Stanislav Kubín

* 1943

  • „Letiště bylo obklopené tanky, ale ty se neodvážily ani k bráně. Trvalo to až do prvních dohod, které tu proběhly. Zajímavé bylo třeba to, že tam vede trať z Lysé nad Labem do Milovic. Nad tratí byli Poláci, polské jednotky, dole pod tratí mezi kasárnami a tratí byli Sověti. A v noci se tam nedalo projet, protože tam byla noc co noc přestřelka. Samozřejmě se to svádělo na narušitele a tak dále. Můj pocit byl, že si Poláci s nimi vyřizovali svoje účty. To trvalo až do doby, než přišel rozkaz o přesunu. V září byl náš útvar přesunut do Brna, kde jsme byli něco přes rok, a potom nás přesunuli do Přerova. Takže ta atmosféra tam byla velice napjatá. Těm sovětským klukům jsme se to snažili znepříjemnit, jak se dalo. Byl zákaz létání, a když šlo letadlo na pravidelnou prohlídku, tak vyjely transportéry s namířenými kanony, aby si náhodou některý z našich nemyslel, že by mohl ulítnout. Začaly se také tříbit charaktery. A zajímavé bylo, že ti největší křiklouni, kteří byli u útvaru, tak velice rychle obraceli. Pochopili, že pokud by si zachovali své předtím proklamované přesvědčení, že by asi dlouho nesloužili. Ty prověrky, které potom následovaly, to potvrdily. Mnozí ti křiklouni pak seděli v prověrkových komisích.“

  • „Dvacátý první srpen 1968 mám skutečně v živé paměti. Měl jsem dovolenou a v noci mě probudil hluk tanků, což by nebylo nic neobvyklého, protože to se tam odehrávalo co chvíli. Z Milovic, kde byla posádka, dělostřelci a tak dále, co chvíli vyjížděli na nějaká cvičení. Nadával jsem, že zase dělají kravál. Koukl jsem na hodinky, pustil jsem rádio a tam samozřejmě zazněla zpráva, co probíhalo. Voják, byť na dovolené, doba ohrožení. Vzal jsem si uniformu, osobní zbraň, kterou jsem měl, sedl jsem na motorku a jel jsem na letiště. Okolo letiště už stály tanky, na přistávací dráze letiště byly narovnané cisterny, auta a podobně. Když končilo noční létání a všechna éra už se pomalu zatahovala do hangárů, když na věži zjistili hlášení z radarů, že se přibližují nějaké cíle. Chvilka komunikace, pak někdo říká, že v rádiu běží tohleto. Bylo to víceméně spontánní, a než stačil kdokoli přistát, až na pár sovětských vrtulníků, tak byla zatarasená dráha a nikdo tam nemohl přistávat. Letiště bylo zablokované pro přistávání sovětských letadel.“

  • „Proti těm tankům vyjela taková protiletadlová dvojčata. A bylo zajímavé, že pokud měl ten tank tendenci popojet dopředu, tak kluci sklopili hlaveň a namířili. Neměli jsme ale ani jedinou patronu, protože jsme byli odříznutí od muničního skladu. Ten tank couvnul. Později jsme se dozvěděli, že alespoň tam, kde jsme sloužili, byl přísný příkaz nedostat se do střetu s naší armádou. Tyto tendence byly i jinde. Z vyprávění některých lidí vím, že pokud došlo třeba k uzavření posádky nebo vykázání Rusáků z prostoru, tak oni couvli. Šli potlačovat kontrarevoluci a teď si představte, že by se dostali do regulérního střetu. Ještě tam nebyl Putin, tomu by to asi bylo putna. Takže ten odpor tam byl. Vím, že třeba na západním vojenském okruhu to generála Procházku stálo místo. Ten prostě svým tankům nařídil vyjet do bojových pozic. Taky Rusové dlouho stáli na bývalé demarkační čáře.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 05.07.2022

    (audio)
    duration: 01:45:22
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Zatarasili jsme Sovětům přistávací dráhu

Pamětník jako rotmistr v roce 1968
Pamětník jako rotmistr v roce 1968
photo: Archiv pamětníka

Stanislav Kubín se narodil 6. května 1943 a dětství prožil ve Velimi. Po absolvování základní školy uvažoval nad studiem žurnalistiky, nebylo to ale možné kvůli otcovu špatnému kádrovému posudku a politickým názorům. Místo toho odešel na učiliště do Brna, kde se stal odborníkem na elektrické zabezpečovací systémy železnic. V roce 1962 nastoupil základní vojenskou službu u 22. letištního praporu a po jejím ukončení přešel do aktivní vojenské služby. V lednu 1965 odjel na tříměsíční stáž do Sovětského svazu, kde jej zaškolili na trenažéry pro letouny MiG-21 a Su-7BM. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 byl na dovolené. Jakmile se ale dozvěděl, co se děje, odjel zpátky na letiště. Letištní personál mezitím zablokoval přistávací dráhu, aby zde nemohla přistát sovětská technika. Protože pamětník odmítl podepsat souhlas s invazí vojsk, bylo mu doporučeno, aby již nežádal o prodloužení závazku. Po odchodu z armády měl problém najít dlouhodobé zaměstnání a vystřídal řadu postů. V roce 1972 prodělal Stanislav Kubín těžkou dopravní nehodu, po které byl dlouhý čas upoután na lůžko. Tehdy mu pomohly knížky Miroslava Horníčka, se kterým začal udržovat písemný a později i osobní kontakt. Na jeho popud se pamětník v srpnu 1987 odhodlal moderovat pořady s názvem Host na faře. Na podzim 1989 byl Stanislav Kubín aktivní v obrodném proudu Československé strany lidové a po sametové revoluci se účastnil celé řady rozhovorů a debat. Po pádu komunistického režimu se pamětník věnoval až do roku 2013 svým pořadům, kterými prošlo více než dvě stě vynikajících osobností z oblasti kultury, umění, vědy či sportu. Sám se aktivně věnoval literatuře i poezii a má na svém kontě šest básnických sbírek a více než dvě stě esejí. V roce 2022 žil v Liberci. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec.