pro ni bylo ze začátku těžké, jelikož celou válku se učila v němčině. „Chodili jsme do školy i ze školy pěšky. To byla zábava, když nás šlo víc.“ Po základní škole se vyučila v práci na soustruhu v Technometře (tehdejší Jihlavan) a tam pak i následně pracovala.

Rok 1948 nepřinesl pro pamětnici žádnou významnou změnu. „Nemůžu si stěžovat, komunistka jsem nebyla, ale nikdy jsem neměla problémy.“ Věra se o politiku nikdy moc nezajímala a na tehdejší dobu hledí i s jistou nostalgií. „Mně se zdá, že lidi tehdy víc drželi pohromadě. V podniku jsme byli fakt parta, dneska už to tak není.“ Vnímá, že tehdy se lidé o sebe vzájemně víc zajímali, dnešní doba je více anonymní a v něčem sobecká. „Maminka mě posílala, ať se jdu zeptat sousedek, jestli něco nepotřebujou koupit, když jsem šla nakupovat. Dneska my se v podstatě neznáme v baráku.“

Věřin otec byl zemědělec a se svou druhou ženou se starali o hospodářství. V rámci kolektivizace jim byla pole zabavena a začleněna do nově vznikajících JZD. Podle Věry za to byli spíš rádi, protože díky tomu neměli tolik práce, jako když museli sami obstarávat všechno na poli.

Věra si vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953. „Měli jsme něco ušetřenýho a to nám všechno vzali. Najednou jsem neměla ani na autobus.“ Na konci šedesátých let začaly být postupně uskutečňovány reformy komunistické ekonomiky a časem i politiky. „Já jsem se opravdu neangažovala. Lidi z podniku chodili na náměstí, ale já jsem nešla.“ Reformy byly brutálně ukončeny příjezdem armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na tanky v ulicích si Věra vzpomíná. „To jsme měli trochu hrůzu.“

Abyste se měli lépe

Věra moc ráda cestovala s kamarádkami po republice. Pravidelně jezdily vlakem na vandry. „My jsme si vzaly batoh, každá dala stovku a spaly jsme na společných noclehárnách.“ V roce 1970 se vdala za kolegu z Technometry a s manželem se jim narodili dva synové. Manžel byl v době jejich svatby již vdovec a z prvního manželství měl dvě děti, takže Věra má v podstatě děti čtyři. Při mateřské dovolené se starala o nemocnou maminku a uklízela v místní škole.

V listopadu 1989 poslouchali s kolegy v rádiu, jak probíhá sametová revoluce. Vnímá to však tak, že v Jihlavě se nic moc dramatického nedělo. „Praha je republika v republice. Tam bylo vždycky něco jiného.“ Jejich fabrika se akorát zapojila do celostátní generální stávky.

Věra Kulhavá stále žije v Jihlavě a dnes má už vnoučata i pravnoučata. Její přání pro současnou mladou generaci je následující: „Chtěla bych, abyste se měli lépe, ale pochybuji o tom. Příroda je proti nám, z toho mám hrůzu.“