The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylvie Krobová (* 1968)

V každé době lze žít kvalitní život, hledat dobro a lásku

  • narodila se 14. srpna 1968

  • od dvou let žila s otcem Andrejem Krobem, divadelním režisérem, který podepsal Chartu 77

  • vyrůstala v blízkosti manželů Havlových a dalších disidentů

  • v letech 1984–1990 vystudovala operní zpěv na Pražské konzervatoři

  • hrála v Divadle Na tahu, v Divadle Na zábradlí a ve Studiu Láďa

  • s manželem Jiřím Bilbem Reidingerem provozují rodinné divadlo Bilbo compagnie

  • věnuje se i volné tvorbě, píše hudbu i texty, vydala několik CD a dvě sbírky poezie

  • působí také jako učitelka zpěvu a pořádá muzikoterapeutická setkání

Sylvie Krobová vyrůstala mezi disidenty, lidmi, pro které pravda a svoboda nebyly prázdné pojmy. Jak dospívala, i ona se snažila za tyto hodnoty bojovat. A i když její dětství nebylo jednoduché a některé jeho stíny ji provázejí dodnes, má pocit, že od života hodně dostala a snaží se to vracet svojí tvorbou – hudbou, divadlem a dnes i muzikoterapií. To, že vyrůstala mezi silnými osobnostmi, v ní často probouzelo pocit, že není tak dobrá, že její příběh není tak mimořádný, a tedy nestojí za pozornost. Ale opak je pravdou.

Nejšťastnější chvíle jsem prožívala na Hrádečku

Sylvie Krobová se narodila 14. srpna 1968 v Praze. Její první dny doma byly prvními dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy, a to jako by předznamenalo její dětství. Otec Andrej Krob, režisér a blízký přítel Václava Havla, neměl v těchto chvílích myšlenky na péči o malé dítě a často mu na to nezbývala energie ani celé další roky. Přesto byla Sylvie ve dvou letech svěřena do jeho péče, protože její matka Jana Pokorná byla alkoholička. Fakticky tedy Sylvie žila v prvních letech svého života v pražském bytě babičky z otcovy strany. Babička byla Ruska, která ve svých jednadvaceti letech odešla s bratrem Vadimem do Čech, kde už v té době byl jejich otec. Dědeček Jeroným Krob byl voják. Babička poměrně brzy začala ztrácet paměť, mluvila rusky a po vlasti se jí stýskalo. Život v rodině byl neklidný, v bytě se střídalo mnoho lidí a Sylvě chyběla maminka nebo alespoň jiná blízká osoba.

Ruské kořeny byly v rodině velmi silné. Sylvie měla možnost poznat zemi svých předků již v dětství. Nejprve cestovala s otcem do Oděsy ke strýci Vadimovi, který byl po válce patnáct let vězněný na Sibiři. O dva roky později jela znovu s tetou Marinou, tehdy navštívily Kyjev, Petrohrad, Moskvu a opět Oděsu: „Bylo dobré poznat to místo, které rozhodně nebylo ideální. Žil se tam těžký život, stály tam neuvěřitelné fronty na všechno, něco se dalo sehnat jen na trhu. Všude špína, podivnost, ale také nečekaná vřelost obyčejných lidí.“ I v letech po sametové revoluci, kdy Sylvie s manželem v Rusku několikrát vystupovali, je přivítalo neobyčejně vřelé publikum. Ale i přes velké změny k lepšímu zde stále cítili tlak a nejistotu: „Vždycky jsem tam měla pocit strachu a v roce 2014 jsem řekla, že už se nechci do Ruska vracet, že už mi to stačilo.“

Nejšťastnější chvíle dětství prožívala na chalupě na Hrádečku. Tu koupil děda Krob po válce po vysídlených Němcích, časem pak sousední chalupu koupil otcův přítel Václav Havel. Tam v přírodě Sylvie trávila celé léto. Bývala tam s otcem, s babičkou nebo tetou Marinou a jejím mužem. Velkou část roku tam pobývali i Havlovi nebo alespoň sama Olga. Ta byla jednou z důležitých osob Sylvina života. Začalo to vlastně již v době, kdy Olga našla maličkou Sylvu v noci samotnou v postýlce v nevytopené chalupě. Později utíkala holčička k Havlům vždy, když se sama bála. Také chodila s Olgou na procházky do lesa nebo jí pomáhala na zahradě. K Václavu Havlovi měla vždy respekt, cítila se vedle něj nedokonalá, i když jí nic takového nedával najevo. K jejím dětským přátelům patřili Tobiáš Jirous, Nána Jana Kašpara, Tomáš Jitky Vodňanské, děti Olžiny sestry Jarušky a také místní děti. Pamětnice také vzpomíná, jak se před emigrací přijela rozloučit rodina Jana Třísky: „Žili jsme na svobodném ostrově obklopeni policajty a estébáky.“

Ve škole jsem se bála, abych něco nevyzradila

Vztahy v rodině byly velmi komplikované. Matka již měla dceru Lucii, v dětství se vídaly o víkendech. Ve třetím manželství se jí narodil ještě syn Pavel. Otec měl potom ze druhého manželství dceru Terezu, ze třetího dceru Kateřinu. Vždy, když se otec oženil, doufal, že bude o Sylvii postaráno, ale moc to nevycházelo. Od své druhé ženy ji nakonec musel přestěhovat zpět k babičce: „Otec se dvakrát znovu oženil a já tak pendlovala mezi jeho ženami, babičkou a vlastní matkou. Navíc se pohyboval v prostředí s lidmi, které tehdejší režim drsně potíral. Pamatuji si, to mi mohlo být tak šest sedm let, kdy k nám na Mikuláše vtrhla Státní bezpečnost a tátu odvedla. Byli hrozně agresivní, neurvalí a tátu jsem pak viděla až druhý den.“

Ani ve škole se Sylvie necítila dobře, mezi spolužáky nezapadla nebo alespoň měla ten pocit. Zpočátku pletla dohromady ruštinu a češtinu, později se bála mluvit, aby něco nevyzradila. Navíc ji od dětství trápilo těžké astma, což s sebou neslo i dnes těžko pochopitelné pobyty v dětských léčebnách. Nejhorší pro ni byl pobyt v Choceradech v osmi letech, kde se setkala i s šikanou starších děvčat. Návštěva otce zde byla povolena po měsíci. Tvořila si tak svůj vnitřní svět, ráda malovala a největší radost jí přinášel zpěv, zpívala všude. Chodila zpívat i do umělecké školy a toužila stát se zpěvačkou. Zdálo se ale, že to jako astmatik nezvládne, a tak šla po základní škole na knihaře. Její touha však byla nakonec silnější, po roce se přihlásila na konzervatoř a k překvapení všech byla přijata. Dodnes neví, jestli se za ni někdo přimluvil. Stejně tak bylo otci divné, že i když byl mnohokrát vyslýchán a zadržen, nikdy nebyl zatčen. Neustále však s touto hrozbou žili a věděli, že by to pro Sylvii znamenalo dětský domov: „Táta mi později říkal, že kdyby opravdu nakonec došlo na slova policajtů, že ho seberou a dají mě do děcáku, tak že by to musel podepsat. Ale udělal by to stejně, jako to udělali jiní kamarádi, kteří by přišli a řekli: ,Já jsem musel, nebo bych přišel o dceru.‘ A v ten moment se ti lidé zdekovali a nebyli. Takže nebyli k použití. Napsalo se to do Infochu Charty, že je to takhle, a tím byli pro StB úplně znehodnocení.“

Od spiklenectví k paradoxům říše svobody

Koncem 80. let minulého století Sylvii hodně zajímalo divadlo. Vzpomíná, jak jako dárek Václavu Havlovi natočili na video hru Pokoušení, jak se hodně chodilo do divadel a mezi přáteli vládl zvláštní spiklenecký prostor a čas. Naopak na konzervatoři se příliš svobodně necítila. Nerozuměla si s třídní profesorkou Krásovou Pávkovou, komunistkou, manželkou komunistického kritika, a ani výuka nebyla příliš tvůrčí a moderní. Život mimo školu tak pro ni byl nejen zajímavější, ale i smysluplnější: „Kdyby mě vyloučili ze školy za hraní v Pokoušení, tak by mi to za to stálo.“ V té době také potkala svého budoucího manžela, klauna a herce Jiřího Bilba Reidingera. Bilbo se začal objevovat ve společnosti rodinných přátel, na Hrádečku se sblížili a v březnu 1989 se vzali. Sylvie ve svém manželovi získala zázemí a porozumění, které jí v dětství tolik chybělo. Od té chvíle dělali téměř vše společně. Chodili na demonstrace, hráli divadlo, pomáhali rodící se svobodě a později vychovali dvě dcery. Sylvie vzpomíná, jak ještě před svatbou u sebe Bilbo schovával Václava Havla nebo jak byl zbitý při Palachově týdnu. Ona podobnému scénáři unikla jen o vlásek: „Čekala jsem na Bilba nahoře na Václavském náměstí a viděla jsem, jak jsou kordony policajtů všude, jak obšancovaly celý Václavák. Říkala jsem si, že teď budu statečná. Naštěstí ale přišla žena Ivana Havla a dostala nás pryč.“ S manželem také podepsali a šířili prohlášení Několik vět: „Dostali jsme blankety, vzali jsme si jich víc a nechávali jsme je podepsat, až se naplnily. Pamatuji si, jak jsem je nesla v batohu tátovi Italskou ulicí, která byla plná policajtů.“

A přišel 17. listopad 1989. Ten páteční večer byla Sylvie na představení Ctibora Turby Archa bláznů, ve kterém hrál i její manžel. Druhý den se již místo představení hovořilo v divadle o aktuálním dění a ona sama tam mluvila. S manželem také vytvořili plakátky na podporu Václava Havla. V pondělí s několika dalšími studenty založili na konzervatoři stávkový výbor. Měla tak před očima, jak se postoje lidí mění: „Ve vrátnici jste najednou mohli podepsat cokoliv. To znamená Několik vět, Chartu 77, mohli jste odejít z komunistické strany a rovnou do OF. A teď jsem tam viděla jako člen výboru, kdo tam chodí a co podepisuje. A naše paní profesorka se z komunistické strany přepsala do OF. To bylo moc zajímavé. Pak tam přišel Daniel Hůlka, který přišel dost pozdě, kdy už jsme byli rozjetí jako skupina, která funguje a pracuje. A on tam jen seděl a popíjel a také podepsal Chartu 77. Tak jsem si říkala: ,Chlapče, myslím si, že to je teď výborný.‘ To byly takové paradoxy z říše podivných věcí. Pak jsem začala teprve chápat, že spravedlnost je jedna věc, ale že lidi fungují nějakým zvláštním způsobem.“

Tehdy byla v šestém ročníku a čekala svoji první dceru. Školu dokončila díky individuálnímu plánu a byla za to ráda. Viděla, jak se všichni přizpůsobili novým podmínkám a jak se na ni opět dívají skrz prsty, tentokrát jako na tu, která se zná s prezidentem a bude z toho mít výhody. Raději nasměrovala svůj život k rodině a divadlu. Nezapomenutelným zážitkem bylo tehdejší uvedení Horského hotelu, ve kterém také hrála: „Je fakt, že Horský hotel pro mě byl neuvěřitelný. Najednou jsme stáli Na Zábradlí na jevišti, divadlo bylo narvané lidmi. Vašek Havel se přišel potom s námi poklonit a to bylo nádherné, atmosféra byla fantastická. Zkoušky s tátou byly dost náročné, protože jsem jeho dcera, ale jinak to byl hezký čas. Také si pamatuji, jak jsme hráli na Hrádečku, kde jsem po delší době viděla Olgu Havlovou. Ale bylo tam strašně moc lidí na té zahradě, asi tři sta, protože už byli ,prezidentovi‘, tak to samozřejmě naboptnalo. To už nebylo spiklenectví, přátelské setkávání lidí, herců a kulisáků, co hráli v Divadle Na tahu. Najednou tam byla společnost úplně jiná a odevšad. Olga tam tak stála uprostřed zahrady a ten hlouček se jí ptal, jestli bude levnější benzín a jestli támhleto. My to s Bilbem jen pozorovali pod naší třešní a Olga nás viděla a říkala: ,Prosím vás, jděte všichni pryč, támhle stojí Bilbo se Sylvou a já si s nimi chci chvilku povídat. Konečně tam jenom stojí a nechtějí nic.‘ My jsme trochu popošli, ale než jsme se k ní dostali, tak tam ten hrozen byl zas.“

Hledáme hloubku, kvalitní život

Po narození dcer se Sylvie Krobová věnovala rodinnému divadlu Bilbo compagnie, s manželem sjezdili mnoho zemí světa; vystupovali i na olympiádě v Athénách. Časem se vrátila i ke zpívání a vydala několik vlastních CD. Píše hudbu i texty a svět melancholických písní vyvažuje malováním, kde vládne nejen ticho, ale i živé barvy. Ve všem, co dělá, se snaží o určité sebevyjádření: „Jsem dítě, které si pořád hraje.“ Mezi lidmi jí dnes chybí touha po kultuře, kterou s manželem cítili v 90. letech: „Dnešnímu světu přestáváme rozumět; hledáme hloubku, ne dokonalé číslo.“ V současnosti zpívá pouze příležitostně, s manželem stále hrají ve svém divadle, vystupují i pro nemocné v rámci programu Loutky v nemocnici. V poslední době se Sylvie Krobová stále více věnuje i muzikoterapii. To vše je pro ni způsob, jak cestou sebevyjádření a naplněných vztahů žít kvalitní život.

Sama si také našla vztah k víře, ve které nebyla vychována. Hledá ji především v dobru a v lásce. Vědomí, že věci mají přesah, jí pomáhá zvládat těžké chvíle, které v životě přicházejí: „Věci nefungují jen racionálně, vědecky. Já ten přesah cítím v lásce a dobru, tam je to, co nemůžete nahmatat, popsat. Vnímám to hlavně ve vztazích nebo ve zpěvu, kde proudí tóny úplně jinak, než si myslíme.“ Její hodnoty se lety nemění, a tak by je ráda probouzela i v druhých: „Nemyslete jen na peníze, vzdělání, prestiž a soutěživost, ale na lásku, skromnost, pokoru, naplňující tvořivost. Najděte si čas se obejmout.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV