The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kubín (* 1962)

• narodil se 12. dubna 1962 v Praze

• vztah k umění získal v LŠU

• otec, pracovník v telekomunikacích, byl spolupracovníkem StB

• během studia na pražské Střední průmyslové škole grafické byl zatčen a podmíněně odsouzen za výtržnictví

• odmítl nabídku StB ke spolupráci

• v letech 1983–1990 pracoval jako kopáč a fotograf ve Středisku pražské památkové péče

• s partnerkou Marcelou vychoval pět dětí

• po roce 1990 pracoval v Lidových novinách a Respektu

• od roku 2008 je fotografem ve svobodném povolání

Petr Kubín zažil v životě nepříjemné překvapení, když po listopadové revoluci roku 1989 zjistil, že jeho otec byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB). Uznávaný telekomunikační expert se znalostí několika jazyků neodolal nátlaku tajné policie. I v reakci na toto zjištění se Petr Kubín snažil i v demokratickém režimu jednat tak, aby naplnil své přesvědčení, že člověk se má vymezit proti tomu, s čím nesouhlasí. Jako starousedlík z Černošic je aktivním členem sousedské komunity a svému povolání fotografa se věnuje na volné noze. 

Otec byl ceněný odborník, pak jsme ho našli na seznamech

Petr Kubín se narodil 12. dubna 1962 v Praze. Jeho otec Boris Kubín byl uznávaný vědecký pracovník v oboru přenosu dat a telekomunikací, který ovládal několik cizích jazyků, matka Vilemína, rozená Stejskalová, se starala o domácnost a dvě děti – Petra a o deset let staršího syna Igora. Žili v domku v Černošicích nedaleko Prahy, ale rodinné kořeny sahaly až do Vídně, odkud si Petrův dědeček Jaroslav Kubín přivedl manželku. Zatímco babička Alice žila v Čechách, její sestra se provdala za dědečkova kamaráda ze studií do Švýcarska a později žili v Americe. Kubínovi tak získali příbuznou na Západě, což v době normalizace byla přitěžující okolnost. 

Stín na rodinu však vrhal zejména osud otcova bratra Waltera, který se před válkou přihlásil k německé národnosti, narukoval do wehrmachtu a padl asi u Stalingradu. Tato skutečnost se stala pro režim ideálním nástrojem nátlaku na Borise Kubína. „Vnímal jsem, že otec ovládá asi sedm jazyků, že je nějak ceněný, že není komunista, ale potom jsme ho našli na seznamech Státní bezpečnosti. Myslím, že dost velký tlak přicházel přes jeho staršího bratra, příslušníka wehrmachtu. Byl to pro ně nástroj, kterým ho mohli trochu přitlačit ke zdi,“ říká Petr Kubín o otcově spolupráci s StB pod krycím jménem Kubr, o které se dozvěděl až po roce 1989 z Cibulkových seznamů. 

Otec o své minulosti tehdy už nechtěl nebo z důvodu nemoci nemohl mluvit, ale z dochovaných spisů je patrné, že byl pro represivní složky cenným zdrojem informací díky své odbornosti, znalosti jazyků a cestám do zahraničí. Po druhé světové válce vystudoval elektrotechniku na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) a později pracoval ve Výzkumném ústavu spojů. Jelikož telekomunikace byly exponovaným oborem, v němž režim potřeboval držet krok se světem, Borise Kubína vysílali na zahraniční stáže a kongresy, aby odtud přivážel nejen odborné poznatky. Podle slov pamětníka, který se s archivními materiály seznámil, otec vypracovával pro StB odborné expertizy a podával informace o zahraničních odbornících, se kterými se v rámci práce stýkal. Jak pamětník říká, z archivních spisů vyplývá, že otec se ke spolupráci nepropůjčil z ideového přesvědčení, ale pod tlakem. StB proti němu využívala škraloupy v jeho rodinné historii. 

Paní učitelka v lidušce mi otevřela obzory

Na základní školu chodil Petr Kubín v Černošicích a docházel do Lidové školy umění (LŠU), tzv. lidušky, kde pod vedením paní učitelky Borkové našel vztah k výtvarnému umění a motivaci. „Navštěvoval jsem lidušku, kterou vedla výborná sochařka, paní Borková, učitelka s velkým srdcem. Umožňovala nám celou škálu možností, jak se výtvarně vyžít – od keramiky a točení na kruhu přes linoryty až po tepání do plechu či malování na sklo. Člověk tam mohl přijít, kdy chtěl a na jak dlouho chtěl, byla to pro mě velká inspirace a ona byla skutečně dobrou duší, která mi otevřela obzory,“ říká.

Pro Petra Kubína byla okupace v srpnu 1968 jedním z prvních setkání s historickou událostí, kterou vnímal intenzivně i přesto, že mu bylo v té době pouhých šest let. Z terasy rodinného domu v Černošicích měla rodina výhled směrem na vysílač Cukrák. V srpnu 1968 pomocí hvězdářského dalekohledu sledovali kolonu sovětských tanků, která se po strakonické silnici přesouvala k vysílači, aby jej obsadila. Pro matku byla okupace šokem, otec se k událostem příliš nevyjadřoval, v srpnu se navíc nacházel v Argentině na mezinárodním kongresu. Atmosféru odporu a zklamání pamětník sdílel zejména se starším bratrem. S ním zažíval už jaře 1968 uvolněnou atmosféru společenského vydechnutí, velmi brzy však pocítil kontrast, který přinesla nastupující normalizace. Změna se projevila i ve škole, do výuky se začala násilně protlačovat ideologie, například formou branných cvičení nebo besídek na výročí sovětské říjnové revoluce.

Několik rudých praporů jsme strhli

Cesta Petra Kubína na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze byla do jisté míry dílem náhody. Původně se hlásil na žižkovskou Střední umělecko-průmyslovou školu, jenže u přijímacích zkoušek neuspěl. Pak se mu otevřela možnost studia v oboru užitá fotografie právě na „Hellichovce“, ačkoli, jak sám přiznává, do té doby nebyl pro fotografii nijak zvlášť nadšený.

Studenti začínali od základů a kupovali si staré měchové přístroje v bazarech. Tehdy se věnoval zejména reportážní fotografii, kterou vnímal jako fascinující „zmražení doby, která se už nikdy nebude opakovat“. Sám svůj ročník popisuje jako zvláštní, protože skutečně zapálených fotografů tam bylo jen minimum. Zásadní pro něj bylo, že na škole a během studia se setkal s lidmi, kteří ovlivnili jeho další směřování. Ve třídě se sešel s Viktorem Karlíkem a Markem Keplerem. Brzy se napojili na bratry Jáchyma a Filipa Topolovy a intenzivně se potkávali na Malé Straně, hlavně v Malostranské kavárně, místních hospodách nebo bytech. Společně vydávali samizdatový sborník X (Desítka), pojmenovaný podle počtu deseti přispěvatelů, mezi kterými byli i básníci Vít Kremlička, Vít Brukner nebo Martin Socha. Petr Kubín v letech 1980–1981 patřil k okruhu autorů sborníku X s literární přílohou Violit. 

Na střední škole zažil Petr Kubín svůj první ostrý střet s totalitní mocí. „Procházeli jsme s Gábinou Fárovou v noci Vlašskou ulicí na Malé Straně, Praha byla tehdy celá ověšená těmi rudými fanglemi k výročí 7. listopadu. Několik jsme jich strhli, jenže oni to měli obšancované a na konci ulice v autě seděli tajní. Hned vyskákali, sebrali nás a řekli, že jsme si podělali život. Skončili jsme v cele v Bartolomějské a pak u soudu, kde jsme dostali podmínku,“ vypráví. 

Při tomto setkání se ho StB snažila zastrašit a zároveň ho lákali ke spolupráci. Tvrdili mu, že vědí o jeho kontaktech na historika a publicistu Karla Bartoška, a chtěli, aby o něm podával informace. Petr Kubín však spolupráci odmítl a okamžitě běžel varovat Jáchyma Topola, aby informoval Bartoškovy. Navzdory zadržení tajnou policií a soudem uložené podmínce mu škola umožnila v roce 1981 odmaturovat.

Eskorta si pro mě přišla do příkopu

Po škole musel nastoupit na povinnou vojenskou službu v Doupově, kterou prožíval dosti těžce, zejména kvůli hrozícímu zásahu v Polsku. Po návratu se oženil s Marcelou, která měla syna Samuela z předchozího vztahu s Ondřejem Němcem ze známé disidentské rodiny. Společně měli další čtyři děti, ale režim na Petra Kubína nezapomněl a šikanoval ho i jako otce početné rodiny.

„Vojenská správa mi tehdy dost znepříjemňovala život. Měl jsem už tři děti, nejstarší Samuel šel do první třídy, roční dcera Viktorka čekala na vážnou operaci očí a syn se právě narodil. Přesto mě povolali na cvičení záložáků v roce 1986. Když jsem se to snažil odvrátit a poukazoval na rodinnou situaci, přišla si pro mě eskorta přímo do výkopu v Praze, kde jsem pracoval jako kopáč na archeologických výzkumech. Vytáhli mě z té jámy a druhý den jsem musel nastoupit. Vnímal jsem to jako jejich pomstu,“ říká pamětník.

Po návratu z vojny až do revolučního roku 1989 byl Petr Kubín zaměstnán ve Středisku pražské památkové péče. Většinu 80. let pracoval jako manuální dělník na archeologických výkopech v Praze. Práci si vybral záměrně, aby si uchoval vnitřní svobodu, o kariéru v oficiálních strukturách nebo redakcích se nechtěl ani pokoušet. Později začal v rámci památkového ústavu uplatňovat své vzdělání a věnoval se fotodokumentaci a aktualizaci stavu památek. 

Listopadové události roku 1989 zastihly Petra Kubína v uzbeckém Samarkandu na expedici s archeology, o pádu režimu se dozvěděli až při návratu na letišti. Po revoluci se konečně mohl věnovat fotografii profesionálně, nejprve v letech 1990–1993 Lidových novinách a poté do roku 1997 v magazínu Respekt. Dva roky vedl fotografické digitální studio v Amos Typo s.r.o., roku 2000 si založil vlastní ateliér.

Své postoje Petr Kubín přenesl i do komunální politiky v domovských Černošicích. Kolem roku 2010 se s přáteli a sousedy postavil tehdejšímu vedení radnice, které bylo spojováno s neprůhlednými kšefty s pozemky. Vytvořili neformální občanské sdružení, které dokázalo vyburcovat místní obyvatele a dosáhnout politické změny. Petr Kubín tak naplnil své přesvědčení, že „člověk by se neměl smiřovat s věcmi, které mu vadí“. Je držitelem osvědčení o účasti na odboji a odporu proti komunismu. V roce 2025 žil stále v Černošicích a věnoval se fotografii jako svobodnému povolání.