The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jana Kulhánková (* 1939)

• narodila se 10. května 1939 v Praze

• v roce 1945 přežila bombardování, kdy výbuch srovnal jejich dům se zemí

• po roce 1948 komunisté jejího otce připravili o živnost krejčího

• vystudovala střední zdravotní školu

• studia na medicíně byla ohrožena z politických důvodů, přimluvila se známá

• promovala v roce 1967

• od roku 1969 byla chirurgyní v Praze Na Františku

• ve dnech protistátních demonstrací 20. a 21. srpna 1969 sloužila jako posila na ambulanci

• ošetřovala desítky raněných a také dva mladé chlapce, kteří těžkým zraněním podlehli

• byla s kolegy křivě obviňována z odmítnutí ošetřit milicionáře, půl roku vyšetřována

• o událostech psala propagandistická reportáž „Neprošli“

• od konce 70. let pracovala na posudkovém oddělení a ve službě první pomoci

• do důchodu odešla ve svých osmdesáti letech

Květen 1945: otce a bratra vyprostili ze sutin v poslední chvíli

Jana Kulhánková, rozená Holá, se narodila 10. května 1939 v Praze do rodiny krejčího Františka Holého a jeho ženy Marie. 

Mezi její první silné vzpomínky patří nálety na Prahu 14. února 1945, kdy jim do dvora v Italské ulici spadla zápalná bomba. Výbuch vytloukl okna, běželi se schovat do sklepa a naštěstí se nikomu nic nestalo. Maminka s ní poté odjela na bezpečnější místo – k babičce do Lysé nad Labem, kde pak strávila zbytek války.

„V květnu jsem u babičky slyšela v rádiu, že byl vybombardován dům v Praze 12, v Italské 14. Běžela jsem to říct mamince a ta si jen v šoku sedla a řekla: ‚To je náš dům, ten dům neexistuje,‘“ vypráví pamětnice. Marie Holá šla v hrůze o manželův a synův život pěšky do Vestce, odkud ji vzal sovětský vůz až do Vysočan, a pak, v nejdramatičtějších okamžicích, kdy se v Praze střílelo na barikádách, došla až do Italské ulice. Dům ležel v troskách. Jejího muže i syna vyprostili ze sutin.

„Bratra už rovnou hodili mezi mrtvé, protože nejevil známky života. Byli totiž ještě přiotrávení svítiplynem. Šest dní byl tedy v kómatu a měl doživotní následky. Otec na tom byl o trošku lépe,“ vypráví Jana. Její rodina byla jediná v domě, která přežila celá. 

 

Začínali od nuly, pak otce komunisté připravili i o živnost 

Po válce získali náhradní byt v Praze 1, a protože nedostali žádné finanční odškodnění, začínali v holém bytě od nuly. Tatínek obnovil svou krejčovskou živnost, v níž pracoval sám na sebe. Než se však během tří svobodných let stačila rodina ekonomicky vzpamatovat, komunisté v únoru 1948 převzali moc. Otce nedlouho poté připravili o živnost a nezbylo mu než přijmout práci v truhlárně v Tesle Strašnice, kde upravoval televizní skříně. Vydržel tam do důchodu. 

„Nebyli jsme na tom materiálně dobře, a tak tatínek ještě po práci načerno šil a maminka mu pomáhala. Jinak, jak bylo zvykem z období první republiky, byla v domácnosti. Táta neznal nic jiného než práci, i když rodiče hodně šetřili. Táta se s tímto osudem smířil docela tiše, maminka však byla větší bojovnice,“ říká pamětnice. 

 

Otec byl krejčí, takže vysokou školu ani nezkoušejte

Marie Holá po válce z ryzího idealismu vstoupila do KSČ, což jí manžel vyčítal, ale brzy po únoru 1948 pochopila, jaký to byl omyl. Nebrala si servítky a z komunistické strany ji vyhodili. Od té doby se netajila svými protikomunistickými názory. 

„Matčin kontakt s KSČ mi paradoxně pomohl k tomu, že jsem se dostala na lékařskou fakultu,“ vypráví pamětnice, která měla o svém budoucím povolání jasno odmala, kdy onemocněla záškrtem a obdiv k lékařské profesi jí vydržel do dospělosti. Nejdříve vystudovala tříletou zdravotní školu, kterou absolvovala v roce 1957, a po dvou letech praxe si mohla podat přihlášku na fakultu. Ovšem mělo to zádrhel. Její otec býval živnostníkem, což stačilo k tomu, aby se pro komunisty stal „nepřítelem dělnického lidu“. 

„Maminka potkala předsedkyni místního výboru KSČ a otázala se jí, jestli když jsem si zažádala o přihlášku na medicínu, zda to komunisti neshodí. A ona jí řekla: ‚Víš co, Máňo, to ani nemá cenu zkoušet, vždyť tvůj manžel byl krejčí.‘ A maminka řekla: ‚No, to je pravda. A co byl Tondy Zápotockého tatínek? Taky krejčí, viď, a podívej se, kde teď Tonda sedí – na Hradě, viď?‘ Předsedkyně tedy slíbila, že se zeptá svého manžela, který seděl na krajském výboru KSČ. Pak už jen mamince vzkázala, že si tu přihlášku můžu podat,“ vypráví pamětnice, které tak bylo umožněno vystudovat lékařskou fakultu a absolvovala v roce 1967.

Přivezli dva téměř mrtvé chlapce

Mezitím se provdala za akademického sochaře Miroslava Hrachu, ale vztah vydržel jen do konce jejích studií. Po promocích těžko hledala uplatnění, a jak říká, nezbylo jí než nastoupit do Mikrobiologického ústavu Akademie věd, což ji neuspokojovalo. Chtěla léčit. Pak se naskytla možnost pracovat v táborské nemocnici a v roce 1969, poté, co po srpnových událostech roku 1968 emigrovalo mnoho českých lékařů, uvolnilo se pro ni místo na chirurgii v pražské Nemocnici Na Františku. 

Byla tam teprve krátce, když se dne 20. srpna dobrovolně přihlásila o příslužbu na traumatologii. Bylo výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy a očekávalo se mnoho zraněných.

„Byla to čtyřiadvacetihodinová služba a domnívali jsme se, že budou nějaké demonstrace až 21. srpna. Bohužel se ten můj předpoklad nesplnil, protože to začalo už toho dvacátého. Bylo to hrozné. Byli jsme na ambulanci čtyři a měli jsme plné ruce práce. Záchranky neustále vozily raněné, zbité, zmlácené, plno slzného plynu z nich čpělo, takže brečeli oni, brečeli jsme my, ošetřovalo se i na operačním sále,“ vypráví Jana. To nejhorší ale lékaře teprve čekalo. 

„Někdy ve večerních hodinách k nám na traumatologii přivezli dva osmnáctileté chlapce od Prašné brány. V podstatě už byli mrtví. Ten jeden měl střelnou ránu přímo do srdce a ten druhý měl průstřel čelními laloky, takže krátce po převozu dodýchal. To s námi tedy opravdu strašně otřáslo. Já jsem okamžitě volala kriminální policii, se kterou jsem byla jakožto lékařka z ambulance ve styku. Okamžitě přijeli,“ vypráví pamětnice. Lékaři poté sepsali ohledací zprávy a náročná služba pokračovala. Největší stres podle vzpomínek Jany Kulhánkové ustal kolem čtvrté hodiny ráno, kdy se všichni sešli na lékařském pokoji, aby ze sebe emoce nějak dostali. 

„Kontrarevoluce“ v bílých pláštích

Tyto tragické události odehrávající se ve výroční den vpádu vojsk Varšavské smlouvy měly pro lékaře velmi nepříjemnou dohru. Vyslýchala je StB, média je osočovala přízvisky „kontrarevolucionáři v bílém“, a dokonce se uvažovalo o tom, že budou zbaveni lékařských titulů. Nešlo o dva mrtvé chlapce. Šlo o zraněného milicionáře. 

„Ohlásil se k nám ředitel okresního ústavu národního zdraví se zprávou, že jsme údajně odmítli ošetřit milicionáře. Nechápali jsme, co to má znamenat. Na ambulanci jsme vyhledali jeho kartu a zjistili jsme přesně na minutu, v kolik přišel, že měl tržnou ránu na hlavě a že jsme ho po ošetření poslali na rentgen – prostě zcela běžný postup. On se nám ale nevrátil z toho rentgenu, což v tom zmatku nikdo nezaznamenal. Později jsme zjistili, co se stalo. Pacienti, kteří stáli na chodbě u rentgenového pracoviště, začali tomu zraněnému milicionáři nadávat, zda se nestydí, že jde proti vlastním lidem. Bylo mu to nepříjemné a bál se, aby mu neublížili ještě víc, a tak z nemocnice utekl,“ vypráví Jana. 

Zraněný muž údajně zamířil do Nemocnice Na Bulovce, kde ho údajně odmítli ošetřit, a dojel až do Vysočan, kde pak označili lékaře Nemocnice Na Františku jako ty, kteří ho odmítli ošetřit. V následujících dnech o nás napsali v článku, který se jmenoval „Neprošli“, lživé informace, že jsme odmítli ošetřit zraněné milicionáře, a mluvilo se o nás jako o ‚kontrarevoluci‘ v bílém. Bylo to také v televizi a v rozhlase,“ vypráví pamětnice. Ani to ale nebylo všechno, s čím na lékaře vyrukovali. „Uvedli i nepravdivou zprávu, že jsme odmítli vydat těla těch dvou mrtvých chlapců na zákonem nařízenou soudní pitvu.“ 

Lékaři začali dokazovat, že to není pravda. Těla se na pitvu sice dostala, ale ohledací zprávy se záhadně ztratily. „Volala jsem zase na kriminálku, zda by nám pomohli ty papíry dohledat, oni řekli, že samozřejmě, že s námi vždycky dobře spolupracují, a ty papíry se skutečně našly. Nicméně byla to aféra, která se vlekla půl roku, kdy nás čas od času naložili do auta, odvezli do nějaké místnosti, znovu nás vyslýchali a znovu sepisovali protokoly. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že nám chtěli sebrat lékařské diplomy,“ vypráví pamětnice. Diplomy lékařům nakonec odebrány nebyly díky řediteli OÚNZ, který nutil sdělovací prostředky, aby dementovaly nepravdivé informace, ovšem za cenu vyhazovu z ředitelského křesla. 

„Tyto události ve mně zanechaly tak strašný pocit beznaděje, kdy jsem si na vlastní kůži zkusila, co asi musejí prožívat lidé, kteří jsou skutečně perzekvováni. Dokud si bezmoc nezažije člověk na vlastní kůži, myslím, že si nemůže uvědomit, o co jde. Můj vztah ke komunistické straně byl od té doby tedy ještě ‚vřelejší‘,“ říká Jana ironicky. Se svými politickými názory se v zaměstnání ani v blízkém okolí netajila, ale profesně jí to naštěstí neublížilo ani v době normalizace, kdy lidé přicházeli kvůli svému přesvědčení o práci. Lékaři byli potřeba. 

 

Vyhrožování kvůli praporkům

V normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech se jí nejvíce dotýkal ubíjející marasmus a obavy, že to nikdy neskončí. Tak jako pro mnoho lidí v té době, útočištěm jí byla nejen rodina, ale také chalupa, kde se cítila alespoň trochu svobodná, stranou všeprostupující totalitní politiky. Komunisté znepříjemňovali lidem každodenní život až absurdním způsobem. Drzost a hloupost přisluhovačů režimu byly pověstné a vzbuzovaly pohrdání.

„Bydlíme v takovém velikém rohovém činžáku, jednom z největších v Praze 1. Měli jsme tam velice aktivní manžele. On byl právník a oba asi byli v uličním výboru. Obcházeli všechny partaje, protože jim záleželo na tom, aby o svátcích ze všech oken visely praporky. Tenhle právník jednou zazvonil u našich dveří a prý ať vyvěsím praporky. Já jsem řekla: ‚Nevyvěsím, nemám žádný důvod k oslavě.‘ A on řekl: ‚Ale rozmyslete si to... máte děti, budou chtít jít studovat...‘ A já jsem řekla: ‚Ano, mám děti, a když budou chtít jít studovat, tak se na školu dostanou stejně jako já.‘ A on řekl: ‚Jestli dovolíte, projdu vaším bytem a ty praporky vyvěsím.‘ A já jsem řekla: ‚Neprojdete, to je můj byt.‘ A zabouchla jsem mu před nosem,“ vypráví Jana. Dozvěděla se pak, že tito manželé, když zajistili nejlepší výzdobu domu ve městě, jezdili za odměnu zadarmo na nějaké týdenní, čtrnáctidenní rekreace. „V době revoluce jsem pak s nimi jela ve výtahu a ta baba – ona byla opravdu primitivní – spustila nehorázně pokrytecky: ‚Tak jsme se konečně dočkali, viďte…‘“ 

 

Pracovala do svých osmdesáti let

Pamětnice je ve svém věku obdivuhodně aktivní. Ve svých pětašedesáti letech dostala od svých dětí jako dárek seskok z letadla a v sedmdesáti letech vyrazila s kamarádkou do Jižní Ameriky, kde procestovala Brazílii a Peru. Poté navštívila Střední Ameriku, Etiopii a v roce 2017 Vietnam. Cítí se zcela zdráva a v kondici, přestože prodělala infarkt i mozkovou příhodu a nevyhnuly se jí ani zlomeniny. „Jak to, že se dnes cítím fit? Nepodléhala jsem tomu a dalo by se říci, že jsem všechny ty neduhy přecházela.“ 

V Nemocnici Na Františku zůstala deset let. Podruhé se provdala ve druhé polovině sedmdesátých let a po narození druhého dítěte se rozhodla pro méně náročnou práci. Pracovala na posudkovém oddělení, což ji ale dlouhodobě neuspokojovalo. „Potřebovala jsem kontakt s lidmi, s lékařstvím, a tak jsem si k tomu ještě přidala služby u první pomoci, kde jsem sloužila osmdesát až devadesát hodin měsíčně. Sloužila jsem je do svých pětapadesáti let,“ vypráví Jana Kulhánková, která však v posudkovém oddělení pracovala dál, do svých osmdesáti let.