Eva Krupičková

* 1927

  • „Teď ti sovětští vojáci nám řekli, že Francouzové nás na náklaďáku odvezou do Karlových Varů. Odvezli nás opravdu, ale bylo nás už jenom těch sto sedmdesát pět z tří a půl tisíc a - nemůžu si teď vzpomenout na nejlepší hotel v Karlových Varech...“ [Pupp?] „Ne, tak to byl jiný, to byl... dlouho jsem to věděla, přijde mi to zpátky. Rusové nás tam dali na čtrnáct dní do toho hotelu, tam nás krmili, nosili nám šatstvo, abychom tu naši šedivou uniformu sundaly, vybíraly jsem boty a tak dále...“

  • [Jak jste zmiňovala toho esesáka, kterého jste „polidšťovaly“ tím zpíváním…] „,Oh, lass das sein, Otto, lass das sein, deine Schläge, Otto.... bis ein‘ - bil nás, bil mladý holky. Když něco se stalo, něco jsme neudělaly, měl hůl a šoupnul nás. Holí. A když měl dobrou náladu, tak jsme to zazpívaly, že ,tvoje bití nám nevadí‘. Ale s ním jsme šly až do konce.“

  • „No a já jsem říkala: ,Pojďme tam, holky, uvidíme, jestli nás osvobodějí, Američané.‘ No, tak ty hoky neuměly anglicky, protože to bylo sebráno z celý republiky. Tak jsme tam přišly a podívali se na nás, my jsme byly holohlavý. Nás stříhali, abychom neměly vši. Ženský ostříhaný a ti vojáci, důstojníci i vojsko americké, se na nás koukali, co jsme zač. Říkal: ,Do you speak english?‘ Tak jsem se přihlásila, že inglišuju. A on říkal: ,Co jste? Kdo jste, že nemáte vlasy?‘ No a teď už se mi ten krk stahuje a já jsem říkala: ,My jsme heftlingy, to znamená, že jsme zavřené, jsme Židé a Němci nás drží.‘“

  • „... a bratr se jel dívat ke každému vlaku, jestli nepřijíždím. A já jsem přijela. A teď, já jsem měla plno věcí pro něj, oblékání, boty, a když jsem ho uviděla z okna, že mě hledá, tak jsem zapomněla všechny balíky, co jsem nabrala od Rusů, zapomněla jsem je ve vlaku a utíkala jsem za bratrem. No tak, to se nedá vyslovit, co to je, když jsme se sešli dva z rodiny, to jsme věděli, že rodiče už jsou pryč. No, úžasná radost, ale do našeho bytu jsme zase nemohli, protože Užhorod byl obsazen Rusy, takže náš byt byl taky s nima obsazen – všecko rozebrali...“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.04.2012

    (audio)
    duration: 01:59:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pomsta by nevrátila životy rodičům ani jiným nevinným obětem, a to ostatní už není důležité

Výřez s bratrem003.jpg (historic)
Eva Krupičková
photo: Foto Karel Kužel (zpracovatel)

Paní Eva Krupičková se narodila 1. ledna 1927 v Užhorodě jako poslední z šesti dětí manželů Wolfových. Nejstarší z bratrů zemřel ještě před vypuknutím války, dvě sestry a jeden bratr uprchli na poslední chvíli do Anglie. V roce 1944 byla Eva odvlečena s rodiči a nejmladším z bratrů do Osvětimi. Rodiče byli posláni do plynu, děti byly přiděleny na práci. Po šesti týdnech v táboře byla Eva deportována do Gelsenkirchenu na nucené práce - odklízení trosek ve vybombardované rafinerii Gelsenberg. Po definitivním zničení rafinerie byla převezena na práci v podzemní továrně v Sömmerdě poblíž Erfurtu. V dubnu 1945 se vydala s pochodem smrti na cestu trvající jeden měsíc. Pochod skončil v Srní u Karlových Varů, přežilo pouhých 175 vězeňkyň. Po válce se setkala se všemi sourozenci, vdala se, má dceru a vnuka.