Eda Kriseová

„Na cestě do Nazaretu 21. srpna jsme jeli autobusem a rusky nám ruský průvodce oznámil, že jsme okupováni, tak jsme jeli do Jeruzaléma rovnou, vynechali jsme Nazaret. Jeli jsme do Jeruzaléma, kde jsme šli po Via Dolorosa a pak jsem tloukla hlavou o Zeď nářků. Tak to já mám jako takovýhle život, že vždycky se to takhle nashromáždí. Potom jsme seděli celou noc právě s Pithartem v agentuře Reuters, kde šly dálnopisy a byly tam strašné zprávy. Pak já jsem tady měla to malé dítě.“ – „A manžel byl tady?“ – „Manžel byl tady, ale neměli jsme vůbec žádné spojení, to nebylo možné navázat a ta země jako by přestala existovat, ona se prostě propadla i s těmi tanky. Tak já jsem, protože jsem byla samozřejmě tahák pro novináře, protože jsem byla mladá matka a uměla jsem anglicky - tak oni mě tahali z televize do televize a do rádia, a protože jsem byla taková bojovná, tak jsem si ještě podřezávala větev pod zadkem.“

„Já jsem nesměla publikovat, což mi neřekli. To jsem zjistila, až když jsem se pokoušela třeba, tak to vůbec nešlo. Já jsem byla úplně zoufalá, už jsem měla něco přečteného a věděla jsem prostě, jak ta sovětská pomsta jde po těch generacích dál, že trestají nejenom ty, co jaksi se provinili, ale i jejich děti a jejich vnukové, že jsou vlastně prokletý. Já jsem byla dost zoufalá, tak jsem šla dobrovolně pracovat do blázince a to byl takový blázinec ve starém klášteře, kde bylo asi pět set až šest set pacientů. Byl to chronický ústav, kde byli hlavně schizofrenici a depresivní maniaci, kteří tam byli třeba třicet nebo čtyřicet let, a já jsem tam šla a říkala jsem primáři, že bych tam chodila pomáhat, samozřejmě to bylo dobrovolný, protože jsem neměla žádnou kvalifikaci, a on říkal, že to je fajn, že mají na sedmdesát pacientů dvě sestry.“

„To jsem udělala několikrát, že jsem udělala velký nákup do dvou tašek a přišla jsem tam s tím a říkala jsem: ‚Jak to bude dlouho trvat?‘ To oni mi samozřejmě neřekli. Já jsem říkala: ‚Víte já mám naspěch.‘ A oni říkali: ‚Co to dělám?‘ Protože z té tašky se třeba vykoulelo zelí. Já jsem říkala: ‚Udělala jsem nákup. Přece [sem] nepůjdu zbytečně. Tady za rohem jsou obchody, tak přece sem nepůjdu jen tak.‘ Tak oni se divili, protože to bylo něco, co je zarazilo. Protože oni pracovali se strachem. A když jste neprojevil strach, tak oni byli trošku zmatení a nevěděli kudy kam. A z toho jsem měla tu radost, to mi dodávalo sílu.“

„My jsme jeli z Prahy několika auty. A všechny silnice, co vedly na Hrádeček měly takovou tu placku, že se tam nesmí. Tak jsme to objížděli a hledali jsme nějakou silnici, abychom se dostali, co nejblíž. Věděli jsme samozřejmě, že o nás vědí. Tak jsme tam ty auta zaparkovali a já jsem říkala, že to tam znám a že půjdeme lesem. Protože u té chalupy byl dost blízko les – asi padesát metrů. Já jsem si říkala, že když projdeme tím lesem, tak tam pronikneme. Že nepůjdeme z té strany od silnice. A to bylo zábavné, protože já jsem měla – bylo touhle dobou v září – švestkový koláč. Ten jsem měla na plechu. A protože jsem myslela, že dojedeme až tam, tak jsem vzala ten plech i s tím koláčem. A teď jsme šli tím lese. Najednou někdo řekl: ‚Já myslím, že bychom se měli najíst a napít, protože oni nás asi seberou. A asi nás zajistí.‘ Tak jsme si sedli v tom lese a Eva Kantůrková měla pilník na nehty. Tak jsme pilníkem rozkrájeli ten koláč. Ještě Milan Neumann měl nějakou kořalku a někdo další měl nějaké víno. Tak jsme tam debužírovali v tom lese. A skutečně to byl dobrý nápad, protože jakmile jsme vylezli z toho lesa, tak nás sebrali. Bylo jich tam plno. A Havel tam stál a říkal, co bude dělat s tím gulášem, protože uvařil hrnec guláše a teď tam nebude mít žádný hosty.“

„Na náměstí Sv. Štěpána stál autobus s českým číslem. Tam jsem se zeptala, jestli jedou zpátky. A oni říkali, že jedou zpátky a že mají hodně míst, protože ty lidé, kteří přijeli, emigrovali a bloudili po Vídni v šusťácích. Byli vyjevení. Tak jsem ještě navštívila dva utečenecké tábory, [protože] jsem se o to zajímala. Tam byli papíry, kde jste se mohli přihlásit, že můžete odjet do Jižní Afriky, ale musel jste souhlasit s apartheidem. Nebo do Austrálie nebo do Švédska. Tak mě to zajímalo, protože jsem stejně nemohla nic dělat, dokud jsem na poště konečně nevyčekala telefon, kdy jsem mluvila se svým otcem, který řekl, abych se okamžitě vrátila. No tak jsem se vrátila. A když jsem jela přes hranice tím poloprázdným autobusem, tak na hranicích měli Rusové oheň a zpívali. Když jsem dorazila do Prahy, tak jsem přišla do naší ulice a ta byla zabarikádovaná. Byly v ní ruské tanky. A na té stráni, na kterou jsme se koukali z oken, byla kulometná hnízda. Oni obsadili ty samá místa, ve kterých si moje tchýně pamatovala, byli zakopaní Němci.“

„To mi bylo asi třiadvacet nebo čtyřiadvacet. Do té redakce Mladého světa přišel estébák. Já jsem tam seděla sama v místnosti a on přišel a ukázal mi legitimaci a řekl, abych ve dvě hodiny přišla do Bartolomějské. Já jsem do té doby nevěděla pořádně, co to ta StB je. Nikdo z mých kamarádů a vrstevníků zatím tuhle zkušenost asi neměl nebo mi to neřekl, protože to bylo všechno ve velké tajnosti. Tak jsem tam přišla ve dvě hodiny a tam na mě čekal na vrátnici ten fízl. A když jsme šli po schodech nahoru, tak mi říkal: ‚Doufám, že nemáte žádný program na večer.‘ Byly dvě hodiny odpoledne. Já jsem říkala: ‚To mám. Já mám vždycky nějaký program.‘ Tak on říká: ‚Tak s tím nepočítejte. Tady zůstanete.‘ A přivedl mě do místnosti, kde byly ty výslechy. To už tak později nevypadalo, ale [tehdy] tam byl reflektor, který mi byl namířený do obličeje a seděli tam dva fízlové. Ten jeden byl takový, že na mě křičel a ukazoval takové to jejich plechové peklo. Ten druhý byl takový zase hodnější a přemlouval mě. Šlo o to, že do Mladého světa přišel Američan, který si říkal Ostwestman a já jsem s ním udělala rozhovor. Poslali ho za mnou, protože tam nikdo neuměl anglicky. A ty fízlové po mně chtěli, abych mu ukradla deník. A že to mám udělat pro republiku.“

„S tím statkem souvisí ještě jeden bolestný bod, když tu vesnici začali rozkulačovat a my jsme tam přijeli. My jsme tam [po válce] jezdili na prázdniny deset let. To byl výminek u toho statku, který jsme si pronajali. To byly dvě místnosti. Úplně malý domek. A když jsme tam přijeli asi tak v roce padesát, tak tam nebyl pes, kterého jsme velice milovali. Ten se jmenoval Punťa a naučil moji sestru chodit. Ona se ho držela za zadek a pes chodil pomalu. Protože nikdo už neměl čas s tím třetím dítětem chodit. Tam si pamatuji, že přijeli Rusové. (…) Pamatuji si, jak měli koně na té panské louce. Na to si taky trochu pamatuji, jak je lidi vítali. Ale pak s tím souvisí ten pes. Když vzali tomu hospodáři ten statek, tak ten pes tam prostě nebyl. A my jsme říkali: ‚Kde je Punťa?‘ A jemu se kouleli slzy a řekl, že ho zastřelil, protože už nemá, co hlídat, protože mu nic nepatří. Ten Punťa, to byla v mých očích první oběť toho komunistického režimu. Pak následovali další.“

„Dědeček si nás vyzvedl a řekl, že jdeme navštívit nějakého jeho kamaráda na Vinohrady, ale šli jsme potom na Žofín, on si to potom rozmyslel. My jsme na ten Žofín chodili často, protože jsme bydleli na Starém městě a bylo to blízko. A začalo to. To byl ten nálet – myslím, že to bylo v únoru v pětačtyřicátém, jak byl ten velký americký nálet. Tam jak je na Žofíně ten společenský dům, tak jsme tam vlezli do sklepa a stáli jsme tam na takových prknech. Tam byla voda. Ten sklep byl zaplněný vodou. Byly tam sudy a na těch sudech byla prkna. A my jsme stáli na těch prknech. Přišla strašná rána. A to zasáhli ten dům, kde dneska je Tančící dům. To bylo opravdu hned vedle. A oni potom bombardovali tu šňůru na Vinohrady. Maminka to slyšela v rádiu a měla hrozný strach, že jsme vybombardovaní u toho dědečkova přítele na Vinohradech. Ale my jsme byli v tom sklepě. Ale byli jsme co nejblíž tomu spadlému domu.“