The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radko Kubičko (* 1967)

Rádio železnou oponu nerespektuje

  • narodil se 2. listopadu 1967 v Brně

  • otec Rudolf Kubičko byl jeřábník, matka Libuše Kubičková prodavačka

  • v roce 1989 se účastnil studentské okupační stávky na FŽ UK

  • v roce 1990 byl na stáži v Mnichově ve Svobodné Evropě

  • v letech 1992-1994 byl zaměstnán ve Svobodné Evropě v Mnichově

  • od roku 1994 pokračoval na okruhu Český rozhlas 6 / Rádio Svobodná Evropa

  • 1995 dokončil Fakultu sociálních věd UK v Praze

  • od roku 2002 pracoval pro Český rozhlas 6

  • v roce 2025 žil v Praze a pracoval jako redaktor pro Český rozhlas Plus

Ve třinácti letech, kdy jeho kamarádi poslouchali pohádky, chytal Radko Kubičko Svobodnou Evropu. Těsně před revolucí už s rádiem trávil i šest hodin denně. A pak se mu splnil sen - stáž v Mnichově a práce ve Svobodné Evropě na plný úvazek.

Ve třinácti narazil na Hlas Ameriky

Za své neobvyklé jméno vděčí Radko Kubičko slovensko-maďarským kořenům jeho otce Rudolfa Kubička. Rodiče pamětníkovy matky Libuše Kubičkové byli zase rakouští Češi, vlastenci, kteří se po vzniku republiky v roce 1918 usadili v Čechách na Vysočině. Manželům Kubičkovým se 2. listopadu 1967 v Brně narodil syn Radko. Otec pamětníka se živil jako jeřábník, později stavbyvedoucí, matka pracovala jako prodavačka v prodejně maso-uzeniny. Přestože byl pamětníkův otec ve straně, nechali rodiče malého Radka pokřtít, protože rodina měla silnou římskokatolickou tradici.  Otec nebyl v KSČ nijak aktivní a na rozdíl od dospívajícího syna se rodiče o politiku nezajímali. 

„Místo pohádek jsem poslouchal politiku,“ začíná vyprávět Radko Kubičko. Když mu v roce 1980 bylo třináct, koupil si rádio, aby mohl sledovat západní hudbu v rakouském rozhlase, přičemž jednou náhodou chytil zpravodajství Hlasu Ameriky o dění kolem polské Solidarity. Tehdy se probudil jeho celoživotní zájem o světové události. O rok později, když v Polsku vyhlásili výjimečný stav, pravidelně poslouchal Události a názory na Svobodné Evropě, často po půlnoci, kdy komunisté už vysílání nerušili. Následně zjistil, že na „Svobodce“ hrají také muziku, ale to už se pro něj mluvené slovo stalo celoživotním zájmem.

Ideologie pronikla i do latiny

V roce 1982 nastoupil Radko Kubičko do latinské třídy Gymnázia na Slovanském náměstí v Brně. Ideologie se tehdy nevyhnula ani latině. V prvním ročníku museli přetrpět učebnici, v níž byl kladen důraz zejména na Spartakovo povstání otroků, ale od druhého ročníku už profesorka, která pamatovala výuku latiny za první republiky, mohla nepozorovaně přejít k normálním tématům a starým učebnicím. Student Radko začal vydávat časopis Triumvir a i to jej posunulo k novinařině. Po maturitě v roce 1986 se bez problémů dostal na Karlovu Univerzitu, Fakultu žurnalistiky v Praze. Možná pomohlo, že byl otec jeřábníkem a v přihlášce uvedl dělnický původ, myslí si pamětník. 

„Škola byla katastrofa pod totálním vlivem komunistického režimu,“ vzpomíná Radko Kubičko. Naštěstí studenti chodili aspoň na zajímavé praxe. Pamětník se hlásil ke křesťanství, a tak se dostal do Lidové demokracie, kam podle něj nikdo nechtěl. Druhou praxi dělal v Brněnském večerníku. Ve třetím ročníku se přihlásil na rozhlasovou specializaci, a tak se dostal do Československého rozhlasu, relativně progresivního pořadu Mikrofórum. Ostatně v té době už probíhala v Sovětském svazu perestrojka a glasnosť se skloňovala na každém kroku.

Dva měsíce bydlel na fakultě ve spacáku

Fakulta žurnalistiky byla v centru dění. Radko Kubičko chodil na všechny demonstrace, ale na Albertově paradoxně nebyl. „Oni to všichni podcenili, komunisti i Chartisti,“ vypráví pamětník, „Albertov organizoval Městský výbor SSM, byl pátek, všichni odjeli z Prahy, i já, když jsem se dozvěděl, že to organizují svazáci, jsem odjel do Brna, a tak jsem propásl tu historickou událost.“

Od podzimu 1988 už Svobodnou Evropu nerušili, a tak mladý Radko poslouchal rádio i šest hodin denně. V sobotu 18. listopadu 1989 se z vysílání dozvěděl, co se stalo, už mu také volali z fakulty, a tak se vrátil do Prahy na okupační stávku. „Na fakultě jsem se zmocnil jakéhosi horolezeckého spacáku a v tom jsem dva měsíce bydlel,“ vypráví Radko Kubičko. Studenti chodili na demonstrace nebo na diskuse, jinak se zabarikádovali ve škole a lidé nebo i školní jídelna jim nosili jídlo. „Byli jsme dost obletovaní,“ říká pamětník.

Nově zvolený děkan byl estébák

Těsně před revolucí proběhl na Žurnalistice experiment – volba děkana. Studenti i profesoři vybírali ze dvou předvybraných prověřených kandidátů. Pamětník vzpomíná, že první kandidát byl normalizační aparátčík v šedém nepadnoucím saku, zatímco druhý, jehož zvolili, byl docent Stanislav Perkner, člen ÚV KSČ, který prošel stáží v USA, mluvil výborně anglicky a celkově vystupoval jako člověk ze Západu. Hned na začátku okupační stávky šel Radko Kubičko se studenty za děkanem, vyžádali si klíče od budovy, xerox, cyklostyl a temnou komoru. „Docent Perkner byl celkem vstřícný, ale opatrný,“ vzpomíná pamětník. Dal jim cyklostyl a komoru, ale ke xeroxu je nepustil, ten byl příliš drahý. Také klíče jim nechtěl svěřit, a tak pověřil tajemníka fakulty, aby studentům otvíral. Tak se stalo, že jim chodil otvírat, kdykoli potřebovali, třeba i ve tři v noci. Nakonec vyšlo najevo, že je děkan Perkner agentem STB[1] a z  nalezené knihy docházky vyplynulo, že se svým řídícím pracovníkem se stýkal ještě v lednu 1990. „Studenti se nakonec postavili i proti Perknerovi, ten se vrátil do Ameriky a tam vykládal, jak dělal v Československu sametovou revoluci,“ vypráví Radko Kubičko.

„Famáci“ měli v televizi vlastní vysílání, a tak studenty žurnalistiky napadlo, že by mohli mít něco podobného. Zašli do Československého rozhlasu a skutečně dostali dvě vysílací hodiny týdně a ještě denně pět minut ve Studiu 7. V té době došlo k humorné historce. Pamětník vzpomíná, jak libyjský vůdce Muammar Kaddáfí kdesi prohlásil, že vítá studentské revoluce ve východní Evropě a že by studenti měli číst jeho Zelenou knihu, v níž shrnul své politické názory. Radko Kubičko tuto informaci odvysílal, aniž by věděl, co se v Zelené knize píše. „Krátce nato došel na fakultu balíček z libyjské ambasády a v něm byly tři svazky Zelené knihy, kde definoval tu svojí lidovou džamahíriji,“ směje se Radko Kubičko.

Stáž ve Svobodné Evropě 

Jednou do studentského vysílání Gaudeamus přijeli Lída Rakušanová a Karel Kühnl ze Svobodné Evropy. Tři studenti, mezi nimi i pamětník, se zeptali, jestli by mohli jet na stáž do Mnichova. Novináři je odkázali na ředitele Pavla Pecháčka, ten jim stáž zařídil, a tak 15. dubna 1990 Radko Kubičko s kamarády nastoupil v Mnichově. Dobře si rozuměli zejména s Karlem Krylem, ten byl podle pamětníka vždycky buřič, a jelikož i studenti byli v roce 1990 radikálnější než někteří redaktoři, stávalo se, že když jim editor chtěl některé zprávy proškrtat, odvysílal je Karel Kryl „bez cenzury“ ve svém hudebním pořadu.

Radko Kubičko byl už ve čtvrtém ročníku a jako téma diplomové práce si vybral novináře Slávu Volného; v Mnichově se nacházela spousta podkladů, ke kterým by se v Československu nikdy nedostal.  Po promoci nabídl Pavel Pecháček pamětníkovi stálé místo, a tak se Radko Kubičko stal komentátorem v obdivovaném pořadu Události a názory, kde pracoval až do roku 1994. To už se ale delší dobu říkalo, že Svobodná Evropa je reliktem studené války a že už nemá význam. V tomtéž roce došlo ke zrušení české, polské a afgánské redakce. Česká redakce se mohla přesunout do Prahy, kde Pavel Pecháček domluvil vysílání Český rozhlas 6 / Svobodná Evropa. Obě vysílání se postupně začala propojovat. Byl to bleskový přesun. „Třicátého června jsme ještě vysílali z Mnichova a prvního července jsme vysílali z Prahy,“ říká Radko Kubičko. Mezitím se mluvilo o zrušení celé Svobodné Evropy. Pamětník vzpomíná, jak seděli v kantýně a někdo řekl, že by se mohla přestěhovat do bývalého Federálního shromáždění. Pak to šlo ráz na ráz. Pavel Pecháček se zmínil Václavu Havlovi, ten to navrhl Billu Clintonovi a k přesunu došlo v roce 1995.

Svobodná Evropa neustála úsporná opatření 

Radko Kubičko vysílal Události a názory z budovy Čs. rozhlasu, na společná jednání chodil do Federálního shromáždění. V devadesátých letech mělo vysílání Svobodné Evropy velkou sledovanost, ta však postupně klesala. Také Američané měli jiné priority. Rádio Svoboda vysílalo do jiných regionů, polská redakce byla zrušena bez náhrady, po 11. září chtěli vysílat do Iráku a pro existenci českého vysílání už nebyl důvod. Docházelo k různým úsporným opatřením, přičemž výpadky financování začal nahrazovat Český rozhlas. Ten také v roce 1997 poskytl budovu v Dykově ulici 14 a převzal celé vysílání, i když stále fungovalo pod hlavičkou Svobodné Evropy. Američané financování ukončili v roce 2002 a Český rozhlas postupně převzal také česká vysílání Hlasu Ameriky, BBC a Deutsche Welle. Posluchači tak ani nepoznali, že Svobodná Evropa skončila.

Protože byl v devadesátých letech Radko Kubičko ve Svobodné Evropě nejmladší, vzal na sebe povinnost oznamovat bývalým zaměstnancům úmrtí kolegů, píše nekrology a dělá smutečního řečníka na jejich pohřbech. „Nakonec jsem promluvil i na pohřbu Pavla Pecháčka ve Svatovítské katedrále. Usilovali jsme také, aby dostal řád TGM,“ vypráví pamětník. Ten mu byl nakonec udělen, i když posmrtně. Pamětník stále pracuje v Českém rozhlase v pořadu Názory a argumenty. V dnešní době, kdy Donald Trump usiluje o další rušení RFE/RL, Radko Kubičko doufá, že budova na Hagiboru neosiří. „Svobodná Evropa vždycky sehrávala pozitivní roli a pro nás byla strašně důležitá.  A má význam pro jiné země, kde svoboda není,“ končí své vyprávění pamětník.

[1] Svazky s krycím jménem Standa, Docent a Dekadent byly zničeny v roce 1989

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Ivana Prokopová)