The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Křížek (* 1932)

Komunisté napáchali škody na celé generaci

  • narodil se 5. září 1932 v Říčanech

  • po základní škole musel nastoupit na jednoroční učební kurz, tzv. JUK

  • v roce 1948 se vyučil elektrotechnikem a v roce 1952 maturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Praze

  • v letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu

  • na umístěnku nastoupil do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, zde působil až do odchodu do penze v roce 1992

  • při zaměstnání vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT

  • v roce 1968 byl členem Klubu angažovaných nestraníků v Říčanech

  • v letech 1995–1997 byl členem ODS

  • po sametové revoluci se podílel na obnově Sokola v Říčanech

  • publikoval řadu odborných textů, i po odchodu do penze se věnoval výzkumné práci

Na spitfiry nad hlavami si zvyknete

František Křížek se narodil 5. září 1932 v Říčanech. Jeho otec František Křížek st. byl majitelem elektrotechnické firmy, maminka Anna, rozená Šteklová, vedla obchod s elektro zbožím. To ovlivnilo Františkovo profesní směřování. Základní školní docházku absolvoval v obecné a měšťanské škole v Říčanech, kterou zakončil jednoročním učebním kurzem. „Měnila se školní soustava, jako se o tom teď také mluví. Už tehdy se manipulovalo se školou k jejímu neprospěchu. Udělal se tzv. jednoroční učební kurz, protože jsme měli osm tříd a bylo potřeba udělat devátou.“ Zatímco František chodil do školy, v Evropě zuřila válka. „Vnímali jsme to, bavili jsme se. Nevnímali jsme to tak, že by to bylo naplněním našeho života. Ale o válce jsme samozřejmě věděli, protože se nás týkala.“ František vzpomíná, jak jako malí kluci běhali po ulicích Říčan nebo po polích a pozorovali bombardovací letouny nad svými hlavami. „Nad Říčany bylo třeba 40 nebo 50 bombarďáků. Umíte si to představit? Obrovská čtyřmotorová letadla.“ Ta naštěstí nevrhala na Říčany bomby, ale proužky staniolu, které měly sloužit jako rušička německého radaru. Děti v nich však viděly zdroj zábavy. „My jsme ty proužky, protože byly barevné, sbírali. A když teď přijdete někam na pohár a máte tam takovou tu štětinku, tak to je přesně ono, to jsme si z těchhle proužků dělali.“ Koncem války zase pozorovali na nebi stíhací letouny. Letcům se v Říčanech říkalo kotláři, protože stříleli na kotle nákladních vlaků. Osobním vlakům a civilistům se vyhýbali. „Letec se vyklonil z okna, a když viděl, že se jedná o osobní vlak, zamával křídly lidem a letěl dál.“ František vzpomíná, že jako dítě to pro něj byl obrovský zážitek. Strach neměl, protože věděl, že se mu nemůže nic stát. „Přestože nad námi letěl spitfire, který měl vystrčené čtyři kulomety. Ale to si zvyknete.“

Přes ploty se pašovala mouka

Skutečný strach pocítil, když přišli během heydrichiády němečtí vojáci na prohlídku jejich domu. Ne proto, že by doma ukrývali hledané osoby, ale proto, že ve sklepě načerno skladovali pytle mouky z nedalekého Bartošova parního mlýna. Mouka se odtamtud pašovala přes ploty sousedů a poté se skladovala u Křížků. Jídla byl totiž za války nedostatek a jen z přídělů se žilo velmi těžko. Dobře proto fungoval směnný obchod. A protože Františkův tatínek pracoval jako elektrotechnik, mohl nabízet svou práci právě za mouku či jiné potraviny. V době, kdy přišli do jejich domu němečtí vojáci, měli ve sklepě asi tři metráky mouky. „Samozřejmě, kdyby to našli, tak mě oběsili,“ říká František, který byl v době prohlídky doma sám. Vše ale dobře dopadlo, a to i díky jedenáctiletému chlapci z místní odnože Hitlerjugend, který německé vojáky doprovázel. „Věděli jsme, že je to hodný kluk. A taky se tak ukázalo, když vodil vojáky za heydrichiády.“ Němcům říkal, že v domech nic není, čímž pomohl celé řadě lidí vedle mlýna. Celá chlapcova rodina byla podle pamětníka velmi slušná a nikdy se nestalo, že by na někoho přišlo udání. Podle Františka to dokazuje, že ne vše je černobílé a že Němci rozhodně nebyli jen ti zlí, jak je občas dějiny vykreslují.

Najednou zmizel a byl pryč

Za války se podle Františka ukázalo, že lidé jsou schopni si vzájemně pomáhat. „Vědělo se tady v Říčanech přesně, kdo je nebezpečný, kdo spolupracuje s Němci. Ale většina lidí tady samozřejmě byla slušná, podporovali se, aby se přežilo.“ Františkův tatínek díky svému zaměstnání zajistil rodině dostatek jídla, ne všichni ale měli takové možnosti. Děti z rodin, kde bylo jídla dostatek, proto často nosily do školy svačiny svým spolužákům, kteří žili jen z přídělů. František nepamatuje, že by kdy ve škole zažil šikanu, naopak tam panovala velká sounáležitost.

Zatímco František a většina jeho kamarádů vnímali válku spíše okrajově, pro jejich spolužáka Pavla Fišera z židovské rodiny se stala osudnou. „Chodil se mnou do školy, najednou zmizel a byl pryč. A my jsme věděli, že jsou v koncentráku. Tak jsme měli o jednoho kamaráda míň.“ Do koncentračních táborů bylo posláno několik židovských rodin z Říčan. Na Masarykově náměstí jsou nyní před domem č. 7 umístěny kameny zmizelých a v budově 1. ZŠ se nachází pamětní deska na památku Pavla Fišera.

Ztráta na životě se ale nevyhnula ani Františkově rodině; popraven byl manžel matčiny sestry Ludvík Český, vojenský velitel: „Manžel tetičky byl v Benešově velitelem posádky. Popravili ho za to, že v roce 1939 dělali protiněmecké povstání. Byli to vojáci a nesmířili se s tím, že nás obsadili a bojovali všelijakým způsobem jako partyzáni. Oni je samozřejmě poznali a chytili.“ Plk. Ludvíka Českého, člena Obrany národa, nacisté popravili 10. května 1943 v Berlíně.

Na vojně lidi drželi jako v base

Když skončila válka, Františkovi se blížil konec povinné školní docházky. Po absolvování jednoročního učebního kurzu nastoupil na rok do učení do otcovy firmy a v roce 1948 začal navštěvovat učňovskou školu elektrotechnickou v Praze. Z té pak přestoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze Na Příkopech, kde v roce 1952 odmaturoval. Po dokončení školy dostal umístěnku do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství v Praze. „Rozhodovali o mně jiní lidé než já sám,“ vysvětluje František, co znamenalo dostat umístěnku. „Vůbec jsme do toho nemohli mluvit. Já jsem měl to štěstí, že na ministerstvu byli rozumní lidé a rozdělovali to tak, aby lidé měli zaměstnání blízko bydliště.“ Ve výzkumném ústavu pracoval pouhé dva měsíce a pak musel nastoupit na vojenskou službu.

Sloužil u dělostřeleckého pluku ve Znojmě, kde pracoval v jednotce měřičů, protože uměl matematiku. „Byla to profese, kterou kdybych dělal, když jsem se vrátil zpět z vojny, tak bych se tím mohl i živit.“ Na vojnu nastoupil v době, kdy se rozjelo kolo politických procesů s Rudolfem Slánským a dalšími; jedním z nich byl i ředitel jeho výzkumného ústavu František Fabinger (později rehabilitován). Toto dění museli vojáci samozřejmě sledovat. Vojenská služba byla pro Františka především ztráta času, on sám byl dostatečně odolný na to, aby zvládl odloučení od domova i několikaměsíční výcviky pod stanem v bojovém prostoru Libava. Zároveň ale viděl, jaké psychické dopady to na některé vojáky mělo a považuje to za trestuhodné: „Za dva roky tam spáchali sebevraždu čtyři lidé. Zastřelili se dokonce u zástavy. U zástavy, co měli hlídky, a chodilo se tam s ostrou. To byly ztráty na vojně, o kterých nikdo neví, které má na svědomí Čepička [tehdy ministr národní obrany]. Takže to jsou věci, které vím já, protože jsem tam byl, a vědí to ty rodiny. A v podstatě nikde nikdo o tom nepíše, nikdo se nad tím nezastavil. A to byly vedlejší důsledky té anomálie, že tam drželi lidi jako v base. Byli lidé, kteří se dostali poprvé domů teprve za rok.“ On sám se dostal domů po půl roce jen proto, že musel mít rekonvalescenci po operaci kýly. Bylo to zrovna v době, kdy zemřel Klement Gottwald, a tak byl rád, že se vyhnul akcím, které s tím souvisely.

Hlavně mít “klapoklídes”

Po vojně se pamětník rozhodl vrátit do výzkumného ústavu, kde již zůstal celý svůj profesní život až do odchodu do důchodu v roce 1992. Během práce si stihl ještě doplnit vysokoškolské vzdělání, v roce 1961 byl promován inženýrem na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Práce ale rozhodně nebyla jedinou životní náplní Františka Křížka. Kromě toho, že se svou manželkou Zdeňkou vychoval dvě děti, věnoval se celý život sportu. Byl aktivním sokolem a několik let hrával závodně tenis. Kromě toho se věnoval i lehké atletice, basketbalu a v neposlední řadě šachu, který hraje dodnes (2023) a pravidelně se účastní šachových závodů. „Celý život jsem se hýbal, nikdy jsem nekouřil. Možná proto je mi teď těch 86 let.“ František se aktivně zapojoval i do organizace Sokol, několik let byl jednatelem Sokola v Říčanech.

Během svého života se zajímal i o politiku a na jaře 1968 se stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Říčanech. „Jako člověka s nějakou intelektuální úrovní mě přemluvili, abych tam taky vstoupil, abychom se zúčastnili tzv. obrodného procesu. Tak já jsem do toho samozřejmě vstoupil a mělo to následky.“ Po srpnové invazi 1968 se začaly dělat prověrky, které se nevyhnuly ani Františkovi. „Na těch pohovorech se muselo dát najevo, jak jsme říkali – to je taková legrace – ‚klapoklídes‘ – kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. To vás nutili k tomu, že jste museli vyjádřit souhlas s tím, co dělají komunisté po roce 1968.“ Františkovo angažmá v KANu ovlivnilo jeho plat i postavení ve výzkumném ústavu, dotklo se ale i jeho dětí. Syna ani přes samé jedničky nepřijali na gymnázium, šel se proto vyučit dřevorubcem. O pár let později se mu ale naštěstí naskytla příležitost jít studovat a nakonec absolvoval stavební fakultu. Ne všichni ale měli podle Františka to štěstí. Řada velmi chytrých a nadaných mladých lidí tehdy vůbec studovat nemohla. „Představte si, jakou napáchali ti komunisté na této generaci škodu.“ František dodává, že některé věci byly za komunismu horší než za nacistů.

S politikou už nemám nic společného

Když přišel listopad 1989, František se aktivně zapojoval do protestů. Asi tři dny po 17. listopadu dostal díky členství v KANu nabídku politického angažmá. V roce 1995 vstoupil do ODS, o dva roky později z ní ale opět vystoupil, protože se mu nelíbil způsob privatizace a ztratil také určité iluze. Kritizuje, jak po revoluci došlo během privatizace k rozdělování, respektive rozkrádání Říčan. Od té doby nemá s politikou nic společného.

A co by vzkázal mladé generaci? „Buďte opatrní na to, co se kde říká a píše, protože vše je určitým způsobem zkreslené. V dnešní době je šíleně důležité ověřovat informace,“ uzavírá své vyprávění František Křížek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Anna Koláčková, Monika Hodačová)