The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Erwin Kukuczka (* 1944  †︎ 2022)

• farář Církve československé husitské-CČSH, narozen 27. května 1944 v Istebném

• jako dítě byl do roku 1946 v německém lágru, kde probíhaly pokusy s umělou výživou

• po válce mu matka zemřela na tuberkulózu

• od třinácti let vyrůstal i bez otce, který se odstěhoval

• pracoval v Třineckých železárnách, kde se začal zajímat o divadlo, literaturu a umění vůbec

• v roce 1967 byl za své vystoupení na celopodnikové schůzi vyhozen ze zaměstnání

• po neplánovaném příjezdu do Prahy v roce 1967 začal působit v divadle Orfeus

• skrze Radima Vašinku poznal pražskou bohému

• krátce před 21. srpnem 1968 byl propuštěn z psychiatrické léčebny a hned se zapojil do protestů proti okupaci

• celoživotní přátelství s Egonem Bondym, který u něho na faře napsal několik svých knih

• v roce 1969 nastoupil z popudu Bondyho studia bohosloví, ale po roce studia byl nucen odejít

• v roce 1971 začal pracovat na psychiatrii v Bohnicích, kde také vznikly první samizdaty

• od roku 1969 nepřetržitě skládá básně a píše drobné prózy, které až do současnosti vydává ve své edici LOUČ

• v roce 1974 se seznámil s Václavem Havlem a navázal kontakty s lidmi z tzv. druhé kultury a undergroundu, sledován StB

• od roku 1976 působí jako kazatel Církve československé husitské

• na konci 80. let mohl dálkově dostudovat bohosloví a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze a působí v CČSH jako farář

• v listopadu 1989 se aktivně zapojil do dění a byl dvě volební období zastupitelem v Ústí nad Orlicí

• od poloviny 90. let autor více než deseti výstav koláží

• v Ústí nad Orlicí pravidelně publikuje své duchovní promluvy a pořádá pásmo Putování za duší

Erwin Kukuczka je typickým příkladem toho, jak může jeden člověk prožít několik životů. Přitom měl velké štěstí, že vůbec přežil své rané dětství. Pak mu nezbývalo nic jiného, než předčasně dospět a umět se o sebe postarat.  Přicházely další různé životní peripetie. Kulisami jeho příběhu byly často ponuré události druhé poloviny 20. století. Erwin Kukuczka je někdy prožil opravdu na „tepu dějin.“ Po všem co prožil, je člověkem optimistickým a na složité okamžiky ve svém životě vzpomíná s nadhledem. Jeho život je hluboké setkání s literaturou, vírou a uměním. Napsal řadu literárních děl básnických i prozaických. Sám shrnuje svůj život
v duchu známého básnického díla Vilém Závady: „Živote díky!“

Dětství a mládí

Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v polském obci Istebna, které v té době patřilo pod nacistické Německu. Maminku prakticky nepoznal. Onemocněla tuberkulózou a tak malého Erwina museli přemístit do dětského sanatoria. Spolu s dalšími 316 dětmi ho odvezli do Německa, kde na těchto malých dětech zkoušeli dětskou umělou výživu. Pouze 12 těchto dětí se vrátilo v roce 1946 do Polského Těšína. Otec ho poznal pouze podle známky, kterou měl na krku. Následoval pobyt v různých ozdravovnách, ale zdravotní stav malého Erwina nebyl dobrý. Na radu jistého židovského lékaře mu pak aplikoval otec psí sádlo všemi možnými způsoby a snad to byla právě tato terapie, která chlapce uzdravila. Erwin Kukuczka má dva starší sourozence. Otec si po smrti manželky přivedl do své domácnosti v Jablunkově vdovu, která přišla i se svojí dcerou. Společně pak měli ještě dvě děti, takže v bytě přebývalo celkem šest dětí.  „Toto byla macecha se vším všudy, bila nás ve dne i v noci. Macecha s otcem se neustále hádali a soudili,“ vzpomíná Erwin Kukuczka.

Když to bylo v rodině nesnesitelné, tak malý Erwin bydlel rok u strýce, dva roky u tety a pořád se někde stěhoval. Teta byla velmi přísná katolička, nutila malého chlapce se pořád modlit. A často říkala, že pokud to všechno přežije, půjde na kněze. Jeho vlastní sestra a bratr z rodiny velmi brzy odešli. Macecha s dětmi se nakonec odstěhovala do Třince a po půl roce se za ní odstěhoval i otec. Od svých od 13 let tak žil Erwin Kukuczka zcela sám. Otec mu sice posílal nějaké peníze, ale o vše další se musel postarat sám. Po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci, obor ocelář. Na tuto dobu vzpomíná pamětník rád. V té době začal sportovat (box, řecko-římský zápas, horolezectví). Měl na učilišti řadu dobrých kamarádů. Po vyučení odešel na vojnu, jako pěšák a spojař. Pamětník vzpomíná, že v rámci diskuzí s dalšími vojáky základní služby „poprvé poznal, že v naší zemi není vše v pořádku tak, jak se píše v Rudém právu“.

První zaměstnání v Třinci

Z vojny se vrací hned po roce, protože tehdejší těžký průmysl potřeboval mnoho pracovních sil. Začal pracovat v ocelárně v Třinci. V roce 1967 se Erwin Kukuczka přihlásil na celopodnikové konferenci s tímto dotazem: „Co je se soudruhem Chruščovem, u nás píšou, že je nemocen a na Svobodné Evropě píšou, že to není pravda.“ Tři týdny poté byl propuštěn ze zaměstnání.

Pestrý život v Praze

Erwin Kukuczka si následně domluvil práci i s ubytováním v Pardubicích. Opět však zasáhla úsměvná náhoda. Po bujaré oslavě v Třinci přejel druhý den ve vlaku Pardubice a dostal se až do Prahy. Prakticky tam nikoho neznal a tak první dny přespával u své nevlastní sestry. Pracoval jako zmrzlinář a následně pak jako valcíř chodníků u stavební firmy. V Praze navštěvoval kavárny, vinárny, chodil do divadla, kina. Osudové bylo jeho setkání s principálem Divadla poezie Orfeus Radimem Vašinkou [1]. Nejprve v divadle pomáhal s truhlářskými pracemi, pak začal působit i jako herec. „Tam začal můj bohémský život. Setkával jsem se představiteli undergroundu, beatníky, malíři, hudebníky, spisovateli. Tam jsem se seznámil také s patriarchou českého undergroundu Egonem Bondym [2], tehdy ještě pod občanským jménem Zbyněk Fišer. Moje svatá trojice byla Radim Vašinka, Egon Bondy a spisovatel Zdeněk Mareš. Ti mi pomáhali a radili s tím, co si mám přečíst. Díky nim jsem získal lásku ke všemu umění, divadlu, literatuře,“ vypráví Erwin Kukuczka. Pamětník dále vzpomíná, jak chtěl studovat. Přemýšlel o žurnalistice nebo filosofii. Egon Bondy si však přečetl jeho básně a řekl mu: „Tyto básně psal hluboce věřící člověk, i když o Bohu tam není vůbec nic. Běžte radši na teologii.“ Erwin Kukuczka poslechl a začal studovat bohosloveckou fakultu Církve československé husitské.  Jeho tehdejší život byl však velmi bouřlivý a léčil se pak i na psychiatrii v Bohnicích.

Srpen 1968

Erwin Kukuczka se z psychiatrické léčebny vrátil 20. srpna 1968. Svůj návrat dlouze v divadle oslavoval s přáteli a tuto osudovou noc spal v divadle Orfeus.  V pět hodin ráno 21. srpna ho vzbudila družka Radima Vašinky - Stanislava Vránová: „Erwine vstávej, jsou tady Rusáci.“ Na tuto situaci tehdy pamětník lapidárně: „Vrátil jsem se z blázince a probudil jsem se do blázince.“ Společně s Radimem Vašinkou a Stanislavou Vránovou se pak vydali do středu města. Když šli od tehdejší jídelny Koruna nahoru směrem k Muzeu, viděli muže středních let, který běžel celý zkrvavený směrem od Národního muzea. V ruce držel československou vlajku také zkrvavenou a byl v šoku. Pořád dokola křičel jako zaseklá gramofonová deska:  „Bratia Češi pod touto zástavou zomrela prvá obet této špinavej okupacie.“ Skupina s Erwinem Kukuczkou přišla nahoru, kde už stály okupační tanky. „Opravdu jsem viděl ten autobus, který chtěl zabránit tanku projet dál. Autobus byl prázdný, byl tam jen jeho řidič a viděl jsem ty vytřeštěné oči, kdy on věřil, že ho ten Rusák tím tankem nepřejede. On couval, pak popojížděl dopředu. Tam jsem viděl ty velmi tragické události s tím přejetým autobusem. A pak jsme šli k rozhlasu a viděli jsme něco podobného. Mnohem později jsem se stal členem rady Českého rozhlasu. Do té budovy chodím často a vždycky si na to vzpomenu.“ Erwin Kukuczka se s Radimem Vašinkou zúčastnili v té době mnoha demonstrací v Praze. Přespávali v ulici Karolíny Světlé. Třetí den od okupace roznášeli časopis Mladý svět, který měl jen dvě stránky, byly tam zobrazeny i hořící tanky. „Nabral jsem balík, abych to mohl rozdávat. Ráno před barákem byli sovětští vojáci s obrněným transportérem a sovětský důstojník na mě zakřičel: ‚Što ty sdělaješ zděs?‘ Pak se mě zeptal, co to mám pod rukou, vzal to a viděl ty hořící tanky a protiruská hesla. A pak proběhla mezi námi konverzace: ‚Arestovať. Pačemu? Gde eto pečajetsja? Neznaju. Ja ne z Pragy. Otkuda? Ja iz goroda Trinec. Ja zdes na prazdnike. Što ty rabotaješ? Ja stalevar. Ty stalevar, ja tože stalevar. Nearestovať!‘ Podstatné pro něho tehdy bylo, že jsem pracující třída a ne intelektuál.“

Začátek normalizace

Erwin Kukuczka zastupoval bohosloveckou fakultu na pohřbu Jana Palacha v roce 1969. Dostal se tímto i do neformálního akčního výboru na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, který veškeré dění organizoval. Zajímal se o to zahraniční rozhlas. Pamětníka si následně zavolal děkan bohoslovecké fakulty, který mu oznámil, že nesouhlasí s tím, co říkal na Svobodné Evropě. Na začátku nového školního roku se dozvěděl, že se připravuje jeho vyloučení ze studia. Erwin Kukuczka tomu předešel tím, že požádal o přerušení studia ze sociálních důvodů. Jeho žádost byla přijata. V žádosti napsal, že „v rámci svých sociálních možností bude pokračovat ve studiu“. Následně každý rok před zahájením akademického roku posílal žádost o pokračování ve studiu a odpověď byla pokaždé stejná, že to není možné. Ve studiu pokračoval až mnohem později až v roce 1985.

V této době byla Praha pro Erwina Kukuczku a mnohé další horkou půdou. Přestěhoval se proto zpět do Jablunkova, kde s ním odešel i Egon Bondy, který zde dopisoval některá svá známá díla. Následně bydlel a pracoval rok ve Svitavách. Do Prahy se Erwin Kukuczka vrátil v roce 1971 a tři roky pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Nikdy však nepřerušil své působení v Divadle Orfeus, které se však díky zákazu činnosti přeměnilo na bytové divadlo. Stalo se to poté, co na kultovní hru „Čaj“ od Šárky Smazalové [3] zavítal sovětský velvyslanec. Hra je parafrází na Čechova a měla značný divácký úspěch, neboť obsahovala mnohé narážky na tehdejší režim. Sovětskému velvyslanci se ovšem hra nelíbila a řekl, že hra by měla být stažena. Což se také stalo a celé Divadlo Orfeus zabral nakonec Socialistický svaz mládeže.

Přeměna v duchovního 

Erwin Kukuczka se oženil 21. dubna 1974. Jeho manželka Lidmila je farářkou Církve československé husitské. Působila na faře v Hostinném, kam se manželé přestěhovali po svatbě. Erwin Kukuczka pak pracoval jako zřízenec na interně v nemocnici ve Vrchlabí. Manželka v roce 1976 otěhotněla. Tehdejší biskup husitské církve proto vymohl Erwinu Kukuczkovi státní souhlas k církevní službě. Na faru přijížděl často Egon Bondy, který zde dopisoval svá díla.  „Erwine, přijedu ve středu, až napíšu knihu, tak odjedu.“ To byly obvyklé vzkazy, které pamětník od Bondyho dostával. Vzpomíná na to, jaký byl Bondy literární pracant. Ve svých poznámkách nikdy neškrtal, psal tužkou a opravy prováděl vygumováním textu. Pak to nechal opisovat v disidentských kruzích. Sám Erwin Kukuczka v této době již měl dlouho založenou vlastní samizdatovou edici Louč.

V této době se Erwin Kukuczka seznámil také s Václavem Havlem. Setkání inicioval sám Václav Havel. Pamětník vzpomíná, jak mu večer zvonil telefon a neznámý hlas mu řekl, že jeden známý by se s ním chtěl potkat.  „Ať přijdu do Antického muzea v Hostinném. Tchyně mi říkala, ať tam nechodím. Šel jsem tam. Nějaký člověk na mě čekal a řekl, abych šel za ním. Šel jsem tím muzeem a klášterem, do kanceláře ředitelky. Seděl tam Václav Havel a malíř Vladimír Komárek. Václav Havel mi řekl, že jede na Hrádeček, že o mně slyšel v Praze a že by mě rád poznal. Byli jsme tam asi do tří hodin ráno.“ 

Na Hrádeček pak pamětník jezdil častěji, aby mohl předat nějaké osobní vzkazy pro Havla. Vozili ho tam malíř František Kálenský a Havlův osobní fotograf Bohdan Holomíček. Tehdy napadlo Erwina Kukuczku seznámit Václava Havla s Egonem Bondym. „Pořád si něco vzkazují, tak ať se seznámí osobně. Zajel jsem proto za Havlem, který byl okamžitě pro, ale Bondymu se do toho moc nechtělo. Nevím proč. Nakonec, že jo. V den D jsem čekal na smluveném místě ve Vrchlabí někdy v čtyři hodiny odpoledne. Havel přijel v tom svým černým fáru, šli jsme na faru, auto někde nechali. Havel ani Bondy se neštítili nějakého alkoholu. Tam bylo připraveno něco k občerstvení a také víno - co hrdlo ráčí. Václav Havel řekl, že nemůže pít, protože řídí. Nakonec však řekl, že zavolá Olgu, která je u nějaký kadeřnice v Trutnově a na Hrádeček ho poveze ona. Když jsem zvedl telefon, byl hluchý. Havel okamžitě řekl, ať pustím něco nahlas. Bylo mi divný, že vždy když jsem přijel na Hrádeček, tak tam strašně řvala muzika a lidé mluvili tak potichu blízko u sebe. A teď mi to došlo.“ Od té doby začala StB Erwina Kukuczku intenzivně sledovat. Každý měsíc přišel příslušník StB na faru na něco se zeptat, zkontrolovat občanský průkaz, dát najevo, že StB je tady. Biskup husitské církve proto raději přesunul duchovní službu Erwina Kukuczky od roku 1978 do Hlinska v Čechách a od roku 1982 pak do Ústí nad Orlicí. Nechtěl, aby Erwin Kukuczka přišel o státní souhlas. Pamětník dále pokračoval i zde v samizdatovém vydávání různých publikací. Dále bohužel pokračovala také šikana ze strany StB. Měsíc co měsíc navštěvoval jeho domácnost příslušník StB a dával najevo, že StB ví o všem a když budou chtít, můžou všechno. Teprve v polovině osmdesátých let nastalo společenské tání a Erwin Kukuczka konečně mohl dostudovat bohosloveckou fakultu. V roce 1985 konečně jeho opakovanou žádost přijali a symbolicky v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. Ve všech těžkých chvílích mu byla manželka oporou a často pamětníkovi opakovala, že se s ním nikdy nerozvede, i když někdy opravdu nevěděl, jak dál. „Bylo v té době několik manželství disidentů, kde se manželé rozvedli. Dokonce byly zaznamenány i situace, kdy jeden z partnerů udával toho druhého.“

Rok 1989

„V roce 1989, jako by ti estébáci něco tušili. V říjnu 1989 už k nám žádný estébák nepřišel. Já jsem tomu 17. listopadu nejdříve nevěřil. Tušili jsme, že něco přijde, ale že to přijde tak najednou,“ vzpomíná pamětník a pokračuje: „Měl jsem prosklenou skříňku před farou, kde byly nějaké výstřižky, biblické citáty z církevních časopisů.  Někdo to vždycky rozmlátil. Stěžovali si na mě učitelé prostřednictvím přes církevního tajemníka, že kazím mládež. Ty učitele jsem znal, škola je naproti. A pak mě najednou ti učitelé začali zdravit: ‚Dobrý den, pane faráři!‘  Tak to jsem už opravdu cítil tu změnu. Najednou někteří z nich dokonce začali chodit do kostela.“ Erwin Kukuczka se účastnil demonstrací, citoval tam úvahy o pravdě z díla Mistra Jana Husa. Vzpomíná, jak se otevřel svět. Erwin Kukuczka byl zvolen do zastupitelstva města Ústí nad Orlicí. Po roce 1989 působil Českém rozhlase.

Erwin Kukuczka je pořád velmi aktivní. Dále provozuje naplno ve svojí farnosti duchovní službu, píše poezii
i prózu, publikuje své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizuje pásma „Putování za duší“. A vytváří i výtvarné koláže. Hovoří o tom, že se mu nelíbí to, co nastalo po odchodu Václava Havla. Nedávno na setkání lidí dobré vůle v Ústí nad Orlicí pronesl: „Buďme pravdoláskaři, co krásnějšího může být než pravda a láska.“

Erwin Kukuczka sumarizuje svůj život takto: „Já jsem věřící, Pán Bůh mě měl rád, měl jsem těžké situace, ale vždycky se objevil někdo, kdo mně pomohl. Člověk má být vděčný. Radovat se z každého rána. Buďme skromnější, všechno něco stojí, nic není zadarmo. Nevěřme reklamním lžím. Važme si toho, co máme. Nikdy jsme se takto neměli. Mrzí mě neskromnost. Proč lidé chtějí stále víc? Proč se vytrácí ta normální vlastnost – takovéto „děkuji“, „dobrý den“, „dobré ráno“, „nashledanou“. Nejsem radílek, sám hledám radu především v Písmu svatém. Každý den by se však člověk měl ztišit aspoň na 5 minut, zamyslet se a nakouknout tak trochu do to svého srdíčka a najít tam dobré, ale i to zlé.“

[1] Radim Vašinka (26. 5. 1935 – 10. 8. 2016), byl herec, divadelní režisér, dramatik a principál undergroundového a nonkonformního Divadla Orfeus (https://cs.wikipedia.org/wiki/Radim_Vašinka)

[2] Egon Bondy vlastním jménem Zbyněk Fišer (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007) byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Bondy)

[3] Šárka Smazalová (15. 6. 1945 – 5. 10. 1968) byla nadaná básnířka a prozaička české beatnické generace, která předčasně zemřela. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Šárka Smazalová)