The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kubíček (* 1955)

Žádná tma není tak temná, aby se v ní člověk nerozkoukal

  • nar. 7. května 1955 v Jihlavě

  • z politických důvodů nemohl studovat na VŠ a profesionálně se věnovat hokeji

  • během vojenské služby (1974–1976) byl rok členem Armádního střediska vrcholového sportu

  • v 70. a 80. letech pracoval jako horník a na poloprofesionální úrovni hrál hokej

  • v roce 1989 se angažoval v revolučním hnutí

  • v letech 1990–1994 zastával různé posty na jihlavské radnici

  • vystřídal řadu zaměstnání, v současné době vede domov pro seniory

Petr Kubíček (nar. 7. května 1955 v Jihlavě) se od dětství věnoval sportu a snil o tom, že se stane členem reprezentačního týmu; po maturitě se chtěl zaměřit na tělesnou výchovu a pedagogiku, zjistil však, že pro studium na vysoké škole mu talent a píle stačit nebudou. Kvůli tomu, že v roce 1969 emigroval jeho starší bratr František, nešel Petr v devatenácti letech na univerzitu, ale na vojnu. Jediné štěstí měl v tom, že jako sportovci se mu v létě 1974 podařilo narukovat do libereckého Armádního střediska vrcholového sportu.

„Sportovci rukovali k prvnímu červenci. Já jsem si podal přihlášky na vysokou školu, dokonce jsem měl v Hradci domluvené angažmá – při studiu jsem tam měl chytat; jenže na politiku nestačili ani hokejoví šíbři. Mysleli si, že to nějak obejdou, že to vysvětlí, ale neprocpali mě tam. Tak jsem prošvihl termín narukování, měl jsem rukovat k prvnímu říjnu, kdy brali lidi jen k bojovým útvarům, a přijímač v Dukle bych nestihl. Zeptal jsem se svého trenéra Klapáče, co mám dělat, ten mi poradil: ,Seber se a jeď tam teď.‘ Byl jsem asi jediný voják RVHP, který narukoval dobrovolně dřív, než musel. Přijel jsem do Liberce a řekl jsem náčelníkovi: ,Posílá mě Klapáč. Měl jsem tu správně být od prvního, ale nešlo to kvůli škole.‘ Dva dny jsem tam chodil v civilu, protože pro mě nic neměli; pak si mě tam nechali. Přijímač jsem absolvoval a díky tomu jsem zůstal v Dukle.“

První rok vojenské služby Petr Kubíček splnil v libereckém středisku a několik prvoligových zápasů sehrál jako náhradní brankář jihlavské Dukly. Slibně započatou kariéru profesionálního hokejisty však záhy zničila politika: kvůli bratrově emigraci Petr nemohl vyjet do Winnipegu na hokejové mistrovství juniorů a v létě 1975 mladého brankáře přeřadili z jihlavské Dukly do druholigové Vojenské tělovýchovné jednoty Mělník, která sportovcům nabízela nesrovnatelně horší zázemí. „Náplní člena Armádního střediska vrcholového sportu bylo provozování sportu. V závislosti na tom, jestli byla sezona, se trénovalo jednofázově, dvoufázově, nebo třífázově, dělal se prakticky jen sport. Člověk k tomu měl i nutriční kalorickou stravu, kapesné a poměrně velkou svobodu. Naproti tomu u mělnického útvaru bylo hlavní zaměstnání vojenské, teprve po zaměstnání jsme měli čas na hokej a poplach měl přednost před hokejem. Platil tam vojenský dril, úměrně tomu vypadaly i podmínky,“ popisuje Petr Kubíček a dodává: „Přestup do Mělníka jsem vnímal jako vyhazov z vlaku, který mě mohl vézt tím směrem, po kterém jsem toužil: hrát hokej a třeba se tím i živit. Navíc to znamenalo ztrátu ambic.“

Čtrnáct let v dolech a v hokejové brance

Po dvou letech na vojně si Petr Kubíček musel hledat zaměstnání. Jako absolvent gymnázia bez další specializace nemohl získat žádný kvalifikovaný post, a když mu příbramské hokejové družstvo nabídlo angažmá, rozhodl se, že nastoupí do uranových dolů. V Příbrami po šestihodinové směně pravidelně chodil na stadion, celé odpoledne cvičil s dospělými a trénoval děti i dorost. Poté, co tým postoupil do první ligy, se Petru Kubíčkovi zkrátila pracovní doba na třetinu, zbytek času měl vyhrazený na hokej.

Po sedmi letech v Příbrami Petr Kubíček přestoupil do Žďáru nad Sázavou. Do konce 80. let formálně pracoval na uranových dolech na Rožínce, ale prakticky za Žďár jen hrál hokej. Na přelomu 80. a 90. let Petr Kubíček začal pracovat v Jihlavě, kde vždy měl své bydliště, a stal se brankářem jihlavského družstva.

S rodinou svého bratra Františka, který se usadil ve Švýcarsku, se Petr Kubíček shledal poprvé v roce 1981. Téměř veškerý kontakt s Františkem se omezoval na korespondenci a telefonáty, vycestovat na Západ bylo téměř nemožné; o to více Kubíčkovy zasáhla Františkova předčasná smrt. V roce 1986 se na pozvání vdovy Flavie pozůstalí pokusili vydat do Švýcarska na pohřeb, během několika málo dní zajistili automobil i cestovní doklady. Na hranicích ve Strážném je však zadrželi policisté a po důkladné prohlídce vozu i několikahodinovém výslechu dospěli k názoru, že Kubíčkovi chtějí v zahraničí zůstat. Navzdory dlouhému jednání strážníci povolili vycestovat jen matce a Petrovu bratru Milanovi, zbytek smutečních hostí v cestě pokračovat nemohl, což Petr velmi špatně nesl.

Sny se plní

O to větší euforii Petru Kubíčkovi přinesla sametová revoluce: v polovině listopadu doprovázel svou manželku na pracovní cestě do Prahy, byl svědkem demonstrací na Václavském náměstí a zažil vyhlášení stávky umělců. Dvacátého listopadu 1989, ihned po návratu domů, se Petr Kubíček v Jihlavě postavil do čela revolučního hnutí, jako zástupce dělníků se spojil se studenty, pomáhal organizovat výjezdy do menších obcí a účastnil se veřejných debat.

Po pádu komunistického režimu se Petr Kubíček angažoval v komunální politice – pomáhal s přípravou prvních svobodných voleb, vstoupil do městské rady, vedl správní odbor a následně živnostenský úřad, zřídil informační centrum a založil městskou policii. Jihlavskou radnici Petr Kubíček opustil v roce 1994, v následujících letech vystřídal řadu zaměstnání (působil jako ředitel hotelu, taxikář, redaktor Mladé fronty či jako řidič sanitky), dnes spravuje domov pro seniory. Sportu se Petr Kubíček věnuje dodnes, v pětačtyřiceti letech dokonce vycestoval jako český hokejový reprezentant do Kanady. Tak se, jak sám říká, ukazuje, že sny se plní – a žádná tma není tak temná, aby se v ní člověk nerozkoukal.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Vít Pokorný)