The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Krumpholc (* 1953)

Když se dozvěděli, že jsem jako komunista zakládal Občanské fórum, tak mě z něj vyhodili

  • narodil se 17. května 1953 v obci Straky

  • přicházel do styku se sovětskými vojáky z blízkých Milovic

  • od roku 1975 byl předsedou Místního národního výboru v Mečíri a později Křinci

  • v roce 1989 zakládal Občanské fórum v Křinci

  • po roce 1989 začal s rodinou podnikat

měnová reforma a na kočárek nezbylo

Miroslav Krumpholc se narodil 17. května 1953 v obci Straky poblíž Nymburku. Jeho rodiče měli menší statek s dvaceti hektary polí. Poté, co jim ale komunisté zabavili veškerý majetek,  jim zbyl jen prázdný dům. Maminka pracovala v JZD a otec byl stavebním dělníkem. Z vyprávění Miroslav ví, že jeho rodiče měli pro něj našetřeno na kočárek, ale protože proběhla měnová reforma, peníze se znehodnotily a na nový kočárek rázem nebylo.

„Vyrůstali jsme na vesnici, kde jsme si hráli na návsi. Lítali jsme po vesnici, chodili jsme na hřiště,“ vzpomíná. Jako malý samozřejmě musel doma pomáhat – třeba s řípou, která se ručně jednotila, okopávala, osekávala a nakládala. Jezdil také s kombajnem nebo popojížděl s traktorem po poli. „To nás hrozně bavilo!“ říká. Jako malý chtěl být nejdřív kominíkem, později ho začalo bavit pracovat rukama, a tak se šel do Nymburku vyučit zámečníkem: „Každý se učil pro nějakou fabriku. Nastoupil jsem do Železničních opraven a strojíren a tam jsem pracoval na údržbě.“ Díky tomu, že dělal na dráze, dostával režijní jízdenku a mohl tak cestovat do zemí socialistického bloku. „Využívali jsme to a byli jsme třeba v NDR, Polsku, Maďarsku a kupovali jsme takové věci, které se tady neprodávaly...“dodává.

Sovětský obchoďák v Milovicích byl dobře zásobený

Během srpnové invaze v roce 1968 bylo Miroslavovi patnáct let a zrovna byl na chmelové brigádě. „Museli jsme natrhat čtyři věrtely, abychom měli na stravu a ubytování. Já na to nebyl! Tak jsem byl rád, že za dva dny volali rodiče, abychom jeli domů. Pak už jsem na chmel nejel nikdy,“ říká. Pamatuje si, že v té době všude panovaly velké obavy a nejistota, jestli nevypukne válka.

V nedalekých Milovicích se pak sovětská vojska usadila na dalších skoro dvacet pět let, „což okolním obcím přinášelo výhody i nevýhody,“ říká Miroslav. Jako nevýhody zmiňuje hluk od letadel a neustále projíždějící vojenská auta. „Cisterny, co vozily naftu, dělaly hroznej kravál, čoud, smrad. Bylo to neekologické, hrozně nám to vadilo.“ Na druhou stranu vojáci v Milovicích měli dostatek zboží. „Do areálu se nesmělo. To bylo oplocené, hlídané, ale zadními vraty se tam stejně chodilo do jejich obchoďáků, které byly dobře zásobené. Tam jsme si nakupovali,“ vypráví. A samozřejmě se také obchodovalo přímo s vojáky: „Kšeftovalo se jako všude s armádou. Jezdili na kole, měli na nosičích bednu a tam vrtačky, hoblíky, různé věci. A když neměli, tak příští týden přivezli. Máme od nich mandl, kálinku a tu máme do dneška.“

Komunista zakládá Občanské fórum

V roce 1975 se oženil a ten samý rok začal dělat předsedu Místního národního výboru v Mečíři. O deset let později se přesunul do Křince. „Tam jsem i zažil druhou revoluci v roce 89,“ říká.

O tom, co se 17. listopadu dělo v Praze se dozvěděl od policie: „‚Jéé, vy grilujete, dáme si s váma,‘ říkali, ‚V Praze blbnou, tam je zase pohotovost. Musíme sloužit, nevíme, co se děje.‘ To byla moje první zpráva. A když jsem pak v pondělí přišel na Obecní úřad, tak už se vědělo z rozhlasu, z televize trošku víc. Měli jsme plenární zasedání, to byla veřejná schůze, v úterý, a tam byly od lidí dotazy: co se děje, proč se děje, proč my k tomu nic neděláme. Tak proto jsme založili Občanské fórum,“ vysvětluje.

Paradoxně tak Občanské fórum založil předseda Národního výboru a člen komunistické strany. „V komunistické straně jsem byl hrozně brzo, od osmnácti let. A bylo to z toho důvodu, že otec dělal tajemníka Národního výboru, to je jako dnešní místopředseda. A protože byl nemocný a nemohl chodit na brigády, protože dříve se všechno dělalo brigádně zadarmo, tak mě vždycky posílal: ‚Běž tam za mě, pomož tomu a udělej.‘ Tak jsem chodil na brigády každou sobotu, nebo co zkrátka bylo potřeba. A tím mě přesvědčili, když jsem takhle aktivní, že bych měl být ve straně,“ uvádí.

Díky Občanskému fóru se tak zprávy o událostech v Praze dostaly i do Křince. „Pozvali jsme tenkrát zpěvačku Pavlínu Filipovskou se Štědroněm, aby nám ty věci vysvětlovali. Byli tam študáci, z televize hlasatelka Hrušková, kteří vysvětlovali situaci: o co se jedná a tak dále. Taky byla taková nejistota, strach, co bude, co nebude. A když se pak dozvěděli, že jako komunista jsem zakládal Občanské fórum a že jsem v Občanském fóru, a už bylo jasný, že se ta doba nezmění, tak mě z OF vyhodili,“dodává pamětník.

Miroslav se ale vždy snažil chodit mezi lidi, o všem s nimi mluvit, vysvětlovat jim, co, jak a proč se dělá, na co jsou a na co nejsou peníze. „Lidé si mě oblíbili. Když byla revoluce a všude se vyměňovali starostové, tak u nás ve Křinci jsem dostal 85 % hlasů a pokračoval jsem dál,“ říká.

Po roce 1989 se také s rodinou rozhodl, že si půjčí peníze, za které koupili bývalé železářství. To rozšířili o drogerii, stavebniny, jízdní kola a další zboží. „Opravdu těžký začátek to byl. V první řadě, kde vzít peníze, kde na to vzít pět milionů?! Pak nejistota, jestli to splatíme nebo ne. Navážili jsme zboží a za tři roky jsme zaplatili dluh pět milionů korun. Děti ale trpěly, protože jsem se vracel domů v noci,“vzpomíná. S podnikáním nakonec přestal, protože vážně onemocněl a nebyl kdo by podnik převzal. Když dnes porovnává podnikání s dobou před rokem 1989, tak říká: „Za komunistů byla pohodička, veget. Když člověk začal podnikat, musel do toho dát svoje, ale zase byly peníze.“ Díky tomu tak mohly třeba jeho děti studovat nebo si mohl koupit auto.

Miroslav je dnes v důchodu, ale stále je aktivním členem několika spolků, například rybářského nebo hasičského. Mladým lidem vzkazuje, že v životě je důležité vzdělání a také to, aby si člověk šel za svým cílem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)