Jaromír Kubias

* 1942

  • „Vysadili mě v lese na vyvýšeném místě, odkud jsem viděl záři Terstu. Celou noc jsem šel za tou září Terstu. Tak jsem viděl silnici doprava, tam jsem začal stopovat. Holka na skútru mě vzala. A já, obtěžkanej jako blbec, prostě českej Honza, dva kufry, maminka mi dala buchty, absolutně bezcenný hadry jsem tam měl, abych vypadal dobře. Tak jsem té holce říkal, že bych chtěl na posta centrale. Ona mě vzala na poštu a odtamtud jsem poslal telegram. Já měl pár dolarů a několik liber, poslal jsem telegram strýčkovi, že jsem v Itálii.“ „Jak jste překročil ty hranice do Itálie?“ „Přes les jsem šel. Tam nebyly dráty. Pořád jsem šel na světlo Terstu.“ 
„Prostě jste z Jugoslávie odešel do Itálie. A tam taky nebyly žádné hlídky?“ 
„Hlídky tam byly, občas někoho chytli. V lágru mi potom říkali: ,Kluci, dneska fouká vítr, dneska přijdou noví utečenci.‘ A já říkám: ,A co s tím má co dělat vítr?’ Oni říkají: ,Protože hraničáři je neslyší, jak jdou.’ Takže oni je chytali, ale nechytali je jako v Česku.”

  • „Největší problém byl, že pořád jezdily lodě a svítily. Ve dne jsem nemohl plavat, protože by mě nějaká loď vylovila, a v noci ty lodě pořád svítily, aby se nesrazily. Přeplavat ten Dunaj vzalo nějaký čas, toho jsem se bál nejvíc. Abych přeplaval v době, kdy tam není žádné světlo. Nechal jsem všechny šaty na té slovenské straně v rákosí, nechal jsem tam i nějaký dokumenty a peníze. Nahý jsem vlezl do vody. Můj záměr byl, že když mě chytí, řeknu jim: ,Ale já mám všechno tam, mě vzal proud a já nevím přesně, kde to je, já to hledám. Jsem úplně blbej, ušlo mi, jestli jsem na pravým, nebo na levým břehu.’ Přeplaval jsem na druhou stranu a můj největší problém nastal: komáři v noci. Kteří se na mě vrhli, jako by jim z nebe přišla kořist. Prolezl jsem kus od řeky a zjistil jsem, že je tam řeka ještě zrovna tak široká, bahno, jít se v tom nedalo, bylo tam půl metru, možná metr vody. Takže jsem plaval jako lezec, ty ryby africký, co lezou na ploutvích a skáčou. Moje štěstí bylo zase, že byla mlha velká. Když jsem byl asi uprostřed, tak jela kolem malá lodička. Nevím, jestli to byli rybáři, nebo pašeráci. Tak jsem přestal plavat, jenom oči mi koukaly a mlha mě schovávala. Pak jsem doplaval na druhou stranu. Opět jsem zjistil, jak to chutná, být nahej mezi trním. Trní až téměř k vodě a komáři. Prolezl jsem trním a jsem na polích. Nevím, jestli to byly brambory, nebo jiné plodiny. Ale byl jsem skutečně blízko cesty. Ta cesta možná byla půl kilometru od řeky, to bylo nějaké rameno Dunaje nebo nějaký močál vedle Dunaje. Viděl jsem jezdit auta sem a tam. Tou řádkou jsem lezl, a když bylo moc světla, schoval jsem se mezi ty plodiny. A nakonec, když jsem byl u silnice, tak zase jsem našel nějaký křovíčko, v kterým jsem byl. Čekal jsem, až táta pojede kolem. My jsme měli mercedesku stosedmdesátku. Všechna auta v té době měla blikačky. A ta mercedeska měla šipku. Ta se zvedla, rozsvítila a spadla. Tak jsem čekal, až uvidím auto s tou šipkou. A skutečně, auto se šipkou jelo. Na první přejezd mě našli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.10.2020

    (audio)
    duration: 01:49:16
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Když jsem uviděl první reklamu na Coca-Colu, věděl jsem, že jsem na Západě

Jaromír Kubias při natáčení
Jaromír Kubias při natáčení
photo: natáčení Post Bellum

Jaromír Kubias se narodil 6. července 1942 v rodině pražského lékaře. Od svých deseti let plánoval, že jednou z Československa uteče, snil o dalekých cestách a velkých dobrodružstvích. Nebyl příliš dobrým žákem a vystřídal hned několik základních a středních škol. Po maturitě roku 1959 pracoval jako veterinární asistent v pražské zoo, později jako dřevorubec při kácení lesa na stavbě hostivařské přehrady. Roku 1960 se oženil s Danielou Sokolovou. Začátek 60. let strávil na vojně a krátce po návratu začali s manželkou uskutečňovat plán na emigraci. Ona odjela koncem roku 1963 se zájezdem Čedoku na Kubu, při mezipřistání v Kanadě požádala o azyl. V Československu nechala kromě Jaromíra i jejich půlročního syna Dušana. Jaromír emigroval o půl roku později s pomocí svých rodičů, kteří dostali výjezdní doložku do Jugoslávie. Přeplaval Dunaj do Maďarska a rodiče ho posléze převezli přes Maďarsko a Jugoslávii k hranicím, kde přešel přes málo střežený les do Itálie. Dostal se do utečeneckého tábora Risiera di San Sabba u Terstu. Po několika měsících mu bylo uděleno vízum do Kanady, kde se shledal s manželkou. V Kanadě vystudoval námořní inženýrství, později ale pracoval v jiném oboru. V roce 1968 emigrovali také jeho rodiče, kteří přivezli do Kanady nyní již pětiletého syna Dušana. Jaromír Kubias žil v Kanadě, řadu let strávil také v Arizoně. Nějakou dobu choval ve velkém exotické plazy. Nyní je popáté ženatý, jeho pátá manželka pochází z Filipín. Pamětníkova sestra Blanka Kubešová zachytila jeho osudy v románech Brácha Jerry, Nevěsta z Filipín a v dalších.