The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Kulhánek (* 1982)

• narozen 2. října 1982 v Aši

• děda strávil vojenskou službu u Pomocných technických praporů

• Martin Kulhánek v letech 2002–2003 absolvoval základní vojenskou službu v čestné stráži

• v roce 2005 nastoupil do Armády ČR jako voják z povolání

• v roce 2007 byl nasazen na misi v Kosovu

• v letech 2009, 2011 a 2014 byl nasazen na mise v Afghánistánu

• v době natáčení bydlel v Aši

Pod pojmem válečný veterán si většina lidí představí vojáky bojující na frontách první nebo druhé světové války. I dnes ale probíhá ve světě mnoho válečných konfliktů a skrze mezinárodní smlouvy se do nich zapojují i čeští vojáci. Nevedou útočné války, ale pomáhají udržovat v zemi bezpečnost, pomáhají s obnovou země, s výcvikem místních vojáků a policistů. Jedním z novodobých válečných veteránů je i Martin Kulhánek, který se účastnil mise v Kosovu a tří misí v Afghánistánu.

Textilní podniky lákaly nové obyvatele

Narodil se 2. října 1982 v Aši. Do pohraničí se po druhé světové válce přestěhovali už jeho prarodiče, kdy se po odsunu Němců uprázdnila místa v textilních továrnách a bylo potřeba získat pro ně nové zaměstnance. Jeho dědeček Václav Jiráň absolvoval v padesátých letech vojenskou službu u Pomocných technických praporů, kde měl na starosti údržbu strojů, které bouraly v pohraničí opuštěné domy po vysídlených obyvatelích. Jezdil s pojízdnou dílnou všemožně po republice a služba pro něj byla oproti jeho původním předpokladům vlastně klidná. Se svým vnukem si často povídali o válce, kterou zažil, a sledovali spolu historické dokumenty. 

Martin Kulhánek prožil v Aši klidné dětství, závodně plaval a sametová revoluce přišla, když byl v první třídě. „Pamatuji si z toho jenom to, že jsme říkali soudružko učitelko, a pak to najednou byla normální paní učitelka. Zároveň se otevřely hranice a mnoho lidí začalo jezdit za prací do Německa, naopak pomalu zanikaly textilní podniky a Aš byla obecně v té době taková neutěšená,“ vypráví. 

Uměl pochodovat a stát na stráži, ale ne bojovat

V Aši vystudoval osmileté gymnázium a v roce 2002 nastoupil na roční vojenskou službu k čestné stráži do Prahy. Čestná stráž není bojový útvar, Martin Kulhánek tak měl na starosti především hlídání objektů ministerstva obrany, vítání zahraničních delegací, různé ceremoniální úkoly nebo pietní akce. Vojákem z povolání nikdy být nechtěl, spíše archeologem, žurnalistou nebo učitelem. Když ale kolega z čestné stráže odjížděl na misi do Kosova, rozhodl se, že v armádě zůstane. Chtěl pryč z Aše a toužil zažít nějaké dobrodružství. 

Jenže armáda se v té době začala profesionalizovat, a tak velitelé netušili, jak přesně proběhne reorganizace a kolik lidí bude v jakých útvarech vlastně potřeba.  Armáda se zmenšila a některé jednotky úplně zanikly. Dva roky tedy musel strávit v civilu, než ho do armády opět povolali. Když splnil fyzické i psychické testy a prošel zdravotní prohlídkou, začal v roce 2005 sloužit jako voják z povolání u 41. mechanizovaného praporu v Žatci. „Odtud jsem putoval hned na specializační kurz pro dělostřelce do Vyškova, odkud mě psychologové z Ústřední vojenské nemocnice poslali k brigádě rychlého nasazení. Začínal jsem jako mířič minometu s hodností rotný,“ popisuje Martin Kulhánek. 

Bída mnohem horší, než si představoval

Původně neuvažoval o tom, že by odjel do zahraničí. Po nějakém čase stráveném v armádě a po rozhovorech s kolegy, kteří se misí účastnili, se však rozhodl, že se přihlásí do služby v Kosovu. Těšil se na dobrodružství a chtěl sám sobě dokázat, že takovou výzvu zvládne. Půl roku trénoval v Doupovských horách, po výcviku musel absolvovat zdravotní testy a psychotesty. Měsíc před odjezdem do Kosova se oženil, půlroční odloučení ale nakonec nesla hůře maminka. Odjel v létě 2007, na místě měl na starosti především zajištění prostoru se srbskou menšinou, patrolování s místní policií, kontrolu davů, prohledávání vozidel, zajištění hranice mezi Srbskem a Kosovem nebo vyhledávání kradených vozů. „Těšil jsem se, ale pocity jsem měl smíšené, přece jen jste z domova půl roku. V Kosovu nehrozí takové nebezpečí, takže se spíš ukáže, kdo je schopen zvládnout odloučení, s kým se jak pracuje a koho lze nasadit do dalších misí. Jsou tam muslimové, ale je to jiné než v Afghánistánu. Všude byla chudoba a byly vidět pozůstatky války. Zjistil jsem, že bída vypadá jinak, než jak si ji představujeme tady,“ říká Martin Kulhánek.

Protivník je všude a nikde

Po návratu z Kosova zůstal doma necelý rok, než odjel na další misi, do Afghánistánu. Tentokrát už půlroční výcvik absolvoval v zahraničí, v Německu a ve Francii. V Afghánistánu byla nasazena nejlepší zahraniční technika, se kterou se vojáci musí naučit zacházet, na misi je potřeba mnohem více specialistů. Ve Francii se zase učí přežít v horách. „Zároveň je to tam mnohem nebezpečnější než v Kosovu, protivník je reálný a čelíte raketovým útokům. Říká se, že půl roku v bojové misi je jako pět let výcviku u nás, a to mohu jenom potvrdit,“ říká Martin Kulhánek. „Nikdo vás tady nepřipraví na vedro a vítr, na jejich mentalitu, na jiné pachy… Protivník je tam všude a nikde.“ 

Na základně Schenk v Puli Alam měl s kolegy za úkol doprovázet zahraniční rekonstrukční týmy při práci na jejich projektech, které byly zaměřené hlavně na zlepšení školství a na rozvoj zemědělství. Byl řidičem nejvíce obrněného vozu Dingo, v konvojích tedy jezdil jako první. „To nebezpečí jsem si moc nepřipouštěl. Vnímal jsem to tak, že mám zodpovědnost za civilní pracovníky, kteří se snaží ulehčit místním. Opravdu je tam hrozná bída, leckde si připadáte jako ve středověku,“ říká Martin Kulhánek.

Střela doletí rychleji než zvuk

O tom, jak moc je to středověk, se přesvědčil na druhé afghánské misi v roce 2011, kdy měl na základně ve Vardaku spolu s kolegy za úkol vycvičit místní vojáky, aby byli schopni zajistit ve vlastní zemi bezpečí. „Úskalí bylo v tom, že oni byli s velmi nízkým vzděláním až bez vzdělání. To, že jsem se naučil mluvit darí a pašto za tři měsíce tak, abych se s nimi byl schopný domluvit, tak oni angličtinu rozhodně ne. Když jsme se jim snažili vysvětlit topografii a mapy, tak nebyli schopní na mapách s afghánskými popisky přečíst, co je tam napsané. Když se snažíte vysvětlit člověku, který nikdy nevytáhl paty z vesnice, že existují světové strany, tedy to, co se u nás děti učí na základní škole... A on takhle kouká na to, že ručička kompasu ukazuje na sever a proč to tak je. A za dva měsíce, kdy si o nás mysleli, že jsme Američané, jsme jim vysvětlili, že nejsme, tak kreslíte mapu světa do hlíny klackem a vysvětlujete mu, kde se on na tom glóbu nachází a kde se nacházíte vy a že nejsme Američané, protože ti jsou ještě za oceánem. Takže jsme je i nějakým způsobem vzdělávali, nejenom v tom vojenském řemesle. Možná to bude znít nadneseně, ale já jsem si připadal jako učitel národů,“ vypráví Martin Kulhánek. V zemi bují korupce a jakékoliv vzdělání se počítá. Měl dobrý pocit z toho, že může pomoci zlepšit jejich život.

V roce 2012 byl poprvé nucen použít zbraň proti nepříteli. Když se dostal do přestřelky, chvíli trvalo, než mu došlo, co se děje. Střela doletí rychleji než zvuk. On sám se schoval za dům. Ze čtyř kolegů viděl jen jednoho, stříleli po něm. Zbylé tři neviděl vůbec. „Psychologové nám vysvětlují, že v podstatě máte tři možnosti: když dojde k nějakému útoku, tak vy buď utečete, nebo zmrznete, nebo začnete bojovat. Ale to nikdo z nás není schopen říct, protože vy se prostě do téhle situace tady v republice nedostanete. A i když se dělají různé velmi náročné kurzy, tak pořád to není situace, kdy vás opravdu někdo chce zastřelit. Ze své vojenské kariéry jsem na tohle nejvíc hrdý sám na sebe, že jsem v tom ty kluky nenechal. Že jsem potom, co do mě tahle země vložila ve výcviku, v penězích, co jsem do toho vložil já za čas svého života, co do toho moje rodina vložila tím, že nejsem doma, jsem touhle zkouškou prošel. Že se mohu kdykoliv podívat komukoliv do očí a říct, jo, reagoval jsi tak, jak se asi od profesionálního vojáka čeká. Tak, jak je to nadrilované, a tak, jak to někde v nás je a asi bude do konce kariéry, asi do konce života.“

Největší ztráty na životech

Když odjížděl v roce 2014 do Afghánistánu na svoji třetí misi, měl již doma dvě malé dcery. Už nejezdil moc mimo základnu Bagrám, naopak organizoval ty, kteří na patroly jezdili. Tehdy zaznamenala Česká republika největší ztráty na životech, kdy po teroristickém útoku zahynuli čtyři čeští vojáci přímo na místě, jeden pak po převozu do Česka. „Já za sebe si myslím, že jsme byli naštvaní. Protože my jsme tam nevyjeli v žádném kontingentu proto, abychom tam dělali nějakou ofenzivní činnost. My jsme tam nebyli proto, abychom někoho vyháněli z domovů nebo abychom agresivně vedli nějakou válku. Byli jsme tam proto, abychom vytvořili bezpečné prostředí buď pro lidi, kteří se Afghánistán snažili zlepšit, nebo abychom vycvičili bezpečnostní jednotky Afghánistánu, aby ten stát mohl existovat jako takový. A tady v Bagrámu jsme byli proto, abychom ohlídali letiště, aby těch pětatřicet tisíc lidí bylo v bezpečí. A tady vám terorista Afghánec se sebevražednou vestou, který je převlečený za policajta, zabije pět kamarádů. Tohle bylo hrozně těžké. Já jsem byl na operačce, takže jsem se večer rozloučil s kluky na patrole a šel jsem vyměnit směnu. A ráno jsem zjistil, že čtyři z nich se z patroly už nevrátí a pátý leží na Bagrámu v nemocnici zraněný…“ vypráví Martin Kulhánek. 

Po návratu z mise začal pracovat jako vedoucí praporčík velitelské roty a vystudoval vysokou školu. Na misích se vždy snažil neselhat a používat v praxi to, co se při výcviku naučil. S trochou lítosti říká, že od státu za to, že vojáci v misích nasazují vlastní životy, nějakou vděčnost necítí. „V zahraničí je respekt k armádě přece jen větší. Tady moc lidi nevědí, co děláme, neumí si tu práci představit. Proto jsem rád, když o tom mohu vyprávět,“ říká Martin Kulhánek. V době natáčení bydlel se svojí ženou a dvěma dcerami v Aši.