The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Kříž (* 1959)

• narozen 29. června 1959 v Karlových Varech v německo-české rodině

• otec Rudolf Kříž byl za války vězněn za šíření protinacistických letáků

• část rodiny byla obětí odsunu sudetských Němců

• vyrůstal v západočeském Krásnu

• v letech 1974–1978 studoval Střední zemědělskou školu v Dalovicích

• v letech 1978–1979 studoval na pedagogické fakultě v Plzni obor matematika-zeměpis

• v letech 1980–1984 studoval na pedagogické fakultě v Plzni obor český jazyk-dějepis

• od roku 1985 pracoval jako historik hornictví v sokolovském hornickém muzeu

• v druhé polovině 80. let pořádal společenské a recesistické akce, které vzbuzovaly pozornost Státní bezpečnosti

• v listopadu 1989 se stal jedním z mluvčích Občanského fóra v Sokolově

• v letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění za OF a poté za ODS

• byl předsedou Spolku Němců v Československu

• působil v občanských a profesních spolcích a organizacích

• v roce 2025 žil v obci Krásno

Historik Erich Kříž vyrůstal v pohraničí v rodině s německými i českými kořeny a ve své odborné práci se již od doby studií zajímal o osud Němců v poválečném Československu. Organizoval řadu společenských a recesistických akcí a v druhé polovině 80. let se postupně sbližoval s disentem, což nakonec vedlo i k jeho angažmá v politice po roce 1989. 

Otec musel přihlížet vyhnání svých bratrů

Narodil se 29. června 1959 v Karlových Varech a vyrůstal v obci Krásno mezi Karlovými Vary, Sokolovem a Mariánskými Lázněmi. Jeho české příjmení Kříž pochází od dědečka z otcovy strany, který se do západních Čech přiženil z jihočeských Trhových Svinů. Oženil se s dívkou německé národnosti: „Tehdy byly smíšené sňatky normální, až do nástupu Hitlera nikdo národnosti neřešil,“ říká Erich Kříž. Dědeček pracoval jako polír, tedy vedoucí stavby, a protože se mu dařilo, časem si koupil mlýn v Dolní Hluboké u Bečova nad Teplou. 

Jeden z jeho synů, Rudolf Kříž, budoucí otec pamětníka, pracoval před válkou na dráze. V roce 1938, v době německého záboru pohraničí, našel české protiněmecké letáky, a protože češtinu perfektně ovládal, překládal je svým kolegům. Jeden z nich ho ovšem udal, Rudolf Kříž byl zatčen a vězněn až do konce války. Podle slov Ericha Kříže několikrát těsně unikl smrti. Tři jeho bratři museli narukovat do wehrmachtu, jeden z nich padl v bitvě u Stalingradu, další dva se z války vrátili. 

Po návratu z fronty museli tito dva bratři okamžitě do odsunu. Erich Kříž ovšem zdůrazňuje, že toto slovo nepoužívá: „Bylo to prachsprosté vyhnání. Česká společnost se má v tomto ohledu za co stydět.“ Rudolf Kříž byl odsunu ušetřen jakožto oběť nacistické perzekuce, ale svým bratrům pomoci nemohl: „Táta musel přihlížet, jak jeho bráchy vyhánějí.“ Bratři si během pozdějšího života v Německu změnili své příjmení podle německého pravopisu na Kriesch. 

Rudolf Kříž se nikdy nesnažil získávat výhody ze své minulosti člověka pronásledovaného nacistickým režimem: „Na rozdíl od takzvaných odbojářů ho nebavilo chodit a sbírat medaile. Naopak se hlavně v padesátých letech zastával místních Němců,“ popisuje pamětník. Jeho otec byl po válce zaměstnán v krásenských rudných dolech, kde pracoval na drtiči, velké balvany roztloukal i ručně a uplatňoval přitom svou obrovskou fyzickou sílu. 

Matka Ericha Kříže se za svobodna jmenovala Anna Schlossbauerová a pocházela z čistě německé rodiny z Dolní Hluboké. Také její otec byl polír, specialista na vyzdívání pecí. Právě proto nebyl po válce poslán do odsunu – nastupující moc si ho ponechala v Čechách jakožto odborníka, potřebného pro poválečnou výrobu v porcelánce. Spolu s ním mohla doma zůstat i jeho neprovdaná dcera. 

Rodiče Ericha Kříže se směli vzít až po roce 1948, kdy bylo Anně Schlossbauerové navráceno československé občanství. V té době byl už jeden z jeho sourozenců na světě a další na cestě. Rodina zpočátku žila v Dolní Hluboké, tu ale poté museli opustit, protože armáda se tam rozhodla zřídit vojenské pásmo. Přestěhovali se do Milešova a nakonec do Krásna. 

Obec několika národností

V době Erichova dětství doma mluvili německy, mimo domov pak společným jazykem v národnostně pestrém Krásnu zůstávala čeština; kromě neodsunutých Němců tu byla i početná slovenská a maďarská menšina. „Pospolitost v Krásnu byla úžasně zajímavá, národnosti nehrály roli. I když pár českých nácků tam bylo a pořád tam jsou,“ podotýká Erich Kříž a evokuje situaci, kdy českým nacionalistům vadilo, že jeho matka jako Němka dělá vedoucí zeleniny. „Naučil jsem se je nenávidět. Byli mi odporní a jsou dodneška. Řeknu jim dobrý den, na shledanou, ale nebudu se s nimi nikdy družit.“ 

Své dětství v Krásnu nicméně popisuje jako šťastné a vzpomíná na hry v dětské partě: „Když jste dítě, nevíte, co vás čeká, tak žijete šťastný život.“ 

Jako osmiletý chlapec zažil Erich Kříž politické uvolnění pražského jara. Jeho otec, který po válce vstoupil do KSČ, ale doposud nikdy se nedral do funkcí, se v té době začal více angažovat. „Ti hochštapleři, ta svoloč, která do té doby vládla, vycítila nebezpečí. Začali se stahovat. A táta se ničeho nebál, tak z něj udělali šéfa partaje.“ Rudolf Kříž nicméně předvídal, že závan svobody nepotrvá dlouho, protože „co Rusové jednou schvátí, to nepustí“. 

Erich Kříž vzpomíná na dramatické okamžiky invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, kdy obcí projížděly okupační jednotky. „Na náměstí přijel ruský gazík a voják v něm nám dětem rozdal balíky novin. My jsme si je udiveně prohlíželi,“ popisuje jeden z dramatických okamžiků. „Okolo šla jedna sousedka, seřvala nás, noviny vzala a na louce spálila.“ Tato žena, zastávající v srpnu 1968 okázale protiruský postoj, byla podle slov Ericha Kříže později jednou z čelných představitelek Svazu československo-sovětského přátelství v Krásnu. Podobný názorový obrat ostatně předvedlo více místních. 

Rudolf Kříž ovšem nikoli – v srpnových dnech naopak své sousedy varoval před zbytečnými provokacemi, obával se, že okupanti obec z pomsty rozstřílejí. „Musel jsem vzít štětku a jít spolu s ním přemalovávat protiruské nápisy na silnicích. Mně se to nelíbilo. Já byl plný hrdinského odhodlání,“ vzpomíná Erich Kříž. „Až později jsem pochopil, že táta to nedělal z přesvědčení, ale ze strachu o lidi.“ 

Na začátku normalizace Rudolf Kříž složil svou stranickou funkci a k moci se dostali stejní lidé jako předtím. Otec podle slov Ericha Kříže zatrpkl a místo českých zpráv sledoval jen německou stanici ARD. Ze strany nevystoupil, a protože věděl o prohřešcích mnoha svých sousedů, ani ho nevyloučili. 

Učit se souvislosti, nejen data

Až do páté třídy navštěvoval Erich základní školu v Krásnu, na druhý stupeň chodil do školy v Horním Slavkově. Zde ho dějepisu vyučoval Ladislav Zábranský, který ho přivedl k lásce k historii a nasměroval ho tak na budoucí profesní dráhu. 

Ke konci základní školy Erich získával první informace o komunistických lágrech, které se v 50. letech nacházely i nedaleko jejich obce. 

Po základní škole nastoupil ke studiu na Střední zemědělskou školu v Dalovicích, nadšení pro tento obor ho ale brzy přešlo. „Po několika praxích v zemědělském podniku Horní Slavkov jsem byl vyléčen. Humus – bordel – Schweinerei,“ shrnuje svou zkušenost. 

Začal snít o tom, že bude studovat obor čeština-dějepis na pedagogické fakultě v Plzni. „Dějepis jsme na zemědělské škole vůbec neměli, ale chodil jsem do hospody s gymnazisty a viděl jsem, že o historii vím víc než oni. Tenkrát se v hodinách dějepisu učila hlavně data, ale chybělo jim povědomí o souvislostech,“ konstatuje. 

Cestu na vytoužený obor mu ale zkomplikovala češtinářka, která nastoupila v době, kdy byl již v maturitním ročníku. Nedokázala pochopit, že on jako Němec chce studovat češtinu, a z maturitní písemné práce mu dala pětku. Erich znejistěl a raději si podal přihlášku na obor matematika-zeměpis. Byl sice přijat, ale studium ukončil už v prvním ročníku, protože jeho matematické znalosti ze zemědělské školy byly nevalné. 

Musel nastoupit jako učitel ve zvláštní škole v Habartově a hrozilo mu povolání na základní vojenskou službu. „Chodil jsem na vojenskou správu žádat o odklad a využíval jsem techniku přeskakující desky: zkrátka otravoval jsem je opakovaně tak dlouho, až mi ten odklad schválili.“ 

Díky odkladu stihl nové přijímací zkoušky, tentokrát už na svůj původní obor čeština-dějepis. U zkoušek oslnil vedoucího katedry profesora Vacka nejen svými znalostmi, ale i velmi konkrétním zaměřením na dějiny hornictví. 

Už během studia se zaměřil na dějiny svého regionu, v rámci soutěže SVOČ se věnoval v té době velmi kontroverznímu tématu odsunu Němců z Loketska. „Napsal jsem tam, že odsun je pochopitelný pouze z hlediska pomsty. Ale z hlediska ekonomického to byla chyba. Vzhledem k odchodu tří milionů Němců z pohraničí mělo Československo proporčně největší válečné ztráty na obyvatelstvu ze všech válečných zemí,“ říká Erich Kříž a dodává, že tato fakta mu jeho konzultant z práce vyškrtl. 

Prý jste chtěli policajtům převrátit auto!

Erich byl v době studií na pedagogické fakultě ubytován s dalšími studenty v zámečku v Malesicích na kraji Plzně. Rád organizoval různé společenské akce, například kuličkiádu, a aby pro ně měl oficiální „krytí“, pořádal je pod hlavičkou SSM: „Stal jsem se kvůli tomu předsedou. Ale to nevěděli, jakou veš si nasadili do kožichu,“ usmívá se. 

S kamarádem Lubošem Smolíkem začal také pořádat bigbítové koncerty v hospodě v Bukovci, na nichž vystupovaly kapely jako Jasná páka nebo Žlutý pes. Vše bylo po organizační stránce perfektně zvládnuté – bezpečnost na akci hlídala studentská ochranka, úklid zajišťovala parta dobrovolníků, na odvoz studentů do centra Plzně byla zajištěna hromadná doprava. 

Přestože se koncerty konaly pod záštitou SSM, po čase vzbudily zájem Státní bezpečnosti. Na jednom z nich se objevili dva uniformovaní policisté a žádali po Erichu Křížovi, aby se legitimoval. Hospodský ho však upozornil, že kromě oněch dvou příslušníků Veřejné bezpečnosti se na koncertě pohybují i neznámí muži v civilu. V tu chvíli pochopil, že se zřejmě schyluje k problémům. Koncert ale proběhl, jak bylo plánováno. 

Po jeho skončení se mladí lidé hromadně přesouvali na místo, kde je měly vyzvednout autobusy. „No a najednou houkačka a proti nám se vyřítilo auto Veřejné bezpečnosti,“ popisuje Erich Kříž. Policisté, kteří z něj vystoupili, ho opět chtěli legitimovat. Přihlížející dav studentů začal slovně protestovat, k žádné fyzické konfrontaci ale nedošlo. „Byli to mladí kluci, mladší než my. Když zjistili, že se jich nebojíme, naskákali do toho žigulíku a odjeli. Všichni jásali, byli jsme za hrdiny. Ale my jsme si říkali: ,To nějak smrdí!’“  

Když se Erich o dva dny později vrátil do školy, oslovila ho předsedkyně fakultního výboru SSM Marie Vildová: „Je průser! Vy jste chtěli policajtům převrátit auto!“ Erich Kříž se bránil, že to není pravda, vedoucí katedry mu ale rozmluvil pořádání další plánované akce, pochodu mládeže ke zřícenině hradu Radyně i bigbítových koncertů. „Přiznám se, že jsme změkli. Přece jen jsme byli ve čtvrťáku. Táta mi říkal: ,Nedráždi hada bosou nohou. Ostatní dostudují a vy to odnesete.’“ 

Jednou během studií byl Erich Kříž na Státní bezpečnosti u výslechu, když se v hospodě opil a vykřikoval protikomunistická hesla. „Nechali mě odvézt na záchytku, kde mi píchli nějaké injekce, a druhý den jsem šel k výslechu. Zkoušeli mě vydírat, že bych nemusel dostudovat. Ptali se, co si myslím o vstupu sovětských vojsk, a podobně. Už jsem měl instruktáž od zkušenějších kolegů, takže jsem se z toho vyvlékl,“ popisuje Erich Kříž. 

V závěru studia se soustředil hlavně na dokončení své diplomové práce na téma Dějiny královského horního města Krásna do konce 16. století. Paralelně studoval také němčinu v jazykové škole, kde si chtěl zlepšit svůj písemný projev v němčině. Ke státnicím z němčiny ale nakonec nešel. 

Síně tradic i Hugo den

Po promoci roku 1985 měl již domluvené zaměstnání historika hornictví v sokolovském hornickém muzeu. Formálně měl být zaměstnán jako inspektor kultury na okresním národním výboru, protože v muzeu chybělo příslušné tabulkové místo. 

Ještě předtím se však oženil a musel nastoupit na roční vojenskou službu v Klatovech. Na klatovská kasárna vzpomíná jako na místo té nejtvrdší šikany: „Tam se potkávaly typy, jaké bývají v kriminále. Jednou zašili kluka do pytle a vyhodili ho z okna z druhého patra. Naštěstí to přežil, ale potom jiného kluka zavřeli do plechové skříňky a také ho hodili z okna. Ten přitom zahynul.“ Erichu Křížovi se šikana mazáků vyhýbala díky tomu, že jako pětadvacetiletý byl výrazně starší než většina ostatních vojáků základní služby a nenechal si nic líbit. 

Po vojně nastoupil do muzea, kde se právě finalizovala expozice dějin hornictví; měl ještě příležitost do ní zasáhnout a odstranit některé přehmaty. V rámci své práce působil jako odborný dozor při budování síní tradic v různých podnicích v regionu. Síně tradic vznikaly obvykle jen formálně, z povinnosti, jako výstavky propagující komunistickou ideologii; Erich Kříž je ale pojímal v neideologickém duchu – jako expozice skutečné historie daného podniku. 

Ve svém oboru se zapojil také do různých mimopracovních aktivit: byl členem hornické sekce Klubu přátel Národního technického muzea, po jeho vzoru založil Klub přátel muzea v Sokolově, účastnil se „kalokagathických her“ po starořeckém vzoru, pořádaných kolegy historiky. 

Doma v Krásnu organizoval roku 1987 na 1. dubna, kdy slaví svátek Hugo, recesistický Hugo den, který spojil s vydáním Manifestu relativismu: „Byla to snůška logicky se tvářících blbostí, které na sebe navazovaly tak, že to působilo věrohodně. Estébáci z toho měli těžkou hlavu, protože nechápali, o co tam jde. A protože to nechápali, jevilo se jim to podezřelé.“ 

Jeho aktivity postupně získávaly protikomunistický nádech, jezdil na různé akce do Prahy. Popisuje proměnu atmosféry koncem osmdesátých let: „My už jsme se vlastně přestali těch polišů bát. My jsme byli tak free, že jsme věděli, že nás můžou zašít, ale brali jsme to jako normální věc.“  

Směřoval k seznámení s lidmi, kteří byli již plně zapojeni do sokolovského disentu, jako například Tomáš Kábrt, ale jejich cesty se definitivně protnuly až v listopadových dnech roku 1989. 

Od sokolovské kašny do parlamentu

O událostech na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Erich Kříž dozvěděl z německé televize. Již 21. listopadu sepsal prohlášení proti brutalitě policejního zásahu a jel na demonstraci do Karlových Varů, kde se setkal s disidentem Jindřichem Konečným. 

Inspirován děním v Karlových Varech chtěl uspořádat demonstraci také v Sokolově. Zde došlo ke spontánnímu shromáždění u betonové kašny na náměstí, kde Erich Kříž vystoupil jako jeden z řečníků – spolu s Janem Hadravou a Petrem Procházkou. „Začali jsme povídat ty naše revoluční záležitosti. Lidi řekli, že jim mluvíme z duše, a najednou z nás byli mluvčí Občanského fóra.“ 

Erich Kříž měl spolu s Milanem Paukertem na starosti organizační záležitosti: „Každý z nás byl úplně jiný, já jsem byl radikálnější, on opatrnější, takže jsme se doplňovali.“ Jejich rozdílné dispozice se projevily například ve chvíli, když šli odvolat z funkce předsedu sokolovského národního výboru: „On nám začal líčit, jaký je starostlivý, dobrý organizátor, a co všechno pro lidi dělá. Milan na to začal trošku slyšet. Nakonec jsem se naštval a povídám: ,Občanské fórum takhle rozhodlo. Nechceme vám ubližovat, ale tady už nemáte co dělat. Na shledanou, odchod.’ A on věděl, že musí sbalit saky paky a odejít.“ Bývalého funkcionáře potkal Erich Kříž znovu po letech, kdy se mu někdejší papaláš chlubil, že nyní je majitelem hotelu. 

Erich Kříž vzpomíná také na návštěvu Michala Davida a dalších popkulturních hvězd na sokolovských demonstracích v listopadu 1989: „Já jsem jeho fanouškem nebyl, ale tehdy jsme byli v takové všeobjímající náladě… Především šlo o to, aby to oslovilo lidi, kteří potřebují tyto populární tváře vidět.“ 

S Janem Hadravou a Tomášem Kábrtem začali v rámci sokolovského Občanského fóra vydávat zpravodaj Infórum; tento název potom převzal i zpravodaj celostátního OF. 

„Bylo to adrenalinové a euforické, ale jako historik jsem se stále snažil zachovat si střízlivost, protože jsem věděl, jak některé revoluce skončily. Snažil jsem se hlídat, aby nedocházelo k excesům,“ uvádí Erich Kříž. 

Osobně by nicméně byl pro tvrdší postup vůči Komunistické straně Československa i vůči Státní bezpečnosti: „Nesnášel jsem heslo ,Nejsme jako oni’. To přece bylo logické, že nejsme jako oni! Měli být odstaveni od jakékoli ekonomické moci, měli dostat jen minimální důchody. Nazdar, odchod. Bylo by to tvrdé, ale spravedlivé.“ 

Později jako poslanec Federálního shromáždění také patřil k menšině, která usilovala o zákaz KSČ: „Nechtěli jsme lidi věšet a posílat do gulagu, jako to dělali oni. Jen jsme nechtěli, aby se směli organizovat v té zatracené pseudostraně.“ 

Pád režimu v listopadu 1989 Erich Kříž nenazývá revolucí, ale převratem v dobrém smyslu toho slova: „Nebyla to revoluce. My jsme jim prostě vzali z rukou moc, řekli jsme čau, adieu, a bylo vyřešeno. Byl to perfektně provedený převrat!“ Oceňuje zejména, že proběhl zcela nenásilným způsobem: „Oni měli všechno: estébáky, připravené milice… A nějakým záhadným způsobem to vůbec nefungovalo.“ Upozorňuje také na spontánnost listopadového dění: „My jsme byli takovou mluvící hlavou, která vyslovila nahlas to, co lidé cítili. Nejen u nás v Sokolově, ale po celé republice. Mám z toho víceméně dobrý pocit, udělali jsme přesně to, co bylo potřeba.“ 

Celé polistopadové dění mělo podle Ericha Kříže i jistý recesistický nádech, jeho aktéři sami sebe nebrali stoprocentně vážně. Například při návštěvě Václava Havla v Sokolově roku 1990 novému prezidentovi jako dárek předali briketu a pytlík mouru – jako „atributy“ Sokolovska. „Chtěli jsme si to i užívat a mít z toho legraci. Chtěli jsme to i trošku shazovat, abychom si nepřipadali zas tak důležití.“ 

Kam přijdu, tam to podpálím. A když to dostatečně hoří, jdu zas dál

Ve volbách roku 1990 byl Erich Kříž zvolen za Občanské fórum do Federálního shromáždění. Na kandidátce byl jako jeden ze zástupců německé menšiny, ale když svůj mandát ve volbách roku 1992 obhajoval, tentokrát za ODS, prošel už běžným stranickým sítem. 

V parlamentu se mimo jiné zabýval tematikou národnostních menšin a navrhl v rámci restitucí řešit i navrácení majetků československým občanům německé národnosti: „Tím, že je Československo uznalo po roce 1948 jako občany, uznalo zároveň, že odebrání majetku bylo neoprávněné. Ale tehdy to nebylo napraveno. Takže jsme žádali, aby to bylo napraveno nyní.“ Tento požadavek se mu podařilo prosadit, nevztahoval se ovšem na lidi, kteří se v 60. a 70. letech vystěhovali do Německa. 

V roce 1992 se Erich Kříž účastnil vyšetřování lidí odpovědných za zásahy při demonstracích během Palachova týdne a trestní stíhání šiřitelů manifestu Několik vět. Vyslýchal mimo jiné předlistopadového ministra pro legislativu a předsedu Legislativní rady vlády ČSSR Mariána Čalfu a generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše. „Čalfa zdůvodnil svou úlohu a nenašli jsme nic, co bychom proti němu mohli říct. Ale ten Jakeš byl strašlivý. Pořád jen opakoval: ,Dyť my jsme to mysleli dobře.’ Člověk nechápal, jak nám někdo takový mohl vládnout.“ Ještě horší byl rozhovor s další vyslýchanou, předlistopadovou poslankyní a předsedkyní Československého svazu žen Marií Kabrhelovou: „To byla taková tetka! Pořád se ptala: ‚A co jsem, soudruzi, udělala špatně?‘ Nechápala nic. Prostě jsme jí vzali její zamilovaný svět. Vůbec nemělo cenu se jí na něco ptát.“ 

Vyšetřování však nakonec k žádnému konkrétnímu výsledku nevedlo: „Závěrečnou zprávu jsme stihli předložit až na konci funkčního období prvního parlamentu – roku 1992. A bohužel už se to nestihlo projednat.“ 

Po rozpuštění Federálního shromáždění již Erich Kříž do parlamentu nekandidoval. Zůstal členem ODS, která se však podle něj postupně proměnila na „fanklub Václava Klause“. On s tímto směřováním nesouhlasil, takže postupně se ve straně dostal na vedlejší kolej. 

Angažoval se také ve Spolku Němců v Československu, který si ho roku 1990 zvolil za svého předsedu. Po odchodu z politiky působil jako lobbista pro Sdružení podnikatelů ČR a Asociaci soukromých zemědělců. Jeho rodina v restitucích získala zpět pozemek po zaniklém mlýně v Dolní Hluboké, který kdysi koupil jeho dědeček. V roce 2025 žil Erich Kříž stále v obci Krásno. 

„Celý život se mi líbí heslo ,nebát se a nekrást’,“ uvažuje Erich Kříž. „V různých funkcích jsem spravoval cizí majetek a přivlastňovat si ho – to mě nikdy neoslovovalo. Bát jsem se odnaučil v době před listopadem 1989. Bál jsem se leda fyzické bolesti, že mě zmlátí policajti, když jsem proti nim stál tváří v tvář. Ale to vlastně nic není…“ 

„Hlavní je, jít do všeho naplno, jít si za svým,“ pokračuje Erich Kříž. „Ale zároveň přihlížet i k tomu, že svůj cíl si člověk musí obhájit, musí přihlížet k tomu, že někdo má jiný názor.“ 

Na závěr charakterizuje sám sebe očima svých přátel: „Říkali o mně, že jsem podpalovač. Kam přijdu, tam to podpálím. A když to dostatečně hoří, zase jdu dál.“