The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník v. v. Josef Kučera (* 1921  †︎ 2015)

• narodil se 22. ledna 1921 v české vesnici Teremno na Volyni

• jeho otec Karel byl legionář v první světové válce

• v roce 1939 dokončil studia obchodní průmyslovky v Lucku

• byl svědkem sovětské okupace Volyně v letech 1939–1941

• v letech 1941–1944 byl členem ilegální odbojové organizace Blaník

• v březnu 1944 narukoval v Rovně do 1. československého armádního sboru

• jako spojař se účastnil Karpatsko-dukelské operace a dalších bojů

• od května do prosince 1945 sloužil v posádkách na Žatecku

• v roce 1947 se stal národním správcem kavárny Legie v Brně

• v letech 1947–1948 byl členem Československé strany národně socialistické

• od roku 1949 poskytoval v kavárně úkryt dvěma agentům americké CIC

• 24. října 1955 byl zatčen

• vězněn do roku 1960 za nápomoc velezradě, špionáž a ohrožení státního tajemství

• po propuštění žil a pracoval v Brně, provozoval kavárnu ve Velkých Bílovicích

• po roce 1989 se podílel na obnovení Československé obce legionářské

• zemřel 9. září 2015

Josef Kučera poznal na Volyni hrůzy nacismu i komunismu. S československou zahraniční armádou se pak přes Duklu probojoval do Československa. Když ho sovětský režim dostihl v nové vlasti, zapojil se do protikomunistického odboje, v kavárně v Brně ukrýval dva agenty americké CIC. Státní bezpečnosti ale neunikl a strávil pak pět let v komunistických věznicích.

Věřit republice víc než všemu ostatnímu

Pochází z Volyně v dnešní severozápadní Ukrajině, kam v 60. letech 19. století přesídlili z Čech jeho prarodiče. Matčin otec Josef Bernat patřil k zakladatelům české vesnice Teremno u Lucku, zasloužil se o vznik prvního mlýna v obci a byl také správcem pivovaru. Otcův otec Josef Kučera se původně usadil u Žitomiru, později přišel do Teremna, kde „snad měl hospodu“.

V českém Teremně se každopádně narodili již oba Josefovi rodiče – Anna a Karel. Karel, vyučený krejčí, narukoval v roce 1910 do ruské carské armády. „V desátém roce nastoupil do armády, ve čtrnáctém přišel domů – a za měsíc vypukla válka. Tak šel znovu a byl v armádě celkem osm let,“ popisuje otcovy osudy syn Josef.

Karel Kučera vstoupil do československých legií, bojoval v bitvě u Bachmače a pak se vrátil domů. „Masaryk řekl, že se neví, kam legie pojedou, jestli na sever do Francie, nebo přes Daleký východ, a že tedy ruští Češi mohou zůstat – tak jich většina zůstala.“

Po Velké válce západní část Volyně včetně Teremna připadla Polsku. Nové Teremno, pro něž se v meziválečné době vžil název Lipiny, se vzpamatovávalo z téměř úplného zničení. Josefův otec se teprve po návratu na Volyň seznámil a oženil s jeho matkou a vybudovali pak spolu v Lipinách menší hospodářství – kromě kusu pole měli zahradu s ovocnými stromy a také dvě krávy. Narodily se jim čtyři děti – nejstarší Josef 22. ledna 1921, po něm následovaly sestry Marie a Zdislava, další sestra zřejmě zemřela jako dítě.

Česká kultura a vztah k původní vlasti hrály v českých vesnicích na Volyni velkou roli. „Za svou povinnost jsem považoval – a také jsem v tom byl vychovaný –, abych věřil více republice než všemu ostatnímu,“ říká Josef Kučera. V Lipinách se české zvyky a tradice projevovaly množstvím různých slavností a utužoval je i spolkový život. „Byla posvícení, poutě, hasičský spolek, divadelní, pěvecký, hudební… To se vše udrželo. Česky se, myslím, mluvilo dobře, i když některá slova se vzala z polštiny nebo ruštiny.“

První tři roky školní docházky absolvoval Josef v české škole v Lipinách, další čtyři docházel do polské sedmitřídky v Lucku. Pětikilometrovou vzdálenost urazil dvakrát denně na kole, v zimě nebo při špatném počasí musel chodit pěšky. Na kole jezdíval o letních prázdninách také za otcovou sestrou do Dubna, vzdáleného od Lucku asi 50 km – jeho teta, která se dávno před revolucí provdala za ruského důstojníka carské armády, tam totiž vlastnila obchod. Zřejmě už se záměrem, že v tetině a strýcově obchodě bude pracovat, vystudoval pak Josef Kučera v Lucku ještě tříletou obchodní průmyslovku.

Jak to vypadá v sovětském ráji

Jeho plány ovšem vzaly za své s počátkem druhé světové války. „Já jsem v devětatřicátém končil školu a za dva měsíce vypukla válka a přišel Sovětský svaz.“ Když 17. září 1939 sovětští vojáci vtrhli do východního Polska, a tedy i na Volyň, změnilo se prý úplně všechno. „Do toho, co bych nazval kapitalismus, přišel socialismus, ale v tom hrozně špatném stavu. Oni neničili, nezapalovali, udělali to tak, že hospodářství šlo od desíti k pěti, jak se říká.“

Zatímco rodičovská generace se ze všech sil snažila odvádět Sovětům povinné dodávky a zachovat tak své statky – anebo nátlaku postupně podléhala, odevzdávala majetky „kolchozům“ a pracovala pak na družstevním –, mladí si hledali práci ve městě. „Honem jsme utekli, abychom nebyli odkázaní žebrat od rodičů.“ Josef vystřídal několik prací, většinou pracoval na pile. Jeho vzdělání už nic neznamenalo, obchody zanikly a výběr zaměstnání byl omezený také kvůli zákazu pohybu dále než 12 km od domova, který sovětská správa zavedla, na delší cesty bylo nutné žádat o povolení. „Tak nikdo radši necestoval, nikdo si netroufal. Okamžitě by ho vezli na Sibiř. Protože oni nechtěli, aby někdo věděl, jak to vypadá dál v tom ‘sovětském ráji’.“

Deportace na Sibiř hrozily všem, kdo se Sovětům znelíbili – zvlášť když měli větší majetky a komunistický režim je snadno mohl označit za „kulaky“ a „vykořisťovatele pracujícího lidu“. „To jsem taky viděl, že ti nejlepší lidi byli vyváženi,“ říká Josef Kučera a zmiňuje příběh Anny Maršové, kterou shodou okolností odkojila prý jeho babička. „Maminka jí zemřela při porodu a otec, když jí byly dva roky. Měla 100 hektarů pole, ale ani nevěděla, kde přesně to pole je, její strejdové si to pole vzali a nechali ji studovat, dali jí školy. Měla se vdávat, pořád to odkládala… Najednou přišli Sověti a byla vyvezena na Sibiř jako kulačka. Tam dopadla špatně, do republiky už nepřijela.“

Také české vyučování v obecní škole muselo skončit a zlikvidována byla i místní knihovna. „Měli jsme poměrně velkou knihovnu, taky jsem tam některé dny půjčoval. To se všechno změnilo, protože přišel diktát. Nějaké děvče přišlo tu knihovnu likvidovat, ale likvidovala spíš spisovatele, které neznala – třeba byli i prosocialističtí nebo s tím neměli nic společného. Třeba verneovky. Knihovna byla zničená.“

Než jsme si zvykli na Sověty, napadlo nás Německo

V červnu 1941 přišel další zásadní zvrat. Josefa Kučeru poslal zrovna sovětský náčelník do Rovna, aby z tamních kasáren vozil obilí do kasáren v Lucku. „V Rovně jsem potkal otcova známého a ten říkal: ‚Vyřiď otci, že večer Londýn hlásil, že praskl provaz a zůstala jen nitka.‘“ Šifrovaná zpráva znamenala to, o čem se brzy Volyňané přesvědčili na vlastní oči: nacistické Německo zaútočilo na svého dosavadního spojence a vtrhlo do Sovětského svazu. „Když jsme večer odjížděli, sovětská vojska už táhla na západ k německým hranicím. Přijel jsem o půlnoci a o půl páté už Němci bombardovali naši vesnici.“

Němci prý doslova „šli a vraždili“. Přímo v Lipinách padlo během bojů mnoho Sovětů, zajaté vojáky pak nacisté nechávali vyhladovět a chovali se k nim nesmírně krutě. Proto i ti, kteří „neměli sovětské smýšlení“, utíkali do lesů a stávali se partyzány. Češi na tom pod nacistickou správou byli oproti jiným národnostem relativně lépe, ačkoli ani oni prý Němcům nevěřili – věděli pochopitelně o okupaci původní vlasti a byli loajální československé exilové vládě v Londýně. Zprávy o tom, co se děje ve světě, se do Lipin dostávaly především rozhlasem – ve vsi fungovaly dva tři rozhlasové přijímače, byť byl problém sehnat do nich baterie. Josef Kučera, který chodil poslouchat zakázané vysílání k sousedům Štěpánkovým, získával prý baterky od Němců. „Říkal jsem, že není čím svítit, měnil jsem je za máslo a takové věci.“

Znovu si musel hledat práci v Lucku. Spadal totiž mezi ročníky, které nacisté posílali na nucené práce do Německa. „Honem jsme se upíchli po známých. Když byl někdo zaměstnaný – tak spíš než z Ukrajiny brali z Polska, Čech.“ Vykonával různé práce, mimo jiné pro Poláka, k němuž na práci chodilo i mnoho Židů z Lucku. „Jednoho dne nepřišli. Věděli jsme, že Židé kopou z druhé strany města nějaké zákopy nebo co, to jsme nevěděli přesně, ale byly to takové zákopy dlouhé 200, možná 100 metrů, dva metry široké, dva metry hluboké. A když to po půl roce nebo roce vykopali, tak je tam jednoho dne vyvezli a všech těch 16 tisíc Židů tam v jeden den vystříleli.“

K vyvraždění luckých Židů došlo v srpnu 1942. Tou dobou už Češi na Volyni neměli o nacistické správě skutečně žádné iluze, podle Kučery už asi půl roku předtím, na přelomu let 1941 a 1942, vznikla v českých vesnicích odbojová organizace Blaník. „Členem Blaníku byl vždycky jeden člověk z vesnice – možná dva – a ten zas byl napojený jen na jednoho, kdyby to někdo vyzradil.“ Josefa Kučeru do organizace naverboval jeho kamarád z jiného okresu, učitel Josef Liška. „Ten mi podával zprávy, co se má dělat, kdyby něco.“ O předávání informací šlo Blaníku především: „Abychom věděli, jak to vypadá. Měli jsme zprávy, hlavně se poslouchal Londýn.“ V létě roku 1943 zpravodajskou síť tvořilo podle dochovaných dokumentů už přes 100 „buněk“ v jednotlivých vesnicích a později organizace sehrála roli při náboru Volyňáků do československého armádního sboru.

Spojařem na Dukle

Během jara 1944 Rudá armáda Němce z Volyně vytlačila a české vesnice se tak znovu ocitly pod sovětskou správou. Když se přes ně fronta převalila znovu na západ, Češi tušili, že je čeká rukování do Rudé armády. A protože se Sověty většinou neměli dobré zkušenosti a zároveň už v té době věděli, že v SSSR operuje československá zahraniční jednotka, volba byla jasná. „Jakmile zase přišli Sověti, každý se automaticky hlásil do československé armády, to už tak bylo nachystané – Blaník a to všechno. A když šla většina, ostatní šli taky.“ Nábor probíhal v březnu 1944 v Rovně. „Šly tam celé vesnice. Od nás jsme do Rovna šli dva dny.“

Touha vstoupit do československé jednotky a dostat se s ní do Československa byla velká. Josef Kučera zmiňuje případ teprve čtrnáctiletého brance nebo mladíka, který si vstup do armády vyprosil i přesto, že měl jen jedno oko. Narukovalo také mnoho žen, do armády vstupovaly celé rodiny. Celkem se nakonec volyňských Čechů přihlásilo přes 12 tisíc a díky nim se dosavadní asi třítisícová samostatná brigáda rozrostla v 1. československý armádní sbor v SSSR.

„Ani sami Rusáci nečekali, že nás bude tolik,“ komentuje Josef Kučera. „Nebyl důstojnický sbor, ti teprve přijížděli z Anglie.“ Uniformy se pro nové brance našly až po měsíci, výcvik probíhal „za pochodu“, nováčci se učili od dříve narukovavších vojáků – často podkarpatských Rusínů, kteří počátkem války utekli před Maďary, prošli sovětskými gulagy a tvořili velkou část původní brigády.

V květnu 1944 se Kučerova jednotka přesunula na jih do Černovic k dnešním rumunsko-moldavským hranicím. Vojáci se podle něho připravovali na to, že budou osvobozovat právě Podkarpatskou Rus, která před válkou patřila k Československu. „Jenomže pak to čeští komunisté prodali, hlavně Fierlinger. A tak se na Podkarpatskou Rus nešlo a zas se objíždělo 300 km na Duklu.“

Místo osvobozování domoviny spolubojovníků z řad podkarpatských Rusínů se tedy přesunuli k jihopolskému Krosnu. Karpatsko-dukelská operace, naplánovaná jako pomoc Slovenskému národnímu povstání, se pak stala první ostrou bojovou operací, jíž se volyňští Češi zúčastnili. Československý sbor i Rudá armáda při ní utrpěly obrovské ztráty. „Každý den byl někdo raněný, někdo zabitý… Rusové – já je neobviňuji, ale myslím si, že do té doby šli pořád po rovině, a Karpaty byly první hory, na které narazili. Ono válčit v horách a na rovině je něco jiného. Když na Dukle proletělo letadlo, nic jste neviděl, to udělalo vír a bylo pryč, protože ta ozvěna v horách je úplně jiná.“

Josef Kučera působil během operace jako spojař. Spojení se tehdy zajišťovalo buď pomocí vysílaček – ty však Němci dokázali během několika minut zaměřit –, nebo častěji polními telefonními linkami, tedy přes kabely, které spojaři natahovali mezi jednotlivými stanovišti. Nepřítel ovšem často kabel poškodil, a tak spojaři neustále běhali, hledali místa poškození – často i pod dělostřeleckou palbou – a kabely spravovali. „Odpočinek šel bokem. I když jsem celou noc nespal, někdo musel jít kabel opravit,“ přibližuje Josef Kučera svou činnost na Dukle. Práce to pochopitelně byla nesmírně nebezpečná. „Spojovací prapor první brigády měl přes 200 členů. Jestli z nich 50 nebylo zabitých nebo zraněných, tak to bylo moc.“

Josef Kučera patřil mezi šťastlivce, kteří vyvázli živí a nezranění. Z Dukly pak s armádou postupoval severním Slovenskem na severní Moravu. Konec války zastihl jeho jednotku v Hulíně u Prostějova. Pokračoval do Prahy a 17. května 1945 se účastnil slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí za přítomnosti prezidenta Beneše.

Sedm let za napomáhání „velezradě“

Už o čtyři dny později ho převeleli na Žatecko a do své demobilizace v prosinci 1945 sloužil v posádkách v Žatci, Počeradech a Postoloprtech. „Tam měla být provedena reemigrace, protože na Volyni se pěstoval chmel a Žatecko byla chmelařská oblast.“ V Počeradech se také v domku po Němcích usadili jeho rodiče, kteří za ním spolu se sestrami přicestovali v roce 1947 v rámci repatriace volyňských Čechů.

Na rozdíl od nich i od mnoha dalších Volyňáků, kteří na Žatecku či Litoměřicku dosidlovali bývalé německé statky, Josef Kučera si našel zaměstnání v Brně. Zpočátku působil jako cenový kontrolor, v roce 1947 absolvoval pětitýdenní školení, získal živnostenské oprávnění a zažádal si o národní správu restaurací. Jak vyplývá z jeho vyšetřovacího spisu, ve stejné době také vstoupil do národně socialistické strany, jejím členem však byl jen do komunistického převratu v únoru 1948. Po něm se stal prozatímním správcem známé brněnské kavárny Legie na třídě Kpt. Jaroše; a když pak byla kavárna združstevněna, zůstal v ní jako její vedoucí. Jako výčepní tam pracovala i jeho repatriovaná sestra Marie.

S komunistickým režimem ovšem Josef Kučera nijak nesympatizoval, měl s ním své zkušenosti z Volyně. „Rusové neuměli hospodařit, kdo měl něco pěkného, byl kulak. A pak jsme se po nich opičili v republice, říkali jsme ‚náš vzor‘ – já jsem byl proti tomu, protože jsem takový způsob hospodaření nechtěl.“

Z kavárny Legie se stalo místo, kde se scházeli lidé plánující antikomunistický odboj. Docházel tam například Volyňan Vladislav Kozák, Kučerův dlouholetý kamarád z Lipin, který se stejně jako on probil do Československa přes Duklu. Na rozdíl od Kučery zůstal po válce v armádě, po únorovém převratu se však namísto očekávaného povýšení dočkal propuštění. S jakýmsi Ladislavem Malým, s nímž ho Josef Kučera seznámil, pak v říjnu 1949 přešel hranice do Rakouska a oba muži vstoupili do služeb americké zpravodajské služby CIC. Jako „agenti chodci“ se pak vrátili do Brna za Josefem Kučerou, který jim ve sklepě kavárny Legie poskytl úkryt a zprostředkovával jejich kontakty s dalšími lidmi činnými v odboji.

Státní bezpečnost ovšem byla skupině na stopě a 24. října 1955 si přímo do kavárny Legie přišla i pro Josefa Kučeru, v té době již ženatého. 30. března 1956 byl za „napomáhání velezradě“, „špionáž“ a „ohrožení státního tajemství“ odsouzen k pěti letům vězení. Trest si odpykával v Jáchymově. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.

Po propuštění získal práci v brněnské Chiraně. Podruhé se oženil a od roku 1967 až do svého odchodu do důchodu o 17 let později vedl kavárnu ve Velkých Bílovicích. V roce 1990 stál u obnovení Československé obce legionářské, krátce působil i jako její předseda, než musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Zemřel v roce 2015.