Karel Kuchynka

* 1934  

  • "Tam bylo nejhorší... tam propagovali veřejně: 'Když ho zastřelíš, tak nebudeš mít problémy.' To se říkalo, samozřejmě dostal dovolenku." - "A přemýšlel jste, kdybyste na někoho narazil, že byste střílel?" - "V životě ne." - "A jak byste to řešil? To byste šel do vězení, nebo..." - "Dělal bych, že jsem ho neviděl." - "Dalo se to takhle?" - "No určitě, záleželo... Byl tam případ, dvoučlenná hlídka, jeden chtěl utéct a ten druhý po něm chtěl střílet a on se obrátil a zastřelil tu hlídku a odešel do Německa. To se tam stalo." - "V té době, co jste tam byl?" - "No, a pak tam byl případ... Hodili z legrace klukovi na záda pytel mouky z náklaďáku a zabili ho, skládali pytle s moukou. Co mám v paměti..." - "Jako vojákovi?" - "No, co mám v paměti - auto, Tatru vysloužilých psů na brigádě. Zabíjeli je vstříknutím benzínu do tepny. To bylo drastické. Těch starých psů, vysloužilých..."

  • „Gregor, ten politruk, první, co bylo, když přijel do Prahy, když tam bylo to vojsko generála Koněva, tak přišli... oni ti Rusové jim říkali ‚hrobaři' - skupina, která chytala Vlasovce a tyhle lidi, kteří se nechovali podle rozkazu Stalina. A první, co bylo, ten Gregor udal toho Vasila té policii. A ještě mu dovolili, přišli s ním k rodičům, to jsem tam byl a přišel se rozloučit. Bylo vidět, že končí a od té doby jsem dlouho o něm neslyšel. Vlastně po revoluci potom k nám někteří ti Rusové jezdili. I ze Sibiře tam přijel s dcerou, Vladimír se jmenoval. Dost nás ještě navštěvoval. Mezi čtyřma očima, když jsem zavedl hovor na toho Vasila, tak neřekli ani slovo. Se báli i mezi čtyřma očima něco říct.“

  • „A jeden, tak šestnáctiletý kluk, vyskočil, oni byli v zástupech, tak vyskočil před ty zástupy a začal heilovat. Zvedal ruku a křičel: ‚Heil Hitler!‘ A ten Ivan ho samopalem střelil do hlavy. A samozřejmě padl, a nechal ho odnést, ti Němci ho museli odnést. Tam byly na těch stadionech hodiny: hosté – domácí, tam se ty výsledky dávaly, tak pod ty hodiny ho nechal odnést, tu mrtvolu, a potom ti partyzáni zabrali dvě německá nákladní auta. Mercedesy, to si pamatuju, ale opravdu na několik tun velká auta. Jako kluci jsme tam nahlíželi, to stálo před Sokolovnou, tam bylo to shromaždiště. A to bylo plné německých vojáků, mrtvých, to jedno auto. A to druhé auto si vzali. To jedno auto měl pan Vaňkát a druhé auto měl pan Bechyně a u něho byl šofér, nějaký pan Kunc. A ten pan Kunc, ten šofér, vezl partyzány, tam byl obrněný vlak, tam měl být, na nádraží. Tak tam jeli na ten obrněný vlak a Němci poškodili brzdy a to auto narazilo. U nádraží je most, z kamene takový sloup tam byl, tak narazili, jak mu selhaly brzdy, tak narazili do toho sloupu a zabil toho mladého Rusa, toho Ivana, co byl u nás.“

  • „Tam jel sanitní vlak, německý, byl značený kříži, červenými, no a ten hloubkař se oddělil od toho svazu a přelétl nad tím vlakem. A zezadu z toho vlaku na něj začali střílet, měli tam flak protiletadlový a začali střílet na to letadlo. No a on se obrátil a pokropil ten sanitní vlak kulometem. A rozstřílel lokomotivu. A ti ranění… Viděl jsem, všechno se dalo pozorovat z toho místa, kde jsem byl. Beznohý voják se vyškrábal padesát metrů do trní, bez nohou. Tam se vyškrábal a tam volal: ‚Mutti! Mutti!‘ A tam pak zemřel. No hrozný masakr. Ale zavinili si to tím... jinak by si jich býval nevšiml. To byl zážitek v těch letech. Pro mě hrozné, to vidět. Potom ti ranění, jak se sbírali. A zanedlouho se mi stal další takový zážitek, na který nezapomenu. Jel jsem na lyžích, tam se říká Na šibeňáku, taková náhorní planina je tam. A z toho svazu se oddělilo takové stejné, podobné letadlo jako útočilo tam na ten vagón, na ten vlak, a sneslo se hrozně nízko a teď jsem si říkal, teď je po mně, konec.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 28.01.2020

    (audio)
    duration: 01:51:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 07.02.2020

    (audio)
    duration: 01:49:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Zmatek jsem měl v hlavě hrozný, něco bylo špatně. Pochopil jsem, že člověk nemá žádnou cenu

Karel Kuchynka, 1953
Karel Kuchynka, 1953
photo: archiv pamětníka

Karel Kuchynka se narodil 17. května 1934 v Novém Strašecí jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec Richard Kuchynka, ačkoli o tom nikdy nemluvil, byl s největší pravděpodobností členem některé z protinacistických odbojových skupin a pro své syny se stal přirozeným vzorem. Karel Kuchynka se už ve velmi útlém věku snažil pomáhat. Od podzimu 1944 do konce války rodina ukrývala skupinu sovětských válečných zajatců, kterým se podařilo uniknout z pracovního tábora v severních Čechách. Jednalo se o posádku zajaté ponorky, včetně kapitána, kterého na konci války přišli zatknout příslušníci stalinské kontrarozvědky Směrš. Jako zajatý důstojník byl považován za zrádce a byl po svém zatčení zřejmě popraven. Desetiletý Karel Kuchynka byl během války svědkem mnoha drastických událostí v okolí Nového Strašecí. Ať už se jednalo o nacistické perzekuce vůči českému odboji, následky náletů z konce války, chování nacistů k sovětským válečným zajatcům, ale stejně tak i chování Čechů vůči Němcům. V padesátých letech se oženil s Jarmilou Hajnou, dcerou sedláka z obce Řevničov na Rakovnicku. Její otec Rudolf Hajný byl v období kolektivizace označen za kulaka, perzekvován a rodina se ocitla v sociální izolaci. V téže době Karel Kuchynka plnil i povinnou vojenskou službu, kterou strávil jako elektrikář u útvaru Pohraniční stráže v Ašském výběžku. Má mnoho vzpomínek na fungování těchto jednotek i život podél železné opony. Celoživotně se stavěl proti projevům nespravedlnosti a nesvobody a snažil se žít v souladu se svým svědomím. Je vdovec, má dvě děti. Žije (2020) v obci Hyršov nedaleko Všerub.