The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kříž (* 1925)

„Za svoje přesvědčení se nestydím.“

  • politický vězeň narozený 16. listopadu 1925 v Semicích u Písku

  • pochází z vesnických malorolnických poměrů

  • v únoru 1948 na vojně, v květnu se pokusil o útěk do zahraničí

  • během útěku na hranicích zatčen, vyšetřován na různých místech OBZ

  • Státním soudem v Praze odsouzen v prosinci 1948 k 15 letům těžkého žaláře

  • prošel 11 lágry a věznicemi včetně uranových táborů na Jáchymovsku, Slavkovsku i Příbramsku

  • 16. července 1951 se spolu s Antonínem Polaneckým pokusil o útěk z tábora Svatopluk, na útěku do zatčení byl 15 dní

  • po opětovném zatčení ztýrán velitelem tábora a jeho pomocníky, tvrdé korekce, odsouzen k dalším pěti letům vězení

  • od konce roku 1951 pobýval téměř šest let na uranovém lágru Vojna, celou dobu pracoval na těžbě uranu

  • po těžké práci na uranu se u něho v roce 1957 projevil značný úbytek červených krvinek, pomohli mu muklové lékaři

  • podmínečně propuštěn v květnu 1960

  • pracoval u Pozemních staveb a v různých autodílnách

  • za své styky s ambasádou USA a pro svou vězeňskou minulost byl stále sledován StB

  • v roce 1968 se účastnil setkání K 231

  • po roce 1989 založil v Blatné Spolek přátel USA, členem Konfederace politických vězňů -pobočka Písek

  • v současnosti stále žije s manželkou v Mačkově u Blatné

Václav Kříž se narodil 16. listopadu 1925 v Semicích u Písku jako prvorozený syn Františka Kříže a Terezie Křížové, roz. Žofkové. Otec byl zemědělec, matka pomáhala v hospodářství a byla v domácnosti. Václav Kříž měl ještě mladšího bratra Slávka, který však v šestnácti měsících zemřel a mladší sestru Jiřinu. Obecnou školu vychodil Václav Kříž v Semicích, měšťanskou školu v Písku. Na gymnázium již s příjezdem Němců nenastoupil.

Za války pracoval otec v lese, kde mu pomáhal i Václav. Rodina měla určené dodávky, které musela plnit. Zabít mohli jen jedno prase ročně, jinak mléko, vejce, maso atd. se odevzdalo. V roce 1942 otec dostal těžký zápal plic. V té době to byla kritická situace. Otec se vyléčil, ale následkem nemoci přišel o jednu plíci. Syn Václav tudíž nemusel na práci do Německa a staral se spolu s matkou o chod rodiny.

Osvobození probíhalo v okolí Písku od 4. května 1945. Tehdy přijeli jako první Američané, kteří po vyjednávání odzbrojili i píseckou německou vojenskou posádku. Ještě před nimi prošla okolo Písku Vlasovova armáda, která se snažila dostat do amerického zajetí. Postupem času přijížděla i Malinovského armáda.

Po osvobození stále přetrvávaly dodávky. Fungoval lístkový systém a byl nedostatek, ale euforie z osvobození vše překlenula. Pracovalo se v hospodářství. Mechanizace nebyla, vše se dělalo ručně jako dřív. Život se však postupně lepšil. Rodina byla celá organizovaná v lidové straně, podobně jako většina vesnice, kde KSČ měla minimální podporu. Václav Kříž však již po roce 1945 pozoroval aktivizaci KSČ například v nedalekém Písku. „Dokonce tam byly komunistické buňky, které udělali Rusové. To už jsme o tom měli přehled. Konkrétně v Písku byl v rourovně nějaký Rus a dělal tam mistra. Když komunisté dělávali schůze, tak on je organizoval. To už bylo z Ruska všechno dělaný. My jsem jednou poslouchali, když tam měli komunisté schůzi, to bylo nějak začátkem roku 1947. Mluvilo se tam o kolektivizaci, o kolchozech atd. On tam ten jeden hlas z místních komunistů říkal: To si myslíte, že oni to vzdají dobrovolně. Jak vy to tady říkáte, jako je to u vás v Rusku?Druhý, kterého jsme poznali, říkal: Tak se jich pár pověsí a bude pokoj! Takhle to tam probíhalo. Takže mi jsme věděli na čem jsme. Aktivizovali se velmi komunisti, ale co se týká přímo u nás v Semicích , tak tam moc hlasů neměli.“

Únorový puč prožíval Václav Kříž již na vojně v Týnu nad Vltavou, kam nastoupil k základní vojenské službě v říjnu 1947. Politická situace se zhoršovala. Byl odvolán velitel posádky i někteří důstojníci. I mezi vojáky se názory na směřování země lišily. Václav Kříž se měl původně stát vojákem z povolání a ještě před únorem 1948 tudíž začal studovat poddůstojnickou školu radistů. Kádrový profil však ukončil jeho vojenskou kariéru. Spolu s několika dalšími vojáky začal poslouchat zahraniční rozhlas, četl denní tisk a vytvářel si vlastní názor na situaci. Poslední kapkou byla smrt ministra Jana Masaryka. Rozhodl se konat.

Dne 24. května zběhl Václav Kříž od své vojenské jednotky a vydal se k západní hranici. V rozsudku Státního soudu v Praze jest jeho vina líčena následovně: „Po svém zběhnutí dne 24. května 1948 překročil ilegálně československé státní hranice do americké zóny v Německu, kde prozradil orgánům americké vojenské zpravodajské služby CIC vše, co věděl o československé branné moci, zejména i vojenské tajemství.“ Sám Václav Kříž přímo nezmiňuje, že by se dostal až za hranice republiky, pouze nepřímo naznačuje jisté kontakty s CIC. „Stalo se to v květnu 1948. Všechno konkrétně říct nemůžu, to není možné. Lidem, kteří se trochu vyznají v konspiraci určitých organizací atd., tak nemusím nic dalšího naznačovat a ví o co se jedná. Při samotném útěku jsem byl zatčen 5 kilometrů od hranic u Jalového Dvora. Byl jsem zatčen na udání. Tehdy mě tam zatknul člen civilní národní gardy přímo v lese při postupu terénem. Buď si mě všimnul někdo z vesničanů a nebo mám ještě jiné podezření, které nemůžu tak docela dobře doložit ani dnes. Já jsem byl jedním z vojáků informován přibližně o cestě, která by se v tom místě dala udělat, abych se dostal za hranice. Možná, že přišel impuls také od něj.“ Každopádně byl tedy Václav Kříž u Pavlova Studence na udání zadržen přímo v lese a předán orgánům OBZ.

První tři výslechy na OBZ probíhaly v Tachově. Přes Plzeň byl pak předán do vojenského vězení v Praze na Hradčanech. Vyšetřovatelé se mu snažili dokázat, že byl v zahraničí, kde vyzradil vojenská tajemství. Václav Kříž to však stále zapíral. Součástí vyšetřování byly samozřejmě kopance a facky, což bral Václav Kříž jako samozřejmost. Na Hradčanech strávil do soudu půl roku. Během této doby přišel do styku s konfidenty, vojáky RAF, dokonce měl nevšední zážitek, když se osobně nedopatřením setkal i s generálem Heliodorem Píkou. „Já jsem měl jednou takový případ. My jsme měli rajóny a museli jsme zametat chodby. A oni tihle důstojníci a letci co tam byli, tak ty vedle domečku chodili pod kaštany a my než se vrátili, jsme zametali ty jejich cely atd. To jsme měli nařízeno, to musel dělat i ten četař aspirant. Nikdo jiný podle vězeňského řádu na to právo neměl. No a já jsem zametal takovou malou celičku tam a najednou padne rána a já tam byl zavřený. Říkám si ježíšmarja. No dobře. Najednou se otevřeli dveře a vedli tam generála Piku. On měl samostatnou vycházku. Byl tehdy po operaci slepého střeva. To bylo domluveno tehdy, že s tý nemocnice, kde ho operovali, ve Střešovické myslím, tak ho měli skupina asi třech lidí dostat pryč, ale bylo to prozrazený. A já nevím, ze který ambasády to tehdy bylo, si nepamatuje, který ten velvyslanec to zchodil. Tak nás tam spolu zavřeli, ten bachař Moulis. Dalo slovo a slovo a on se mi ptal za co tam jsem. Já jsem mu to říkal a on říkal: na tvoje postavení z toho si nic nedělej, horší je to se mnou. Já mu říkal, že ho známe, že se díváme, když se sám prochází. On říká: chlapče ty se toho dožiješ, ale já se toho nedožiji. Mě oddělají. On to věděl. A taky tak to dopadlo. On my chtěl dát nějaké cigarety, abych si to strčil do boty, ale já jsem nechtěl. Nejde to, jsem říkal, to by špatně dopadlo. To zase říkali někteří spoluvězni, že se musí někdy zout a podobně.“

Hlavní líčení u Státního soudu v Praze probíhalo 17. prosince 1948. Zúčastnil se jej i otec pana Kříže, který vše velice těžce prožíval. Václav Kříž byl za zločin vojenské zrady odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, ztrátě čestných práv občanských na 10 let a k čtvrtletnímu postu a tvrdému loži. V odůvodnění rozsudku se praví: „Žalovaný vojín přešel ilegálně československé státní hranice do Německa a přihlásil se na policii. Při výslechu na policii a pak postupně u dalších úřadoven americké zpravodajské služby CIC prozradil číslo svého vojenského útvaru a jeho umístění, organizaci útvaru, jeho výzbroj a výstroj, jména a bližší charakteristiky velitelů a různá jiná data jež znal jako vycvičený radiotelegrafista, kteréžto okolnosti nutno považovat vesměs za vojenská tajemství.“

Z Pankráce byl po soudu Václav Kříž převezen do Plzně na Bory. Ve společné cele zde čekal na pracovní zařazení do komanda. Dne 9. ledna 1949 byl transportován na šachtu do Libkovic. Zde bylo veliké množství retribučních vězňů, se kterými docházelo ke škaredým potyčkám. Těžilo se na šachtě Kohinoor a Pluto. Setkal se zde i s jedním z vedoucích kuratoria Václavem Hládkem, který se jej snažil přemluvit k útěku. Václav Kříž si však o těchto vězňů držel odstup a útěku se nezúčastnil. Hládek však po neúspěšném útěku udal, že Václav Kříž o útěku věděl. Následovalo vyšetřování na velitelství a převoz na nové komando v Dolním Jiřetíně, kde rovněž fáral na šachtě. V Jiřetíně se setkal například se slavným „králem Šumavy“ Hasilem nebo s letcem RAF O. Černým. Pan Kříž věděl, že se štábní kapitán Černý chystá na útěk, ale nemohl se ho již z organizačních příčin zúčastnit. V Jiřetíně se znovu otevřelo vyšetřování Hládkova útěku a pan Kříž byl znovu vyslýchán. Zapíral, ale přesto byl odvezen na Bory, kde mu velitel Šafarčík vysvětlil, že půjde na uran do Jáchymova a běda když se o něco pokusí.

Jáchymovské putování zahájil Václav Kříž 3. srpna 1949 na Vykmanově-tábor C. V září se dostal na tábor Rovnost, kde začal opět těžit, tentokrát však uranovou rudu. Připravoval útěk. Seznámil se s civilním zaměstnancem střelmistrem Hamrem, který mu měl pomoci k útěku. Přípravy však byly vyzrazeny, podezření opět padá na Hládka, takže místo na svobodu putoval Václav Kříž do korekce a na trestné komando do Stráže nad Ohří. Nežli přišel v únoru 1951na tábor Svatopluk, prošel ještě táborem Bratrství a Prokop.

Na táboře Svatopluk byly špatné hygienické i životní podmínky. Nebyla ani kvalitní voda. Začalo se tedy s budováním vodojemu, kterého se účastnil i pan Kříž. Spolu s Antonínem Polaneckým se rozhodli pro další pokus o útěk. Tentokrát se rozhodli, že utečou tzv. naostro, tedy přímo pod palbou z věží. Dne 16. července 1951 bylo špatné počasí. Oba muklové požádali bachaře o rozdělání ohně. Když po chvíli pozornost bachařů polevila, bylo štěstí, že ten den neměli ostrahu příslušníci útvaru Jeřáb, rozběhl se Václav Kříž a Antonín Polanecký k asi padesát metrů vzdálenému lesíku. „Domluvili jsme se, že řekneme jednomu tomu bachaři, že si svlečeme blůzu a usušíme to, jestli by nám dovolil tam rozdělat z rozbitých prken oheň. On se chvíli rozmýšlel a pak říká: ale dlouho ne. No tak my jsme ty prkna krumpáčem rozštípali, podařilo se nám to rozdělat a byli jsme jako první. Mysleli jsme si, že jestli se tam začnou tlačit další, že by nás vyhnal. Tak jo. A ono se zrovna začínalo šeřit. Svlíkli jsme kazajky co jsme měli a sušili jsme je kolem dokola. Dívali jsme se bokem na toho jednoho strážného, oni tam měli udělanou jednu dřevěnou budku, a ten byl vzdálený tak 50 až 60 metrů. Až řeknu teď, tak utečeme. Oblíkli jsme se a já říkám: raz, dva a teď a dali jsme se na útěk, co nám nohy stačily. Ale měli jsme tak půlku vzdálenosti, asi tak 70 metrů k třímetrovému modřínovému lesíku. Bachaři začali řvát a ozvala se dávka ze samopalu a za chvíli druhá. To nás ještě pobídlo. To člověk nevěděl co si o tom má myslet, jestli jí má a nebo nemá. Slyšelo jsme to nad námi, jak to prolítlo. Vlítli jsme do toho modřínového lesíka a tam už jsme se jenom prodírali. Jak jsme se tak prodírali, tak jsme měli odřeniny na obličeji od zlámaných větviček a krváceli jsme. To jsme potom zjistili, až když jsme byli daleko odtud. Utíkali jsme takhle dolů. Ten modřínový lesík hustý nebyl naštěstí tak široký, aby nás to mohlo zdržet. Možná, že to bylo široký tak 30 metrů a pak tam byly rozmnožený stromečky půl druhého metru náletem. Utíkali jsme z velikého svahu, který tam byl a který jsme z našeho pracoviště neviděli. Z toho velikého svahu to opravdu šlo rychle do údolí, bylo to tak 150 metrů. Tam byla úvozová cesta a my jsem do ní přímo vlítli a ono tam bylo hejno husí. Stranou tam bylo postavených pár chalup. A oni začaly křičet a v tom se ozval ženský hlas: Co to tam... a dál už neřekla a jenom začala křičet o pomoc: pomoc zločinci. Tak takovouhle oni nám tam dělali firmu. My jsme byli zločinci. Koneckonců oni nám to často řekli, že jsme zločinci. Ona křičela o pomoc, ona si všimla, že jsme to my, že máme ten úbor náš. Dostali jsme se na druhou stranu za tu cestu, to jsme už jenom po čtyřech vylezli. Dostali jsme se do nějakého obilí, nevím jestli to bylo žito nebo co. Ono to leželo a napůl to bylo prorostlé svlačcem. Tam nešlo utíkat. To jsme leželi každou chvíli, ale zase jsme se zdvihali a zase honem dál. A zjistili jsme, že máme před sebou řeku.“

Díky tomu, že oba muklové překonali v poměrně krátké době velikou vzdálenost, podařilo se jim dostat se z okruhu největšího pátrání. Ukryli se v houští až po obličej v lesíku za železniční tratí. Zde se úspěšně bez hnutí schovávali až do druhého dne. Ve večerních hodinách se opět lesem vydali na cestu k hranicím. Vyrušily je však siluety postav a tak následoval opět déle trvající úkryt. V brzkých ranních hodinách se odhodlali pokračovat. Pravděpodobně je však zahlédla hlídka, která je začala pronásledovat. Pronásledovatelům se však za naprostého vyčerpání a hladu podařilo uniknout. Cesta k západní hranici, kam oba vězňové směřovali, trvala několik dní. Hlad, únava a četné krvavé šrámy se podepisovaly zejména na psychice Antonína Polaneckého. Proto Václav Kříž rozhodl, že si den odpočinou a budou pokračovat. To už se dvojice dostala do širšího hraničního pásma. Několikrát měli štěstí, když zavadili o nastraženou signalizaci, ale pohraniční stráž naštěstí místo vždy prověřila jen reflektory a dvojici nezahlédla.

Čím více se dvojice utečenců blížila státní hranici, tím hustěji byl prostor střežen. Během jedné večerní bouřky došlo opět ke kontaktu se signalizací pohybu v hraničním pásmu. Tentokrát však začaly být slyšet hlasy a štěkot psů. Václav Kříž začal utíkat. Volal i svého kamaráda, který se však neozýval. Po opětovné výzvě, na kterou nikdo nereagoval, se vydal Václav Kříž na zoufalý útěk. Podařilo se mu díky bouřce dostat z bezprostředního dosahu hlídky. Přiběhl k silnici, kde z ukazatele zjistil, že se nachází u Mariánských Lázní. Útočiště nalezl v osamělém statku, kde se zahrabal do sena a usnul. Nežli pokračoval v cestě, zůstal zde dva dny. Patnáctý den na útěku se poprvé rozhodl kontaktovat civilní osoby. Bylo to fatální rozhodnutí, které mělo i fatální následky. „Vybral jsem si jednu skupinu na louce a řekl: Pozdrav pánbůh. Oni odpověděli. Když jsem se ale podíval, jako by do mě vjel blesk. Jeden z chlapů byl Solar od nás ze Semic a druhý se jmenoval Král, což byl bývalý vězeň, kterého jsem znal. Zeptal jsem se, jak jim to schne. Solar odpověděl, že dobře, ale že by mě měl znát ze Semic. Já říkám, když myslíš. Jemu bylo divné jak to, že jsem tady, že jsem dostal dost veliký trest. Vymluvil jsem se a on už nic neříkal. Dali mi pivo a sedli jsme si. Ale potom Solar poodešel a něco řekl traktoristovi.“ Solar, který byl komunista a odešel do pohraničí dělat nuceného správce, pravděpodobně pana Kříže udal a upozornil prostřednictvím známého četníky. Václav Kříž chtěl utéct, ale v dálce již viděl dvě postavy a psa. Dostihli ho, namířili na něho pistole došlo k zatčení. Četníci se chovali slušně. Když jim pan Kříž oznámil, že byl uvězněn za pokus o překročení hranic, tak mu nechtěli věřit, ale nakonec mu přinesli i jídlo.

Příslušníci zavolali na Svatopluk. Pro pana Kříže si přijel i bachař Hamr, který začal okamžitě Václava Kříže mlátit, cestou se mu smál, v lese za Mariánskými Lázněmi řekl řidiči ať zastaví a chtěl vytáhnout pana Kříže do lesa, že půjdou údajně na záchod. Ten nechtěl a začal křičet o pomoc, po chvíli řidič řekl Hamrovi ať toho nechá a to pana Kříže zachránilo od možného zastřelení na útěku. Po příjezdu na Svatopluk mu ještě Hamr vyhrožoval pistolí a předal ho osvětáři Janečkovi od útvaru Jeřáb. Následovala korekce a ráno vyšetřování, když nechtěl přiznat, že chtěli s Polaneckým na Západ. Přišlo fackování a znovu korekce bez jídla, později s trochou jídla. Po několika dnech nastaly výslechy, při kterých pan Kříž stále zapíral, protože byl domluvený s Polaneckým, že nic o útěku do zahraničí neprozradí. Trval na konfrontaci s Polaneckým, která se při třetím výslechu také odehrála a Polanecký při ní vše přiznal.

Po konfrontaci si nechal druhý den Václava Kříže zavolat velitel tábora Zelenka. Výslechu byli ještě přítomni bachař Varga a zástupce velitele Šobr. Nejprve začal Václavu Křížovi velitel vyhrožovat nabitou pistolí. Poté začali všichni tři pana Kříže mlátit a kopat, ten začal ztrácet vědomí a křičel o pomoc; zachránil ho spoluvězeň, který vstoupil díky křiku do kanceláře, velitel ho sice vyhodil, ale týrání pomalu ustalo.

Po týdnu korekce na táboře Prokop následoval převoz na Pankrác, kde proběhl soud za útěk. Jednání s obhájcem, který mu nastínil výši trestu, s ohledem na možné vyzrazení státního tajemství o těžbě uranu, mohl být trest poměrně vysoký. Pan Kříž dostal nakonec u soudu dalších 5 let těžkého žaláře. Souzen byl sám bez Polaneckého. Na zařazení do nového tábora čekal krátce po soudu opět na Borech.

V listopadu 1951 byl Václav Kříž převezen na tábor Vojna u Příbrami. O přivítání se muklům postaral sám velitel tábora Duba. Na práci byl zařazen opět na šachtu. Téměř šest let pracoval v hlubině na šachtě Kamenná. Jako útěkář byl označen zeleným pruhem na kabátě a po tzv. nudlové aféře odeslán do Valdic. Zde byl zařazen na draní peří. Norma byla nesplnitelná, podmínky mizerné. Křížová cesta pokračovala v roce 1958 přes tábory Nikolaj, Rovnost II a Eliáš zpět na Vojnu. V roce 1957 se u Václava Kříže projevila rapidním úbytkem červených krvinek léta na uranu. Jejich hladina poklesla na polovinu. Jen díky péči muklovských doktorů MUDr. Adámka a MUDr. Straky, se Václav Kříž dal jakžtakž do pořádku. Nic však nebránilo jeho „opatrovatelům“, aby stále pokračoval v práci v podzemí. Jeden z posudků vypracovaný na Václava Kříže v únoru 1959 jej mimo jiné hodnotí: „Chování a vystupování odsouzeného je ve výkonu trestu neuspokojivé. Rozkazy a nařízení příslušníků MV plní poněkud neochotně. Dopustil se několika přestupků, za které byl kázeňsky potrestán. V roce 1955 za porušování denního řádu důtkou. V roce 1956 za porušení řádu NPT 5 dny korekce…K převýchově ve výkonu trestu se přímo záporně nestaví, ale má v tomto určité nedostatky. Různých převýchovných akcí v rámci kulturně osvětové činnosti se zúčastňuje, v některých případech s nezájmem. Výkon trestu u něho dosud neplní svůj převýchovný účel po všech stránkách. Vzhledem k jeho trestné činnosti a některým uvedeným nedostatkům, nedoporučuji v současné době žádost o milost ke kladnému vyřízení.“

Toužebné podmínečné propuštění v květnu 1960 bylo doprovázeno smutkem z brzkého úmrtí otce, který zemřel hned v červenci. Václav Kříž žil v Semicích s matkou. Zaměstnán byl v opravárenských dílnách u Pozemních staveb. V roce 1963 se seznámil na taneční zábavě s Marií Koptovou, se kterou ještě téhož roku uzavřel v chrámu sv. Víta v Praze církevní sňatek. Žel manželství nepřineslo z neznámých příčin děti. Novomanželé se přestěhovali do Mačkova u Blatné. Manželka pracovala v JZD, pan Kříž v různých autodílnách na okrese. Stále dostával od některých lidí znát, že je bývalý politický vězeň. Měl problémy i s StB, ale nevzdával se. Odmítal vstoupit do ROH, nechodil k volbám, pravděpodobně udržoval i nějaké kontakty s americkou ambasádou. Ještě když v roce 1985 odcházel do důchodu, si jej zavolala StB, aby s ním „prohovořili“ jeho minulost. Když se v květnu 1989 účastnil pietní akce u pomníků padlých amerických vojáků ve Lnářích, byl v drobnohledu dvou příslušníků StB.

Rok 1989 přijal Václav Kříž s povděkem. Jeho vztah k západním spojencům vykrystalizoval v založení Spolku přátel USA v Blatné. Stal se i členem KPV, čímž přirozeně navázal na svou účast při zakládajících sjezdech K 231 v roce 1968. V současnosti se účastní života písecké pobočky KPV. S manželkou žijí stále v Mačkově. Brzy oslaví již padesát let společného manželství. V chůzi se již neobejde bez holí, ale mentálně je Václav Kříž stále svěží. Když se zamýšlí nad léty věznění, tak je vděčen především za příležitost, poznat rozličné lidské charaktery v mezních situacích. Za to co udělal, se nestydí, protože nikomu neublížil. Zastával jen své přesvědčení.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Martin Jindra)