Ing. Jan Kruml

* 1935

  • „Najednou se ozvalo z rozhlasu: ‚Všichni se soustřeďme, v devět hodin u zdravotního střediska bude protestní demonstrace.‘ Tak jsme šli a já jsem tak mezi těma lidma, co jsme šli, říkal: ‚To je škoda, že nemáme auto, protože jinak bych skočil do rozhlasu pro nějakého reportéra, aby to natočil.‘ A jeden z nich říkal: ‚No já mám Robura! Ale mám špatnou baterku. Kořeni, pojďte mě pomoct roztlačit!‘ Tak jsme se rozběhli zpátky tam do kopce. Ten Robur, to byl takový mastodont, nafťácký. Tak jsme se těžko do toho opírali. Rozjelo se to, ale jen to škytlo. Tak znovu a znovu. Ale už nám docházel dech, takže jsme toho už chtěli nechat, ale vtom to chytlo. Takže tím mastodontem jsme vyjeli z toho Králova Pole na Beethovenovu ulici. Tam bylo sice plno, ale tanky tam nebyly ještě. Tak jsem vešel do rozhlasu a sháněl jsem své známé redaktory. A byla tam paní Jiřina Menšíková, tak jsem ji požádal, ta ochotně sbalila magnetofon, nasedli jsme, jeli jsme do Královopolské. Jenomže mastodontem z Králova Pole na Beethovenovu, z Beethovenovy na Královopolskou... Tak já jsem říkal: ‚Vždyť my to zmeškáme, my přijdeme pozdě!‘ Taky se tak stalo. Přijeli jsme do Královopolské a teď se lidi rozcházeli. Robur předjel a šofér, dělnická třída, otevřel dveře a řekl: ‚Tady je Československý rozhlas, všeci zpátky!‘ A teď ten pohled, ten nikdy nemůžu zapomenout, jak najednou ti chlapi, ty stovky (Královopolská měla stovky zaměstnanců, včetně montážního závodu), tak najednou ty stovky, ba tisíce lidí se zase rozběhli všichni zpátky.“

  • „My jsme se pak přestěhovali zase zpátky domů. Samozřejmě ten byt stihli vykrást. Byli to krasnoarmějci. Když šlo o nějaké oblečení, tak to třeba potřebovali do civilu. Ale třeba housle. To táta nechápal, k čemu musí krást housle. No ale tam jsme se dozvěděli, že v tom domě, co jsme bývali, byl nějaký plukovník. A protože to bylo 9. května a byl najednou konec války, tak on udělal takové symbolické gesto, že tomu chlapci, tedy mně, nechal svou šavli. A já, když jsem se to dozvěděl, tak jsem mazal pro tu šavli na druhou stranu té Zastávky a tu šavli jsem hrdě nesl a taky jsem jí mával. Čas od času mě zastavili krasnoarmějci: ‚Davaj‘, aby zjistili, jestli je ostrá, nebo tupá. Byla tupá, tak mi ji vrátili. Tak jsem si ji nesl domů. Ale tím, jak jel ten trén tady těch vozů, za tím jejich postupem, tak jeden z těch na mě zavolal. Já jsem přišel, on říkal: ‚Ukaž!‘, tak jsem mu ji ukázal a on si ji zasunul tam do vozu. A já jsem říkal: ‚To já jsem dostal! Od ruského plukovníka!‘ A on mi řekl: ‚Adin dal, a drugoj vzal‘. A tím to skončilo. Takže nemám památku na tohoto plukovníka Rudé armády.“

  • „Já věřím, že tento náš národ, který tady má velkou tisíciletou tradici mezi evropskými státy, má budoucnost. Věřím v mladou generaci. Věřím, že ideje Masaryka a Václava Havla budou mít pokračování. Věřím, že naše mládež, která má dnes to, co já jsem neměl, to znamená možnost vidět, jak vypadá svět, znát jazyky, mít možnost přátelit se s kdekým, že si najde své postavení. A že se musíme těšit, že naše členství v Evropské unii je pro nás skutečně i takovým národním štěstím. A že čekáme na dalšího Václava Havla, který nás povede jako rovnocenné členy Evropy do společné budoucnosti.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 04.08.2020

    (audio)
    duration: 03:13:42
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Věřím v budoucnost našeho národa

Jan Kruml během setkání se starosty obcí, které postoupily v soutěži Vesnice roku, 6. června 1996, Pražský hrad
Jan Kruml během setkání se starosty obcí, které postoupily v soutěži Vesnice roku, 6. června 1996, Pražský hrad
photo: Osobní archiv pamětníka

Jan Kruml se narodil 6. dubna roku 1935 v Rosicích u Brna. Otec učil na měšťanské škole v Zastávce u Brna a během druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti ve skupině Obrana národa. Strýc Tomáš Kruml působil jako československý pilot v RAF. Pamětník konce druhé světové války a příchodu sovětské armády v květnu 1945. Po válce se rodina přestěhovala do Modřic, kde se Jan seznámil s budoucí manželkou Jarmilou. Vystudoval střední průmyslovou školu a poté Fakultu architektury a pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně. Po studiích nastoupil do projekčního ateliéru brněnské Královopolské strojírny. Byl mimo jiné vedoucím projektantem stavby Ski hotelu v Novém Městě na Moravě. V srpnu 1968 se v podniku účastnil protestů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. První dramatické dny okupace také fotografoval. Zachytil i pietní shromáždění po smrti Jana Palacha v Brně. Z politických důvodů byl v roce 1970 z Královopolské strojírny propuštěn. Následujících pět let dohlížel na stavbu sportovní haly v Králově Poli. Poté pracoval v podniku Drupos, kde se začal věnovat obnově venkovské zástavby a krajiny, což se stalo jeho životním tématem. Po pádu totalitního režimu prosazoval Program obnovy venkova, který v roce 1991 přijala vláda. Zasloužil se o založení Spolku pro obnovu venkova. V roce 1995 inicioval vznik soutěže Vesnice roku. V roce 2020 bydlel v Brně.