The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adam Kubicki (* 1961)

• narodil se 26. února 1961 v Jelení Hoře

• v roce 1980 ukončil Chemickou odbornou školu v Jelení Hoře a nastoupil do ZWCH Chemitex-Celwiskoza

• v roce 1980 vstoupil do Solidarity

• v roce 1980 byl povolán do armády a sloužil na Westerplatte během okupační stávky v gdaňských loděnicích

• v letech 1983–1989 působil v Pastorační službě pracujících (Duszpasterstwo Ludzi Pracy)

• v roce 1989 se podílel na likvidaci chemického závodu Chemitex-Celwiskoza

• v roce 1991 založil hnutí NIE (čes. Ne) v Jelení Hoře a byl jeho místopředsedou

• v letech 1994–1998 působil jako člen městské rady v Jelení Hoře

• do června 2025 zastával funkci předsedy okresního výboru Polské lidové strany (PSL) v Jelení Hoře

• v roce 2025 žil v Jelení Hoře

Adam Kubicki je výraznou osobností společenského a politického života Dolního Slezska. Původně vyučený chemik, který prošel náročnou prací v legendárním závodě Celwiskoza, se v osmdesátých letech stal aktivistou hnutí Solidarita a bojovníkem za ochranu životního prostředí. Jako místopředseda regionální Solidarności a předseda rady zaměstnanců stál u rozhodnutí o likvidaci závodu, který léta devastoval okolní krajinu. Po roce 1989 působil v místní politice, zastával funkce v městské radě i v Polské lidové straně a dodnes zůstává aktivním společenským činitelem s neústupným smyslem pro občanskou odpovědnost.

Celwiskoza byla přirozenou volbou

Adam Kubicki se narodil 26. února 1961 v Jelení Hoře. Vyučil se na chemické škole a už během studia získával praxi v papírnách v Karpaczi i v tamním závodě ZWCH Chemitex-Celwiskoza – podniku, který byl doslova rodinnou záležitostí. Pracoval tam jeho otec, tři starší bratři i sestra. Není tedy divu, že i on po škole nastoupil právě sem. Svou chemickou kariéru o desítky let později zakončil v papírnách WEPA v Piechowicích.

Po škole nastoupil jako operátor formovacího stroje v závodě A, kde se vyráběla celulóza. Krátce nato, 31. prosince 1980, byl celý provoz zrušen. „Byl to závod, který podle mě znečišťoval nejvíce, protože tam bylo hodně odpadních vod a řeka Kamienna, stejně jako řeka Bóbr, byly zamořeny a ten charakteristický zápach v Jelení Hoře před každou bouřkou a deštěm pocházel především z celulózky,“ vzpomíná Adam Kubicki.

Po zrušení závodu nastoupil vojenskou službu v Gdaňsku. Po jejím absolvování se znovu vrátil do Celwiskozy, tentokrát už jako mistr výroby. Jakmile dosáhl věku, kdy mohl pracovat na škodlivém pracovišti, přeřadili ho na textilní výrobu – náročnou, ale ceněnou pozici, kde se tehdy pracovalo jen šest hodin denně.

„Maminka viskóza“ devastovala životní prostředí

V dobách své největší slávy zaměstnávala Celwiskoza téměř pět tisíc lidí a byla jediným výrobcem vaty v Polsku. Pro místní znamenala jistotu, zázemí i sociální výhody. „Byly firemní byty, tábory pro děti, rekreační střediska, odbory se staraly o dodávky brambor na zimu, cibule a další zeleniny. Ekologické povědomí tenkrát neexistovalo,“ popisuje tehdejší poměry Adam Kubicki.

Závod, kterému se s láskou přezdívalo „maminka viskóza“, byl pro mnohé zaměstnance doslova životním centrem. „Lidé, kteří například bydleli v dělnickém hotelu a žili sami, měli možná jen jedno teplé jídlo denně,“ uvádí pamětník. Jenže za to všechno se platila vysoká cena – o které se dlouho mlčelo.

Celwiskoza byla zároveň symbolem devastace životního prostředí. „V minulosti byly některé věci tabu. Všichni to brali jako normální věc. Celwiskoza smrdí. Pěna teče po řece Kamienna a vlévá se do Bóbru. Na Pilchowickém jezeře se na hladině tvoří usazenina.“ Přesto lidé dlouho přivírali oči – pragmaticky volili jistotu práce a sociálních jistot, které jim jejich „maminka viskóza“ poskytovala.

Pracovní podmínky byly těžké, ale lidé drželi při sobě

Práce v Celwiskoze patřila k těm nejnáročnějším. Vysoké teploty, špatná ventilace a neustálé riziko otravy oxidem uhelnatým patřily ke každodenní realitě dělníků. Stroje tehdy zdaleka nebyly tak mechanizované jako dnes – většina práce se dělala ručně. „Konečnou fází výroby vláken byly sušárny, kde byla teplota přímo u sušárny taková, že se i v zimě dalo pracovat, řekněme, v plavkách,“ vysvětluje pamětník.

Tvrdé pracovní podmínky vyvažovaly mimořádně silné mezilidské vztahy. „Pokud například směna v přádelně čítala šestatřicet lidí, byla to tak sehraná skupina, že prakticky kdykoli mohl někdo počítat s pomocí druhého. Nebylo to tak, že bych měl svůj stroj a bylo mi jedno, že se někomu třeba něco zaseklo,“ říká Adam Kubicki.

Navzdory těžké práci panovala mezi zaměstnanci soudržnost, na kterou pamětníci dodnes vzpomínají s úctou – právě ta držela Celwiskozu při životě i v nejtěžších chvílích.

Společenskou činnost má v krvi

Adam Kubicki byl aktivní už od dětství – vždy měl potřebu pomáhat druhým a zapojovat se do dění kolem sebe. „Měl jsem v sobě touhu dělat něco pro druhé, nejen pro sebe,“ říká. Už jako mladý zaměstnanec Celwiskozy se v roce 1980 zapojil do nově vznikajících nezávislých odborů Solidarita, kde se věnoval i ochraně životního prostředí.

Vojenská služba v Gdaňsku, na místě s těžkým historickým odkazem, na něj silně zapůsobila. „Byl jsem neustále na pozorovacím stanovišti námořnictva na Westerplatte. Často tam hlásili válečný stav. Kvůli jižnímu větru bylo často těžké vyjít na signální věž, protože nad loděnicí létaly vrtulníky a kvůli slznému plynu se bez masky nedalo být ani na Westerplatte,“ vzpomíná.

Po návratu do Jelení Hory se zapojil do Pastorační služby pracujících (Duszpasterstwo Ludzi Pracy), která působila při Solidaritě. Cílem tohoto sdružení bylo morální a duchovní posílení pracujících a podpora jejich společenské i profesní aktivity. Spolu s dalšími členy, včetně pamětníka Jacka Jakubiece, se v roce 1988 podílel na sběru podpisů pod petici za zrušení Celwiskozy. Petice se na začátku roku 1989 dostala až do Sejmu a 31. května téhož roku tehdejší předseda vlády Mieczysław Rakowski podepsal dokument o likvidaci závodu.

Podle Adama Kubického však skutečnými iniciátory tohoto kroku byli jiní. „Nesouhlasím s tím, že pod likvidací Celwiskozy je podepsán Mieczysław Rakowski. Pod likvidací chemických závodů Chemitex-Celwiskoza v Jelení Hoře jsou podepsáni dva lidé: tehdejší generální ředitel a předseda rady zaměstnanců Adam Kubicki. To jsou dvě jména, která jsou pod dokumentem o likvidaci Celwiskozy. Budu na tom trvat.“

Likvidace Celwiskozy nebyla nutná

Čtvrtinu zaměstnanců Celwiskozy tvořili obyvatelé Jelení Hory, zbytek dojížděl z okolí. Pro tisíce lidí znamenal závod jistotu práce, bydlení i sociálního zázemí. Ačkoli si všichni uvědomovali, že továrna vážně poškozuje životní prostředí, mnozí se nedokázali smířit s představou jejího zániku. Strach z nejisté budoucnosti převážil nad ekologickými obavami – „maminka viskóza“ sice ničila přírodu, ale zároveň živila celé rodiny.

Na konci osmdesátých let se podnik snažil škodlivé dopady omezit. Adam Kubicki, tehdy předseda rady zaměstnanců, se sice zasazoval o likvidaci závodu, zpětně ale přiznává pochybnosti. „Domnívám se, že pokud by bylo možné získat peníze a investovat je do vylepšení strojů nebo výrobní technologie, likvidace Celwiskozy by nebyla nezbytně nutná,“ přemítá.

Dnes s odstupem dodává, že likvidace mohla být unáhlená: „Možná jsme tehdy vylili dítě i s vaničkou.“ Zánik Celwiskozy totiž neznamenal jen konec jednoho z největších závodů v regionu, ale také úpadek dalších továren, které na její výrobu navazovaly.

Co nejlepší podmínky pro propuštěné zaměstnance

Jako předseda rady zaměstnanců Celwiskozy stál Adam Kubicki v klíčové a nelehké roli – hájil zájmy lidí, kteří přicházeli o práci. Jeho cílem bylo vyjednat co nejdůstojnější podmínky a zajistit, aby po zániku závodu nikdo nezůstal bez prostředků k životu. Po zrušení Celwiskozy vznikl na jejím místě nový chemický podnik Jelchem.

Začátkem devadesátých let se pamětník s hnutím Solidarita rozešel. Vadilo mu, že se k moci dostávali lidé bez zkušeností, kteří do hnutí vstoupili jen ve správný okamžik. V roce 1991 proto založil vlastní hnutí NIE v Jelení Hoře a o tři roky později byl zvolen městským radním za stranu SLD (Svaz demokratické levice).

Jako politik a společenský aktivista se podílel na celé řadě iniciativ a kampaní. Pracoval v Komisi pro dodržování práva, veřejného pořádku a sociálních věcí a v Komisi pro sport, zdraví a tělesnou kulturu. 

Už několik desetiletí patří Adam Kubicki k nejvýraznějším osobnostem veřejného a politického života v Jelení Hoře. V roce 2025 působil jako místopředseda městského výboru Polské lidové strany (PSL), kde pokračoval ve své dlouholeté práci pro komunitu a občanské hodnoty.