The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miroslav Kudláček Ph.D. (* 1967)

Sestry v léčebně ho zbily za to, že si v koupelně rozbil hlavu

  • narodil se 13. září 1967 v Chrudimi

  • lékaři až v prvním roce jeho života diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu

  • základní školu absolvoval v léčebně na Košumberku v 70. a 80. letech

  • maminka onemocněla paranoidní psychózou

  • po návratu zůstal devět let doma

  • vzdělával se, četl a poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu

  • sametovou revoluci sledoval alespoň skrze média

  • na začátku 90. let nastoupil na gymnázium a úspěšně odmaturoval

  • vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově

  • dokázal získat i doktorský titul

  • v roce 2022 žil ve svém domě v Chrudimi

Miroslav Kudláček se narodil v roce 1967 s dětskou mozkovou obrnou, kterou u něj lékaři nerozpoznali až do jednoho roku. Základní školu absolvoval v léčebně v Košumberku v sedmdesátých a osmdesátých letech. Strávil tu devět let plných stesku po rodině a fyzického a psychického násilí ze strany personálu. „V koupelně jsem upadl a rozbil si hlavu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nebude lepší vykrvácet než se nechat ošetřit. Ale nakonec jsem šel na sesternu a sestry mě strašně zmlátily,“ vzpomíná se smutkem pamětník.

Ani po návratu domů to nebylo snazší, protože maminka onemocněla paranoidní psychózou. Na začátku devadesátých let pamětník nastoupil na gymnázium a úspěšně odmaturoval. Přes svůj hendikep vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově, kde později získal i doktorský titul.

Lékaři nepřišli na závažnou nemoc

Rodiče Miroslav Kudláček a Irena Kudláčková, rozená Slavíková, se oba vyučili na středním učilišti v Kolíně jako telefonní mechanici. Otec pracoval na telefonní ústředně a matka jezdila opravovat telefonní přístroje do různých podniků. Když onemocněla paranoidní psychózou, zůstala trvale v invalidním důchodu. Získala navíc domácí práci v Družstvu invalidů. S péčí o malého Miroslava pomáhali prarodiče z obou stran.

Miroslava Kudláčka propustili z porodnice jako zdravé novorozeně. Jenže jeho vývoj nepostupoval tak, jak měl. Podle dětské lékařky byl mírně opožděný, ale měl to brzy dohnat. Jenže chlapec nic nedohnal, v jednom roce se nedokázal ani posadit. „Babička četla článek o postižených lidech a říkala, že vypadají jako já. A tak mě rodiče odvezli na vyšetření do léčebny v Košumberku, kde zjistili mozkovou obrnu,“ popisuje pamětník odhalení své nemoci.

Hamzova léčebna měla tradici od počátku století

Na začátku 20. století založil doktor František Hamza léčebnu pro tuberkulózní děti v Luži na Košumberku. Místo mělo příznivou nadmořskou výšku, čisté prostředí a vynikající klima. Malí pacienti se léčili různými terapiemi, dietní stravou, pohybem či pískovými koupelemi.

Kromě toho dal stavitel vybudovat přírodně krajinářský park, který se stal důležitou součástí léčebného pobytu. Dnes je Hamzův park a arboretum členem Unie botanických zahrad České republiky.

Na začátku šedesátých let se léčebna změnila na rehabilitační ústav pro děti s neurologickými či ortopedickými problémy. Další změna proběhla v roce 1992, kdy se ústav otevřel i dospělým pacientům. V nové době prošly léčebné postupy a terapie modernizací. (zdroj: https://www.hamzova-lecebna.cz/cz/m/historie-lecebny/)

Plakal steskem po rodičích

Maminka s dítětem jezdila do Košumberku na zácvik, rehabilitační pracovnice jí ukazovaly, jak se synem cvičit. A to také podle instrukcí každý den dělala, ale žádného zlepšení se nedočkala. Bylo to pro ni zřejmě velmi stresující. „Ve čtyřech letech mě rodiče zkusili nechat na pavilonu pro předškolní děti, ale tolik jsem plakal, že si mě zase odvezli. Cvičení nadále probíhalo jen doma,“ říká pamětník.

Na Košumberk ale přece jen v roce 1974 nastoupil, a to v sedmi letech, do základní školy. Byl to obrovský životní zlom. „Tři neděle jsem jen vyhlížel, kdy přijdou rodiče, a pořád jsem plakal. První den ve škole jsem proplakal skoro celý, až byly sestry rozzlobené, protože nevěděly, co se mnou mají dělat,“ vypráví pamětník a dodává, že se mu ve škole nakonec líbilo a postupně si získával přátele.

Učitelé zjistili teprve po šesti týdnech, že Miroslav Kudláček není mentálně postižený, a přeřadili ho ze zvláštní do normální školy. Důvodem prý byla jeho špatná řeč, kvůli níž pak docházel na logopedii.

Škola byla oázou klidu

Školu pro ubytované děti založil již doktor Hamza. „Škola mě bavila a měl jsem dobré známky. Vedli jsme dlouhé hovory s panem učitelem Křivkou, například o mých dalších vyhlídkách, které ale nevypadaly slibně,“ předestírá pamětník. Učitelé byli sice hodní, ale nijak se nesnažili napravit stav, kdy děti neměly žádné pracovní prostředí pro učení a psaní.

V takzvaně normální škole se vzdělávalo velmi málo dětí, například pět dětí ve třech ročnících, ostatní se učily ve zvláštní škole. K mozkové obrně se totiž velmi často pojí i mentální postižení. Ve škole také vládl klid a pořádek, na oddělení oproti tomu dominoval neustálý hluk a chaos.

Sestry ponižovaly a týraly svěřené děti

První dva roky základní školy bydlel Miroslav Kudláček s ostatními dětmi s neurologickými problémy v pavilonu B, v roce 1976 se přesunul do pavilonu A. Jestliže na počátku jej trápil stesk po rodičích a úzkost z neznámého prostředí, v pavilonu A se všichni cítili ještě mnohem hůř. Místní personál se k nim choval otřesným způsobem, psychicky i fyzicky je týral. „Staniční sestra Daňková například karikovala to, jak mluvím já a ostatní postižené děti,“ vzpomíná pamětník s hořkostí na ponižující zesměšňování.

V té době odhodil kozičky, tedy berle přibližně ve tvaru koz na řezání dřeva. Chodil sám, sice hůř, ale samostatně. Občas měl problém doběhnout na toaletu a stala se mu nehoda. „Když se to stalo, tak mě sestry sice umyly a převlékly, ale zároveň mi s posměchem uvázaly pleny. To bylo asi největší ponížení, jaké jsem zažil,“ vypráví pamětník.

Mnohé sestry ani neměly řádné vzdělání a status sester dostaly jen proto, že v léčebně pracovaly už dlouho. Jinde by mohly zastávat maximálně pozici pečovatelek. Rehabilitační sestry měly lepší vzdělání a k dětem se chovaly o poznání lépe.

Děti trpěly osamělostí

V této době musely být některé děti v léčebně celoročně. Nosit mohly jen ústavní prádlo a oblečení. Rodiče měli povolenou maximálně tříhodinovou návštěvu pouze jedenkrát za dva měsíce. Domů mohly děti jet pouze na Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny.

Na pokoji bydlelo vždy osmnáct menších dětí, pro větší školáky byly pokoje po osmi. Byly tu jen postele a noční stolky, žádný stůl, na kterém by se děti mohly učit či psát domácí úkoly. Pamětník psal své školní práce vždycky jen na zemi. „Sestry se o nás skoro nestaraly, jen dirigovaly méně postižené děti, aby ustlaly postele. Musel jsem se oblékat sám, ale já jsem to moc neuměl a byl jsem vždycky poslední,“ říká pamětník.

Sestry malé pacienty izolovaly od světa

Košumberský park je dnes hojně navštěvovaný lidmi z širokého okolí. Původní zakladatel léčebny jej založil jako důležitou součást léčby malých pacientů, kteří se mohli učit, pracovat nebo odpočívat v krásném prostředí pod otevřeným nebem.

V době, kdy tam pobýval Miroslav Kudláček, sestrám bylo zatěžko s dětmi vůbec někam jít. A tak vymýšlely trapné a ponižující výmluvy, že ten se včera počůral a druhý nesnědl oběd, a tak se nikam nepůjde. Anebo otevřeně řekly, že se jim prostě nikam nechce. „Sami jsme nikam chodit nesměli. Kdyby nás chytily, tak by nás za trest zavřely do jídelny,“ říká pamětník.

Chodilo se na vycházky kolem pavilonu nebo si děti hrály a honily se před ním. Někdy se jim podařilo vyjednat, že mohou hrát míčové hry na antukovém hřišti. Každý hrál, jak uměl, nohama, rukama, berlemi. Ale s dětmi z jiných pavilonů se nesměly vůbec stýkat. Byly absolutně izolované od světa i od ostatních lidí, včetně rodiny.

Nicméně venku mohly být jen za pěkného počasí. Velmi často všech šedesát dětí pobývalo celý víkend v klubovně o rozměrech asi sedmdesát metrů čtverečních, kam se vešly jen s obtížemi. Miroslav Kudláček neměl rád zdejší hluk a stísněné poměry, čas se mu strašně vlekl.

Našel si jediné místo, koupelnu, kde mohl prožívat klid a samotu a povídat si sám pro sebe. „Potřeboval jsem tam být, protože mě to uklidňovalo. Sice to bylo zakázané, ale já jsem riskoval i přes svůj strach z odhalení a z trestu,“ vysvětluje pamětník. Tady se mu stalo už zmiňované zranění, za které dostal bití od sester a další tresty. Přesto zde trávil veškerý možný čas až do konce svého pobytu v léčebně.

Chlapci se vzbouřili proti násilí

Na jaře 1979 proběhla v ústavu ojedinělá událost. Sestry nechávaly děti před budovou tak, aby na ně měly výhled a mohly posedávat na terase a pít kávu. „Jednou kluci nechtěli zpátky na pavilon, hráli si venku na hřišti. A sestry je zahnaly dovnitř křikem a hadicí,“ vypráví pamětník.

Následně se několik chlapců na celou noc zabarikádovalo v pokoji, a ráno se jim podařilo opevnit dokonce celé poschodí. Nicméně po příchodu primářky a dalších bylo brzy po všem. Někteří účastníci byli za trest propuštěni z léčebny, jiní přeloženi na velké pokoje. Přestěhování z menšího pokoje s šesti až osmi klienty na větší s osmnácti užívaly sestry rády u starších školáků. Byli tak vystaveni většímu hluku a ruchu a neměli v podstatě žádnou možnost učení.

Situace dětí se po zmíněném incidentu vůbec nezlepšila, ba právě naopak. Nebylo dovolání, nikdo se nezajímal o to, v jakých podmínkách děti ve skutečnosti žijí. Vedení ústavu, lékaři, vychovatelé ani učitelé se nemíchali do toho, jak sestry nakládají se svěřenými pacienty. „Jednou si nějaký chlapec stěžoval rodičům, že s ním jednají nehezky. Sestry chlapce veřejně ponížily a jeho mamince vynadaly, že si neváží toho, jak se o něj starají,“ dodává pamětník.

Přiblížil se konec pekla

V roce 1983, v závěru pobytu v léčebně, se Miroslav Kudláček začal zajímat o možnosti dalšího vzdělávání. Pro děti s hendikepem jich mnoho nebylo, několik učebních oborů a gymnázium v Bratislavě. Nakonec si podal přihlášku na ekonomickou střední školu do Brna, kde sice udělal přijímací zkoušky, ale nevzali ho.

Učitelé navrhli jeho rodičům, aby zůstal v léčebně ještě rok a zopakoval si devátou třídu, ale už s běžnými nároky. Měl by pak větší šanci dostat se na studia. Rodiče souhlasili i přes jeho odpor. „Možnost, že bych strávil na Košumberku další rok, byla pro mě nepředstavitelná a úplně hystericky jsem se rozbrečel. Naštěstí to padlo i s ohledem na můj věk, bylo mi šestnáct let,“ vypráví pamětník.

Dalších devět let strávil doma se svou rozvětvenu rodinou. Zejména s dědou Jaroslavem Kudláčkem se cítil dobře. Starali se spolu o králíky nebo chodili na ryby. Bohužel děda poté onemocněl a v roce 1988 zemřel.

Maminka psychicky onemocněla

Rodiče si postavili svépomocí dům, takže pamětník měl i svůj vlastní pokoj a vytoužené soukromí. V prvních letech mu zůstaly stále školní návyky, a tak se vzdělával, četl a učil se němčinu. Postupně se osamostatňoval, chodil sám na procházky po městě. Měl velký strach, že by mohl jednou skončit v ústavu, takže se snažil, aby se uměl o sebe co nejlépe postarat.

Maminka onemocněla velmi smutnou nemocí, paranoidní psychózou. Pobyt s ní v jednom domě se stal nepříjemným. Neustále tatínka napadala a hádala se. Tehdy odcházel pamětník k prarodičům, aby unikl křiku. „Otec chodil domů, jen když musel. Bylo to pro něj velmi těžké. Ale pak se to zase aspoň trochu uklidnilo,“ podotýká pamětník.

Stal se křesťanem

Od poloviny osmdesátých let poslouchal zahraniční rozhlas, zejména Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Hodně ho zaujalo vysílání Karla Kyncla. Sametovou revoluci přivítal s nadšením, ale mohl ji sledovat jen skrze média.

V roce 1990 se dostal na tábor pro lidi s hendikepem. Setkal se tam s křesťanskou vírou a stal se členem Církve bratrské. „Odevzdal jsem svůj život Pánu Bohu a od té doby se považuji za křesťana. Sice jsem už prožil nějakou duchovní krizi, ale to se stane úplně každému,“ vysvětluje pamětník.

O rok později si vyzkoušel svoji soběstačnost na pobytu v Mariánských Lázních, kde pobýval celou dobu sám. „Dokázal jsem si, že se o sebe dovedu postarat,“ s uspokojením říká pamětník. Tehdy také přišel na to, že by mohl zkusit studovat. Celý rok se pilně připravoval na přijímací zkoušky, zejména se snažil doplnit si matematiku a češtinu.

Nastoupil na gymnázium

V září 1992 nastoupil na gymnázium v Jedličkově ústavu v Praze. Zprvu se obával, že najde stejné prostředí jako na Košumberku, ale bylo tomu právě naopak. „Děti se tu mohly volně pohybovat, měly spoustu možností vzdělání, pohybu, různých volnočasových aktivit a rekreace. Chování sester bylo skvělé, jako v lázních, a já jen zíral,“ předestírá pamětník rozdíly mezi oběma institucemi.

Nicméně úroveň gymnázia nebyla nejvyšší, a proto si zažádal o přestup do Chrudimi. Tady měl s ostatními studenty, mladšími o celé desetiletí, spíše neutrální vztahy. Učitelé brali ohledy na jeho hendikep a vycházeli mu vstříc. Maturoval s vyznamenáním v roce 1996.

Novináři o něm napsali do novin

V době středoškolského studia za pamětníkem přišli novináři z chrudimských novin, aby získali rozhovor s jediným hendikepovaným studentem gymnázia. „Vyprávěl jsem jim o Košumberku, že to byla totalita v totalitě, a oni to otiskli. Za deset dní přijelo vedení léčebny, že poškozuji jejich dobré jméno,“ vypráví pamětník a dodává, že mu dokonce hrozila žaloba o náhradu příjmů léčebně, jíž odcházeli pacienti.

Nicméně když předložil své argumenty a srovnával jejich instituci s Jedličkovým ústavem, dali mu nakonec za pravdu. Pozvali ho do léčebny na setkání s personálem. Svolali sestry, které tam pracovaly v době jeho pobytu, a konfrontovali je s jeho tvrzením. Miroslav Kudláček si také promluvil s vrchní sestrou. „Řekl jsem jí, že musela vědět, jak to tam funguje. Odpověděla, že to prostě byla taková situace, nemohla prý nic dělat,“ říká trpce pamětník.

Vystudoval sociologii na Karlově univerzitě

K dalšímu studiu si vybral sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK). „Když jsem přijel do Prahy, bylo to pro mě jako nadechnutí svobody. Mohl jsem si sám, bez rodičů, organizovat život. Na fakultě mi vycházeli vstříc a ostatní studenti mi pomáhali,“ popisuje pamětník.

Vedoucím bakalářské práce se stal sociolog Jiří Kabele. Jejím tématem se stal pavilon A v košumberské léčebně. Cílem bylo rekonstruovat život na neurologickém oddělení léčebny v období sedmdesátých a osmdesátých let, a to zejména na základě rozhovorů s respondenty, kteří tam v té době pobývali.

Jenže mnozí z nich nechtěli vzpomínat na traumatické zážitky a snažili se je vytěsnit a popřít. Bylo jim nepříjemné, že to někdo vytahuje na světlo, a na Miroslava Kudláčka se zlobili. „Bylo to hodně psychicky náročné a na konci bakalářského studia jsem úplně vyhořel. Měl jsem pocit, že se mi studium ani bakalářka vlastně nepovedly, ani jsem nedošel naplnění ve vztazích,“ smutně říká pamětník.

Navazující magisterské studium zakončil úspěšně obhájenou diplomovou prací a nastoupil na doktorské studium opět na FSV UK. Studium ho naplňovalo, stejně jako účast na chodu univerzity. Kromě svých běžných povinností doktoranda působil v akademickém senátu. A také v roce 2005 zvládl samostatnou výzkumnou stáž v Mnichově.

Nicméně když došlo k obhajobě disertační práce, neuspěl, odmítli ji. Nastoupil tedy nové doktorské studium se stejným tématem disertace, ale na katedře speciální pedagogiky na pedagogické fakultě, a úspěšně jej zakončil. Mezitím stihl napsat rigorózní práci a vydat dvě knihy s tématem mozkové obrny.

Neměl možnost uplatnit své vzdělání

Po absolutoriu se zkusil přihlásit jako odborný asistent na fakultu, ale nevzali ho. Ani sociální poradna neměla úspěch, nezískal klienty. Nicméně materiálně byl stále relativně dobře zajištěn, díky svému invalidnímu důchodu a dávkám na péči.

„Léčebna pro mě byla nesmírně těžká a traumatická zkušenost, prožil jsem hrozné dětství, o samotě a bez rodičů. Dnes už to naštěstí funguje úplně jinak,“ říká pamětník. Hendikepované děti chodí do normálních škol nebo do speciálních škol s bezbariérovým přístupem. Na Košumberku už není oddělení, kde by pobývaly děti celoročně, jezdí tam jen na několikatýdenní ozdravné a rehabilitační pobyty.

Každodenní život s postižením je někdy lehčí, někdy horší. „Bylo období, kdy jsem to tolik nevnímal, třeba když jsem pracoval v akademickém senátu. Ale v současné době nevidím možnost, jak uplatnit své vzdělání, a samozřejmě je to někdy těžké,“ zakončuje Miroslav Kudláček své vyprávění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Martina Opršalová Dašková)