The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kubová (* 1929)

• narodila se 5. září 1929 v Kralovicích na Plzeňsku

• v roce 1934 po smrti otce s matkou odešly na Lovosicko na statek strýce

• během války rodina ukrývala zajatce ve stohu slámy

• v roce 1942 se stala svědkem zatýkání studentů gymnázia v Roudnici gestapem

• v roce 1952 se musela matka pamětnice vystěhovat na Pardubicko

• v roce 1953 pamětnice neúspěšně žádala prezidenta K. Gottwalda o povolení vzít si matku k sobě

• v roce 2025 žila pamětnice v Domově pro seniory v Chomutově

Marie Kubová, rozená Taušová, po úmrtí otce v roce 1934 jako pětiletá odešla s matkou z Kralovic na Plzeňsku na Lovosicko na statek ke strýci, kterého na začátku války zajalo gestapo. Rodina pamětnice během války ukrývala zajatce ve stohu slámy. Jako studentka gymnázia v Roudnici nad Labem zažila zatýkání studentů Němci. Statek strýce nařídilo gestapo před válkou opustit. 

Matka se proto znovu vdala za sedláka z Přestavlk u Roudnice nad Labem, ke kterému se nastěhovali. Po válce byla rodina označována za kulaky, otčíma zavřeli do vězení. Statek jim odebrali a matku poslali na vzdálený statek na Pardubicko. Pamětnice žádala prezidenta Gottwalda, aby si matku mohla vzít k sobě do Lovosic, ale neuspěla. S manželem Vítem Kubou nikdy nevstoupili do komunistické strany. Manžela pamětnice proto později nesměl zaměstnat žádný stavební podnik. 

Strýce se zastal místní Němec, gestapo ho propustilo

Marie Kubová, za svobodna Taušová, se narodila 5. září 1929 na statku rodičů v Kralovicích na Plzeňsku. Otec v roce 1934 zemřel a rodina se stěhovala na Lovosicko, kde hospodařil na statku strýc. Žili tam i rodiče matky Amálie Taušové. „Vycházeli jsme s Němci poměrně dobře, jejich ples – náš ples. Prostě bylo to dobré,“ líčí pamětnice druhou polovinu třicátých let na Lovosicku. Změna nastala v roce 1938 po záboru Sudet. „Němci natáhli bílé ponožky a začali řvát,“ vzpomíná Marie Kubová. 

Podle pamětnice se množily ze strany Němců naschvály, jako příklad uvádí stavění májky. Po většinu třicátých let se v obci stavěla jedna májka se stuhami v barvách německých i československých. Po roce 1938 si Češi a Němci stavěli májku zvlášť, přičemž Němci ji Čechům opakovaně každý den podřezali. Když se tetě a strýci pamětnice narodily dvě dcery, přišlo si pro strýce gestapo. Důvod pamětnice nezná. Podle ní mohl být příčinou obdiv k Masarykovi a oddanost myšlence Sokola.   

Jednoho dne přišel příslušník gestapa a dlouze se díval na dvě malé neteře Marie Kubové tísnící se v úzkém košíku. „Asi se v něm hnulo svědomí a řekl tetě, že pošle jejího muže domů, ale že se musí do týdne vystěhovat. Strýček opravdu přišel druhý den domů a začalo se řešit, kam odejít,“ vzpomíná pamětnice. Teta se strýcem se vystěhovali do mlýna k rodičům tety. Staří osmdesátiletí rodiče ale neměli kam odejít. Matka pamětnice Antonie Taušová se proto rychle provdala za Stanislava Zázvorku, který měl statek v Přestavlkách u Roudnice nad Labem. Tam i s rodiči matky odešli. 

Za války jsme ukrývali uprchlé zajatce

Na statku v Přestavlkách u Roudnice nad Labem rodina pomáhala uprchlým zajatcům. Pamětnice na to vzpomíná takto: “Mívali jsme za stodolou velký stoh slámy. Jednou takhle sedíme po večeři a najednou na okno ťuk, ťuk, ťuk. Okna byla zakrytá dekami, světlo nesmělo být. Za to byly velké pokuty, pokud někdo neměl zatemněno. Takže jsme se všichni lekli, ale otevřeli jsme mu. Byl to uprchlý trestanec z Terezína. Měl hlad a potřeboval se někde vyspat. Tak jsme ho schovali. Trochu se vzpamatoval a odešel.“

Během války rodina ukryla podle slov pamětnice dvanáct lidí. „Dávali jsme je do stohu slámy, byl obrovský. Shora se udělala díra až na dno. Vylezli nahoru a sjeli až dolů, takže nebyli vidět. Nosili jsme jim tam jídlo a oni se vzpamatovávali. Byli to ruští vojáci, kteří utekli ze zajetí, jednou to byl Francouz,“ vzpomíná. Gestapo přitom na statek jezdilo často. Kontrolovalo počet nahlášeného dobytka a domácího zvířectva. „Když se rozkřiklo, že jedou Němci, vyhnali jsme slepice, husy i prasata na pole, měli jsme jich přihlášených méně,“ líčí Marie Kubová.   

Zažila jsem zatýkání gestapem na roudnickém gymnáziu

Pamětnice docházela do gymnázia v Roudnici nad Labem. Když byla v sekundě, bylo jí třináct let, zažila 20. června příjezd gestapa a zatýkání starších spolužáků. “Bylo tak kolem poledne a najednou před gymnáziem zastavilo auto, takový spíš autobus. Vyvalili se z něj Němci. Dupali po schodech, pořád slyším, jak řvali. Nikdo jsme nesměli vyjít, ředitel musel zůstat v ředitelně, učitelé jen tam, kde učili. Pořád jen řvali, aby nikdo nevycházel ze třídy,“ líčí Marie Kubová. 

Pamětnice pokračuje: „Kantoři nic nevěděli, všichni jsme byli vyděšení. Byli jsme asi dvě hodiny zavření. A pak jsme z okna viděli, jak [vychází] sexta, naši spolužáci. Bylo jim tak patnáct šestnáct, tam byli jen kluci. A septima – tam šla i děvčata a kluci. A už je nikdo od té doby neviděl.” Gestapo tehdy u nich ve škole zatklo 46 studentů. Důvodem se stalo vykonstruované obvinění z přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy Alfréda Bauera. Z celkového počtu toho dne zatčených 84 roudnických studentů nepřežilo věznění 13 z nich. O události píše web Paměti národa zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/zatceni-uvezneni-studentu-z-roudnice-nad-labem.

Po roce 1948 jsme byli pro všechny kulaci 

Otčíma pamětnice Stanislava Zázvorku nejprve ustanovili komunisté národním správcem na statku. Zanedlouho poté ho komunisté na dva roky zavřeli do uranových dolů v Jáchymově. Matka zůstala na statku s rodiči, nevlastní dcerou a služkou. Ostatní zaměstnanci museli odejít. „Sušili jsme obilí v sýpce a komunisti přišli a všechno nám vzali. Matka plakala a ptala se, co bude sít na jaře, a oni řekli, že si nějak poradí,“ vzpomíná pamětnice. Později ze statku odešli všichni, zůstala tam jen matka pamětnice.

V prosinci 1949 se pamětnice vdala za Víta Kubu. Odstěhovala se s ním do Lovosic. Vzali se narychlo proto, že do konce roku byly ještě možné církevní svatební obřady. Nechtěli se brát na tehdejším národním výboru. 

Matku komunisté vystěhovali, netušila, kam ji vezou

V březnu 1953 se komunisté rozhodli vystěhovat ze statku matku pamětnice Amálii Taušovou. „Bylo to brzo ráno, někdo klepal na dveře a za nimi stála matka jen bačkorách a plakala, že se musí hned druhý den ráno vystěhovat,“ vzpomíná pamětnice. Vít Kuba ten den nešel do práce a odjeli s matkou jí pomoci balit to málo, co si směla vzít s sebou. 

Amálie Taušová netušila, kam ji odvezou. Pamětnice vzpomíná: „Měli napsáno, kolik si můžou vzít oblečení, kolik bot, kolik šatů, peřiny. Taky do kuchyně nábytek, kredenc, postel. Když se matka ptala, kam je vezou, tak odpověděli: ‚To uvidíte, kulačko.‘ Byl začátek března, padal sníh, byli na náklaďáku jen tak přehozeném plachtou. Sníh jim tam padal, zima jim byla. Nejvíc maminka oplakala, že když zastavili na záchod, tak ji i tam policajt doprovázel.  Bylo to urážející!“ Matku pamětnice odvezli až do Lozic u Vysokého Mýta na Pardubicku.

Správce statku v Lozicích podle pamětnice netušil, že má někoho ubytovat. Neměl ani kam. Nakonec našli místo na dvoře v malém domku, v kurníku pro slepice. Byly tam dvě místnosti, kde mohla žít. „Vcházela vchodem pro slepice. Matka se chtěla oběsit, už nechtěla žít,“ vzpomíná Marie Kubová. Nebyla tam ani kamna a v březnu byla ještě zima. Vít Kuba kdesi kamna narychlo sehnal. Na nějaký čas se pamětnice i s malou dcerou k matce nastěhovala, aby jí pomohla s prací na poli. „Chodila jsem místo ní na pole a mamka mi hlídala dceru,“ popisuje Marie Kubová. 

Museli jsme přejít do průmyslové výroby, přišli bychom o byt

V roce 1951 přišla komunistická vláda s plánem, podle kterého mělo být v Československu převedeno 77 000 úředníků státní správy do průmyslové výroby. Velké podniky měly nabízet a držet byty jen lidem z výroby. Výrobce hnojiv Secheza v Lovosicích jim byt nabídl. „Bylo to strašné, ve třetím patře se společným záchodem, vchod přes pavlač. Pracovala jsem s jedy a byla jsem v jiném stavu. Lékař mi vystavil potvrzení, abych mohla zůstat doma,“ vzpomíná pamětnice. Manžel ve výrobě zůstal, později ale přešel k partě zedníků a kopáčů.

„Sotva jsme vyšli s penězi, kolikrát se stalo, že jsem neměla na druhý den peníze na mléko a chleba,“ popisuje pamětnice těžké období. Manžel se přihlásil na dálkové pětileté studium na stavebního inženýra. Studium podle pamětnice nastoupily čtyři stovky zájemců, k promoci došla ale jen desetina. Vít Kuba byl mezi nimi. Vždy ho bavila matematika. „Pan profesor se ho ptal, kde pracuje. Když řekl, že u lopaty, chytil se profesor za hlavu a konstatoval, že je na tom republika dobře, když takoví lidé pracují ve výkopu,“ vzpomíná pamětnice. 

Žádala jsem Gottwalda, abych si mohla vzít matku k sobě

Marie Kubová napsala v roce 1953 dopis tehdejšímu prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Žádala v něm o to, aby si mohla vzít matku k sobě do Lovosic. „Odpověděli mi, že žádosti nevyhoví s tím, ať kulačka pracuje,“ říká. Když Gottwald zemřel, pokusila se pamětnice požádat prezidenta Antonína Zápotockého. Ten přestěhování Amálie Taušové v roce 1960 povolil. Matka pamětnice sehnala dvě místnosti, které mohla obývat. Každý měsíc se ale musela hlásit na úřadech. 

Blízkost Amálie Taušové, coby babičky na hlídání, umožnila pamětnici návrat do práce, tentokrát už do mzdové účtárny. V době, kdy byla těhotná, čekala syna Víta, jí zaměstnavatel nabídl větší byt s tím, že se musí do tří dnů nastěhovat. Byt byl ale v ještě horším stavu, než ten, do kterého se stěhovali v Lovosicích poprvé. Bylo to v zimě, matka jim musela přivézt uhlí ze svého. „Když jsem tam přišla, byla na zemi v bytě jinovatka, pod okny několikacentimetrové spáry. Manžel rychle postavil kamna. Byl to byt se třemi pokoji,“ vypráví pamětnice. 

Z Lovosic jsme se odstěhovali do Chomutova i kvůli zdraví dětí

Když Vít Kuba dostudoval a stal se stavebním inženýrem, stal se solí v oku vedení podniku Secheza. Manžel pamětnice si proto hledal nové zaměstnání. Uvolnit ho ze Sechezy ale nechtěli. Nakonec pomohl dětský lékař, který vystavil potvrzení, že současný byt je vlhký a nevhodný pro zdraví dětí, které byly velmi často nemocné. Podle Marie Kubové nejen kvůli zmíněné vlhkosti, ale také kvůli špatnému ovzduší, které bylo ovlivněné chemickou výrobou ve městě. 

Proti doporučení lékaře už nemohlo vedení Sechezy nic dělat a Víta Kubu přeložilo v roce 1963 do Chomutova, kam se rodina odstěhovala. Matka Amálie Taušová zůstala v Lovosicích. 

Odmítli jsme vstoupit do KSČ, manžel přišel o práci

Rodina Marie Kubové vždy inklinovala ke katolické víře. Proto pro ně vstup do komunistické strany nebyl přijatelný. Pro pamětnici o to víc poté, co zažila ze strany komunistů šikanu své matky. Vít Kuba začal mít v práci potíže od okamžiku odmítnutí kandidatury na vstup do strany. I když byl autorem mnoha zlepšovacích návrhů, musel jejich autorství připisovat jiným, aby mohly být uvedeny do praxe. Vítu Kubovi by totiž nevyplatili odměnu.

Jednoho dne přišel do práce a oznámili mu, že je propuštěný. Důvodem bylo odmítnutí vstupu do komunistické strany. „Myslela jsem, že ho raní mrtvice. Ruce se mu třásly, když za mnou přišel. Nesměla jsem ho litovat, aby se vzpamatoval. Byl úplně zničený. Ale horší bylo, že ho chtěli zaměstnat například stavební podniky nebo nemocnice jako stavební dozor, ale kamkoli přišel, dostali krátce rozkaz ho propustit,“ vzpomíná pamětnice. „Žili jsme z jednoho platu.“ 

Nakonec v Chomutově potkal známého, který byl vysoký komunistický funkcionář. Vít Kuba se mu svěřil s tím, co ho potkalo a že ho nesmějí nikde zaměstnat. Funkcionář Aulický mu do tří dnů práci sehnal. Denně musel sice dojíždět z Chomutova do Loun, byl ale podle pamětnice šťastný, že měl práci. 

Invaze vojsk v roce 1968 nás zastihla v zahraničí

Rodina Kubových byla 21. srpna 1968 na cestě z dovolené z Rumunska. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se pamětnice dozvěděla při čekání na přívoz u jedné z řek v Rumunsku. „Byla tam fronta aut a dost Čechů a jeden z nich mi řekl, že jsou u nás Rusové. Byl to pro nás šok!“ vzpomíná. Ještě v Rumunsku je ubytovala jedna z místních rodin ve své vile a Kubovi přemýšleli, jak se dostat domů. Přes Jugoslávii nebylo možné jet, protože uzavřela hranice. 

Na hranicích se Kubovi potkali s jugoslávskými fotbalisty. Pamětnice jim vysvětlila, že je v Jugoslávii čekají dobří známí, ale nemohou se za nimi do země dostat. Kdosi z týmu jim následně přinesl dopis pro pohraniční stráž, na základě kterého je do Jugoslávie vpustili a následně jim byl nabídnut azyl. Marie Kubová by ho přijala, Vít Kuba se ale stavěl proti. Stejně jako Jugoslávie uzavřelo hranice i Maďarsko. Rodina proto musela cestovat domů přes Rakousko. „Na hranicích na nás jen rakouský pohraničník mávl, ať jedem, bez náznaku kontroly,“ popisuje pamětnice.      

V Rakousku dojeli hodinu po půlnoci do tábora Červeného kříže. Pamětnice hned druhý den vyrazila do Linze. Množství a podoba obchodů i pestrost zboží jí učarovala. Vrátila se do tábora s tím, že už se do Československa vrátit nechce. Vít Kuba byl ale proti. Domů chtěly i děti. V táboře Červeného kříže zůstali ještě týden. Po návratu do Československa viděli na vlastní oči sovětské tanky. Vít Kuba nebyl kvůli prožitému otřesu schopen řídit a domů musela dojet pamětnice. „Všude byly ukazatele na Moskvu, otočené byly i ukazatele na Prahu. Chvíli trvalo, než jsme se zorientovali,“ vypráví Marie Kubová. 

S manželem nás bavilo cestovat

I když bylo těžké do roku 1989 cestovat do zahraničí, Marie Kubová využívala toho, že uměla dobře německy i francouzsky. Dokázala se v socialistické cizině seznámit s rodinami z Francie nebo velké Británie a na jejich pozvání pak za nimi mohla vycestovat. V roce 1984 odešla Marie Kubová do penze. S manželem pak cestovali v devadesátých letech, kdy navštívili téměř všechny kontinenty. V roce 2025 žila Marie Kubová v Domově pro seniory v Chomutově.