The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Jan Kubka (* 1920  †︎ 2020)

Studium mu znemožnili jak nacisté, tak komunisté

  • narozen 12. července 1920 ve Voděradech

  • 17. listopadu 1939 v důsledku zavření vysokých škol nuceně ukončil studium práv

  • v letech 1939 – 1945 pracoval v mlékárně v Jaroměři

  • zažil konec války v Jaroměři i následný odsun Němců z okolních vesnic

  • v době poúnorových prověrek vyloučen z právnické fakulty

  • roku 1991 pamětníkovi zpětně udělen diplom a titul doktor práv

  • zemřel 3. prosince 2020

Jan Kubka oslavil v roce 2020 sté narozeniny a na vlastní kůži tedy zažil všechna státní zřízení a režimy, kterými si naše republika od svého založení prošla. Jako student gymnázia absolvoval před druhou světovou válkou předvojenskou výchovu, kde se učil střílet a řídit nákladní vozidlo. Po zřízení protektorátu s kamarády chodil po ulicích Hradce Králové, provokoval německé vojáky a vysmíval se jejich pochodování.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 pracoval v jaroměřské mlékárně, přišel do styku s německými sedláky ze Sudet a spřátelil se s francouzským zajatcem. Byl při tom, když se v Jaroměři nakrátko usadil generál Schörner. V noci stříhal elektrické kabely natažené a používané Němci.

Jednou to skončilo střelbou německé hlídky, která naštěstí zasáhla jen okno přilehlé vily. Koncem války s dalšími civilisty spontánně odzbrojil německé důstojníky prchající v obojživelném vozidle přes Jaroměř.

Byl svědkem odsunu Němců a později kolektivizace, kdy najednou mizeli lidé, které znal. Přihlášku do KSČ, kterou obdržel na vysoké škole, hodil do koše. Po roce 1948 neuznal akční výbor prověřující studenty a byl ze studia práv vyloučen. Promovat mohl až v roce 1991.

 

Rodiče se potkali na vesnické tancovačce

Otec Jana Kubky Václav měl štěstí. Nebyl odveden, aby bojoval v první světové válce, ale musel pracovat v mladoboleslavské Škodovce. „Cestou z práce se stavoval na různých tancovačkách a na jedné z nich se seznámil s matkou. Ta prý v mládí využila toho, že byla povinná školní docházka do 14 let, a v březnu – jeden den po svých narozeninách – přestala do školy chodit,“ vypráví pamětník. Šlo tenkrát o běžnou situaci, v zemědělství bylo třeba každé pomocné ruky.

Jan byl prvorozený. Nejprve vyrůstal u babičky a čtyř tet na vesnici ve středočeských Voděradech, později se rodina přestěhovala do Pražského Předměstí, což byla okrajová část Hradce Králové. „Do školy jsme chodili bosi, normální oblečení bylo tričko a trenky, v zimě krátké kalhoty, nosila se takzvaná trika, jedny boty, samozřejmě jsme vlezli do každé kaluže, ještě než byla pořádně zamrzlá. Nebyl to lehký život.“ Otec pracoval na dráze jako návěstní mistr. „Dalo se to přežít.“

 

Matka zemřela na tuberkulózu

Architekt Josef Gočár je autorem mnoha významných královéhradeckých budov z období první republiky. K nejznámějším patří dnešní Gymnázium J. K. Tyla, které pochází z let 1925–1927. Jan Kubka byl výborným žákem, a proto z obecné školy přešel právě na toto gymnázium, tehdy pojmenované Státní československé gymnázium Aloise Rašína. „Přechod z obecné byl těžký. Vyznamenání jsem měl až v sekundě.“

Další v řadě vznikajících moderních staveb v Hradci bylo nádraží, a právě tam dostali Kubkovi ve čtvrtém patře byt. Bohužel v domě nebyl výtah, ze sklepa se uhlí nosilo nahoru a topilo se v kamnech. Matka Růžena dostala tuberkulózu. Následoval pobyt v sanatoriu, potom v místní nemocnici. Když bylo Janovi 14 let, zemřela. Otec se sám nemohl o Jana a jeho mladší sestru starat, „musel se oženit“. S novou matkou děti nebyly velcí kamarádi.

Otec se, i když ne vlastním zaviněním, dostal do finančních problémů. Do rodiny mezitím přibyla další dcera, o 16 let mladší než Jan. Otec nečekaně onemocněl záhadnou nemocí – přestal mluvit –, a když se uzdravil, zavedla nová matka v rodině přísný režim šetření. Ve škole se skaut Jan rázem dostal do kategorie sociálních případů. „Dětský kolektiv je zlý,“ říká. Naštěstí měl dobrý prospěch a zajímal se o matematiku. A tak ji začal doučovat. „To byla paráda. První výdělek byl deset korun na hodinu v době, kdy se ve fabrice platily dvě koruny. A ještě přednosta stanice, o dvě poschodí dolů – že jeho kluk špatně ovládá češtinu. Rázem jsem byl bohatý.“

 

Vlakem do Jasiny

Jako syn nádražáka mohl Jan cestovat vlakem zdarma a cestu až třikrát přerušit. Vzpomínal na formativní léto, kdy s kamarádem projel republiku až na její nejvýchodnější oblast, Podkarpatskou Rus. Hodně věcí zažil poprvé – poprvé ochutnal víno a poprvé jedl papriku. Viděl, jak na pastvinách v létě chodili pastevci v ovčích kožiších otočených srstí ven.

Mobilizace v roce 1938 na krátkou dobu změnila chod gymnázia. Výuka se nekonala. „Chodili jsme se učit střílet na vojenskou střelnici. Já jsem se učil řídit auto. Tedy první zkušenosti. Kolik mně bylo? Sedmnáct osmnáct v té době.“ Studenti se chtěli angažovat, bránit republiku. Studenti takto necvičili pouze v týdnu mobilizace, předvojenská výchova (dlouhé pochody se zátěží, výuka střelby atd.) byla od septimy součástí vyučovacích osnov.

Ředitelem gymnázia v těchto těžkých letech byl PhDr. Alois Mazánek (1888–1945), jeden z nejlepších tehdejších překladatelů ze starověké řečtiny. Dodnes je pamětník schopen odrecitovat úryvek z díla jistého řeckého filozofa a citovat svého řečtináře: „Pamatujte si žáci, jsme na tom světě jenom jako hosté a vozataj Čas práská do svých koní, již hodiny jsou. Nic ho nezastaví a uprosit se nedá mocí žádnou. A nešťasten, kdo necítí tu jízdu a její cíl a závratnou tu rychlost.“ Doktor Mazánek byl také skvělým učitelem s moderními metodami výuky: ačkoli vyučoval mrtvý jazyk, už tenkrát dokázal vyučovat tak, že celá třída aktivně pracovala.

 

Němcům se vysmívali

Pamětník vzpomíná na vločky sněhu, které v ten den padaly, na to, jak studenti německé vojáky provokovali. „Potkali jsme důstojníka, a: ‘Sprechen Sie tschechisch?’ Samozřejmě ne: ‘Nein, nein.’ - Tak mi polib p…l a tak dále, ty vole.“ Lidé kolem se začali smát, a než vojáci začali volat policii, byli Jan s kamarádem pryč. Jindy se postavili naproti hotelu Grand, který Němci obsadili.

„Když se střídaly stráže, tak pochodovali jejich parádním krokem, mlácením nohou do země. My jsme stáli naproti a hlasitě jsme se jim smáli.“ Němci si ještě netroufli proti studentům jakkoliv zakročit. Viděl také, jak německý voják kouše do čtvrtky másla, jak se Němci cpali dorty. „V Německu měli bídu, v Německu to nebylo.“

Předválečný Hradec byl město s „velkým studentským živlem“. Fungovalo zde několik gymnázií – dívčí a chlapecké –, reálka, učitelský ústav, průmyslové školy, studenti pořádali plesy, zábavy, stýkali se jen mezi sebou.

Když se Jan vrátil k ránu z maturitního večírku, dozvěděl se převratnou novinu: otec byl přeložen do Jaroměře a budou se stěhovat. Byl to šok. V maloměstě Jaroměři nikoho neznal a ze svých pocitů se vypsal spolužákům těmito slovy: „Teď už vím, co to je, když Římané někoho vypověděli k Černému moři.“

 

17. listopadu mě nesebrali

Jan Kubka se zapsal na studium práv na pražské Karlově univerzitě. Jeho studium však trvalo pouhých pět týdnů. 17. listopad 1939 vše změnil. Jan bydlel u tety, nikoli na kolejích: „Nesebrali mě.“ Ale i kdyby byl býval zatčen, Němci by ho propustili, jako propouštěli všechny studenty mladší dvaceti let. Janovi starší spolužáci skončili v koncentráku, studenti medicíny sloužili v nemocnicích jako sanitáři. Jan měl být nuceně nasazen na práci do Německa, už byl i u odvodu, ale nakonec ho zřejmě jakýsi Josef Stierand, Němec od Kuksu, vyreklamoval jako nepostradatelného pro provoz mlékárny v Jaroměři. Tenkrát ještě nebyly v Německu nálety a být totálně nasazen asi nebylo pokládáno za něco hrozného. Z budoucnosti v místní mlékárně pamětník nadšený nebyl: „Považoval jsem to za hroznou degradaci.“

Mlékárna v Jaroměři byla malý družstevní podnik. Tehdy bylo určeno, že všichni majitelé krav museli odvádět mléko. Těsně za Jaroměří začínaly Sudety, „oddělené politicky, ale ne ekonomicky“. Jedenáct německých vesnic muselo odevzdávat mléko do jaroměřské mlékárny. Celkem dva tisíce dodavatelů denně a Janovým úkolem bylo tyto povinné dávky sčítat a výsledek na konci měsíce odevzdat do účtárny. Jan si vedl dobře, ne nadarmo maturoval jako jediný ze třídy z matematiky. Denně se musel stýkat s Němci z okolních vesnic. „Jakmile překročili hranici, mluvili česky. Byli to takoví strejci, upozorňovali nás: ‘Pozor támhle na toho,’“ vzpomíná.

Jan se seznámil a spřátelil s jistým Benjaminem Martinem, francouzským zajatcem. Pomáhal mu obstarat drobnosti, jež potřeboval, a sám se za ty čtyři roky, po které se vídali, naučil slušně francouzsky. Ihned po skončení války se Benjamin na kole rozjel do Prahy, stopem se dostal do Plzně, a ač je to neuvěřitelné, druhý den po konci války byl ve Francii, doma ve vesnici Cleville. S pamětníkem zůstal v písemném kontaktu, který ale nebyl po nástupu komunistů k moci dále možný. „To se házelo na poště do koše, jak byla adresa do ciziny,“ říká pamětník.

 

Velitel armády Schörner se usadil v Jaroměři

Ke konci války se Jan dostal do blízkosti vojáků Schörnerovy armády, kteří se usídlili na dvoře mlékárny. Vzpomíná, že viděl i generála Vlasova oblečeného do kabátu německého střihu, ale „barvy zelené, slovanské“. „My jsme byli ve styku s těmi vojáky kolem Schörnera. To už Hitler dodělával. Kdo byl schopen bojovat, tak byl na frontě. Tohle byli staří strejci, kteří věděli, jak to dopadne, a celkem bych řekl, že se ani s tím netajili před námi.“ Okolo mlékárny byly všude kabely. „Byla to výzva – večer šup, přeříznout kabel.“

Jednou ale Janův noční výlet málem dopadl tragicky. S kamarádem si vždy vybrali kabely na stejném místě, což „byla veliká taktická chyba“, jelikož Němci umístili do blízké zahrady hlídku. Když se jim podařilo přeříznout velký shluk kabelů a ty začaly padat svou tíhou ze stromů na zem, zaslechli ze zahrady šustění. Pro jistotu se dali na útěk. „Když jsem byl asi na úrovni našeho domu, padly dva výstřely. Kamarád měl u nás kolo, popadl kolo a jel. Myslel si, že stříleli po mně. Já jsem si myslel, že stříleli po něm, ale oni stříleli po úplně nevinných lidech. Naštěstí netrefili, jinak by to byla tragédie, o které bych nemluvil.“

 

Odzbrojil německé důstojníky

Koncem války táhly přes Jaroměř zástupy prchajících německých civilistů - „povozy, lidi s kočárky, lidi jen tak s ruksaky“. Jan se šel, stejně jako spousta dalších lidí, podívat. Vzpomínal, že najednou proti nim jelo obojživelné vozidlo. „Tam seděli čtyři důstojníci s metály.“ Zeptal se jich, jestli mají zbraně, a odpověď zněla kladně. „Nikdo nedal žádné pokyny, nic jsme neměli ujednáno, ale jak řekli, že mají zbraně, tak se parta chlapů na ně vrhla. Kdyby někdo z nich vytáhl pistoli a začal střílet, tak by nás postřílel.“ Němci však byli tak vyděšení, že se nechali z auta vytáhnout a odzbrojit.

Se samopalem a dvěma granáty se z pamětníka stala, jak to nazval, úřední osoba, a vrchní z blízkého hotelu za ním přiběhl s žádostí o pomoc. Do kuchyně k nim prý přišel německý voják dožadující se civilního oblečení. Zřejmě šlo o dezertéra, který měl strach ze zastřelení. „Stačilo ukázat samopalem a musel se zařadit do prchajícího davu.“

S útěkem Němců měl pamětník spojenou ještě jednu vzpomínku. Na vlastní oči viděl, jak některé české ženy rabovaly v tom, co Němci nesli, a co se jim hodilo, tak si braly.

 

Mám mu říct, že budou odsunutí?

Jan si vybavil, jak se ho po válce jeden sedlák ptal, zda neví o rodině, která by se mohla nastěhovat do jeho volné chalupy a pomáhat mu s prací na statku. Po odchodu francouzských zajatců mu totiž scházela pracovní síla. On se na něho díval a říkal si: „Ježíšmarjá, mám mu říct, že budou odsunutí? Neřekl jsem mu to, i když jsem to věděl.“

Jiný známý sedlák měl českou manželku, navíc býval sociálním demokratem a mohl tedy zůstat. Přesto se nechal dobrovolně odsunout, protože měl dcery a „ony by se tady nevdaly“. Jednou cestou vlakem z Prahy zaslechl skupinu lidí, která jela také do Jaroměře. Mluvili o tom, že budou „zabírat německé statky“.

 

Přišel Únor slavnej

Kvůli studiu Jan několikrát požádal o odklad vojenské služby. Před koncem války se oženil s Julií Kopřivovou, narodily se mu dvě děti, znovu začal studovat práva. Na vysoké škole mu jednou přinesli přihlášku do KSČ. Protože o vstup do strany neměl zájem, použil její druhou stranu na různé poznámky a výpočty a potom ji vyhodil. Přihlášky ale byly evidovány a druhý den ji po něm chtěli odevzdat i prázdnou. „Tak jsem ji musel zmačkanou vyhrabat v koši a dát jim to. To bylo naposledy, co mě nutili do partaje. Pak už mi říkali: ‘Už jsi na to moc starý. Kdybys chtěl, tak už to nejde.’“

Pak „přišel Únor slavnej“. Na vysoké škole byl akční výbor, který prověřoval studenty. Pamětník jeho členům řekl, že je neuznává, že akční výbor vznikl sám od sebe. „No, tak mě vyloučili ze studia. Dostal jsem cyklostylovaný papír, že ke zkouškám nebudu připuštěn, poněvadž není záruka a pracující lid si nepřeje, abych studoval.“

Jan měl za sebou první státnici a část druhé. Tím byla jeho studia práv násilně přerušena. Až po sametové revoluci v roce 1990 dostal dopis od rehabilitační komise právnické fakulty. Oznamovalo se v něm, že jelikož byl ze studia na právnické fakultě vyloučen neoprávněně, budou mu diplom a titul uděleny v rehabilitačním řízení dodatečně. Ve svých 70 letech byl Jan Kubka v pražském Karolinu slavnostně promován na doktora práv.

 

Museli jsme jít kolem něj a plivnout

Vzhledem k opakovaným odkladům vojenské služby z důvodu studia nastoupil Jan Kubka vojenskou službu až v dubnu 1948. Vzpomíná na poúnorovou vojnu ve městě Libavá: „Ve volbách do Národní fronty se používal bílý lístek nebo jediná kandidátka Národní fronty

Vojáci dostali jen kandidátku. Jeden voják chtěl bílý lístek. Když mu ho nedali, hodil tam prázdnou obálku. Velitel si ho dal stranou a měl k nám proslov: ‘Máme tady zrádce.’ Museli jsme jít okolo něj a plivnout. Předstírali jsme to plivnutí. Bylo to hned po Únoru, naštěstí tam ještě byli staří důstojníci.“

Díky práci v mlékárně znal mnoho sedláků a v padesátých letech viděl, co ve skutečnosti znamenala kolektivizace. „Bylo to opravdu terorem, lidé, které jsem znal, najednou zmizeli, byli odstěhováni bůhví kam.“ Tahle zkušenost byla hlavním důvodem, proč odmítl vstoupit do KSČ.

V roce 1953 zastával při měnové reformě v Hradci Králové funkci úředníka, který od lidí vybíral staré peníze, jeho kolega jim vydával nové. „Byly tam drastické scény, kdy lidé přišli o většinu svých úspor. Nebylo to příjemné, ale stáli tam dva milicionáři, Lidová milice, kdyby něco, tak by pravděpodobně zakročili.“

 

Jak se za socialismu hospodařilo nehospodařilo

Okupaci v roce 1968 pamětník kvůli rodinné tragédii příliš nevnímal a neprožíval, zkušenost s následnými prověrkami v zaměstnání ale měl. „Co mně vytýkali, to nevím, ale hodinu o mně jednali.“ Nakonec ho v zaměstnání nechali. Jeho prospěšnou stránkou prý bylo, že „kladně hodnotil zemědělská družstva“. Měl zkušenosti ze zemědělského družstva v Dolanech, kde se podmínky práce opravdu zlepšily.

Jak je celá země po stranické linii propojená, zažil, když odmítl pozici na Ministerstvu potravinářského průmyslu a sám si našel místo v Jaroměři. Vedoucí pracovního odboru jaroměřského okresu mu řekl: „My jsme ti dali důvěru, ty jsi ji odmítl, tak půjdeš tam, kam tě určíme my, nebo pro tebe není zaměstnání ani u lopaty.“ Dostal místo v nepopulárních komunálních službách.

Jan byl schopný a vystřídal práci v několika podnicích, většinou na ekonomických pozicích. V projekci Výzkumu kožené galanterie měl za úkol posuzovat efektivitu staveb. Když našel způsoby, jak by podnik mohl ušetřit, dostalo se mu odpovědi, že „to jsou kapitalistické metody, a ty že oni zavádět nebudou. Že jsem od toho, abych to spočítal tak, aby to vyšlo.“ Tak se tedy za socialismu hospodařilo, a „proto to taky tak dopadlo. Nekoukalo se na to, hlavně utrácet.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Kateřina Doubravská, Míša Čaňková)