Martin Kučera

* 1968

  • „Na setkání mě nejvíc zaujal projev Jana Rumla. Připomněl, jak byl Západ šokovaný tím, jak málo lidí dokázalo tak zásadně ovlivnit režim v Československu. Byli v šoku, když zjistili, že pod Chartou je podepsáno nějakých osm set lidí, a ne milion – jako třeba v Polsku. Do té doby na ně polská Solidarita a Charta působily stejně.“

  • „Chtěl jsem se stát členem Vyšetřovací komise pro události 17. listopadu. Chtěl jsem dosáhnout dopadení těchto lidí v červených baretech, kteří vypadali jako výsadkáři. Kteří se dopouštěli mnohem nesmyslnějšího násilí než všichni ostatní policisté, kteří tam byli. Všechny pořádkové síly sice plnily rozkazy, ale tihle lidé byli exemplárně násilní. Takže jsem se snažil a chtěl jsem je dopadnout. Do komise jsem se nedostal, ale byl jsem pozván k výslechu. Strávil jsem tam dvě hodiny, ale komisi to moc nezajímalo. Tehdy jsem byl zklamaný, že komisi nezajímal popis člověka, kolik lidí tam bylo a co dělali. Ptali se mě na obyčejné věci, které tehdy věděl každý.“

  • „Najednou jsme viděli, že zezadu přijíždějí obrněné transportéry a rozbalují takový lepší drátěný plot. A ty, ještě s dalšími lidmi s obuškama, nás stlačily do téměř čtverce, kde je dnes dům Advokátní komory s tím bývalým podloubím. Kromě toho, že byli lidé z davu vytahováni, tak docházelo i k takovým ojedinělým násilnostem velmi brutálním. Byli tam lidé v červených baretech, vypadali jako nějací výsadkáři, měli vysoké šněrovací boty, bylo vidět, že nejde o řadové vojáky. Ti vytáhli někoho z davu, čtyři se na něho vrhli a zmlátili ho tak, že zůstal ležet. Odtáhli ho za nohy pryč. Jeden z nich si stoupl s obuškem a s rukama v bok a ptal se, kdo další si přeje diskutovat. Tak došlo k tomu, že se z euforie stal pocit absolutní bezmoci. Po nějaké době jsme zjistili, že lidé odcházejí tím podloubím pryč a že došlo k vytvoření uličky. Vypadalo to tak, že stejně neexistuje jiná možnost, než proběhnout a v uličce se nechat zmlátit. Takže jsme s Romanem, kamarádem, každý sám za sebe proběhli a dostali se ven.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 25.08.2023

    (audio)
    duration: 01:48:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Policajt podal dívce ruku, že jí pomůže. Pak ji na Národní zbil obuškem

Martin Kučera po maturitě v roce 1986
Martin Kučera po maturitě v roce 1986
photo: Archiv Martina Kučery

Martin Kučera se narodil rodičům Jaroslavě a Jiřímu 22. května 1968 ve Vsetíně a vyrostl na malé vsi u Uherského Hradiště. Zde vychodil také základní školu. Zejména maminka smýšlela antikomunisticky, protože dědečkovi soudruzi sebrali živnost. Celá rodina poslouchala Hlas Ameriky. V roce 1982 nastoupil Martin Kučera na elektrotechnickou průmyslovku do Brna. Se spolužáky založil recesistickou skupinu a pirátsky vysílal hudbu zakázaných skupin. Od roku 1987 sloužil povinnou vojenskou službu a s kamarádem začal plánovat emigraci. V závěru vojny sbíral podpisy pod petici Několik vět. V roce 1988 podepsal Chartu 77. Dne 17. listopadu 1989 přijel vlakem do Prahy, aby se účastnil studentské demonstrace na Albertově. Dostal se do čela průvodu, který se na Národní třídě střetl s policejním konvojem. Byl svědkem explicitně násilného chování policie a vyžadoval spravedlivý trest pro agresory. V roce 1990 distribuoval Studentské listy a zúčastnil se historicky prvního setkání signatářů Charty 77. I přes skepsi z porevolučního vývoje se nadále politicky angažuje. V době natáčení žil a pracoval na Slovácku.