Mgr. Jiří Kučera

* 1948

  • „Ostříhat a znova vyfotit. Když jsem si to nechal projít hlavou, po čase jsem si říkal, že jsem se měl zachovat statečněji. Bohužel jsem se nezachoval a nechal se ostříhat. Měl jsem říct: Vy mě nechcete odvést, dejte mi to písemně, že mě nechcete odvést, a já na tu vojnu nepůjdu. Ale to asi je člověk po čase hrdina. To se mě ale hodně dotklo, protože ty vlasy byly symbol doby, svobody a toho hraní. Všechno to bylo fantastické, a teď když vás o to připraví, tak odchází kus osobnosti. Tohle prožila spousta kluků. Nástup na vojnu díky tomuhle tomu, to nebylo dobré, hlavně ten odvod, pak už to na vejšce padlo. Ale u toho odvodu jsem to snad i obulel. To byl zásah do osobnosti a vojáky z povolání jsem neměl rád a měl jsem s tím pak i problémy na cvičení, kde mě museli holit. To byly takové zásahy do svobody a normálního uvažování, to si dneska nedovedete představit, co to bylo, jak toho člověka dokázali zašlapat do země. Tam jsem to zase prožil. Odvod se mi po letech zopakoval znova, když jsem jako dospělý člověk šel na cvičení. Měl jsem vousy a oni mi řekli: ‚Oholit!‘ Já jsem řekl, že ne, že to mám v pase a v občanském průkaze a po návratu z cvičení odjíždím do ciziny, kam mě jinak nepustí. Byl to těžký boj, odolával jsem snad čtrnáct dní nebo tři neděle. Pamatuji si jako dneska, jak říkají: ‚Ne! Platí zákl. jedna jedna, tady je nějaký předpis, ten podepsal soudruh Gustav Husák a to musíte splnit!‘ Tak mě nakonec tak dlouho deptali, že jsem se nakonec jednou oholil, a do konce cvičení jsem měl zase vousy, protože jsem se neholil. Takový vzdor... Ale to byly ty ukázky toho, jak autoritativní režim dokáže člověka zadupat do země.“

  • „Důvodem k propuštění byla křesťanská náklonnost rodiny k víře a matka se toho nikdy vzdát nechtěla. Boj režimu s klérem byl výrazný a silný... a na tátu nebylo co najít. Vnitřně se s režimem neztotožňoval, ale navenek to nějakým způsobem najevo nedával. Na jeho hodinách při výuce jsem nebyl, ale jak jsem ho znal, tak tohle šlo mimo, že se věnoval svým vědeckým věcem a formování osobností studentů. Takže tohleto byl ten hlavní důvod, že rodina chodila do kostela. Na základě toho otec nemohl vychovávat mladou budovatelskou generaci lidově demokratického státu, když patřil do křesťanské rodiny. Pravděpodobně to byl ten důvod, proč ho propustili.“

  • „Vím, že jeho propuštění vyvolalo poměrně silnou reakci na gymnáziu. Částečně od kolegů, ale i od studentů. Co vím z doslechu, tak údajně psali dopis prezidentu republiky, že oblíbeného kantora propouštět z nějakých důvodů, které nebyly zcela jasné, není dobré. Takže se za něho stavěli a pak s těmi signatáři toho dopisu bylo pak hovořeno ze strany ředitele a možná i tajemníka strany. Nakonec je přesvědčili, aby ten dopis neposílali, takže to bylo poměrně dramatické. Myslím, že tam velmi aktivní roli sehrál tehdejší ředitel pan Sztacho, který byl v tomto směru velice aktivní. V podstatě ovlivnil dál život i mých sourozenců, ale nejen sourozenců, ale i spoustu lidí v Humpolci na tu dobu vzpomíná. A vzpomíná na to, jak tento člověk škodil.“

  • „Chodili jsme po městě a sundávali vývěsky Svazu československo-sovětského přátelství, které jsme likvidovali. Prostě nějaký takový vzdor, odpor proti tomu, protože všichni cítili, že je něco naprosto špatně. To byla pecka. Pak jsme odjeli na orlovskou hájovnu s kamarády a tam jsme nějakou dobu kuli plány, jak těm Rusům ublížit. Složili jsme písničku a byli jsme v Kejžlici v hospodě, trošku jsme se picli a celou tou vesnicí jsme zpívali: ‚Až bude Leon Brežněv viset na větvi...‘ Klukovská pitomost, ale měli jsme je všechny, od Honeckera po Ceaușesca, a všechny jsme je takhle odzpívali, když jsme šli vesnicí nahoru do hájovny. Tam zrovna rostlo hodně hub, tak jsme se živili houbami. Taková to byla trošku partyzánská hra. Pak skončily prázdniny, začala škola... jenom jsme říkali, že v tomhle státě už nemůže nikdo říkat: ‚Ať žije Sovětský svaz!‘ To už se nemůže stát. Prostě tomu je konec, věřit Rusům. Osvobození, a pak přišlo tohle, to byla hrozná pecka. Pak začala normalizace a někde v rádiu ze sjezdu z Kolbenky nebo odkud se zase ozývalo: ‚Ať žije...!‘ Já jsem byl úplně zmraženej. Vždyť jsme říkali, že už tohle nikdo v tom státě nemůže vyslovit po tom, co nám udělali. A zase se našli lidi, kteří ten režim začali podporovat.“

  • „Fakt je, že moje matka byla silně věřící, byla katolička a vedla nás k tomu od dětství. A to se v padesátých letech příliš nenosilo. Otec byl sice v tomto směru vlažný, do kostela nechodil, chodila matka, vodila nás. Pak v těch padesátých letech prostě přišla akce, teď nevím, jestli rok 1956/1957, byl jsem v podstatě malý kluk. Nastala taková situace, že přišly kvóty, kolik lidí je potřeba ze školství odstranit nebo nahradit jinými. Vím, že tady v Humpolci byli vybráni tuším tři – můj otec, pan Müller, pan Šimbach, mám takový dojem, kteří učili na různých typech škol. Mělo to být exemplární upozornění, že se nechovají v rámci toho, co požadoval současný režim, protože chodit do kostela, to byla hrozná špatnost. Ač otec nechodil a domnívám se, a to by možná řada pamětníků mohla potvrdit, že byl jako profesor mezi studenty velmi oblíbený. Tehdy se vzedmula nějaká vlna proti jeho propuštění. Nakonec studenti chtěli psát na prezidentskou kancelář, pak jim to někdo rozmlouval. Hlavní aktér toho celého problému byl pan Josef Sztacho, který dělal ředitele gymnázia, které bylo tehdy spojené se základkou v Hradské ulici.“

  • „Ale věřil jsem tomu, že v podstatě je nějaký lepší systém, protože jsme věděli prd o demokracii. Nikdo nám odmala nic takového neřekl, že něco takového vůbec existuje, že je pluralita názorů, že není jeden, který musíme slepě... My jsme v tom ale odmala vyrůstali, tak jsme ani netušili, že jsou i jiné možnosti. To měli na tom starší nějak pracovat, ale to mně ani nějak nedocházelo. Tak jsem si říkal: Jo, dobře, bude socialismus [s lidskou tváří] a bude to lepší, bude fungovat kultura. Nedošlo mi, že to nejde, že socialismus s lidskou tváří je chiméra, která je nenaplnitelná. Protože buď nastane pluralita názorů, a pak je tady samozřejmě demokracie, a ne socialismus, který měl vedoucí úlohu strany. A jedna strana nemůže v pluralitním systému fungovat. To ale v té době hlava vůbec nebrala, že by něco takového mohlo existovat.“

  • „Ten moment, který naši rodinu poznamenal, byla doba padesátých let, kdy to bylo opravdu urputný a všichni jsme to cítili jako strašlivou nespravedlnost vůči tátovi. On to taky těžce nesl. Ta rodina strádala. Jako malí jsme to zas až tolik nepocítili, že jsme měli hlad nebo tak, to jsme neměli. Žádný přepych, že bychom si kupovali kola, lyže a takový věci, to moc nešlo, ale jinak jsem tady žil docela dobrý dětství s partou kluků. Při dospívání jsem měl ještě jeden zážitek s armádou, to bylo taky dobrý. Začal jsem hrát big beat, docela delší vlasy a podobně, a pak byl odvod a u odvodu mě vyhnali. Byl jsem měkkej, protože kdybych měl rozum, co mám dneska, tak jsem řekl: ‚Chcete mě odvést, nebo nechcete? Asi nechcete, dejte mi to písemně.‘ Oni mě vyhodili, že se musím ostříhat a pak teprve že můžu přijít. To už byl první moment, který mě s totalitou zasáhl docela tvrdě, jako kluk jsem to těžce nesl. Mně bylo osmnáct a to byla ta léta, krásný šedesátý a prostě Beatles a big beat, a teď do toho přišli ti vojáci a to byla strašná pecka. Já jsem je úplně nenáviděl, protože mě pokořili. V podstatě mě pokořili, když mě poslali ostříhat, a já šel druhý den na ten odvod znova. To byl ještě jeden můj kontakt s totalitou, který jsem dost těžce nesl.“

  • Full recordings
  • 1

    Humpolec, 14.03.2022

    (audio)
    duration: 01:46:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Jihlava, 06.04.2022

    (audio)
    duration: 01:49:33
Full recordings are available only for logged users.

Tátovo vyhození ze školy jsme cítili jako strašlivou nespravedlnost

Jiří Kučera, fotografie na občanský průkaz, r. 1963
Jiří Kučera, fotografie na občanský průkaz, r. 1963
photo: archiv pamětníka

Jiří Kučera se narodil 20. ledna 1948 v Humpolci. Jeho otec Josef Kučera vyučoval matematiku a fyziku na tamějším gymnáziu, odkud byl po nástupu komunistů v 50. letech propuštěn z politických důvodů. Jeho odvolání z funkce mělo být exemplárním potrestáním a následně pracoval jako účetní v družstvu krejčích. Do školství se vrátil krátce před svým odchodem do penze v polovině 60. let. Pamětníkovi starší sourozenci měli po otcově propuštění ze školství problémy při dalších studiích. Jiří Kučera odmaturoval v roce 1967 a posléze studoval vysokou pedagogickou školu v Českých Budějovicích. Zároveň hrál v humpolecké bigbeatové kapele The Strangers. Od roku 1971 vyučoval na základních školách a od roku 1990 působil ve funkci ředitele základní školy. V letech 1994 až 2018 byl členem zastupitelstva města Humpolec, ve volebním období 1994 až 1998 členem městské rady a od roku 2002 do roku 2018 starostou města. V době natáčení žil v Humpolci (březen 2022).